Časopis Naše řeč
en cz

Češi v Texase: moravské komunity a nářečí náhrobních nápisů

Eva Eckertová

[Články]

(pdf)

-

Na etnickém složení a kulturních kořenech Texasu se podílejí kromě hispánské populace, Angloameričanů a Němců i Moravané.[1] Objevila jsem je mezi živými, ale hlavně mezi mrtvými na hřbitovech. Ti živí mi vyprávěli o moravskotexaských vesnicích svých předků, mrtví ke mně promlouvali moravštinou ze hřbitovních nápisů. Tyto nápisy, v nichž se odráží jazykové a kulturní zázemí vesnic a které jsou psané nářeční varietou češtiny ovlivněnou jazykovým kontaktem s angličtinou, se pro mě jako lingvistu staly bohatým a nedoceněným pramenem informací. Dokumentují synchronní i diachronní jazykový úzus a zachycují posun ve funkci a stratifikaci jazyka. Jejich rozborem se snažím přispět k dokumentaci jazyka moravských Texasanů.[2]

V této studii, jež volně navazuje na článek o změnách v češtině náhrobních nápisů otištěný v předchozím čísle Naší řeči, si všímám souvislosti mezi etnickou svébytností moravské komunity v Texase a dlouhodobým užíváním nářečí na náhrobcích. Samozřejmou součást nářečního psaného projevu na náhrobcích zpočátku tvořila diakritická znaménka, z nichž se však časem staly pouhé dekorativní etnické symboly. České hlásky s diakritikou se přizpůsobily anglickému pravopisu, což se markantně projevilo např. v pravopise původně českých vlastních jmen.

Původ moravských vesnic v Texase

Moravské hřbitovy vypovídají o bohaté minulosti komunit, které je ještě před padesáti lety obklopovaly. Vyprávějí o původu pohřbených Čechů a úsilí udržet si jazyk a tradiční způsob života v cizím prostředí. Moravské komunity stmeloval zeměpisný i jazykový původ přistěhovalců, kteří do Texasu přicházeli z nářečně vyhrocených oblastí Slezska, Valašska a severovýchodních Čech.[3] Česká texaská [39]populace byla relativně homogenní, protože přešla přímo z moravské vesnice do farmářského Texasu.[4] Do Texasu hnala Moravany bída,[5] vidina levné půdy a snaha uniknout dlouholeté vojenské službě.[6] Přesto však často s odjezdem váhali a po řadu let ho odkládali, až se nakonec dali zlákat dopisy evangelického kněze Bergmanna,[7] květnatě líčícími texaský kraj a kvalitní půdu, a inzeráty publikovanými v českých novinách.[8]

Podobně jako rodina Herrmannů, kteří se pokusili jako jedni z prvních usadit se v Texase už v padesátých letech minulého století, jsem dokázala snášet texaské podnebí a jednotvárnou nekonečnost krajiny pouhý rok.[9] Mnozí z prvních moravských přistěhovalců boj s dlouhým tropickým létem a nehostinnou krajinou vzdali a vrátili se. Přesto přicházelo hlavně po občanské válce[10] do Texasu z Moravy stále více přistěhovalců a už v sedmdesátých letech minulého století si zde vybudovali řadu vesnic, evangelických i katolických. Tak vznikla Dubina [40]v kopcovitém terénu chráněném košatými duby, Hostýn na kopci s rozhledem daleko do kraje, Praha u řeky Mulberry, Veselí[11] a další vesnice, po nichž však dnes zbývají jen kostely a hřbitovy.

Faktory přispívající k udržení češtiny

William Labov jako jeden z prvních poukázal na přímou souvislost mezi sociálním zázemím mluvčího a jeho mluvou.[12] Milroy[13] zdůraznil, že k jazykové změně dochází v každodenním kontaktu mluvčích v dané komunitě, a to s jejich souhlasem a v záměrné snaze udržet nebo změnit danou jazykovou situaci. Chceme-li proto pochopit, proč celých sto let psali texaští Češi na náhrobky česky,[14] což je ve srovnání s německými texaskými hřbitovy pozoruhodné,[15] musíme se seznámit s tím, jak v Texase žili.

