K současnému stavu chodského nářečí z hlediska sociolingvistického II

Alena Jaklová

[Articles]

(pdf)

-

Lexikální a jednotkové hláskoslovné a slovotvorné jevy chodského nářečí

Jak jsme již uvedli v první části tohoto příspěvku, náš jazykový materiál reprezentuje 70 stran strojopisu. Jde o texty, jež obsahují lexikum z nejrůznějších oblastí lidského života, část z nich se však v každé skupině mluvčích týká masopustu v Postřekově.

Z těchto textů jsme vybrali ty výrazy, které se nám jeví jako příznakové pro západočeskou oblast, a jejich význam konfrontujeme s jedinou prací, jež soustavně pojednává o lexiku chodského nářečí, s prací J. F. Hrušky Dialektický slovník chodský z roku 1907[1].

Vybraná slova řadíme abecedně a citujeme význam uváděný Hruškou. Jestliže Hruškova práce příslušný výraz neobsahuje nebo u něho došlo v průběhu uplynulých 90 až 100 let (autor pracoval na svém slovníku sedmnáct let) k sémantickému posunu, uvádíme i význam současný. Tento význam odlišujeme graficky; je zaznamenán kurzivou. Mluvčí, kteří lexikální dialektismy ve svých projevech užili, označujeme podle jejich příslušnosti ke generační skupině a sociální podskupině.

Lexikální nářeční jevy

bába – 1. bába, babička a) porodní, b) matka rodičů; 2. buchta, zvl. zadělaná mlékem krávy po teleti; 3. hadr, jímž se ucpával krb, aby teplo neubíhalo ze světnice; 4. větší černý mrak. V Postřekově má význam „babička“, ale už v Domažlicích je slovem hanlivým, nadávkou. (všichni)

bacán – též kynutyj toč, buchta z řídkého těsta, a tudíž litá, ne hnětená. Zadělával se z mouky ječné a kvasnic, nyní se dělává i z mouky pšeničné a přidávají se i vejce. (A, B₁, B₂)

barovnice – borůvka (A, B₁, B₂)

bístaha! – pobídka spřežení, znamená „vlevo!“ (tam, kde mají koně, používají mluvčí všech generací dodnes)

calta – vánočka (A, B₁, B₂, C₁, C₂)

[117]cajch – nečistota, zbytek, špína (A, B₁, B₂, C₁)

čuminy – čekání dítek před chalupou, kde jsou křtiny. Též číhačky. Dnes se vztahuje na všechny události, při nichž se něco pozoruje. (A, B₁, C₁)

děvka – děvečka, služka (původně nepejorativní). Nejmladší generace dnes toto slovo používá pouze ve významu hanlivém. (A, B₁, B₂, C₁, C₂)

draha – pomn., obecní pastviska, na nichž roste jen málo trávy (všichni)

fanfrnoch – bukál, džbán ovázaný napjatou koží, do níž jsou zadělány „vlašiny“ (koňské žíně). Tře-li se po vlašinách, jako by dojil, vydává džbán jednotvárný dunivý zvuk. (A, B₁, B₂, C₁, C₂ – ve folklorních souborech)

fěrtuch – ženská barevná zástěra, hedvábná nebo plátěná; dnes součást kroje (A, B₁, B₂, C₂)

flámiška/flámička – jupka „od těla“ z lehčí látky, již nosívají děvčata do práce. Ale jen děvčata chalupnická a kde nemají chodský kroj. Dnes je flámička pojmenování pro halenku, která je součástí kroje. (A, B₁, B₂, C₁)

habán – 1. vodní kolo na velikém spádu vody; 2. veliký člověk či zvíře; hlavně velký těžký kohout (v našich textech užit druhý význam: A, B₁, C₁)

hinten – onen (A)

hintu – zde, tady (A)

hot! i hať! – pobídka spřežení, znamená „vpravo!“ (všichni, kdo mají koně, užívají dodnes)

huk – zvuk zadnice u dud (A, B₁, B₂, C₁, C₂)

hyjta/hyjták – návštěva/host na návštěvě (A, B₁, B₂)

