Časopis Naše řeč
en cz

Češi v Texase: americká čeština na náhrobních kamenech

Eva Eckertová

[Články]

(pdf)

-

Následující studie se zabývá neobvyklými písemnými dokumenty – náhrobními nápisy na katolickém hřbitově v texaském městečku Praha. Hřbitov sám je pozoruhodný tím, že jsou na něm pohřbeni výhradně čeští starousedlíci, kteří začali osídlovat Texas v polovině minulého století, a jejich potomci. Nápisy si zaslouží pozornost, protože podávají ucelený obraz dané texaské komunity a jejího jazykového úzu – nejen že z nich vyčteme důležitá fakta o původu našich předků, jejich přesídlení a životě v Texase, ale zároveň svědčí o dlouhodobém užívání rodného českého jazyka. Tyto nápisy dokumentují přechod od češtiny k angličtině u amerických Čechů v období 1860 až 1960. Rozbor jazykových a kulturních rysů nápisů ukazuje, jak čeština texaské komunity měnila svůj charakter vlivem angličtiny a jak postupně upadala v zapomenutí.

Historický rámec české emigrace do Texasu

Většina našich přistěhovalců přišla do Texasu po občanské válce a usadila se v úrodné černozemní oblasti ve středním Texasu mezi dnešním San Antoniem, Houstonem a Dallasem, kde již žili Němci. Češi z 90 % přicházeli z chudé severomoravské oblasti Lašska a Valašska a severovýchodních Čech, izolované zeměpisně i jazykově (zbývajících 10 % emigrovalo z jižních Čech).

Přistěhovalce do Texasu stmeloval nejen etnický a zeměpisný původ, historické kořeny a nářečí, ale i náboženská víra. Z administrativních záznamů vyčteme, že z 98 % čeští přistěhovalci uměli číst a psát a patřili mezi emigranty k těm nejgramotnějším.

Z historie texaské Prahy

Prototypem české komunity v Texase je Praha. Původně byla osídlena Angloameričany, přicházejícími z jižních států, zlákáni levnou půdou. Prvním českým přistěhovalcem byl Matěj Novák, který si zde roku 1854 koupil rozlehlý pozemek a vybudoval na něm pro svou rodinu dřevěný příbytek. Už deset let nato se poblíž Nováků usadilo dalších pětadvacet českých rodin. V sedmdesátých letech měla Praha tři obchody a rychle se rozrůstala, v roce 1890 zde navíc stála hospoda, pošta a továrnička na zpracování bavlny a působila celá řada náboženských, dobrovolných a kulturních spolků. Praha byla výrazně katolická, o čemž svědčí nejen místní kostel vymalovaný pražskými motivy a symboly na [261]náhrobcích, ale i stromy vysázené podél cesty pro náboženská procesí. Podrobné katolické dějiny moravské emigrace zdůrazňují,[1] že kněžími byli po desetiletí Češi a vystudovali doma, což také přispělo k dlouhodobému udržení místního jazyka. Na přelomu století žilo v Praze až sedm set českých rodin. Ze začátku století, kdy počet úmrtí první emigrační vlny vyvrcholil, je na hřbitově také nejvíce náhrobků. K rapidnímu poklesu došlo až po 2. světové válce, kdy se potomci emigrantů začali stěhovat do měst.

Až do konce 2. světové války moravské komunity prosperovaly a držely se svého jazyka a víry. T. Anderson statisticky zpracoval užívání češtiny na texaských náhrobcích v letech 1880 až 1990.[2] Jako důvody dlouhodobého užívání češtiny uvádí izolovanost nezávislých farmářských seskupení, které měly vlastní školy, kostely a kněze, a dále fakt, že až do roku 1921, kdy Kongres přistěhovalectví omezil, neustále do Texasu proudili z Čech a Moravy noví emigranti. Komunity se začaly rozpadávat pod tlakem angličtiny povinně zavedené do škol, v důsledku válečné nevraživosti, vpádu televize do domácností a změn v tradiční zemědělské výrobě. Dnes po moravských komunitách zbývají na mapě, až na výjimky, jen jména, i když krajina je po nich dosud posetá opuštěnými farmami a stromořadím.[3]