Moravský Texas tvořil farmářskou komunitu, jejíž příslušníky sjednocoval společný původ, jazyk, náboženská víra, zemědělské povolání, vzdělání a sociální postavení. České vesnice se skládaly z relativně malých a izolovaných rodinných usedlostí, mezi nimiž však vládla čilá komunikace v duchu života, na který byli přistěhovalci zvyklí z domova. Hewitt píše, že Češi neusilovali o kontakt s angloamerickým světem. Od svého okolí se odlišovali i kulturně – sdružovali se ve vlastních hudebních, čtenářských a divadelních spolcích, katolických a protestantských kostelech a jednotách a sportovních organizacích, daných [41]výhradně etnickou příslušností.[16] Díky této etnické uspořádanosti každodenního života mohli užívat rodného jazyka v nejrůznějších oblastech a situacích.[17] Pro děti si Moravané postavili vlastní školy[18], publikovali také desítky českých novin.[19] Přední funkcí škol, novin i náboženské výuky[20] bylo udržení mateřského jazyka.[21] Jeho živelnost a odolnost[22] a zdlouhavá asimilace české emigrace v Texase byly dány způsobem života Čechů v izolovaných farmářských komunitách.[23]

Vztah k mateřštině

Čeští emigranti měli ke své mateřštině jednoznačně kladný vztah[24] a lpěli na ní.[25] Čeština je stmelovala v nepříznivých podmínkách nového domova,[26] [42]jehož obyvatele i kraj v začátcích hodnotili negativně, a umožňovala jim udržet si vlastní identitu a odlišovat se od okolí.[27] Česká emigrace do Texasu začala v době, kdy jazykově orientované národní obrození v Čechách vyvrcholilo a spisovná čeština se stala oficiálně uznávaným jazykem. Tím spíše si ji i v emigraci Češi záměrně pěstovali a v tomto duchu vedli i své děti.[28] Spisovná čeština měla navíc tu výhodu, že je jako nadnářeční varieta sjednocovala, i když s ní byli spíš v pasivním kontaktu prostřednictvím škol, tisku, knih a církve. Spisovná čeština existovala i v Texase jako písemná varieta, kterou aktivně užívali redaktoři novin a duchovní,[29] zatímco ostatní ji ctili a snažili se ji v psaném projevu napodobovat.

Zatímco jazykem církve, školní výuky a tisku byla spisovná čeština, v komunitě samé se mluvilo moravsky. Tato moravština se nezachovala nikde do té míry jako v náhrobních nápisech. Jejich výjimečnost spočívá v tom, že zachovávají nářeční písemný projev emigrantů jako žádný jiný jazykový pramen. Církevní zápisy pořizovali vzdělaní klerici, nářeční rysy novinových příspěvků vymycovali redaktoři,[30] ale nikdo neupravoval náhrobní nápisy.

[43]Moravská identita

Místní texaské nářečí s prvky češtiny, polštiny a slovenštiny se od spisovné češtiny výrazně odlišuje.[31] Podle Machanna a Mendla se právě touto odlišností definuje moravská identita většiny české populace v Texase,[32] kde se nářečí uplatnilo do té míry, že se mu naučili i Američani, Mexičani a černoši, kteří žili s Moravany v úzkém kontaktu.[33] Autoři však přesto uvádějí, že „čeští mluvčí v Texase vždy pociťovali, že nemluví česky správně, protože si uvědomovali rozdíl mezi mluvenou texaskou češtinou a spisovnou češtinou, s kterou se setkávali i v texaských novinách.“[34] Toto napětí vyčteme i z náhrobních nápisů, v nichž se někdy texaští Češi pokoušeli o spisovný projev.

Jazykový korpus

Údaje čerpám z nápisů na jedenácti převážně českých hřbitovech středního Texasu. Nápisy první emigrantské generace jsou jazykově nejrozmanitější a odrážejí se v nich rozdíly v nářečí a znalosti spisovné češtiny. Na rozdíl od nich jsou nápisy vytesané do mramoru převážně po roce 1940 strohé a neosobní, vzájemně se neliší a omezují se na jména, data a tradiční neosobní formule. V nápisech se zachovávají diakritická znaménka, která nejsou, aspoň v nápisech první přistěhovalecké generace, užívána náhodně, ale systematicky ve shodě s nářečím a částečně i spisovnou češtinou. Pisatelé druhé a hlavně třetí generace užívají diakritických znamének nedůsledně. Jakmile se dominantním jazykem stává angličtina, funkce diakritiky se mění – namnoze se jí užívá dekorativně a k vyzdvižení české etnicity pozůstalého.[35]

Diakritika a přechod od češtiny k angličtině

V předchozím článku v Naší řeči vysvětluji hierarchii jazykových prvků a zachycuji, jak se čeština postupně poddává vlivu angličtiny.[36] Tato hierarchie je pokusem upřesnit, v jakých stadiích se čeština z nápisů vytrácí. Užívání diakritiky plně do hierarchie zapadá. Nenalezla jsem jediný nápis, ve kterém by se správně skloňovalo, ale nesmyslně užívalo diakritiky. K zanedbávání české [44]diakritiky dochází v nápisech s poangličtělými vlastními jmény, anglickým datováním, interpunkcí a lexikálními výpůjčkami, v nichž se zároveň zanedbává gramatická shoda a skloňování. V hierarchii, zachycující rozklad češtiny pod vlivem angličtiny, následuje chybnou diakritiku narušování mezislovních předělů, komolení významu českých slov a užívání anglických obratů.

