Časopis Naše řeč
en cz

K současnému stavu chodského nářečí z hlediska sociolingvistického I

Alena Jaklová

[Články]

(pdf)

-

Pro současný stav nářečí v Čechách je příznačná silná nivelizace nářečních rozdílů, jež byla vyvolána společenským, ekonomickým a kulturním vývojem země, konkrétně silným vlivem pražského centra (a středočeského dialektu), a započala již v období feudalismu. V současné době je příčinou jazykové integrace, vedoucí k dalšímu stírání českých regionálních dialektů, jednotící vliv spisovného jazyka, působícího hlavně prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, a dále vliv českého interdialektu – (nespisovné) obecné češtiny, která se v neoficiálních komunikačních situacích stala téměř výlučně užívaným útvarem v Čechách. Větší a hlubší nářeční rozrůzněnost dnes na tomto území existuje pouze v pomezí jihozápadním a severozápadním (srov. Čejka[1]).

V této studii chceme podat charakteristiku současného stavu nářečí, které náleží do nářeční skupiny jihozápadočeské, konkrétně západočeského nářečí chodského[2]. Chodské nářečí, tzv. bulačina[3], je pro své typické, zejména hláskoslovné znaky snadno rozpoznatelné i pro laiky, a protože je spjato se životem Chodů, s jejich slavnou historií a bohatou kulturní tradicí, budí dodnes zájem široké veřejnosti. Do jaké míry je však ještě dnes chodské nářečí skutečně živé, to měla prokázat naše zkoumání.

[65]Chodsko je etnografická oblast na západní hranici Čech v okolí Domažlic, která se v minulosti vyznačovala svéráznou kulturou hmotnou i duchovní. První písemná zmínka o Chodech je ve veršované Dalimilově Kronice české ze začátku 14. století připomínající účast Chodů na vítězství českého vévody Břetislava I. nad německým císařem Jindřichem III. u Brůdku v roce 1040.

Chodové byli polosvobodní obyvatelé jedenácti pohraničních vesnic poddaní přímo panovníkovi české země. Za své služby, především za střežení zemských hranic, požívali různých práv psaných i nepsaných, tzn. zvykových. Byli osvobozeni od roboty, neplatili cla ani mýta, směli se volně shromažďovat atd. Od roku 1325 do roku 1612 dostali Chodové 24 privilegií, která stvrzovala jejich výjimečné výsady.

V době pobělohorské byli Chodové svých privilegií zbaveni a stali se nevolníky. Jejich dlouholeté boje proti feudálům vyvrcholily na sklonku 17. století ve velkém povstání, vedeném Janem Sladkým, zvaným Kozina. Chodové se bouřili i v 18. století až do zrušení nevolnictví a ani po tomto roce jejich odpor proti vrchnosti neustal.

Svéráznost Chodů i jejich kraje poskytla mnoha umělcům látku k dílům literárním (A. Jirásek, B. Němcová, J. Š. Baar, J. Thomayer, K. M. Čapek Chod, J. F. Hruška, J. Vrba), výtvarným (J. Špillar, M. Aleš), hudebním (O. Zich, J. Kuba, J. Jindřich, K. Kovařovic).

Současný domažlický okres vznikl sloučením okresů Domažlice, Horšovský Týn a části okresu Stod. Měří 1118 km2 a má kolem 70 tisíc obyvatel. Původní Chodsko s jedenácti tradičními vesnicemi (Postřekov, Klenčí, Chodov, Újezd, Draženov, Stráž, Mrákov, Tlumačov, Klíčov, Chodská Lhota a Pocinovice) tvoří asi polovinu domažlického okresu. Leží v podhůří Českého lesa, v oblasti bohatě zalesněné, v nadmořské výšce v rozmezí od 400 do 800 m.

Východiskem naší charakteristiky současného stavu nářečí na Chodsku je analýza jazykového materiálu, který byl zaznamenán v obci Postřekov v letech 1989 až 1991. Postřekov je jedna z nejtypičtějších chodských vsí, největší v části tzv. horního Chodska. Kdysi to byla chudá vesnice stavebních dělníků a řemeslníků (proslulých „kominářů“), dnes je to hospodářsky rozvinutá, asi dvoutisícová ves s obecním úřadem, školou, sportovním zařízením a lehkým průmyslem. Nejdéle se zde uchovala masopustní a krojová tradice, žije zde také jeden ze tří národopisných chodských souborů, který si své členy vychovává již od jejich útlého dětství.