Čeština nápisů a jazyková změna

Hřbitovní nápisy jsou cennými zdroji lingvistických a historických údajů dokumentujícími, jak se jazyk mění. Nápisy mají společný jazyk – češtinu, v níž se však odráží široké jazykové spektrum od nářečí a spisovné češtiny rodilého mluvčího k češtině modifikované angličtinou. Rané nápisy jsou stylisticky rozrůzněné – jsou psány nářečně i spisovně, nejčastěji však nářečím s prvky spisovné češtiny. Promítá se v nich jednak styl neformální a osobní, jednak formální styl ustálených obratů a hřbitovních formulí. Hřbitovní nápisy dokumentují jak synchronní variabilitu mluveného jazyka, tak diachronní jazykovou změnu. Raná varieta jazyka velice pozvolna, a to v období jednoho sta let, ustupuje angličtině. Počáteční jazyková variabilita se postupně vytrácí a zužuje se stylistický rejstřík [262]češtiny, na kterou stále tlačí angličtina. V náhrobních nápisech se to projevuje míšením obou jazykových kódů, svědčícím o pravděpodobném bilingvismu pisatelů, a nakonec přechodem na angličtinu. Ve 40. letech se anglické nápisy vyskytují výjimečně a i v 50. letech je téměř 60 % nápisů v češtině. Na základě rozboru stovek nápisů na českých texaských hřbitovech jsem zjistila, že daná jazyková změna má svou zákonitost a posloupnost. Na zákonitost ve vytlačování etnických sémantických údajů anglickými upozornil při studiu španělských a německých nápisů i S. Baird.[4]

Sémantika nápisů

Jaké údaje z náhrobních nápisů vyčteme? Baird vymezuje pět sémantických údajů, univerzálně charakterizujících náhrobní nápisy – jméno, data úmrtí a narození, příbuzenský vztah a epitaf. Podle jeho výzkumů v etnických nápisech nejdříve nabývá anglické podoby jméno, dále úmrtí a narození a nejdéle se udrží epitaf. Toto schéma odpovídá v základních rysech i jazykovému posunu v českých nápisech. Bohatý jazykový materiál mi však umožňuje je rozšířit a popsat podrobněji. Na texaském hřbitově v Praze jsem si ofotografovala asi třetinu z přibližně pěti set náhrobků, převážně z období před rokem 1930; ty jsou různorodé jazykově i esteticky – rozvržením a úpravou nápisu, tvarem a materiálem náhrobku.

Nejčastěji je nápis uveden frází typu Zde odpočívají v Pánu, po němž následují jména, data narození a úmrtí, někdy místa narození a úmrtí, na závěr epitaf nebo biblický verš, případně tradiční formule, např. Spi sladce nebo Odpočívejte v pokoji. Na starších českých náhrobcích se navíc často uvádějí údaje o emigraci a příčina smrti. Emigranti se snažili hřbitovními nápisy promlouvat k potomkům i náhodným čtenářům. Výmluvným důkazem toho jsou bilingvální náhrobky s českým nápisem na jedné a anglickým na druhé straně, aby se mohli o předcích poučit i ti, kdo už česky neumějí.

Náhrobní nápis splňoval funkci soukromou i veřejnou, časově poplatnou i nadčasovou. Byl určen pozůstalým, české komunitě i cizím návštěvníkům, současníkům i potomkům. Otázkou zůstává, do jaké míry bral autor všechny tyto faktory v úvahu a text jim přizpůsoboval, nebo do jaké míry text vyvěral z vyhrocené citové situace a byl limitován jazykovými možnostmi jednotlivce. Zasáhla do jazyka nápisu rodina, komunita, případně cizí rytec? Při rozboru jazykové stránky nápisu je třeba vzít v úvahu i uvedené chronologické a generační údaje a druh materiálu (měkkého či tvrdého kamene, případně kovu), do něhož je nápis vytesán nebo odlit. Starší nápisy v poddajných kamenech jsou delší a barvitější než odborně náročnější a nákladnější nápisy pozdější ryté do tvrdého kamene.

