Časopis Naše řeč
en cz

Jak píší české feministky (Kontrasty ve stavbě feministického textu)

Iva Nebeská

[Články]

(pdf)

-

Ještě dříve, než se dostaneme k tomu, jak feministky píší, alespoň stručně připomeneme, o čem píší, jaké jsou názory a postoje zastánců a zastánkyň ženských hnutí; mnohé výrazové prostředky jsou dány právě tématem a funkcemi feministických textů.

Obecnějším tématem feministických textů je (nevýhodné) postavení žen ve společnosti v porovnání s postavením mužů, dílčími tématy jsou jeho historie, příčiny, projevy, prostředky jeho udržování, sociokulturní specifika i důsledky pro lidskou společnost.[1] Podávají tak vlastní interpretaci společenských jevů, a to jak jevů každodenního života, tak i interpretaci vývoje a organizace lidské společnosti. Přes značnou různorodost feministických hnutí je v jejich pojetí lidská společnost, velmi stručně řečeno, dlouhodobě uspořádána podle principu dominance; neprojevuje se to jen nadřazeností mužů nad ženami, ale také vytvářením hierarchických struktur, v nichž převažují hodnoty preferované muži, zejména moc a síla. K tomuto maskulinnímu modelu patří násilí jako převládající způsob řešení problémů. Feministky aktivně usilují o změny v mezilidských vztazích, o nahrazení maskulinního modelu modelem femininním. V něm by převažovaly hodnoty preferované ženami, např. vzájemná úcta, péče o druhé, soucit apod. Hierarchické struktury by byly nahrazeny rovnoprávným partnerstvím, v němž by dosavadní soupeření nahradila spolupráce mezi lidmi bez ohledu na to, zda jde o muže či ženy.[2]

Přestože se mnohá česká žena nepochybně občas cítí v něčem znevýhodněna, feministky samy přiznávají, že v českém prostředí jejich snahy dostatečnou odezvu nenacházejí. Domníváme se, že je na místě položit si otázku, zda k tomu vedle činitelů společenských nepřispívají i samy texty, jimiž se feministky ke čtenářkám (a čtenářům) obracejí.

Feministické texty se na první pohled jeví jako značně heterogenní, nicméně se zdá, že jde o svébytný typ textu, dosti zřetelně vymezený tematicky, funkčně [20]a žánrově. Tématem těchto textů jsou nejrůznější aspekty postavení žen, jejich primární funkcí je výzva: výzva ke změně obrazu ženy ve veřejném mínění, ke změně v mezilidských vztazích, v některých případech výzvy směřují až k dalekosáhlým vizím o zásadní změně společenských poměrů. Žánrově je feministický text polemikou.

Jestliže je dominantní funkcí textu výzva, zvláště důležitým činitelem je předpokládaný adresát. Na tom, ke komu se text obrací, závisí nejen výběr jazykových prostředků, ale také to, jak explicitně je výzva formulována.

Nejméně výrazná, někdy jen implicitní, je funkce výzvy v těch textech, jimiž se autorka obrací především k dalším feministkám (u nás jsou to zejména texty v časopise Aspekt a práce vycházející ze sdružení gender studies).[3] Funkce těchto textů je zejména utvrzovací (utvrzení v názorech a postojích již dříve vytvořených) a informativní. Tyto texty zpravidla přinášejí (další) věcné informace dokládající nevýhodné postavení žen, převažuje v nich slohový postup výkladový, expresivní prostředky jsou výjimečné; mají tedy některé rysy stylu odborného.

Nejzřetelněji je funkce výzvy formulována v textech adresovaných těm čtenářům a čtenářkám, kteří jsou o myšlenkách feminismu informováni málo, popř. čtenářům nedůvěřivým. V nich je podstatná i funkce přesvědčovací jakožto nezbytný předstupeň dominantní funkce výzvové.

Z hlediska stylistického je nejvýraznější charakteristika žánrová. Feministický text je polemikou. K rysům polemiky patří zejména představení a obhajoba vlastních tezí, kritika a vyvracení názorů protivníka a snaha najít v nich rozpory, argumentace, předčasné zevšeobecňování a v neposlední řadě osobní zaujetí pro věc, které se projevuje často vyhrocenými formulacemi a dalšími expresivními prostředky.[4] Feministický text je však specifickým typem polemiky; protivníkem zde není názorově odlišné hnutí, ale především veřejné mínění, společenské konvence, obecné povědomí. Protivník je tedy nekonkrétní a v podstatě mlčící.