Pod pojmem dialekt rozumíme ve shodě s Chloupkem[4] komplexní kategorii lingvistickou, sociologickou a historickou (zdůraznila A. J.), a proto jsme při výběru mluvčích respektovali kromě [66]aspektů dialektologických (mluvčí byli pouze místními rodáky, kteří žili v Postřekově po celý svůj život, také jejich rodiče pocházeli z Postřekova) rovněž některé aspekty sociologické: sledovali jsme generační příslušnost mluvčích a jejich vzdělání. Věk a vzdělání (a dále ještě námi nesledovaný faktor pohlaví) byly totiž v době sběru našeho jazykového materiálu, tzn. na samém počátku nové sociálně-ekonomické transformace, hlavními demografickými faktory[5], které dominovaly jako determinanty profesní diferenciace, a jako takové ovlivňovaly sociální zařazení mluvčích[6].

Při získávání jazykových údajů jsme nepoužívali dotazníků, neboť jejich prostřednictvím se jen stěží získávají objektivní informace[7]. Našimi bezprostředními objekty zkoumání byly souvislé promluvové celky (texty), které jsme nejdříve zaznamenali na magnetofon a potom podle pravidel akribického fonetického popisu přepsali; jejich přepis reprezentuje 70 stran strojopisu. Celkem jsme provedli analýzu dvaceti osmi textů. Tyto texty zachycují různé autentické neoficiální mluvené projevy mluvčích s ročníky narození v rozpětí od roku 1907 až do roku 1969:

stará generace – 6 mluvčích (narození v letech 1907–1918); střední generace – 11 mluvčích (narození v letech 1937–1953); mladá generace – 11 mluvčích (narození v letech 1963–1969).

Nářečí na Chodsku patří k nejzachovalejším nářečím v Čechách. Autoři Bělič[8] a Voráč[9] zařazují chodské, resp. domažlické nářečí do nářečí jihozápadočeských. V rámci jihozápadočeských nářečí vymezuje Bělič (1972, s. 226–230) dva specifické okrajové úseky, a to nářečí chodské jihozápadně od Domažlic a nářečí doudlebské jihovýchodně od Českých Budějovic. Rovněž Voráč (1976, s. 38–40) hovoří o chodském nářečí jako o okrajovém úseku západočeském a zařazuje ho do širší oblasti domažlicko-horšovsko-týnské.

Abychom mohli podat charakteristiku chodského nářečí nejenom z hlediska synchronního, nýbrž i diachronního, srovnávali jsme jeho dnešní podobu se stavem, který ve své práci z roku 1976 zachytil J. Voráč. Jak [67]uvádí v úvodu k této práci, jazykový materiál zaznamenal v letech 1947–53[10]. Analýzou našeho materiálu jsme proto chtěli získat současný, byť pouze dílčí obraz chodského nářečí v Postřekově, srovnat ho se stavem před více než 40 lety a jeho dnešní užívání posoudit i z hlediska generačního rozvrstvení mluvčích, jejich vzdělání a profese (viz výše).

K tomuto účelu jsme všechny mluvčí, jejichž projevy představují náš bezprostřední objekt zkoumání, rozdělili do těchto skupin a podskupin:

A – stará generace:

A1 – základní vzdělání (6 mluvčích)

B – střední generace:

B1 – základní vzdělání (4 mluvčí)

B2 – středoškolské vzdělání (5 mluvčích)

B3 – vysokoškolské vzdělání (2 mluvčí)

C – mladá generace:

C1 – základní vzdělání (3 mluvčí)

C2 – středoškolské vzdělání (5 mluvčích)

C3 – vysokoškolské vzdělání (3 mluvčí)

Následující tabulky uvádějí přehled základních diferenčních znaků typických pro současné chodské nářečí a dále výsledky statistického rozboru, jemuž jsme náš jazykový materiál podrobili. V průběhu statistického šetření jsme zjišťovali frekvenci hláskoslovných a tvaroslovných nářečních jevů v komunikaci mluvčích v Postřekově, jejich absolutní i procentuální výskyt. Pro zachování co největší míry objektivity statistických výpočtů byl pro jednotlivé skupiny mluvčích stanoven jednotný rozsah zaznamenaných textů; každou skupinu reprezentovalo 10 stran strojopisu. Protože jsme měli v úmyslu hodnotit i rovinu lexikální, představuje část komunikátů všech mluvčích text s jednotným tématem. Tímto tématem je masopust v Postřekově. Uvedené téma bylo podáno převážně monologickou formou vypravování, ale také formou dialogu několika komunikantů („staří“ vyprávěli „mladým“ o tom, jaké to bývalo o masopustu dřív, společně porovnávali jednotlivé zvyky, oděvy, pokrmy, chování lidí ap.). Masopustního veselí se v Postřekově zúčastňují všichni obyvatelé bez rozdílu, ženy všech generací bývají oblečeny v krojích, zpívají písně v chodském nářečí a příslušnice mladé generace navštěvují často v krojích i všechny masopustní „bály“.