[263]Přechod od češtiny k angličtině

Podle úrovně češtiny a vlivu angličtiny můžeme vydělit několik jazykových stadií, odrážejících základní tendence přechodu od češtiny k angličtině. Jednotlivá stadia jsou charakterizována souborem jazykových prvků, jejichž rozborem dospíváme k hierarchii prvků, které tento přechod vystihují. Prvním ústupkem angličtině je úprava vlastních jmen a způsobu datování. Dále se přistupuje na anglickou interpunkci a lexikální výpůjčky. Postupně se přestávají skloňovat vlastní jména a názvy měsíců. Později se upouští od pravidelného užívání diakritických znamének a gramatické shody ve jmenných i slovesných vazbách. Nakonec pisatel již není schopen užívat češtiny tvůrčím způsobem – doslovně překládá z angličtiny, opisuje české nápisy, aniž by chápal jejich smysl, a píše česky podle paměti foneticky. I na náhrobcích psaných anglicky však objevujeme stopy češtiny.[5]

Většina nápisů z období před rokem 1900 je psána česky bez jakékoli známky anglického vlivu. Takové nejsou výjimkou ani v roce 1920. Nápisy se různí nářečně a znalostí spisovné češtiny, typické je nářeční krácení samohlásek (tímto tématem se budu podrobně zabývat v následujícím čísle Naší řeči). Některé nápisy jsou v nářečí, ale epitaf ve spisovné češtině.

Narozen v Měrkovicích na Moravě dne 28ho května r. 1821 a zemřel dne 16ho Ledna r. 1873
Zde odpočívá v Pánu Vavřinec Bartoš Nar. 2. červ. L.P. 1836 v Čejkovicích v Čechách, Zem. 28. list. L.P. 1889.
Zde spinka Emilek Krhovjak Na shledanou synačku naš 1919–1922

Fonetický pravopis svědčí o tom, že autor neměl náležitou představu o psané podobě češtiny (Bud’z Bohem 1900; Budiš ji země lechkou 1890, na Slesku, šťesťí, zhledáme). Časté jsou chyby v psaní i/y, ě/je, ú/ů (předešels nás sinu, po uplinuti vezdejší pouti, sestri, zesnulí Vojťech, díťe 1900; ůnora 1901), velkých písmen (v pánu 1920, V panu 1893 a dokonce Vmíšim [v Mniším] 1890), v užívání řadových a základních číslovek (15 listopadu 1907), předložek a předpon [264](v nad hvězdnatou říš 1901); komolí se místní názvosloví (okres Landskroňský místo Lanškrounský 1891, Miší místo Mniší 1867).

V nejstarších nápisech se často vyskytují lexikální i tvarové archaismy, např. jmenné tvary rozen/rozena, star v odkazu nejen na jméno ženy za svobodna (rozena co Rosalia Peterova), ale i na dobu a místo narození (Roz. 12. zaři 1844, Rozen ve Frenštatě Morava 1911). Užívá se přechodníků (usadiv se 1911), jmenných tvarů přídavných jmen (star 67 roku, 1 měsic 1911), trpných příčestí (pochována 1900), imperativu dejž, předminulého času (rozena byla, jenž’s byl odešel 1911).

Zemřel star 67 roku, 1 měsic. Do Ameriky se přistěhoval dne 5 řij. 1884, usadiv se v okr. Lavaca, kde zemřel.