Nářečí a diakritika na nejstarších náhrobcích

Používání diakritických znamének se řídilo především nářeční výslovností. V nápisech první generace se nejčastěji odráží nářeční krátkost vokálů a v nápisech chybějí nebo jsou chybně umístěny čárky.[37] Na většině rodného území přistěhovalců se totiž krátí většina samohlásek a ani moravské nářečí v Texase nezná rozdíl v délce.[38] Umístění háčků je většinou bezproblematické, ale v opomenutí háčku jen po labiálách a retnicích (večne, mel) se může projevovat to, že se, podobně jako ř (Kresta vs. Ježiškova), nářečně neměkčí. Podobně se v nápisech odráží i nářečně tvrdá výslovnost ž š č ř (zařy, odpočyvej). Když jsou v nápise háčky umístěny správně, ale čárky chybějí nebo jsou nad krátkými hláskami spisovné češtiny, chápu nápis jako nářeční projev, případně projev interference nářečí a spisovné češtiny.

1. Verunika Holik

Zemřela 17ho zařy 1900 pochovana 18ho zařy 1900 Odpočinuti večno, dej jiho Pane

2. Zde odpočiva ANTONIE KREJČI

Povolal mne Nejviši Pan Kde v neby Božsky Kral By tam za Vas orodovala [nedatován]

3. Zde v panu odpočiva zesnula Agnes Trojaček

Narozena 2. Unora 1872. Zemřela 31. Března 1893. Budiž ti země lehkou

4. Zde spinka Emilek Krhovjak

Na shledanou synačku naš

5. Spi sladce diťe naše jedine

Někteří pisatelé sice psali spisovně česky, většinou však spisovnost chybně napodobovali. Projevuje se to mimo jiné chybným umístěním čárek – vedle odpočiva se vyskytuje i odpočivá, vedle v Panu najdeme i spisovné v pánu [45]a Pána, ale i vokativ páne, a čárky se vyskytují i nad samohláskami, které jsou spisovně krátké (naší, jím, můž, blížnímu). Důkazem toho, že emigranti si nebyli jisti psaným spisovným projevem, je i fonetický pravopis (viz předchozí článek).

1. Zde v pánu odpočivá zemřelý Josef Fojtik [1900]

2. Zde odpočivá v panu zesnula milovana Matička

Budíš tobě země lechka

3. Zde v Panu odpočiva Anna Barta

Odpočinutí věčne dejž ji o páne

Neumřeli Jsme jenom Klidně Spime. Až hlas Pána věků Uslyšime, Potom se pro věčnost probudime [1927];

4. Marie Čáka Rozena v Netolicich, v Čechach, dne 14ho března roku 1832, Zemřela dne 9ho srpna roku 1906. Odpočivejte sladce v tmavem hrobě, Matko naše milená; Pan Bůh povolal Vás od nás k sobě, by Vam velky bol byl zkraceny… by nás spojil zas.

5. Zde odpočivá Julia Vaculik.

Naše mala dceruška spi sladce zde

6. naší drazí rodiče František Bílý Anna Bílá

Dej jím odpočinuti [1912]

7. Zde odpočívá v míru můž jenž vždy pomahal potřebnému blížnímu svému [1900]

Nářeční projev se v nápisech neomezuje na samohlásky, ale projevuje se i řadou gramatických jevů. Místo substantivní spisovné koncovky -o nacházíme -e (9tehe presince), místo -e v genitivu měkkých maskulin -a (5. červenca). Instrumentál singuláru ve femininech mívá koncovku -u (nashledanu, pod ochranu), genitiv plurálu tvar roko místo roků. Adjektivní koncovky se nářečně užívá v adjektivech místo (mask. zemřelé, truchlice místo zemřelý, truchlící) a -ej místo (v Tichej) ve femininech. Tvary imperativu mívají nářeční -oj místo -ej (Odpočivoj v Pokoji) a končí na -j (spij sladce). Vyskytne se i forma adjektiva neuter na -o (odpočinuti večno místo věčné). Slezská spojka by je užívána místo aby (by jsme, by tam orodovala). Setkáváme se s nářečními podobami vlastních jmen (Verunika a Majdalena) a tvary nidy [nikdy], blyženci [dvojčata], túto [tady], vškřisení [vzkříšení], stařičci, zasej, sýlza aj.[39] Na protestantských hřbitovech jsou často na náhrobcích citovány biblické verše. Zajímavé ale je, že je pozůstalí neopisovali přesně z bible, ale citovali zpaměti, a proto se v nich opět odráží nářeční výslovnost.