Teritoriální dialekty neodumírají ve všech jazykových rovinách stejně rychle[11], jejich strukturní svéráznost se nejzřetelněji projevuje v hláskoslo[68][12], a proto jsme na tuto jazykovou rovinu zaměřili zvýšenou pozornost. Při studiu diferenčních hláskoslovných znaků v současném chodském nářečí jsme se nejdříve zabývali souborem samohlásek a teprve potom soustavou souhlásek.

Tabulka č. 1

SAMOHLÁSKY A JEJICH ZMĚNY

 

Jak je zřejmé z uvedené tabulky, zavřená výslovnost dvojhlásky ou, jeden z příznakových hláskoslovných jevů domažlického nářečí, se dnes vyskytuje převážně v mluvě staré a střední generace. Stará generace tuto dvojhlásku vyslovuje pouze jako ú nebo uṷ (dlúho, s tú muzikú, na luṷce, suṷ, buduṷ, s kiťičkuṷ, hluṷposťe, s nažehlenuṷ, s muzikuṷ, jednuṷ, sluṷžila, tancujuṷ), střední generace ji vyslovuje buď také ještě zavřeněji jako  nebo ọu (, , dọu, pudọu, voblečọu), nebo vyslovuje již nepříznakové ou. Mladá generace vyslovuje ou, ojediněle ọu.

Podobně je tomu i se zavřenou výslovností dvojhlásky ej ze starého ý. Objevuje se opět především u staré generace, avšak její výskyt už ani zde není stoprocentní. S menší důsledností než u předchozího hláskoslovného jevu ji užívá také generace střední (A: bijt, bijvalo, celij, každij, slušnij, takovij, veselij, zamluvenij; B: strijček, kerẹj, bẹjvává, stẹjnẹj, žánẹj, takovij/takovẹj). U střední generace se často objevuje dvojí výslovnost této dvojhlásky, a to mnohdy zcela bezprostředně vedle sebe, např. takovij učesanej, takovij starodávnej; tato skutečnost svědčí o lexikalizaci výslovnosti slova takovij a dále o celkovém rozkolísání tohoto nářečního hláskoslovného jevu. Mladá generace vyslovuje pouze -ej- místo -ý- v koncovkách jmen. Mluvčí C3 užil v těchto případech i spisovných koncovek -ých, které v mluvené komunikaci působí rovněž příznakově (houpeme se na krásních ďeckích houpačkách, to je známá hra plzeňskích študákú).

[69]Redukce samohlásky -y-, ke které dříve docházelo v souvislosti s ústupem archaických průvodních vokálů při slabičném ṛ, ḷ, je dnes zachována pouze v příčestí minulém ḅ∂ḷ, případně bu staré generace. Stará generace zachovává tuto redukci důsledně, ve střední generaci ji užívají mluvčí se základním a středním vzděláním, v mluvě mladé generace se až na jeden případ neobjevila vůbec. Redukci samohlásky y/ý po souhlásce -n- jsme zaznamenali jen zcela ojediněle, a to pouze u staré generace.

Příznakovým hláskoslovným morfologizovaným jevem, který dosud žije na Chodsku v mluvě všech generací, je délka v nom. pl. maskulin. Objevuje se např. ve slovech dúchotcí, esembácí, chlapcí, kabrňácí, legruťí/regruťí, muzikanťí, Ňemcí, policajťí, sedlácí, účasňící, vojácí, voráčí, zedňící, ženáčí atd.

V mluvě staré generace a kromě mluvčích s vysokoškolským vzděláním i v mluvě generace střední je velmi frekventovaným hláskoslovným jevem vázaným na jev morfologický příznakové dloužení ve slovesných infinitivech a v příčestích minulých (choďít, zdržít se; držíl, míl, mislíl, seďíl, sehnál to, volál, vopiskovál).