V některých nápisech se objevují i podřadná souvětí:

Zde v Pánu odpočívá Ludvík Horák a manželka jeho Kateřina rozena Míglová později provdana za Jana Dostalíka která zemřela 22 břez. 1914.
Doufáme, že se Pán Bůh nad námi smiluje, a shledáme se spolu zas
Bol veliky ktery nam tvuj odchod spusobil musíme mírnit naději že se opět shledame 1916

Pro nápisy jsou charakteristické četné odkazy na místo narození: v Bidravě okresu Lanskroňského v Čechách; Roz. ve stare vlasti, roz. v Křežanově u Velké Mezřiče na Moravě, v Miším na Moravě; v Měrkovicích na Moravě; v Čejkovicích v Čechách; v Dolních Hermanicích u Lanškrouna v Čechách, v Tiché, příp. v Tichej na Moravě. Terry Jordan, který kulturně a zeměpisně zpracoval texaské náhrobní nápisy psané německy a španělsky, se domnívá, že takové podrobné údaje o původu svědčí o hlubokém a nevyléčitelném stesku a nechuti být pohřben v texaské půdě. Jako by zesnulý chtěl svým pozůstalým vzkázat, aby nezapomněli, že byl Čechem.[6]

Celkově je jazyk těchto nápisů bohatý a různorodý, zasahující daleko za rámec formulového vyjadřování, na které jsme zvyklí z četby soudobých náhrobních nápisů. Tvůrčí charakter češtiny tohoto období vyčteme z bohaté příbuzenské terminologie a častých zdrobnělin – stařičcí, sestri, blyženci, mladenec apod.

Zde odpočívá Marijanka dcerka Martina Dobiaše
Anděličku spi sladce Zde odpočivá náš mily otec a stařenka
Nemluvňátko dcera Joe a Františky Šimara
Trojčátka spěte sladce pospolu

Rodinné vztahy bývají přesně rozvedeny (zde v Pánu odpočívá Ludvík Horák a manželka jeho Kateřina rozena Míglová později provdana za Jana Dostalíka), odkazy na zemřelého a na pozůstalé jsou rozvláčné (Celestina Kulhanek – zároveň s ní dřímá v tomto hrobě její syn, Na pamatku postavila Rozina Zetik, zarmoucena manželka s ditkami! 1888, Truchlice rodiče Matej a Terezia [265]Holub), z pozdravení vyčteme smutek a bolest (nikdy na tebe nezapomenem, zemřel jsi – ale ne z paměti naši, měj se dobře – vyryto pod jehňátkem na náhrobku šestiměsíčního chlapečka). Příčina úmrtí je někdy pečlivě vysvětlena (zemřela po dlouhe utrapne nemoci, ubohou Manželku zasáhla smrt při srážce vlaku v Schulenbergu nebo zemřel následkem automobilové nehody nedaleko Cameron, Texas). Kromě dat narození a úmrtí se uvádí i datum emigrace (do Ameriky se přistěhoval 5 řij. 1884).

1. stadium jazykové změny

Vliv Nového světa se začíná projevovat v datování, psaní velkých písmen a přizpůsobování vlastních jmen, jde tedy o změny rázu kulturního, odrážející se v písemném projevu. V datech chybí tečka za číslem a někdy se místo ní píše čárka, měsíc se píše s velkým písmenem, anglický je pořádek slov měsíc – den:

24 dubna 1920; Června 29, 1863; srp. 29; 5, srp.
Křestní jména, která mají blízké anglické ekvivalenty, se užívají v anglické podobě: John, Mari/Mary, Sophie, Agnes, Joseph, Marguerite, Barbara, John, Frank, George, Eddie. Zajímavé je, že česká Frantiska se vyskytuje na náhrobku ještě v roce 1950. Zatímco anglická podoba Joseph se užívá už v roce 1889, v 50. letech najdeme foneticky psáno Jozef. Někdy je české jméno doplněno anglickým domáckým (Bohumír – Tim). Na jednom starém rámu je jméno manželů zaznamenáno jako Jan a Marie Mráz, ale na novém náhrobku už jako Mraz John Marie.