chrbyjst! – citosl. o zvuku vody vylité násilně (obvykle na někoho). Srov. vychrbyjstnout – sloveso onomatopoického pův., polévati, vylévati, stříkajíc (A)

kanduš – 1. dětské šatečky, sukně se živůtkem; 2. šaty vůbec – s opovržlivým přídechem: Vem ňákij kanduš na sebe! (A, B₁, B₂, C₁)

kolmaha – kolečko na převážení sypkých hmot, gen. pl. kolmáh (A); stč. kolimah – nějaký vozík[2]

komínek – kominík (A, B₁)

kopenec – hromada; Uš su na kopenci. (A, B₁, B₂)

kríperle – palička na paličkování krajek (A, B₁, C₂)

kríplovat – paličkovat krajky (A, B₁, C₂)

lekrut/regrut – branec, nováček, rekrut (A, B₁, B₂, C₁, C₂)

loch – sklep (A, B₁, B₂, C₁, C₂; v Domažlicích je však už toto slovo neznámé a používá se jen výrazu sklep)

máčedlo – název pokrmu (A, B₁, B₂, C₁, C₂)

maškera – nehezká nevěsta, dnes „maškara“ (A, B₁, B₂)

[118]pálenec – pučálka; hrách, jenž se dá do vody nabobtnat, pak se upraží, potom opepří a ocukruje a takto se předkládá návštěvám „na chudou hůrku“, tj. na Neděli družebnou. (A, B₁ – při vzpomínkovém vyprávění, dnes se již tato tradice nedodržuje)

paloch – velký kus, krajíc chleba (A, B₁, B₂, C₁, C₂)

poclamka – prostěradlo (A, B₁, B₂, C₁, C₂)

pokryjvadlo – poklička (A, B₁)

přásky – 1. zvyk; 2. přadleny v přástkách. Přástky začínaly „po Martině“ a končily radovánkami „na chudou hůrku“ tzv. rozpřáskami. (V našich textech užit první význam: A, B₁)

praštěnky – žluté kožené kalhoty, součást kroje. Když se onosily, vyčistili je, vycpali slamou nebo senem, aby se nesrazily, a natřeli je žlutou hlinkou a byly kalhoty zas jako nové. Dnes se již jako součást kroje nenosí kalhoty kožené, ale látkové. (A, B₁, B₂, C₁, C₂)

prskyjř/pyskyjř – puchýř (A, B₁, B₂)

púnebí – půda (A, B₁, B₂, C₁, C₂)

rochce/rofce – rokle (A)

rozpřásky – v Postřekově též spoušťadla, slavnostní zakončení přástek; bývají zpravidla „na chudou hůrku“, nebo se překládají na konec masopustu. Tento zvyk se již nedodržuje, ale slova jsou známá a používají se při vzpomínkovém vypravování. (A, B₁, B₂, C₁)

rukávce – vrchní část ženské košile s vydutými rukávy a tílkem volným, od těla, zpředu nesešitým a sahajícím až přes boky. Rukávce nemají zapínání, nýbrž konce se překládají přes sebe a upínají živůtkem. Pod rukávci je druhý díl košile, tzv. voblečka. Součást ženského kroje. (A, B₁, B₂, B₃, C₁, C₂)

salúp – šátek, část chodského kroje (A, B₁); z fr. salopette – lněné svrchní kalhoty, pracovní oděv[3]

sence – světnice (A)

sušanky – křížaly (všichni)

štikavka – škytavka (A, B₁)

tepřiva – teprve (A, B₁)

tle, tleto – tuhle, tuhleto (A, C₁)

toč – pečené jídlo z řídkého těsta, v němž je zpravidla více brambor než mouky; je to krajové jídlo a dosud se připravuje (A, B₁, B₂, C₁, C₂)

vodpůldne – odpoledne (A)

voračky – zvyk chasy o ostatcích masopustních. Dopoledne v úterý chodili voráčí, přestrojení za maškary, a „chlapcí“ s muzikou, po vsi dům od domu, vyvádějíce všude tance a skotáctví; večer jim u muziky musela děvčata platit [119]voračky, plat za celý rok do muzik. Dcerka ze dvora dávala až 6–7 zlatých. Chlapci potom voračky propíjeli. (A, B₁, B₂, C₁, C₁)