Mluvčí všech generací zachovávají u zájmena náš délky i ve tvarech náše, náši (náše řeč, náši strejdové, náši ďerkové, náši Polačku, o náších ďífčatech).

Kromě uvedených příznakových hláskoslovných jevů, které jako typické pro chodské nářečí uvádí J. Voráč (1976, s. 40–46), se v nářečí v Postřekově objevují i některé jevy další. Stará generace dosud často vyslovuje krátké o velmi úzce jako u nebo ú (bramburi, brambúri, tancuvát, tulik, túlik), zachovává archaickou samohláskovou zvláštnost, totiž přehlásku ve slovech maškera, maškerňí, teki, začel a ve slovech ďifče/ďifčata[13], přídli sme tam, najidli sme se se objevuje i úzká výslovnost krátkého e jako i. U mnoha dalších slov jsme zaznamenali také rozdíly v kvantitě; ty jsou však většinou ve shodě s obecně českým územ. Opakovaně a u všech generací se objevila délka i u slov (n)íčko, pomálu, tám, túze, všúde. Tuto výslovnost, stejně jako výslovnost š ve slovese muset (muším, muší, mušeli sme, mušeli)[14] u mluvčích skupiny A, považujeme za jev lexikalizovaný.

Ze samohláskoslovných příznakových znaků se dnes v chodském nářečí v Postřekově užívá pouze šest výše uvedených jevů. Naše texty už nedokládají další diferenční hláskoslovné jevy, jimiž byly tyto:

– změna e > a po měkkých souhláskách (čap, včala, hřablo, řešato, sklanice);

[70]– vyrovnávání ve prospěch přehlásky a > ě (e), á > ie (í) v kořenných slabikách sloves (hřít, zapřít, tříst, zíbst); výjimkou je morfologizované začel;

– průvodní vokály při slabičném ṛ, se vyskytovaly dříve v řadě lexikalizovaných případů, např. misel, melčít, herlička, harnec, charpa atd. Dnes jen ve slově štamperle, užívaném nejstarší a střední generací;

– délka v kořenných slabikách některých dvojslabičných feminin (pína, plíva, sáze) a u původně dvojslabičných maskulin (kráj, plouh);

– genitivní délky typu ze vrát, strán, hromád, votáv[15].

Tabulka č. 2

SOUHLÁSKY A JEJICH ZMĚNY

 

Rozsah souhláskových změn příznačných pro chodské nářečí se za posledních 40 let značně zúžil. I ty změny, které lze ještě dnes zaznamenat, přežívají jenom v mluvě staré generace a v omezené míře v mluvě generace střední.

Stará generace a – jak je patrné z tabulky – ojediněle také generace střední zachovávají protetické h před samohláskami; před souhláskami ň, r, ř již zachyceno nebylo (ha, habi, hale, haňi, hu, Hadamů, Houjezd, houterij, huž, humříl)[16]. Mladá generace užila protetického h pouze u jména vlastního (u Hadamů), které se patrně již v této podobě lexikalizovalo. Další protetické hlásky, tzn. v- a j- jsou v nářečí na Chodsku zastoupeny stejně jako v celé jihozápadočeské oblasti: před o všeobecně převládá protetické v- a protetické j- se nerealizuje ve slovech íst/naíst, ídlo, esli/esi, ešťe[17].

Změna souhlásky d v r před samohláskami a před znělou souhláskou je již poměrně vzácná. Častěji je ji možno zaznamenat jenom u nejstarší generace (bure, buru, derek, re (= jde), storola, svarba, tera, voremknout, vorevříno).

[71]Řídký je i výskyt souhlásky h místo asimilovaného g u zájmen a zájmenných příslovcí. Objevuje se opět převážně v mluvě staré generace (hde, hdo, hdepak, ňehde, ňehdo).

Podobně je tomu i se změnou souhlásky v > j ve spojeních -avi-, -ovi-, -evi- u jmen obecných i místních; udržuje se hlavně v lexikalizovaných zbytcích (jalojce, Havlojce, lajce, rukajce, třejce).

Dva až tři doklady (a vždy jen u mluvčích skupiny A) jsme zaznamenali u těchto souhláskových jevů:

– střídnice k místo g v cizích slovech (cikareta, bíjokraf, kuláš);

– rozložená výslovnost slabiky bi a pi (bjič, pjivo)[18];

– změna stř > tř (tříhat, třílet, třejce);

– existence epentetického -j- před měkkými zubnicemi (ajci, ajť, pojť, sejť).