Záhy se také přechází od přechýlených ženských tvarů k jednotné anglické podobě příjmení: Marie Zabranský 1903, Františka Stastny 1930, Agnes Trojaček 1893, Helenka Brosch. Ještě v roce 1940 se však objevuje tvar Raindlova. Na některých náhrobcích se vyskytují oba tvary – Anna Mikuda roz. Odlozelikova 1903, Hedvika Čundova a její dcera Johana Svrčula.

K ilustraci těchto rysů uvádím nápis z roku 1906:

Marie Čáka Rozena v Netolicich, v Čechach, dne 14ho března roku 1832, Zemřela dne 9ho srpna roku 1906. Odpočivejte sladce v tmavem hrobě, Matko naše milená Pan Bůh povolal Vás od nás k sobě, by Vam velky bol byl zkraceny by nás spojil zas.

2. stadium změny

Ve 2. stadiu kromě předchozích ústupků angličtině převládá anglická interpunkce a objevují se anglicismy. Jmenné údaje ve frazeologických celcích se skloňují nedůsledně. Častěji než v Bluffě, na Bluffvě se setkáme s v Bluff, obvyklé jsou vazby typu narodil se ve Frenštátě, Morava; v Hrabůvka na Moravě; Narozena 19 dubna 1867, Morava, Frenštát 1915; ve tiche ve moravě ve Austria Europa; Nar. 7, Srpen, 1853 Zem. 9, Červ’ce, 1907. Stejně nedůsledně se skloňují i křestní jména a příjmení, např. Manželka Jana Štefek; Pamatce Jarolima G. [266]Adamčik věnují stařičci František a Anna Adamčíkovi; Karel Orsak ze svyma ditky Anna a Maryjana; dcera Joe a A. Kutač.

Do češtiny pronikají anglicismy jako ’wife of’ Mari, manželka Antonína Zábranský nebo Mari, žena ot Antonína Půlkrabka. Na jednom z nečetných bilingválních náhrobků však čteme na anglické straně Johana, wife of Frank Šimeček, ale na české se zachovává Johana Šimečková. V českých nápisech se objevují úvodní fráze typu In Memory of, např. (In Memory of Zde Odpočiva Rudolf Mojžišek narozen dne 24 listopadu r. 1877, zemřel dne 4, Srpna 5. 1878 oplakavan od svých rodiču).

Interpunkce se řídí anglickými pravidly – v ekvivalentních českých nápisech by se nikdy neužilo čárky a vykřičníku tak jako v následujících příkladech: Narodil se, Břez. 6, 1912 a Zde v Pánu odpočívá!

I v tomto stadiu se však češtiny nadále užívá tvůrčím způsobem, o čemž svědčí nápisy Zde odpočívá v Pánu zesnulý, Mila maminko odpočivej v svatem pokoji, Spi sladce v tmavem hrobě moje drahá manželko a naše milovana matičko 1907, To tobě přeje tvoje Manželka a dítky, Bud’s Bohem 1900.

3. stadium

K těmto prvkům dále přistupuje nedůsledné užívání diakritických znamének (Nechte Maličkich prijití kemne), čárky se někdy užívá i ve funkci háčku (ve Hrobé, Zde odpoćívá v panu Jan Vańa Zemŕel dne 10 cervna roku 1918 Lehce spi milaćku naś odpocivej v pokoji), ale celkově se háčky udržují déle než čárky (o tom více v následujícím článku v Naší řeči).

V tomto stadiu se také upouští od gramatické shody a výrazy jako zesnulý, zemřel, rozloučil se se odkazuje i na ženu nebo oba manžele. Autor nerozlišuje v psaní i-y (narozeni sg. m.), vynechává předložky a písmena (Zde Opočiva Panu Zesnuli), neskloňuje osobní jméno ani místo narození (Marie, manželka Antonína Zabranský narozena v Praha, Texas). Vedle českých názvů měsíců se užívá i anglických, které se výjimečně skloňují (Zem. Oct. 20, 1917; 15. Led.; 8 May; 5, Máje).