[46]1. Odpočivej zde v pokoji, až do dne blahoslaveneho vskřišeni. Neboť přijde hodina v kterouž všickni, kteřiž v hrobich jsou, uslyši hlas jeho

Jan III, 28

2. Odpočivej zde v pokoji Di Ježiš

Já jsem ta cesta i pravda i život žádný nepřicházi k otci než skrze mne Jan XIV, 6

Ani katolíci tradiční náhrobní verše a epitafy neopisovali, ale znali zpaměti, obměňovali, případně sami formulovali:

1. Zde odpočivá Joseph Veselka 1918

Tedy sladce spí sýn brzo strátili jsme tebe zde

2. Milovay Otče a Matka naše klidně spite v hrobach svych

dřimejte večny sen my na vas nikdy ne zapomenem

snad tam hore na Večnosti se zejdeme zase všeci

světlo večne at Vam sviti Odpočivějte v pokoji

3. Brz’s zašel v světě víru všechněm jenž tě vřele ctili

Bůh Ti dej lehké odpočinutí

4. Odpočivej Otče drahy spi v pokoji blahy sen

a probud se oslaven na poslední Sudny den.

5. Spite sladce, Rodičové v hrobě svém,

nikdy Vas nezapomenem

6. Přerván je tvůj život mladý,

synu, bratře, milý drahý,

nechať odměni Tě Pán za lasku, již měl jsi k nam.

7. Svetlo našeho domu je prič,

hlas kteryž jsme milovali jest navždy utišen

mistnost v našich srdcich je prázna,

kteraš vice neni k nahraženi.

8. Neplačte o mne Otče Matko

Neb očekavam Vas v radosti Večne

Jen málokdy se na náhrobcích setkáme s bezchybnou spisovnou češtinou, např.

Zde odpočívá v Pánu Vavřinec Bartoš Narozen v Měrkovicích na

Moravě dne 28ho května r. 1821 a zemřel dne 16ho Ledna r. 1873

Změna v užívání diakritických znamének

Nedůsledně a nahodile jsou diakritická znaménka umísťována v pozdějších nápisech, jejímiž autory jsou potomci druhé, popř. až třetí přistěhovalecké generace. Tento posun tedy začíná přibližně v době mezi světovými válkami a vrcholí po 2. světové válce. Pisatelé vynechávají znaménka všechna (Joseph Jasek Pod ochranu krize spim [1930], Zde vecny spanek spi manzelka Mateje Maraka [47]Johana Marak rozena Johana Bohac narozena v Veicowitz, Moravia 1849) nebo je chybně umísťují (prědrahý, jedině přání). V takových nápisech bývají gramatické chyby a výkyvy směrem k angličtině (viz předchozí článek). V nápise s poangličtělým jménem Joseph Olsovsky se diakritických znamének užívá nedůsledně (odpočinuti věčně, brězna). Jindy je chybějící diakritika doprovázena anglickou interpunkcí a gramatickými chybami (Vojtech Hajek Narodil Se, 12 Bŕena 1885, Zesnul Vpanu Dubna 3 ho 1889, Z de otpociva Jan Mořkovsky Narozen 16, Břesna R. 1827 Vefrenštate Namoravje, a Zemřel 12, Listopadu R. 1888 Ot počivej V pokoji Drahi otče).[40]

Diakritika ve vlastních jménech

Až na případy nářečního krácení (Vaculik, Zabranský, Zuzana Kubenova) píší pozůstalí zpočátku jména zesnulých s diakritickými znaménky. Někteří však od nich záhy upouštějí, protože pro styk s americkým světem neměla význam, a zároveň tvarově přizpůsobují i ženská příjmení (Frantiska Novak, Anna Mikuda Roz. Odlozelikova). Někdy se uvádí křestní jméno již anglické, zatímco příjmení si zachovává českou výslovnost i diakritiku (Mary Novák, Mari Půlkrabek). Anglická křestní jména (Joseph, John, Frances, Matilda) se vyskytují i v typicky českých nářečních nápisech (Zde odpočivá Joe F. Veselka 1918 Tedy sladce spí sýn brzo strátili jsme tebe zde), ale v příjmeních přežívají právě háčky a čárky dlouho a nedůsledně se vyskytují i v nápisech psaných zcela nebo částečně anglicky v 80. letech (Johana wife of Frank Simeček Born… Died…).

U některých hrobů byly původní náhrobní kameny nahrazeny novými mramorovými. Změnila se však nejen doba a kámen, ale i jazyk. Zatímco na starém pomníku čteme Jan a Marie Mráz, v mramoru je vytesáno Mraz John Marie. Zatímco v příjmení na původním náhrobku je háček správně nad s (Františka Pospišil), na novém pomníku je nad i. V novějších nápisech se háček objeví i nad o (Zofie) a čárka nad ń (Vańa). V roce 1925 se příjmení Juřica vyskytuje v důsledně českém nápise se správně umístěnými háčky, ale už v následujícím roce najdeme toto příjmení jako Juriča. I v nápisech pořízených většinou po roce 1940 pozůstalými třetí generace se občas vyskytnou háčky a čárky (Řiha, Malý, Tomaš, Kateřina, František and Františka). V roce 1970 se příjmení Začek objevuje v čistě anglickém nápise. Na mramorovém náhrobku se jménem Lucy Lev a úmrtím 1989 se vyskytuje jediné diakritické znaménko, a to v epitafu Odpočivej v pokoji.