Na rozdíl od jihočeské oblasti převažuje v Postřekově (a v celé oblasti západočeské) celočeská výslovnost slabiky jako [mňe] a dále je zde ve větší míře zastoupena depalatalizace koncových zubnic typu dit, vit/vite, analogicky též přite.

Ze souhláskových příznakových jevů již zcela zanikly:

– redukce souhlásky v ve skupinách sv (zv), kv, dv (sjetílka, kjet, Kjeta);

– disimilace skupiny sč- v chč- (chčestí, chčasnej);

– disimilace mezislovních sykavkových skupin (u náj se žílo, nej se to připravilo).

Tabulka č. 3

TVAROSLOVNÉ ZMĚNY

 

Nářeční tvaroslovné jevy nejsou tak frekventované jako jevy hláskoslovné, jejich výskyt v našem jazykovém materiálu byl poměrně řídký; přesto jsme se pokusili vyvodit určité závěry.

U staré generace a u generace střední se dosud projevuje splývání tvarů původních i-kmenů a ia-kmenů, avšak pouze v genitivu [72]singuláru, nikoli už v lokálu plurálu (kus košilí, do neďelí, do Plzňí, s Plzňí, do stancí, do prácí, do večeří). Pokud se uvedený tvar objevil i v mluvě mladé generace, šlo vždy jen o výraz do prácí, jenž se v této podobě již lexikalizoval.

Jména rodinná jsou mluvčími všech generací užívána s hláskovou obměnou; ta se projevuje ve skupině -ovi, která se realizuje jako -ouc[19], nejstarší generací vyslovováno -úc (Berhudúc, Búdúc, Kruṷpuṷc, Kulínuṷc, Muṷčkuṷc, staviteluṷc, Voráčkuṷc atd.).

Stejně jako v celé jihozápadočeské oblasti užívají se i v Postřekově ustrnulé tvary rodově nerozlišených adjektiv přivlastňovacích (typy tátovo, mámíno).

Koncovka -om v dativu plurálu substantiv všech rodů, která byla dříve pro nářeční oblasti západočeské charakteristická[20], se dnes objevuje už jen v řeči staré generace a i zde alternuje s nepříznakovými koncovkami systémovými (ďetom, k Houdlom, k Hulínom, kuřatom, k Řekom).

Jako nápadný tvaroslovný jev se nám jeví záměna 3. a 4. pádu sg. osobních zájmen (slovo ťe nedají, jak ťe řikam, já ťe řikam, viďela ti tú, přeju ťe to apod.).

Z tvaroslovných příznakových jevů jsme v našich materiálech nezaznamenali:

– koncovku -ích v lokálu plurálu o-kmenů (po dvořích, na rameních, ve mlejních);

– synchronní přecházení mezi „kost“ a „píseň“ v nom. a akuz. pl. (naše jazykové materiály obsahovaly pouze jediný tvar tohoto typu – subst. hloupostě, užité mluvčí skupiny A);

– užití tvaru je v akuz. neuter zájmen osobních;

– užití tzv. měkkých imperativů typu noš! nošte! poraž! poražte!

(Zde je však nutno dodat, že v zaznamenaném jazykovém materiálu, který tvořily souvislé promluvové texty, se objevilo jen několik málo imperativů vůbec.)


[1] M. Čejka, Úvod do studia českého jazyka pro bohemisty, Praha 1981.

[2] Současné charakteristice druhého nejvýznamnějšího jihozápadočeského nářečí, jihočeského nářečí doudlebského, jsou věnovány práce: M. Janečková, K hláskoslovné, tvaroslovné, slovotvorné a lexikální stránce nářečí na Českobudějovicku, in: Jazyk a řeč jihočeského regionu I, Sborník katedry českého jazyka Pedagogické fakulty JU, České Budějovice 1992, s. 10–19; Z. Holub, K hláskoslovné, tvaroslovné, slovotvorné a lexikální stránce nářečí II, tamtéž, s. 20–39; J. Alexová, K syntaktické stránce nářečních textů z Českobudějovicka, tamtéž, s. 40–46; M. Janečková, K problematice nářečních jevů v širším jihočeském okruhu, in: Jazyk a řeč jihočeského regionu II, Sborník katedry českého jazyka Pedagogické fakulty JU, České Budějovice 1993, s. 14–28; M. Janečková, Ještě k nářečním jevům jihočeské oblasti, srovnání s oblastí západočeskou, in: Jazyk a řeč jihočeského regionu III, Sborník katedry českého jazyka Pedagogické fakulty JU, České Budějovice 1994, s. 6–19.