Jan Dybala 1900

Annie Dybala 1933

Drahý otec tuto tiše sladce spi

Drahý matko…

… je nevzbudi

je nevzbudi

Zařazení některých nápisů je sporné. Následující nápis je sice zkratkovitý, diakritických znamének užívá chybně, v jednom místě je b místo r a omezuje se na známé formule, ale užívá koncovek feminina a dokonce i příjmení má příponu -ova.

Marie Cabova, Narozena 11 ledna roku 1852 zemrěla 19 bbězna 1935 odpocivej v pokoji
Vedle tohoto náhrobního kamene se v zemi krčí nenápadný náhrobek již s anglickým nápisem: Elizabeth Caba born 1891 died 1969.

[267]Často se setkáváme s nápisy, z nichž jasně vyčteme aktivní autorovo užívání češtiny i angličtiny. V následujícím nápise autor sice přizpůsobuje příjmení anglickému pravopisu a údaje o narození a úmrtí píše anglicky, ale užívá zdrobnělého tvaru křestního jména – Jiřinka Kolodejcak Born 1917 Died 1919. Následující nápis – Margaret Mikeska Born Mar 29, 1909 Died Feb. 18, 1917 – je zase sklouben s epitafem ve spisovné češtině (Anděl k trůnu Boha zvolen, Pro rodiče zbožné není ztracen).

Při fonetickém zápisu češtiny dochází k odchylkám, kterých by stěží byl schopen rodilý mluvčí a které svědčí o tom, že pisatel měl češtinu jen odposlouchanou – např. buch, odče, F panu, F pokoji, Ana, Dej jim pan buch lechke odpocinuti.

I v úpravě nápisů dochází ke kulturnímu posunu k angličtině – náhrobní nápis je rozdělen do dvou sloupců v záhlaví uvedených hesly Otec Matka, pod nimiž následují odpovídající údaje.

Matka

Otec

Urbanovsky

Frances 1907

Joe 1927

Milovay Otče a Matka naše

klidně spite (imper.) v hrobach svych

dřimejte večny sen

my na vas nikdy nezapomenem

snad tam hore na Večnosti se zejdeme zase všeci

světlo večne at Vam sviti

Odpočivějte v pokoji

 

4. stadium

Autor již není schopen užívat češtiny tvůrčím způsobem, doslovně překládá z angličtiny, opisuje české nápisy, aniž by chápal jejich smysl, píše foneticky, nerozlišuje mezi předložkou a předponou (Vefrenštate, ne zapomenem), vynechává předložky (Zemřel Listopadu 1930) a koncovky (spi sladc; Zem. 1, červ’c. 1930). Tyto nápisy pocházejí především z doby po roce 1940 a byly psány převážně třetí přistěhovaleckou generací, jako např. následující nápis:

Z de otpociva Jan Mořkovsky Narozen 16, Břesna R. 1827 Vefrenštate Namoravje, a Zemřel 12 Listopadu R. 1888 Ot počivej Vpokoji Drahi otče

Konvence tradičních hřbitovních formulí jsou narušovány, protože jim autor nerozumí. Např. slova odpočinuti se užívá místo světlo – Odpočinuti večne at Vam sviti ve svatem Pokoji. V následujícím nápise vynechává autor výraz zemřela – Zde odpočívá v Panu zesnulá Pani Anna Kutač Ve Stáři 50 Roku 10 Měsicu (háček nad i) a 27 dni. Nápis z roku 1945 nesmyslně končí v polovině věty (Tys byla štit a vůdce naši).