Jako příklad českého feministického textu jsme zvolili knížku Caroly Biedermannové Lítostivá kantiléna.[5] Na něm budeme podstatné rysy výstavby feministického textu demonstrovat. Biedermannová se obrací k široké (spíše méně [21]informované) veřejnosti, zabývá se především každodenním životem mužů a žen a jen příležitostně ho dává do souvislosti s globálními problémy lidstva.[6]

Ze stylů považovaných za individuální jsou v textu Biedermannové zřejmé rysy stylu zájmového a stylu ideologického. Styly zájmové se vyznačují shodou ve výběru výrazových prostředků a textotvorných zvyklostí, které jsou dány společnými zájmy autorů. Zájmy jsou někdy doprovázeny i citovými postoji. Pro styly ideologické je příznačný i výběr lexikálních prostředků se sémantikou posunutou tak, aby vyhovovala dané ideologii, srov. Příruční mluvnice češtiny, NLN, Praha 1995.

Jen výjimečně polemizuje Biedermannová s konkrétním (jedinečným) protivníkem, např. šéf mé přítelkyně; můj oblíbený nepřítel. Obvykle je protivníkem veřejné mínění, reprezentované nebo alespoň ovlivňované v jejím výkladu především muži: Další úloha feminismu je pak boj s oním zmíněným obecným povědomím; v mých představách se zjevuje jako jedenáctihlavá hydra a navíc, jak znovu a znovu zdůrazňuji, hrozná mrcha. – Všechny ty obecně platné pravdy jsou ve skutečnosti mírně řečeno ryzí demagogie, ostřeji řečeno, totální nesmysly. Jsou-li nekriticky přijímány jako obecně platné, je to důsledek mužské hegemonie ve společnosti…

Jestliže je v polemice protivníkem veřejné mínění, nelze vyvracet konkrétní tvrzení či názory, argumentace je ztížena. Funkci argumentů mají ve feministických textech vybrané informace (vybraná konstatování) o mužích a o ženách. Výběr je proveden na základě kontrastu, polarity kladu a záporu v přístupu k mužům a ženám. Biedermannová věnuje podstatně více pozornosti mužům a není třeba ani dodávat, že je charakterizuje převážně negativními rysy. Ty se týkají nejrůznějších stránek života: muži každou jednoduchou věc neobyčejně komplikují; muži se obvykle do vojny šíleně zamilují v okamžiku, kdy získají první frčku, a tuto zvrhlou lásku si odnesou do civilu; dnes sice muži zírají na pohádky v televizi, ale nevnímají jejich hlubší smysl; muži u žen apriori předpokládají lstivé jednání; muži chtějí být vnímáni jako něco, co má zatraceně blízko k pánubohu; podle logiky těch pánů, kteří se domnívají, že za znásilnění nebo sexuální dotírání si může oběť vždy sama, by i za okradení mohl ten, kdo neodpovědně vezme peníze a jde si něco koupit. Pokud je mužům přisuzován rys pozitivní (a to jen velmi zřídka), potom je nějakým způsobem omezen: Díky [22]mužskému bádání vznikl semo tamo nějaký objev, to připouštím. Nemohu se však zbavit dojmu, že leckterý vznikl pouze sledováním obvyklé činnosti žen a jejím prostým popsáním.[7]

Ženy jsou častěji charakterizovány rysy kladnými: žena, když na to přijde, dokáže cokoli, jenže výsledek nebývá nápadný. To je ovšem pro ženský přístup ke světu typické. Ženám jde převážně o účel, ne už tolik o slávu a prosazení vlastní osoby.

Zejména muže autorka představuje jako vnitřně málo diferencovanou skupinu; důsledkem toho jsou četné zkratkovité generalizace, které kontrast mezi záporným hodnocením mužů a kladným hodnocením žen, resp. souvislost mezi zápornými rysy mužů a nevýhodným postavením žen ještě více umocňují. Např. Nejenom že muži formou zákonů a jiných právních norem zhusta rozhodují o tom, co je pro ženy nejlepší, … ale ženám svým konáním strašlivě komplikují život. Na řadě příkladů je možné doložit i generalizující užívání substantiv muž a žena v singuláru; v takovém případě má funkci pojmenování druhového, které zahrnuje všechny jedince téhož druhu, např. muž, zejména český, stráví život neustálým bádáním, naštěstí většinou neplodným; rozumný člověk (míním tím ženu) a proti tomu se staví pojmenování tvor zvaný muž.[8]

Skupina žen je vnitřně rozlišena poněkud více: autorka z ní explicitně vyčleňuje feministky a dále ženy, které jsou se svými rolemi ve společnosti spokojeny a umějí jich využívat. Říká o nich, že jsou v mužském světě svým ženským způsobem zabydleny; ty, které to dokáží dobře zahrát, ty jemné, bezmocné, nepochopené dušinky…; jejich postoje jsou jí cizí a zároveň si je dobře vědoma toho, že vůči výzvám feminismu jsou tyto ženy imunní. Obrací se tedy především ke „zbylým“ ženám. A také k mužům.