Hláskoslovné nářeční jevy

běžít, běžíl – běžet, běžel (A)

břeštít, břeštíl – vřeštět, vřeštěl (A, B₁)

cák – copak (A)

čtát, čtal – čísti, četl (A, B₁)

divče – děvče, v singuláru podle duše, pl. divčata (všichni)

droužka – družka, družička (ve vyprávění o folklorních slavnostech užívají všichni)

dum – 1. dům; 2. předsíň ve stavení (A – užívá 2. význam)

íčko – nyní, teď; z pův. nyníčko, nýčko (všichni)

kabza – kapsa (všichni)

lajce – lavice (A, B₁, B₂, B₃, C₁, C₂)

lacnyj – laciný (A, B₁, B₂)

lakomný, lakomná – lakomý, lakomá (A, B₁)

legdes – leckde (A)

muším, mušel, mušet – musím, musel, muset (A, B₁, B₂, B₃, C₁, C₂)

pšence – pšenice (A, B₁)

rymík – rybník (A, B₁)

řibet – 1. hřbet; 2. vrch nože, proti ostří (A, B₁, C₂, C₁ – jen 1. význam)

snist, snid – snísti, snědl (A, B₁)

strachlivyj, strachlivě – strašlivý, strašlivě (A, B₁)

svarba – svatba (A, B₁, B₂)

troky – necky (na prádlo), koryto (A, B₁)

tropit, natropit – dělat něco špatného, nepřístojného, Co všechno ten masopust natropil! (A); ze stč. „stropiti“ – význam tentýž[4]

vadit se s někým – hubovat někoho, nadávat, hádat se s někým (A, B₁, B₂); < svaditi se – navzájem si vynadati[5]

zahradka – zahrádka (A, B₁)

žányj – žádný (A, B₁, B₂)

Slovotvorné nářeční jevy

čerstva – rychle, čile, hbitě, Nejeď tak čerstva! (A, B₁); < zčerstva, z psl. čьrstvъ[6]

díďátko – dítě; jen o nemluvněti (B₁)

nožíky – nůžky (všichni)

[120]stunce – studnice (A, B₁)

Většina používaných dialektismů označuje v Postřekově skutečnosti, jež se dochovaly již jen jako vzpomínka na doby předchozí. Jde hlavně o pojmenování částí oděvů, hlavně krojů (fěrtuch, flámiška/flámička, praštěnky, rukávce, voblečka, salúp), dále o názvy pokrmů (bacán, calta, máčedlo, pálenec, paloch, sušanky, toč) a rovněž i o označení původních lidových zvyků, z nichž většina už také zanikla (přásky, rozpřásky, spoušťadla, voračky, voráčí). Do dnešních dnů se zachovaly také některé dialektické výrazy hodnotící (habán, maškera), expresivní (čuminy, díďátko) a onomatopoické (huk, chrbyjst, vychrbyjsnout).

V dnešním slovníku obyvatel Postřekova je patrné i bývalé soužití s německým obyvatelstvem[7], projevuje se zde i vliv bavorsko-rakouského sousedství: cajch (nečistota, zbytek, špína, z něm. Zueg – krámy, haraburdí, bezcenná věc), kríperle (palička na paličkování krajek, z něm. Klöpfel – palice, palička), kríplovat (paličkovat krajky, z něm. klöppeln – paličkovat krajky), lajblík (živůtek, z něm. Leibchen – živůtek, šněrovačka), lekrut/regrut (branec, nováček, z něm. Rekrut branec, nováček, rekrut), loch (sklep, z něm. Loch – jáma, dolík), troky (necky, koryto, z něm. Trog – koryto, žlab, necky).