Anglické terminologie se užívá v příbuzenských vztazích a názvech měsíců, objevují se fráze typu born in:

[268]Joe F. Trojaček Nar. Oct. 20, 1872 Zem. Oct. 13, 1917
Zde poko jbude odměnou, Kdo zbožně v Boha věřil
Grandmother Antonia Vlasak MOTAL zena ot Inoc Motal
Zemrela 15 pros. 1891
Otec Josef Fajkus Born in Kozlovic, Morava
25, Břez. 1871 21 Květ. 1953

Při četbě této češtiny se nabízí otázka, proč autoři raději psali česky s chybami než anglicky správně. Vždyť ještě v roce 1950 je až 60 % nápisů v češtině a většina nápisů 4. stadia je na náhrobcích s datem smrti po roce 1940. Jde však o češtinu, která stagnovala na zkratkovitých názvech měsíců, výrazech otec matka a epitafu Odpočivejte v pokoji, tedy ustálených frázích, které se tradují z náhrobku na náhrobek. Přibližně v této době začínají také převládat komerční náhrobky, které se z finančních důvodů omezují na jména, data, rodinný status a epitaf.

Zde v Panu odpočiva Lucy Lev

Nar. 20. List. 1913, Zem. 16. Led. 1989

Odpočivej v pokoji.

Surovik

Marie

Frank

19, Led. 1888 28, Květ. 1885

21, Srp. 1930 30, Řij. 1983

Nápisy svědčí o tom, že pisatel znal češtinu jen pasivně. Ve 4. stadiu čeština pro něj nebyla jazykem běžného dorozumívání a na náhrobcích ji nejspíše užíval z úcty ke svým českým předkům. Čeština mu signalizovala etnickou příslušnost a nabyla tak funkce čistě symbolické. Ztráta jazyka tedy nebyla doprovázena ztrátou etnické identity.[7]

Nápisy potvrzují, že při ztrátě jazyka si mluvčí nejdéle udržuje právě ustálená jazyková spojení, jak o tom psala již S. Romainová. N. C. Dorianová[8] navíc poukázala na to, že tzv. semi-speakers neprodukují texty tvůrčím způsobem, tedy aplikací formálních gramatických pravidel. Naše nápisy potvrzují, že schopnost mluvčích aktivně aplikovat gramatická pravidla češtiny upadala a jejich rejstřík stylistických možností a slovní zásoba se stále zužovaly. Stylistickou variabilitu nejstarších českých nápisů vystřídala variabilita vyplývající z bilingvismu texaských Čechů. V pozdních nápisech tato česko-anglická varieta bezvýhradně [269]ustoupila angličtině, v níž se však dodneška objevují některé české jazykové rysy, většinou háčky v příjmení nebo český epitaf.

V. Bubeník dospěl studiem náhrobních nápisů ve starověkém Řecku k obdobným závěrům. Texty psané neškolenými pisateli se vyznačují variabilitou, v níž se odrážejí různé gramatické znalosti a interference plynoucí z bilingvismu pisatele. Pisatel nejčastěji porušuje konvence spojené s psaním vlastních jmen a dat a skloňováním. V textech se vyskytují hybridy a různé kompromisní tvary. Celkově podávají nápisy pravdivý obraz jazykových návyků bilingválních mluvčích.[9]

Souhrnně se přechod k angličtině dá vyjádřit hierarchií lexikálních, gramatických a sociolingvistických konvencí:
1. angličtině se přizpůsobují vlastní jména,
2. v datech se aplikují anglická pravidla psaní velkých písmen a pořádku slov,
3. interpunkce se užívá podle anglických pravidel. Můžeme předpokládat, že objeví-li se v textu anglická interpunkce, bude i podoba jmen a dat odpovídat anglickým konvencím. Postupně je nahlodáván i gramatický a lexikální systém češtiny:
4. neskloňují se ustálená spojení, jako místo narození, měsíc v datu a příjmení,
5. objevují se anglické výpůjčky,
6. diakritická znaménka jsou psána nedůsledně a náhodně nebo jsou zcela ignorována,
7. porušuje se česká gramatická shoda,
8. do nápisů proniká anglická terminologie,
9. narušuje se sémantika, slova se vynechávají nebo zaměňují jinými, a to i v ustálených spojeních a epitafech.