Proč vlastně autorka tak kumuluje informace o záporných rysech mužů? A proč tak hojně využívá kontrastu?

Ukazuje se, že ve stavbě feministického textu můžeme rozlišit tři roviny; první dvě jsou argumentační, teprve třetí je apelová.

(1) Nejprve je třeba přesvědčit čtenáře, zejména pak čtenářky o tom, že feministické vidění společenských poměrů odpovídá skutečnosti: přesvědčit je o tom, že ve všech dosud známých společenských systémech o všech podstatných záležitostech rozhodovali a rozhodují pouze muži a ti se při tom řídí především svými vlastními zájmy, že muži v souladu se svými zájmy formují i veřejné mí[23]nění, vytvářejí pro ženy tak nevýhodný konvencionalizovaný obraz ženy. Tím se vyvolá nebo podpoří nespokojenost čtenářek s daným stavem věcí.

Pro první rovinu uvádí C. Biedermannová jako argumenty především takové informace, v nichž se do protikladu staví muži jako tvůrci veřejného mínění, muži ve výhodném postavení proti ženám v postavení nevýhodném, a zejména muži, kteří nevýhodné postavení žen způsobují, resp. zhoršují. Např. Ženám je od útlého věku sugerováno, že musí být dokonalé… co je dokonalost, určuje samozřejmě muž. – Že jádro pudla je v neuvědomělém, samozřejmém podceňování a zlehčování všeho, co dělají ženy, … nikdo nepřizná. Slovem nikdo myslím muž. – Aby byla žena uznávána (a placena) stejně jako muž, musí dokázat dvakrát tolik. Naštěstí to není nic těžkého. – Muži vystavují svou pleš bezostyšně naodiv, ženy jsou … společenskou konvencí nuceny nosit nepohodlné paruky.

(2) Dále je třeba přesvědčit čtenáře a čtenářky o tom, že tento způsob uspořádání společnosti nejenže podstatným způsobem znevýhodňuje jednu polovinu lidstva (argumenty zaměřené zejména na ženy), ale má zhoubné důsledky pro lidskou společnost vůbec: převládá násilí jako prostředek řešení problémů, planeta je přelidněna, protože pro muže je výhodné, aby ženy byly především matkami (argumenty zaměřené jak na ženy, tak i na muže). Tím se nespokojenost s daným stavem věcí umocňuje. Na této rovině Biedermannová kumuluje informace o záporných rysech mužů, protože právě záporné rysy mužů jsou v pojetí feministek příčinou tolika závažných společenských problémů. Např. Muži stálými komplikacemi obvykle dokáží úspěšně zabránit všemu, co by nejen ženám, ale i jim zjednodušilo práci. – Hrůza celé záležitosti je v tom, že muži jsou schopni nutit ženy, aby byly především či výhradně matkami jen proto, aby ženy nedělaly něco jiného a nedělaly to nedejbože lépe než muži. Raději zahubí planetu.

(3) Teprve čtenář, který přijme alespoň první soubor argumentů, zejména však čtenář, který přijme i soubor druhý, může být získán pro klíčovou myšlenku feminismu: je třeba usilovat o změnu mezilidských vztahů, popř. bojovat za změnu společenských poměrů.[9]

Vlastní výzvy ke změnám (k aktivnímu odmítání zavedených vztahů i k odmítání konvencí) jsou jen zřídka zcela explicitní. Např. ty (ženy), které to v popisu práce nemají, by si měly uvědomit, že jejich postava a tvář je neživí, a nenechat si diktovat, jak mají vypadat.

