Časopis Naše řeč
en cz

Staročeský slovník na prahu dospělosti

† Jiří Kouba

[Články]

(pdf)

-

Když před třiceti lety[1] vyšel 1. sešit Staročeského slovníku (dále StčS) s hesly na – nádobie, doprovázel ho samostatný svazek s úvodními statěmi, v nichž jsou podrobně vyloženy principy StčS, a se soupisem pramenů a jejich zkratek[2]. Třebaže se nechceme podrobně vracet před rok 1968, je dobré připomenout, že těmto dvěma co do rozsahu útlým, ale důležitým knihám předcházelo mnohaleté kolektivní prodiskutovávání i individuální promýšlení postupu prací i zásad teoretického zpracování slovníku na základě dosavadních lexikografických zkušeností, výsledků dílčích rozborů staročeské slovní zásoby i teoretického studia lexikologického. V r. 1948 vzniklo v Ústavu pro jazyk český oddělení pro dějiny českého jazyka, jehož základním úkolem byla právě práce na novém slovníku staré češtiny. Každý, ať jednotlivec či tým, připravující se k práci na slovníku, musí mít předem představu o materiálu, typu a lexikografické koncepci. Historický slovník není totiž jen „snůškou dokladů, nýbrž je zpracováním, které musí být vedeno také určitým teoretickým postojem“, jak napsal v r. 1958 akademik B. Havránek[3], první hlavní redaktor StčS. Je to úkol náročný tím, že historická lexikografie nemůže mít k dispozici úplný materiál se všemi lexikograficky relevantními údaji a doklady na všechny významy slov, které byly v oné době běžné; nemůže se opřít o jazykové povědomí a musí se vyhýbat pokušení promítat do minulosti moderní způsoby myšlení a jejich odraz v jazyce.

Rozšíření a prohloubení materiálové báze StčS se podařilo dokončit do r. 1965; v té době bylo rozhodnuto i o typu a koncepci nového StčS. Práce na slovníku [58]započaly nikoli od začátku abecedy, nýbrž netradičně – s ohledem na aktuální potřebu uživatelů – v návaznosti na Gebauerův Slovník staročeský od hesel začínajících písmenem N (část abecedy A – M obsažena v Gebauerově Slovníku staročeském bude zpracována až nakonec). Nemusíme zde zdůrazňovat, že oba tyto slovníky netvoří jeden celek.

Svým lingvistickým obsahem, lexikografickým zpracováním a rozsahovým typem představuje StčS velký slovník s výběrovou dokumentací. Jako vědecký slovník historický, shrnující výsledky studia mimojazykové skutečnosti a studia lexikální složky jazykového systému, zachycuje pomocí detailně členěné sémantické struktury vývoj lexikálních jednotek, a to vývoj formální i významový. K jeho postižení slouží údaje v záhlaví heslové stati i významových odstavců, grafická signalizace jednotek „zahnízdovaných“, řazení významových odstavců, důsledné uvádění nejstaršího zjistitelného dokladu u každého významu a chronologické řazení dokladů. Vznik ani zánik slov a lexikálních významů do r. 1500 se nesignalizuje, lze však na něj usuzovat z rozložení dokladů (jsou-li omezeny pouze na mladší nebo pouze na starší chronologické vrstvy památek). StčS plní také funkci slovníku výkladového tím, že přináší podrobnější poučení u pojmenování staročeských reálií (pojmů, věcí, institucí, společenských poměrů apod.). Slouží také jako slovník překladový při interpretaci staročeských textů a ke studiu diferencí a kontinuity v slovní zásobě mezi dnešní a starou češtinou. Nemůže se tedy vyhnout ani zachycení dochovaných slov a výrazů okrajových nebo zcela ojedinělých. Interpretační hodnotu zvyšuje i uvádění cizojazyčného ekvivalentu z latinské nebo středohornoněmecké předlohy staročeského textu.

Koncepce StčS se opírá o propracovanou lexikologickou teorii, která vychází z učení Pražské školy. V jejím duchu chápe slovní zásobu jako složitě strukturovaný hierarchický subsystém jazyka, který má svoje centrum a periferii. Ve srovnání s jinými slovníky se StčS soustřeďuje především na to, aby podal co nejpřesnější objektivní popis významu lexikální jednotky. Tento popis prohlubuje zejména důsledným vystihováním spojitelnosti lexikálních jednotek s jinými jednotkami v kontextu. Zavedl cílevědomé rozlišování spojitelnosti syntaktické, konstrukční (valence) a spojitelnosti sémantické (kompatibility). Případnou neúplnost dokladového materiálu kompenzuje systémovou rekonstrukcí lexikální formy i významu. K přednostem StčS proto patří přihlížení k systémové zařazenosti lexikálních jednotek, tj. k jejich vlastnostem daným příslušností k významotvorným subsystémům a mikrosystémům slovní zásoby: k slovnímu druhu, k slovní čeledi, k slovotvorným typům, k mikrosystému synonym a antonym aj. StčS neopomíjí ani stylovou diferenciaci lexémů. Označuje zvláštní užití stylistické, expresivně hodnotící, žánrově funkční a zařazuje lexikální jednotky do [59]odpovídajícího terminologického subsystému nebo nomenklaturního pojmového okruhu. StčS ovšem vystihuje nejen významotvorné faktory jazykové (dané vlastnostmi staročeského jazykového systému), ale také mimojazykové (dobové pojetí denotátu, vztah mluvčích k němu aj.), tedy vcelku vše podstatné, co ztvárňuje lexikální význam. Věnuje pozornost nižší pojmové diferencovanosti jistých denotátů označovaných staročeskými slovy. Zvláště ve výkladu lexikálního významu starých odborných termínů přírodovědných přihlíží jak k předvědeckému jednoduššímu pojmovému vyčleňování přírodnin na základě obecnějších nápadných rysů, tak k relevantním sémům, které jsou dány živou příslušností oněch názvů k příslušným slovním čeledím. Přihlíží též k vyšší polylexii lexémů v jejich formě morfematické, tj. k výskytu většího počtu lexikálních jednotek pro vyjadřování téhož pojmu. Tato polylexie, která zasahuje i sféru terminologickou, je ve StčS signalizována odkazovým propojením příslušných stejnokořenných synonym. Tento způsob zpracování umožňuje snadněji vyčíst tendence k jejich následnému rozdílnému vývoji. Dále se zcela vědomě ve StčS věnuje značná péče rozlišení různých stadií syntetizujícího vývoje dnešních víceslovných lexikálních jednotek (frazémů) a postižení přechodu od původně volných, i když už případně typických, spojení slov. Do slovníku nebyly pojaty neústrojné neologismy, cizojazyčné prvky a vlastní jména, pokud nepřinášejí nějakou důležitou informaci o apelativech nebo o kulturní zvláštnosti denotátu vlastního jména.