Další změny v psaní českých hlásek

Pozůstalí druhé, ale hlavně třetí přistěhovalecké generace v náhrobních nápisech někdy přizpůsobují česky znějící hlásky anglickému pravopisu (např. [48]odpočivey nebo spjette), a to nejčastěji v příjmeních. Vedle nepoangličtělého pravopisu příjmení, většinou ale s chybějící diakritikou (Mikeska, Prasifka, Kurc, Simecek, Bartos), najdeme také pokusy o zachování jejich české výslovnosti (Schupak, Malschek, Sternadel, Hollub, Starry, Kossa, Vyvyala, Faykus, Hundl>Hundel, Nikl>Nykel>Nikel, Stastny>Stastney). Někdy se však česká příjmení zcela anglické fonologii přizpůsobují a mění svůj původní tvar k nepoznání (Bačak>Beck, Sasin>Sassin>Sassen, Peter>Petter nebo Peters, Mígl>Micl, Mičan>Mican>Mitchan).

Závěr

Z nářečních nápisů a užívání diakritických znamének vyčteme důležité údaje o jazyce přistěhovalců a změně češtiny v kontaktu s angličtinou. V nápisech první generace se odráží nářeční výslovnost i interference se spisovnou češtinou. Nahodile se háčků a čárek užívá nebo se zcela opomíjejí až na náhrobcích třetí přistěhovalecké generace, kdy se v jazyce v mnoha rysech již projevuje přechod k angličtině jako dominantnímu jazyku, kterému se přizpůsobuje i český pravopis. Podstatné však je, že i v těchto nápisech a na anglicky psaných náhrobcích se občas s diakritikou setkáme. Zde však již neplní informativní, ale symbolickou funkci – stává se znakem české etnické identity, jejíž udržení a vyzdvižení bylo zřejmou snahou pozůstalých.[41]

Na moravských hřbitovech v Texasu se pohřbívá dodnes. Z toho, že na nich přežila čeština na náhrobcích jedno století, můžeme usoudit, že místní komunity dlouho fungovaly jako české vesnice, kde byla čeština dominantním jazykem každodenního kontaktu a kde pozůstalým záleželo na tom, aby mrtví byli považováni svými potomky za Čechy či Moravany. Chambers poukazuje na to, že na dlouholeté udržení stabilního bilingvismu musí komunita vynaložit značné úsilí. Udržení etnického jazyka navíc souvisí s tím, že komunita, v níž se užívá, nepozbyla pro své členy na významu.[42] V české texaské komunitě toto úsilí dokumentuje vydávání novin,[43] dlouholeté vyučování češtině, existence etnických [49]naboženských a společenských organizací a potvrzuje je sociologický výzkum v jednotlivých vesnicích.[44] Dokazují je i naše náhrobní nápisy.


[1] Potomci prvních přistěhovalců se dodnes považují za Moravany, i když v americké odborné literatuře se o nich hovoří jako o amerických Češích. K. Hannan zasvěceně vysvětluje etnickou identitu Moravanů a její chápání v americkém kontextu (Ethnic Identity Among the Czechs and Moravians of Texas, American Ethnic Identity 15/4, s. 3—31).

[2] V současnosti se lingvisté snaží zjistit, do jaké míry se čeština aktivně užívá mezi potomky českých přistěhovalců různých generací ve vesnicích West a Granger v Texase. Institut texaských kultur a Česká historická společnost shromažďují historickou dokumentaci o českých společenstvích.

[3] K. Hannan, Texas Czech Evolves Over Period of 150 Years, KJT News, Three-Part Series, 1992.

[4] Krásná Amerika: A Study of the Texas Czechs, 1851–1939, red. C. Machann a J. W. Mendl, Austin, TX, 1983, s. 207.

[5] V dopise žádajícím o povolení k vystěhování čteme: „Slavné hejtmanství! Ačkoli jako tkadlec se pilně snažím sobě a své rodině zajistit výživu, jsem sotva s to při této námezdní práci opatřiti sůl … při vší starostlivosti a námaze mi hrozí žebrácká hůl … Už přes čtyři roky pronásleduje mé pole neúroda, k umoření pozemkové daně jsem si musel peníze vypůjčit. Blíží se jarní setí, ale semena nikde. Nevím, jak budeme žít, hlad je čím dál větší…“ (Ar USA 74/30, Den Texasu, červen 1992, archiv Náprstkova muzea v Praze).

[6] V pamětech české emigrantky se dočteme, že „50. léta byla obdobím tuhého absolutistického a bezohledného pronásledování českých vlastenců, což vedlo k houfnému stěhování“ (Ar USA 18/1, Ze života paní a dívek českých v Americe, 1852–95, archiv Náprstkova muzea v Praze).