Nejvýraznějším prostředkem se zřetelnější nebo méně zřetelnou funkcí výzvy jsou v textu nepravé a zejména řečnické otázky. Některými nepravými otázkami autorka jakoby nabízí čtenáři k úvaze svoji vlastní hypotézu. Stylizovanou deliberativní otázkou zpochybňuje samozřejmost společenského uspořádání a vybízí [24]čtenáře k tomu, aby fiktivní alternativu zvážil, např. Co když ale je soužití mužů a žen v jedné společnosti ve skutečnosti nepřirozené? Co kdyby opravdu bylo správné, aby žili odděleně?[10]

Řečnická otázka je jedním z prostředků, jimiž se autor obrací ke čtenáři (prostředek kontaktní), a současně je prostředkem, jímž dává najevo silné citové zaujetí (prostředek expresivní).[11] Kladu a záporu se v řečnických otázkách užívá v opačném smyslu. Biedermannová vyjadřuje touto formou nesouhlas s veřejným míněním či s chováním mužů, silný nesouhlas až rozhořčení, či přímo protest. Čtenáře tak nepřímo vybízí, aby její postoje sdílel. Např. Ale jak má vytvářet pocit bezpečí a jistoty žena, které je neustále sugerováno, že je člověkem druhé nebo třetí kategorie, nedokonalá, podřízená, že hraje vedlejší roli? – Co to je, když ne diskriminace, uhnízděná jako něco normálního v lidských hlavách? Pojetí muže jako úlovku ženy? – Proboha, a na to se máme my ženy bez protestů koukat?

Ke specifice autorčina individuálního stylu patří sřetězování řečnických otázek; přesněji řečnických otázek využívá k sřetězování premis a z nich vyvozených závěrů a k předkládání premis ve formě fiktivních alternativ, z nichž pak vyvozuje hypotetické závěry. Např. Znamená to snad, že ten, kdo vynalezl něco velkého a významného, namaloval jedinečný obraz… je automaticky nadřazen tomu, kdo nic nevynalezl? A kdo nic nevynalezl, je každému, kdo něco vynalezl povinen posluhovat a kořit se mu…? Snad dokonce národ s nižším percentuálním podílem vynálezců nebo malířů na hlavu je povinen nechat se okupovat národem s vyšším percentuálním podílem vynálezců či malířů jako národem prostě lepším a cennějším, a ještě tím být potěšen? … Jestliže ve vztazích mezi muži a ženami je ze strany mužů (i některých žen) samozřejmě přijímáno, že silnější vládne a slabší se musí podřídit, proč by totéž pravidlo nemělo platit mezi národy a státy, národnostmi a rasami?

Řetězením řečnických otázek na bázi premisa – vyvození závěru spojuje Biedermannová prostředky argumentace, výzvy (v tomto konkrétním případě až provokace) a vyjádření citového zaujetí pro věc. Naléhavost výzvy se tak zvyšuje.[12]

[25]Závěrem: Feministický text je záměrně vystavěn na kontrastu. V některých případech však obsahuje ještě další, a to, domnívám se, nezáměrný kontrast: mezi cílem a prostředky. Feministky podle svých slov usilují o spolupráci, harmonii, partnerství mezi lidmi bez ohledu na to, zda jde o muže či ženy. Avšak prostředkem, který by k takovému cíli měl vést, je např. v textu C. Biedermannové vyhrocování polarity kladu a záporu v přístupu k mužům a ženám, generalizující pohled na muže a ženy jako odlišné sociální skupiny, akcentování negativních rysů mužů, které místy až hraničí s pohrdáním. Těmito prostředky se pomyslné dělící čáry mezi muži a ženami spíše prohlubují.[13]

Takto vystavěný text jistě některé čtenářky pobaví, může snad plnit i funkci utvrzovací, domnívám se však, že pro myšlenky feminismu získá jen málo stoupenců, resp. stoupenkyň nových; jinými slovy, k malému zájmu českých žen o myšlenky feminismu může vedle důvodů společenských přispívat i výstavba některých textů, jimiž se feministky obracejí k širší veřejnosti.[14]


[1] Některé feministky aktivně vyhledávají nejen doklady nevýhodného postavení žen v rodině, v zaměstnání, ve veřejném životě, ale také prosté odlišnosti v postavení mužů a žen, které se v historickém vývoji lidské společnosti nahromadily a kterými se ženy cítí (nebo by se mohly cítit) znevýhodněny. O znevýhodňování žen pomocí jazyka srov. J. Hoffmannová, Feministická lingvistika?, NŘ 78, 1995, s. 80–91.

[2] Srov. např. R. Eislerová, Číše a meč, agrese a láska, NLN, Praha 1995 (český překlad).

[3] Aspekt je slovensko-český časopis, který vydává od r. 1994 dvakrát až třikrát ročně Záujmové združenie žien Aspekt v Bratislavě. Obsahuje vesměs populárněvědné příspěvky s feministickou tematikou, původní i přeložené, v češtině a slovenštině.