Závěr

Výsledky, k nimž jsme při popisu chodského nářečí v Postřekově dospěli, potvrzují známou skutečnost, totiž že pro současný vývoj mluveného jazyka jsou typické silné nivelizační a unifikační tendence, jejichž důsledkem je stírání místních zvláštností mluvy a vytváření relativně jednotné podoby nespisovné mluvené komunikace; tu ve stále větší míře reprezentuje obecná čeština.[8]

Jsme si vědomi toho, že náš materiál není dostatečně rozsáhlý a že nepojednává o všech příznakových západočeských nářečních jevech tak, abychom mohli vyvozovat obecné závěry o stavu nářečí na Chodsku, přesto však podává určitý obraz o jazykové situaci v této oblasti. Je zřejmé, že chodské nářečí je stále více nahrazováno tzv. oblastní variantou obecné češtiny, pro niž jsou typické některé oblastní diferenční rysy. Vlastní příznakové nářeční znaky však dnes existují pouze v mluvené komunikaci staré a částečně také střední generace; porovnáme-li je se studií Voráčovou z roku 1976 (jež je založena na jazykovém materiálu z první poloviny 50. let), zjistíme, že jejich počet neustále klesá.

Jak upozornil již Chloupek ve své práci z roku 1971[9], je existence dialektů i jejich odumírání podmíněno zejména aspekty sociálními. Za základní příčinu [121]odumírání dialektů tento autor považuje ukončení izolace těchto skupin národní společnosti, jimž sloužil k dorozumívání stejný idiolekt.

Jestliže tedy na určitém stupni vývoje společnosti, tzn. za konkrétních sociálních okolností dochází k vyrovnávání životních podmínek obyvatelstva a k sjednocování jeho sociálních a kulturních zájmů, začínají si být mluvčí vědomi omezené funkčnosti dialektu, která je dána jeho převážně mluveným charakterem. Mluvenost, tedy jeho forma realizace, ho pak předurčuje k tomu, aby byl užíván v komunikaci neoficiální, důvěrné. Jakmile jsou však mluvčí nuceni vyjadřovat se písemně, usilují o zvládnutí prestižního jazykového útvaru; tím je vždy spisovný jazyk. U starší generace nebo i u mluvčích generace střední, kteří sami aktivně spisovný jazyk nepoužívají, může prestižní jazykový útvar zastupovat i stabilizovaný interdialekt, v našem případě obecná čeština.

Je tomu tak i v Postřekově. Starou generaci, v jejíž mluvě jsou příznakové prvky chodského dialektu nejfrekventovanější, reprezentují hlavně ženy; mají pouze základní vzdělání, pracovaly doma v hospodářství nebo se živily rukodělnou prací. Muži zastoupení v této skupině se buď vyučili řemeslu, nebo pracovali ve svém hospodářství. Tito obyvatelé se nedostali mnohdy dál než do Domažlic, jejich staré, z generace na generaci děděné zvyky i nářečí nemohly být žádnými vlivy narušovány. Také móda k nim nepronikala, nebo ji odmítali, a proto ženská část nosí dodnes všední i sváteční chodský kroj. Nejvíce rozšířeným řemeslným uměním u žen je paličkování. Žena označená v našich materiálech A3 se touto prací zabývá už celých osmdesát let, od svých čtyř let.

V mluvě střední generace se již objevuje rozkolísanost v užívání dialektických znaků. Nářeční prvky, jež jsou frekventované, se lexikalizovaly (jde hlavně o jevy hláskoslovné, přesněji fonetické, které mluvčí v Postřekově v běžné komunikaci denně slyší), jiné znaky se však objevují podstatně méně nebo vůbec ne. Střední generaci reprezentují v našich materiálech rovněž převážně ženy. Tyto ženy mají většinou základní vzdělání, nejdříve zůstávaly doma s dětmi, později pracovaly v drobných provozovnách (výroba chodských suvenýrů, výroba žehlicích prken). Žena s vyšším vzděláním je v této generaci výjimkou, někdy jsme měli dojem, že slovo „študovaná“ je pronášeno a míněno spíše ironicky. Lze dokonce obecně říci, že pokud žena této generace nebyla vyučena švadlenou nebo prodavačkou, měla většinou jen základní školu. U mužů je situace poněkud jiná: často mají středoškolské vzdělání, naši dva vysokoškolsky vzdělaní mluvčí však studovali teprve při zaměstnání, tedy až v době, kdy živili rodinu.