[7] Pastor Bergman připutoval v roce 1849 s početnou skupinou německých rodin do Cat Spring, odkud psal domů dopisy, v nichž vyzýval k emigraci další. Jeden z Čechů, který z Texasu prchl do Iowy, o něm píše: „Co se obce Texasu dotýče, ta se pro Čechoslováky nehodí, má již horčejší podnebí, v kterém našinec pracovat nevydrží a obyčejně podléhá záhubné žlutej zimnici. Loňského roku přijelo sem odtamtud několik českých rodin a ty vypravovaly o smutném postavení tamějších Čechův, které pan Bergmann tamější ošemetný kněz svými lahodnými dopisy za sebou přilákal. Oni jej proklínali, že skrze něj na jmění i na zdraví velmi zkráceni byli a mnoho jich pomřelo; slovem Texas jest pro Čechoslováky jistá záhuba, tak jako v Uhřích Temešský Banát“ (Ar USA 33/6, s. 81, archiv Náprstkova muzea v Praze).

[8] A. Robek píše, že Pražské noviny ještě v 1854 publikovaly inzeráty na přestěhování do Galvestonu (viz Ethnographic Questions of Czech Emigration to America, in: The Czechs in Texas: A Symposium at Temple, Texas, red. C. Machann, 1978, Texas A&M).

[9] V archivech Náprstkova muzea v Praze jsou uloženy dopisy Kateřiny a Františka Herrmannových z Hradce Králové, podrobně líčící krušné začátky v Texase. V jednom ze svých dlouhých dopisů si Kateřina stěžuje: „Kdyby jen místečko bylo, kde by se člověk před tím náramným horkem skrýt a ochladit mohl, nikde ani sklípku, voda ve studni je jako louh. Spálit všechny knihy, které Texas vychvalují! … Texas … jest to země jen pro takové, kteří otroky držet a sami v chladu sedět mohou“ (Ar USA 33/6, s. 28).

[10] L. Baca, Czech Immigration Passenger Lists I, 1983, Old Homestead Publishing Co., Hallettsville, Texas.

[11] V archivu Náprstkova muzea se zachovalo osm rukopisných stran dopisů místního českého kněze adresovaných rodičům. Popisuje v nich cestu do Ameriky i své „ubohé texaské hospodářství“ do nejmenšího detailu. Píše, jak v kostele denně učí děti z českých a německých rodin a vydává se na dlouhé cesty do okolních vesnic („Kostelíček je pro nynější církev již nedostatečný … ve dne nemohu psát pro školu a pro návštěvy“). Ač vzpomíná na „nezapomenutelný kopec v naší vlasti“, v dopisech převládá optimistický tón, protože, jak kněz uvádí, „Německo je údolí pláče a zármutku“ (Ar USA 60/4, 1875).

[12] W. Labov vysvětluje distribuci hlásek (např. v newyorských čtvrtích a na ostrově Martha Vineyard) sociálním zařazením mluvčích (On the mechanism of linguistic change, red. J. J. Gumperz a D. Hymes, Directions in Sociolinguistics: The Ethnography of Communication, 1972, New York: Holt, Rinehart & Winston, s. 512–538).

[13] J. Milroy vychází ve společenském modelování jazykové změny ze zásady, že musíme brát v úvahu společenský kontext, situaci a mluvčího, protože mimo rámec společnosti se jazyka neužívá. Výstižného popisu jazykové variety dosáhneme pouze za předpokladu, že uvážíme i společenské faktory (Linguistic Variation and Change: On the Historical Sociolinguistics of English, 1992, Basil Blackwell, Inc., s. 5–11).

[14] Jeden z rodilých texaských Moravanů si mi postěžoval, že v roce 1954, kdy se narodil, se ještě o úpadku češtiny nedalo hovořit. Dodal však, že jeho generace je poslední, pro kterou byl moravský Texas svébytnou komunitou.

[15] Asi o 20 let starší německé komunity přešly na angličtinu už na přelomu století, kdy je i na německotexaských hřbitovech v okolí Prahy většina nápisů anglicky. Dá se to vysvětlit příbuzností němčiny a angličtiny i válečnou nevraživostí vůči němčině (cf. R. Janák, Old Bohemian Tombstones, 1987, Old Homestead Publishing Co., Hallettsville, Texas).

[16] P. Hewitt hovoří o českém etnocentrismu a vysvětluje, že Češi se organizovali v Texase výlučně podle národnostní a náboženské příslušnosti (Czech Texan Immigration and Community, 1850–1900, in: sb. cit. v pozn. 8, s. 47–49).

[17] D. cit. v pozn. 4, s. 208.

