Pozoruhodný výbor z latinské literatury na českém území

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Názor, že součástí domácího literárního dědictví jsou i díla jinojazyčná, se pro kulturu v moderní Evropě stále více stává samozřejmostí. Nestačí však si tento názor pouze uvědomovat. Daleko důležitější je tato díla skutečně znát z vlastní četby a seznamovat se tak s viděním světa, které jejich autoři předkládají, nacházet shody a odlišnosti s tím, co předkládá literatura v jazyce domácím. V případě latiny v českých zemích k tomu přistupuje ještě současný požadavek na čtivý překlad a jeho kvalitu. Někdejší latinsko-český bilingvismus a stejně běžný latinsko-česko-německý trilingvismus českého vzdělance 12.–18. století napomáhaly vytvářet Evropu bez kulturních hranic. Pro naši odlišnou jazykovou zkušenost je cesta do této Evropy, založené už na nové konstelaci jazyků, bez dobrých překladů nemyslitelná.

Výbor z latinské literatury českých zemí Latinitas bohemica (nakl. Trizonia, Praha 1996, 255 s.) předního znalce starší české latinsky psané literatury, poetiky a rétoriky Josefa Tříšky je podrobně komentovanou čítankou latinských textů, které vznikaly v Čechách víc než osm století – od Kristiánovy legendy až po příležitostné latinské verše českých autorů 20. století. Textová část (s. 85–230) je (bohužel) výhradně latinská. Chronologický komentář k autorům a dílům (s. 11–83), shrnující a doplňující starší práce Tříškovy, zpřístupňuje výbor uživatelům, kteří latinsky nečtou, způsobem jen velice omezeným.

Je ovšem třeba připomenout, že od počátku mezi českou literaturou psanou česky a psanou latinsky podstatné rozdíly nikdy neexistovaly. O šíření tehdejšího evropského vědění svým způsobem usilovala nábožensko-vzdělavatelná literatura psaná latinsky i česky. Totéž se vztahuje i na autory. Někteří z nich psali střídavě česky i latinsky (Hus, Komenský), jiní psali latinsky o češtině (gramatikové Nudožerský a Doležal, obhájce práv českého jazyka Balbín); téměř všichni pak měli vřelý vztah k zemi, již s hrdostí považovali za svou vlast. A co je důležité, díla latinských autorů – jako kanonické vzory napodobování i jako normativní učebnice gramatiky, poetiky, rétoriky – také zřetelně ovlivňovala skladbu domácího národního jazyka, ještě více však jeho sloh i žánrovou diferenciaci českých textů a v neposlední řadě – prostřednictvím putovních motivů (ustálených míst, loci communes) – také jejich obsah. Je třeba litovat, že publikace se konfrontací české a latinské kultury zabývá jen velmi okrajově.

V úvodní části Výboru Tříška dělí svůj výklad na kapitoly podle dvojích hledisek – podle literárních žánrů a podle motivických okruhů odpovídajících středověkým loci communes. Tato dvojí klasifikace někdy vede k nejasnostem ve výkladu, v jeho uspořádání i hierarchizaci, např. o rétorice a o diktáminech (literárních i epistolárních skladbách) se mluví v kapitole předcházející výklad o svobodných uměních, kapitola o předhusitských autorech je před kapitolou o předhusitských žánrech. S mimořádně [271]náročným výkladem migrace témat a motivů středověké literatury se Tříška vyrovnává vzhledem k malé ploše, kterou má k dispozici, celkem uspokojivě a výběrovým způsobem upozorňuje na klasické texty, které se staly pro zpracování daných témat vzorem. Při výkladu sedmi svobodných umění např. připomíná báseň Martiana Capelly Svatba Filologie s Merkurem (lat. Merkuriem), v souvislosti s rétorikami a diktáminovými učebnicemi Jindřicha z Isernie a Mikuláše Tibina si všímá základního zdroje domácího zpracování rétorické látky – latinské rétoriky ad Herennium, jejíž způsob zpracování se odráží i v Klaretových slovnících, zejména ve Vokabuláři apod. Pozornost si zasluhuje Tříškův výklad některých vzdálenějších vztahů, např. barokních motivů v Máchově tvorbě (společné prvky obraznosti u Máchy a Bridela, motiv veselé chudoby v nábožensko-didaktické encyklopedii Malogranatum i ve skladbě Podkoní a žák apod.). Obsah komentářů k výboru i latinských skladeb samých připomene současnému čtenáři rozhodující úlohu jazykové výchovy v soustavě středověkého školství základního i univerzitního.

V závěru naší stručné zprávy o Tříškově záslužné publikaci ještě uveďme výběrově názvy některých textů, které autor prostřednictvím ukázek čtenáři zpřístupňuje. V této souvislosti považujeme za svou povinnost vyslovit politování, že k některým ukázkám postrádáme v úvodní části komentář nebo alespoň stručné informace o autorovi a o české podobě jeho jména. Antologie počíná Kristiánovou legendou, pokračuje Kosmovou kronikou (19. kap., obsahující Libušino proroctví), přechází k diktáminové rétorice (výkladu o stylistice psaní dopisů) Jindřicha z Isernie (konec 13. stol.), stručná ukázka je ze Zbraslavské kroniky Petra Žitavského, ze slovníkové a encyklopedické literatury (Malogranatum, Klaret), jsou zastoupeny bajky, žákovská poezie, knížecí zrcadla. S Univerzitou Karlovou jsou spojeny univerzitní stanovy a listiny, promoční proslovy a disputace (kvodlibety). Literaturu období reformace zastupují kázání Jana Milíče z Kroměříže, ukázky z textů Husových, Rokycanových aj. Novověkou latinskou literaturu představuje nástupní rektorská řeč Martina Bacháčka z Nauměřic, studijní řád Petra Kodicilla, ukázky z humanistické poezie (Jan Dubravius, Matouš Kolín, Jan Kampánus Vodňanský aj.). Oddíl věnovaný baroku zahrnuje úryvky z Komenského, Balbína, univerzitní teze a disertace, panegyriky, poezii apod. Z období klasicismu výbor uvádí komentář Františka Faustina Procházky k jeho dějinám latinsko-české literatury, dobu osvícenskou a obrozenskou zastupují Jan Křtitel Boháč, Jan Teobald Held, Josef Jungmann. Zajímavosti nepostrádá závěrečný přehled pokusů o novolatinskou tvorbu, např. ukázky ze sbírky Barbaricon rychnovského básníka Rudolfa Roubala (1861–1941). Textová část antologie je – trochu náhodně – doplněna přehledem latinského botanického názvosloví a slovníčkem latinských literárních a školských termínů.

Tříškův Výbor z latinské literatury českých zemí je knížkou potřebnou a poučnou, která by neměla inspirovat jen čtenáře schopné číst latinské originály. Přesto, že podobných čtenářů valem ubývá, bez této literatury jsou dějiny domácí kultury a vzdělanosti nemyslitelné.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 5, s. 270-271

Předchozí Eva Eckertová: Češi v Texase: americká čeština na náhrobních kamenech

Následující Jiří Kraus: K životním jubileím autorů Naší řeči