Nejmladší generace, v jejíž mluvě jsou příznakové dialektické prvky zastoupeny již jen minimálně (a pokud přece, jde o nářeční znaky jihozápadočeské, a nikoli jen úzce chodské), se v Postřekově podstatně liší od generace [122]střední zejména ve stupni dosaženého vzdělání. Pro příslušníky dnešní střední generace se vzdělání jejich dětí stalo prestižní záležitostí. Proto bylo velmi obtížné vyhledat pro náš výzkum mladé mluvčí, kteří by měli pouze základní vzdělání. Naprostá většina osob z této generace dojížděla po určitou dobu do škol do okresního, krajského nebo i hlavního města, a byla proto nucena, stejně jako část mluvčích z generace střední, aktivně si osvojit prestižní jazykový útvar. Protože u nich došlo i ke změně dorozumívací sféry a k častějším společenským kontaktům, při nichž si uvědomovali teritoriální omezenost svého dosavadního vyjadřování, začali nářečí odmítat.

V souvislosti s naším sociolingvistickým průzkumem hodnotíme současný stav chodského nářečí a jeho užívání především z hlediska generačního rozvrstvení mluvčích. Ve vztahu k jejich vzdělání sice od shrnujících závěrů abstrahujeme (především pro to, že mluvčí skupiny A nedisponují všemi stupni vzdělání), ale dílčí závěry jsou přesto patrné z údajů v tabulkách č. 1–3 i z přehledu dosud užívaného nářečního lexika.

Zatímco sociální struktura dřívějšího rovnostářského státně socialistického systému byla často ztotožňována se strukturací profesní, dochází od začátku postkomunistické transformace k procesu nové sociální diferenciace, která je spojována s diferenciací majetkovou, příp. příjmovou. Příjmy jsou v teorii sociální stratifikace obecně uznávaným atributem sociálního statutu, nebo jsou dokonce považovány za jednu z konstitutivních statutových dimenzí. Příjmová diferenciace sama o sobě však nemůže sociální rozvrstvení nebo třídní strukturu vytvořit. K tomu je nezbytná existence prokazatelné souvislosti příjmové diferenciace s jinými závažnými ukazateli sociálního postavení, jakými jsou vzdělání, ekonomická aktivita, postavení v systému řízení apod., u nichž se předpokládá, že příjmovou diferenciaci determinují nebo alespoň spoludeterminují[10].

Od roku 1992 dochází u nás ve srovnání s egalitářskými poměry v roce 1988 k poměrně rychlé diferenciaci reálných příjmů, prozrazující hlubší strukturální přeměny společnosti. Vytváření nové společnosti však dosud nepokročilo tak daleko, aby bylo možno podat ucelený popis její třídní struktury. Prozatím stojíme na samém počátku procesu vzniku statutově diferencované, více či méně sociálně rozvrstvené společnosti. Její charakteristika si však vyžádá předně čas, nové společenské situace musejí nejdříve vzniknout, a potom celou řadu sociologických analýz. Pak teprve budou moci dialektologové studovat další proměny tradičních nářečí.

---

[1] Komplexní přehled o české tradiční nářeční slovní zásobě, ale také o mluvě mladé a starší generace ve městech a v nově dosídleném pohraničí podává 1. díl Českého jazykového atlasu z roku 1992.

[2] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 269.

[3] V. Machek, d. cit. v pozn. 2, s. 536.

[4] V. Machek, d. cit. v pozn. 2, s. 116.

[5] V. Machek, tamtéž, s. 674.

[6] V. Machek, tamtéž, s. 99.

[7] K tomuto tématu viz blíže J. Blau, Geschichte der deutschen Siedlungen im Chodenwald, Pilsen (rok vydání neuveden).

[8] Srov. J. Jančák, K interdialektickému vývoji mluvy západočeských měst, NŘ 63, 1980, s. 169–174.

[9] J. Chloupek, Aspekty dialektu, Brno 1971.

[10] P. Machonin, M. Tuček, Geneze nové sociální struktury v České republice a její sociální aktéři, Sociologický časopis XXX, 1994, č. 3, s. 292.

Naše řeč, volume 80 (1997), issue 3, pp. 116-122

Previous Igor Němec: Od nelichotivého pojmenování k čestnému názvu

Next Jarmila Vojtová: Jak píší vídeňští Češi (Některé znaky německého vlivu v jazyce českých novin vycházejících ve Vídni)