[18] Vyučovacím jazykem v nich byla čeština. Zákonem z roku 1871 se však výlučným vyučovacím jazykem na státních školách stala angličtina, a tak se škola stala nástrojem amerikanizace přistěhovalců. Čeští učitelé často nesplňovali požadavky na znalost angličtiny, a proto nesměli vyučovat. V mnoha vesnicích však zákon obcházeli a dál vyučovali česky. České děti v Texasu chodily převážně do státních škol, ale působila zde i řada náboženských základních škol (d. cit. v pozn. 4, s. 175).

[19] Machann a Mendl (d. cit. v pozn. 4, s. 178–9) zdůrazňují, že český tisk propagoval ducha etnické a kulturní pospolitosti. V letech 1860 až 1911 se v Americe začalo vydávat 326 českých novin a časopisů.

[20] Rev. A. J. Morkovsky se zmiňuje o osmisetstránkovém českém rukopise, v němž český farmář udílí pokyny dětem skrze podobenství ze života texaských pionýrů. Ve stanovách bratrské církve se zdůrazňuje výuka ve „sladké mateřštině, neboť by bylo hříšné ji opomíjet“ (The Church and the Czechs in Texas, in: sb. cit. v pozn. 8, s. 88–95). Pastor z Veselí píše domů rodičům: „Řeč sboru našeho jest vždy česká“ (Ar USA 60/4, 1875, Náprstkovo muzeum).

[21] Na pěstování mateřštiny kladli důraz jak katolíci, tak protestanti. Je zajímavé, že v bratrské církvi se jednacím jazykem na schůzích stala angličtina až v roce 1948 a záznamy ze schůze byly poprvé pořízeny v angličtině v roce 1954.

[22] „Je s podivem, jak dlouho si čeština v Texase udržela své bohatství a rozmanitost. Už počet v Texase vydávaných českých novin a časopisů svědčí o tom, že se mezi lidmi užívalo češtiny do značné míry, i když více Texasanů česky mluvilo než četlo. Podle sčítání obyvatelstva žilo v roce 1920 v Texase 50 000 českých mluvčích, ale v roce 1940 už 62 680“ (16th Census of the U.S.: 1920, II, General Report and Analytical Tables, Table 10, 1001).

[23] D. cit. v pozn. 4, s. 174.

[24] N. Dorianová zdůrazňuje, že důležitou roli hraje v udržení jazyka kladný přístup k jazyku a jeho důsledné užívám v nejrůznějších oblastech – při práci, v kostele, při obchodování, v tisku a ve společenských organizacích (Language loss and maintenance in language contact situations, The Loss of Language Skills, red. Lambert, R. D. a B. F. Freed, 1982, Newbury House Publishing, Inc., s. 44–59).

[25] D. cit. v pozn. 4, s. 86 a 171–178.

[26] Ještě ve třicátých letech tohoto století podává Frank Nádvorník optimistickou prognózu pro češtinu v Americe a zdůrazňuje, že není třeba se obávat jejího brzkého vyhynutí. Čeština se v té době vyučovala na soukromých i státních školách a na českých náboženských akademiích, jako např. v texaském Shineru, byla jedním z hlavních předmětů. Na texaské státní univerzitě studovalo v té době český jazyk a literaturu více studentů než kdy předtím (Ar USA 9/4, Česká a slovenská řeč v Americe, archiv Náprstkova muzea v Praze, nedatováno).

[27] M. Saville-Troike, The Ethnography of Communication, 1982, Oxford and New York, Basil Blackwell.

[28] Tato jejich snaha však musela narážet na odpor. V archivním novinovém výstřižku nazvaném Jak možno proměnit přistěhovalce v pravé Američany se pisatel rozohňuje nad násilnou amerikanizací, v níž se zračí poválečné nepřátelství americké společnosti vůči přistěhovalcům, a hájí právo přistěhovalců na jazyk a lásku k rodné zemi: „Největší odpor chováme k mluvě přistěhovalce. Proč nezanechal svou řeč na Ellis Island? Proč nemluvil již doma ve staré vlasti anglicky? To zajisté ukazuje na jeho zkaženost, když přidržel se barbarského jazyka a ne civilizované řeči“ (USA 9/4, Česká a slovenská řeč v Americe, archiv Náprstkova muzea, nedatováno, ale psáno krátce po roce 1920).

[29] Dopisy duchovního z Veselí rodičům jsou psány květnatou spisovnou češtinou (Ar USA 60/4 v Náprstkově muzeu). Učitelé ve školách mluvili nářečím, jak dokládají starousedlíci (viz K. Hannan 1992, III), i když ve spisovné češtině se vyučovalo. „Do roku 1900 přicházeli do Texasu učitelé většinou přímo z Evropy. Pozdější učitelé se sice již narodili v Texase, ale všichni vyučovali spisovnou češtinu“ (d. cit. v pozn. 8, s. 171).