Anglicky se nápisy v Praze začínají psát až v 70. a 80. letech, ale i v těchto nápisech nacházíme stopy po češtině. Náhrobní nápisy ukazují, jak v průběhu jednoho století pod tlakem angličtiny čeština odumírá; Češi totiž ztratili kontakt s domovem. Ještě dnes se však na pražském hřbitově pohřbívá. Praha samotná má jen kolem jednoho sta obyvatel, potomky původních obyvatel k ní však dál váže etnická příslušnost. I dnes se každoročně v srpnu do texaské Prahy sjíždějí na pouť a na české bohoslužby potomci prvních přistěhovalců, žijící nyní převážně ve velkoměstech. Česká Praha přežívá – jako symbol češství.


[1] A History of the Czech-Moravian Catholic Communities of Texas, 1974. Přeložil a upravil rev. V. A. Svrcek, Waco, Texas.

[2] Statisticky zpracoval jazyk texaských náhrobků T. Anderson (Czech-Catholic Cemeteries in East-Central Texas: Material Culture and Ethnicity in Seven Rural Communities, Material Culture 25, 1993, s. 1–18) a R. Janák (Old Bohemian Tombstones, 1987 a Geographic origin of Czech Texans, 1985, Old Homestead Publishing Co., Hallettsville, Texas). Podle Janákových statistik české hřbitovní nápisy ve středním Texasu tvoří víc než 50 % do šedesátých, výjimečně jen do padesátých nebo až do sedmdesátých let tohoto století. Angličtina je na těchto hřbitovech trvale na vzestupu od třicátých až čtyřicátých let.

[3] The Czech Texans, The University of Texas, Institute of Texan Cultures, San Antonio, 1972.

[4] B. Scott, The Taylor, Texas, City Cemetery: A Language Community, Markers, 1996, s. 115–141.

[5] Rozborem nápisů můžeme jazykovou změnu částečně rekonstruovat, ale nemůžeme ji přesně chronologicky vymezit ani s určitostí popsat, jak na angličtinu přecházeli jednotliví mluvčí v souvislosti s tím, zda zaujímali k češtině kladný či nevšímavý postoj, v jakých situacích a rozsahu užívali češtiny (při modlení, zpěvu, výuce dětí apod.). S. Romainová (What is a speech community?, Sociolinguistics Variation in Speech Communities, 1982, London: Edward Arnold) zdůrazňuje, že i v homogenních jazykových společenstvích probíhá jazyková změna nesourodě. N. C. Dorianová (The fate of morphological complexity in language death: Evidence from East Sutherland Gaelic, 1978, Language 54) došla při výzkumu galštiny v rybářské komunitě ve východním Sutherlandu ve Skotsku k závěru, že musíme v první řadě studovat jazyk jednotlivců, a potom se můžeme pokusit definovat, jak jazyk užívá společenství jako celek. Nesnažím se najít odpověď na to, jak američtí Češi v Praze mluvili, i když nápisy dokazují, že užívali češtiny i angličtiny a dlouho pro ně byla dominantní čeština.

[6] T. G. Jordan, Texas Graveyards. A Cultural Legacy, 1982, University of Texas Press.

[7] R. Wardhaugh, Languages in Competition. Dominance, Diversity and Decline, 1987, New York: Basil Blackwell.

[8] S. Romaine, What is a speech community?, Sociolinguistics Variation in Speech Communities, 1982, ed. Suzanne Romaine, London: Edward Arnold, 13–24, a N. C. Dorian, The fate of morphological complexity in language death: Evidence from East Sutherland Gaelic, Language 54/3, 1978, s. 591–609.

[9] V. Bubeník, Hellenistic and Roman Greece as a Sociolinguistic Area, Current Issues in Linguistic Theory, 1989, 57, John Benjamins Publishing Company, Amsterdam – Philadelphia.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 5, s. 260-269

Předchozí František Daneš: Ještě jednou „feministická lingvistika“

Následující Jiří Kraus: Pozoruhodný výbor z latinské literatury na českém území

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1