První dva díly StčS (na – obíjěti sě; obilé – ožžený) ukázaly, že se jeho rozsah díky důkladnosti, přesnosti zpracování a množství materiálu vzhledem k původním plánům velice rozrůstá. Počínaje 15. sešitem (tj. od III. dílu a písmene P) bylo proto – ovšem také pod tlakem shora – nutné uvažovat o některých „úsporných opatřeních“ při zpracování slovníku. Všechny hlavní hodnoty dosavadní koncepce musely ovšem zůstat zachovány.

Největší změna zasáhla slovesná hesla. Příponové vidové dvojice se nyní zpracovávají ve společném hesle slovesa dokonavého. Nově do hesla slovotvorně základní lexikální jednotky dále vkládáme paradigmatické odvozeniny monosémické, jako podstatná i přídavná jména slovesná a reflexivní slovesa, pokud ovšem nemají vlastní specifické významové posuny, které nelze vystihnout pomocí novočeských ekvivalentů základní jednotky. Uvedené příklady i četné další úpravy nepochybně přispěly nejen ke zkrácení rozsahu StčS, ale i k větší přehlednosti pro uživatele.

Pod vedením současného hlavního redaktora Igora Němce dospěl StčS v roce 1996 s celkovým počtem 3331 stran a hesly na – pravý do konce 3. dílu, tj. do 1/4 svého plánovaného rozsahu. Do konce abecedy zbývá totiž ještě 5 dílů. Pak čeká na nový lexikografický popis, jak jsme již uvedli, část abecedy od A do M; obsáhnou ji 3–4 díly, ale odlehčené odkazy na materiál vytištěný v Gebauerově slov[60]níku. Těmi bude StčS definitivně završen. Na okraj podotýkáme, že u velkých vícegeneračních slovníků, a takovým StčS bezpochyby je, není takovéto tempo zpracovávání nic neobvyklého (např. slovník německý, švédský, nizozemský aj.). Tuto dlouhodobost ale ani my neřadíme k výhodám.

StčS zpřístupňuje co možná úplnou a vědecky zpracovanou slovní zásobu českého jazyka od počátku jeho písemných záznamů až do konce 15. stol. pro jazykovědu českou, slovanskou, historickosrovnávací, ale i pro řadu oborů dalších, zejména pro historii, právní a církevní dějiny, archivnictví, archeologii apod. Domníváme se, že se stal důležitou pracovní pomůckou pro všechny historické obory, které pracují se starými památkami česky psanými a pro něž i pojmy a věci dosvědčené z minulých dob slovními výrazy jsou objektem zkoumání, zkrátka řečeno pro obory, pro něž je důležitá paměť slov.

 

Na začátku roku 1998 nás hluboce zasáhla zpráva, že dne 28. 12. 1997 ve věku pouhých 44 let autor tohoto příspěvku náhle zemřel. Práci na Staročeském slovníku v Ústavu pro jazyk český se věnoval od roku 1977, kdy dokončil studia češtiny a latiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V posledních letech působil také jako externí učitel latiny na katedře cizích jazyků této fakulty, mimo jiné publikoval i v Naší řeči a v Listech filologických. Pracoviště v něm ztrácí kolegu plně oddaného lexikografické práci, vytrvale důkladného při řešení každého detailu slovníkového hesla, svými znalostmi a vírou připraveného obětavě a pokorně se vyrovnat i s nejnáročnější situací a problémem. Pro své nejbližší spolupracovníky zůstane pomocníkem, druhem i přítelem, za něhož není náhrady.

MH


[1] Článek je upravenou verzí příspěvku předneseného na konferenci Paměť slov, konané v Praze 23. 10. 1997 (srov. zprávu v tomto čísle, s. 129–131).

[2] Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.

[3] Srov. K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Praha 1958, s. 198.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 2-3, s. 57-60

Předchozí Oznámení

Následující Petr Čornej: Význam Staročeského slovníku pro českou historiografii

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1