[4] Srov. např. Slovník literární teorie. Čs. spisovatel, Praha 1984, s. 282; J. Kraus, Žánr polemiky v politickém a filozofickém díle T. G. Masaryka, in: O Čapkových hovorech s TGM, Academia, Praha 1994, s. 58.

[5] Ivo Železný, Praha 1995, 125 s.

[6] Z hlediska stylistického můžeme text C. Biedermannové charakterizovat jako smíšený. Pokud jde o funkční styly, vystupují do popředí především rysy stylu publicistického: funkce sdělovací je zde zřetelně podřízena funkci získávací, přesvědčovací a utvrzovací. Informace jsou vybírány a jazykově ztvárňovány tak, aby regulovaly mínění a cítění adresáta ve směru, který autorka považuje za žádoucí, srov. např. A. Stich, Problematika publicistického funkčního stylu a jeho konfrontačního studia v rámci slovanských jazyků, in: Stylistické studie I, ÚJČ ČSAV, Praha 1974, s. 33–55; Z. Hlavsa, K persvazívním prostředkům české publicistiky, in: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, Filozofická fakulta UK, Praha 1995, s. 149–154.

[7] Negativní rysy mužů staví autorka do kontrastu nejen s pozitivními rysy žen, ale také s jinými jejich negativními rysy: Muži jsou zajímavé bytosti. Někdy věci komplikují … až na samu hranici únosnosti … jindy je zjednodušují až na samu hranici debility.

[8] R. Eislerová (d. c. v pozn. 2) užívá zhusta dokonce spojení společnost ovládaná mužem.

[9] Analogie s texty propagujícími nějakou ideologii, jejíž uplatňování vyřeší podstatné společenské problémy, se tu přímo nabízí.

[10] Jinde z nerealizované nebo více či méně fiktivní alternativy vyvozuje autorka závěry sama (uvádí hypotetické následky), např. Kdyby muž musel uštvat jelena a uškrtit ho, či ještě lépe ho osobně zakousnout, nebo totéž udělat s nepřítelem, ubylo by určitě myslivců i vojáků… – i kdyby někdo oprášil starožitný nápad s jedlým nádobím, muži by odmítali výrobek průmyslově vyráběný a dožadovali by se nádobí upečeného doma…

[11] Řečnické a nepravé otázky jsou ve feministickém textu prostředkem velmi oblíbeným; svědčí o tom např. článek A. Berkové Hodná holčička – zlobivý kluk, Lidové noviny 16. 10. 1995, kde v krátkém textu (sloupek Poslední slovo) užila autorka osmi takových otázek.

[12] Kdybychom analyzovali feministický text z hlediska klasických figur polemiky, u Biedermannové bychom našli mnoho dokladů, viz např. K. Čapek, Dvanáctero figur zápasu perem čili příručka písemné polemiky, in: Marsyas. Jak se co dělá, Československý spisovatel, Praha 1984, s. 41–44; A. Weston, A rulebook for arguments. Hackett Publ. Comp. Indianapolis 1987. Poslední citát by byl vhodným příkladem toho, kdy je názor protivníka doveden ad absurdum a s tímto absurdním tvrzením se pak polemizuje.

[13] Např. Kopaná je velmi jednoduchá hra, přiměřená a pochopitelná pro téměř kterýkoliv mužský mozek. Již toto konstatování je dostatečně depreciativní, autorka ho však dále stupňuje. Prý ji s úspěchem hrají i lidé duševně postižení a viděla jsem v televizi, jak ji hráli šimpanzi.

[14] Jen výjimečně se ve feministických textech setkáme s jiným východiskem úvah, než je princip dominance mužů nad ženami. Např. Š. Gjuričová, Kdyby moc pouze říkala ne, kdo by ji poslechl? Aspekt 1995, č. 2–3, s. 57–61, uvádí, že problém žen představovaný ve feminismu jako problém útlaku a represe (sociální skupina žen je utlačována sociální skupinou mužů) je velmi zúžený a jako východisko analýz není v našich podmínkách použitelný. Muži a ženy jsou společenskými normami stimulováni a vábeni k odlišným způsobům chování, touhám a přáním, způsobům rozhodování. Normy a konvence muže a ženy spíše vábí, spíše jim něco nabízejí než zakazují.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 1, s. 19-25

Předchozí Miloslava Knappová: Vladimír Šmilauer a rozvoj české antroponomastiky

Následující Jitka Malenínská: K obsahově-sémantické rekonstrukci zaniklých apelativ hrochot a kyta a jejich využití v toponomii

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1