[30] Texaské novinářské redakce si dokonce dovážely redaktory a novináře ze států, kde se nemluvilo moravsky, protože autorům příspěvků záleželo na tom, aby byly otištěny ve „správné“ češtině. Nářečí do publicistiky proniká jen zcela ojediněle, setkáme se s ním např. v novinách Svoboda vydávaných v Texase dlouhodobě pod redakcí soudce Haiduška, který noviny vlastnil. (Haidušek zahájil publikaci Svobody v roce 1885, vycházela česky až do 60. let tohoto století.) I krátkodobé působení redaktora, který připustil, aby byly příspěvky otištěny v původní podobě v časopisu Našinec, narazilo na odpor. Redaktoři nebyli ochotni podstoupit dopisy s příspěvky ani k jazykovému výzkumu, protože by se prý pisatelé za svůj psaný projev styděli (viz také J. Roštinský, Two Functional Aspects of Czech Journalism in Texas, in: sb. cit. v pozn. 8, s. 75–83).

[31] J. Mendl, Moravian Dialects in Texas a J. Perkowski, Some Notes on a Literary Text in Texas Czech, in: sb. cit. v pozn. 8. Mendl rozebírá nářeční původ texaských Čechů s přihlédnutím k Běličově nářečnímu atlasu a dospívá k závěru, že texaští Češi nehovoří jednotlivými moravskými nářečími, ale nářečí míchají.

[32] D. cit. v pozn. 4, s. 207.

[33] D. cit. v pozn. 4, s. 174.

[34] D. cit. v pozn. 4, s. 171.

[35] Rodilý asi čtyřicetiletý moravský Texasan vypráví, že ho už jako chlapce na češtině přitahovala diakritická znaménka, která vnímal pozitivně jako něco, co angličtině na rozdíl od češtiny chybí.

[36] Viz také Language change. Testimony of tombstone inscriptions at the cemetery of Praha, Texas, Varieties of Czech. Studies in Czech Sociolinguistics, red. E. Eckertová, 1993, Rodopi Edition, Amsterdam/Atlanta.

[37] V nápise se však může projevit i krajové pisatelovo nářečí. Např. v nápisech, v nichž čárky chybějí jen nad i, se může odrážet místní nářečí Lanškrouna: Odpočinuti lehké dej ji o pane, a světlo věčné ať ji sviti [1919].

[38] K. Hannan poznamenává, že za celý život mezi texaskými Čechy nikdy neslyšel dlouhé samohlásky (soukromá korespondence). Viz také výzkumy Perkowského a Mendla ve sb. cit. v pozn. 8.

[39] Viz také J. Mendl, Moravian Dialects in Texas, in: sb. cit. v pozn. 8. Náhrobní nápisy v nářečí a s chybami se nevyskytují jen v Texase. Na starém hřbitově v Pozlovicích jsem objevila nářeční Kdo býl milován, neni zapomenut a Lehke odpočinuti dej jim ó Pane, chyby v interpunkci (ve věku 69. let), v označení délky u (ůnora) a zájmenné délce feminina (Odpočinuti lehké dej ji ó Pane).

[40] Jedná se o nový kámen, který nemohl být umístěn v době úmrtí. Původní dřevěné kříže značící hroby se však až na výjimky nedochovaly.

[41] Podobně píše o úloze němčiny na náhrobcích pennsylvánských hřbitovů T. Graves. Vysvětluje, že se němčina stala etnickým znakem a síla místní tradice se měřila tím, jak dlouho se němčiny na náhrobcích užívalo (Pennsylvania German Gravestones, Markers V, 1988, University Press of America, Association for Gravestone Studies, s. 91).

[42] „V bilingválních komunitách, kde má jeden z jazyků větší prestiž a možnosti užití, běžně dochází k rychlému úpadku druhého jazyka. Imigračním jazykům už ve druhé nebo třetí generaci hrozí vyhynutí, pokud komunity považující přežití jazyka za kulturně nutné nevynaloží mimořádné úsilí na jeho udržení. I ve společenstvích v okrajových oblastech nebo diglosních komunitách může náhle dojít ke změně v postoji k jazyku… Ke generačnímu úpadku jazyka nemusí docházet v případech stabilního bilingvismu. V takových podmínkách nemusí totiž oba jazyky vedle sebe existovat jako sobě rovné. Spíše se doplňují a každý má své vlastní funkce a kontexty, v nichž se užívá“ (J. K. Chambers, Sociolinguistic Theory, 1995, Blackwell Publ., Cambridge, Mass., s. 163–5).

[43] Hospodář dosud vychází v texaském Westu jako jediné americké noviny česky.

[44] R. L. Skrabanek, Demographic Changes in a Texas Czech-American Rural Community, in: sb. cit. v pozn. 8.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 1, s. 38-49

Předchozí Miloslav Vondráček: Citoslovce a částice — hranice slovního druhu

Následující Jiří Kraus: Mnoho tváří stylistiky v knížce Jany Hoffmannové