[3] Přezdívku bulácké nářečí, bulačina dostalo nářečí na Chodsku podle nápadné podoby příčestí minulého činného slovesa být, která zněla bul. Jak píše dialektolog J. F. Hruška v úvodu ke svému Dialektickému slovníku chodskému z roku 1907, byla tato podoba vzácná už na počátku 20. století. „Pověstná podoba bul, bula, místo byl, byla vymizela až na stopy jakési tvrdší a širší výslovnosti než jinde. Jasné, plné bul, bula vyslovovali nejdéle, a sice ještě za pamětí naši v Postřekově“. (Hruška 1907, c. d., s. 8)

[4] J. Chloupek, Aspekty dialektu, Brno 1971, s. 22.

[5] J. Anusiewicz ve své práci Lingwistyka kulturowa (Wroclaw 1995, s. 173) upozorňuje na potřebu zkoumat v rámci sociolingvistiky nejenom souvislosti mezi jazykem (řečovým chováním) a tradičními demografickými aspekty (pohlaví, věk, vzdělání, profese apod.), ale také souvislosti mezi jazykem a kulturními faktory, jež jsou pro určité společenské třídy typické.

[6] P. Machonin, M. Tuček, Geneze nové sociální struktury v České republice a její sociální aktéři, Sociologický časopis XXX, 1994, č. 3, s. 293.

[7] Srov. podrobněji J. Chloupek, Aspekty dialektu, Brno 1971, s. 17; W. Labov, Sprache im sozialen Kontext, Band 1, Kronsberg/Ts. 1976, s. 67; S. Utěšený, Tradiční nářeční slova v jihozápadočeském pohraničí, NŘ 55, 1972, s. 249.

[8] J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972.

[9] J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní II, Praha 1976.

[10] J. Voráč, d. cit. v pozn 9, s. 5.

[11] Dialekty neodumírají rovnoměrně ani ve všech teritoriálních oblastech a nemizí ani stejně intenzivně ve všech společenských vrstvách, srov. J. Chloupek, Aspekty dialektu, Brno 1971, s. 17.

[12] J. Chloupek, Aspekty dialektu, Brno 1971, s. 17.

[13] Ďifče, ďífče je v chodském nářečí v sg. rodu ženského, v pl. rodu středního – ďifčata.

[14] Výslovnost š ve slově muset se dodnes zachovává i v nářečí v oblasti jihočeské, na Doudlebsku; srov. M. Janečková, Ještě k nářečním jevům jihočeské oblasti, srovnání s oblastí zápodočeskou, in: Jazyk a řeč jihočeského regionu III, Sborník katedry českého jazyka Pedagogické fakulty JU, České Budějovice 1994, s. 8.

[15] Příklady, které uvádíme v souvislosti se zaniklými příznakovými jevy chodského nářečí, citujeme z práce J. Voráče, Česká nářečí jihozápadní II, Praha 1976, s. 40–51.

[16] Dodnes se v Postřekově užívá přezdívky Ondové, Onďácí, domažlickí Onďački (výslovnost bez proteze), kterou obyvatelé venkova již na začátku tohoto století označovali obyvatele Domažlic pro jejich hyperkorektní výslovnost oblíbeného jména Honda (vlastně Honza) jako Onda, viz F. Hruška, Chodská čítanka, Vyškov 1927, s. 106.

[17] Srov. M. Janečková, d. cit. v pozn. 14, s. 10.

[18] Ke staré výslovnosti měkkých retnic viz A. Rubín, K územnímu ústupu rozložených retnic, NŘ 63, 1980, s. 67–73.

[19] V oblasti jihočeské se tato asimilace projevuje rovněž jako -ouc, častěji ale jako -ojc (srov. M. Janečková, d. cit. v pozn. 14, s. 6–19).

[20] K situaci před 30 lety viz J. Voráč, Západočeské nářeční tvary typu chlapom, kravom a lidom, NŘ 48, 1965, s. 271–276.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 2, s. 64-72

Předchozí Jan Králík: Sloh věku počítačů

Následující František Štícha: Ke dvěma méně běžným spojovacím prostředkům v současné češtině (poté, co a bez toho, aby/že): korpusová analýza