Časopis Naše řeč
en cz

Od nelichotivého pojmenování k čestnému názvu

Igor Němec

[Articles]

(pdf)

-

Věnujeme-li pozornost českým pojmenováním společenství lidí spjatých společným ideovým zápasem, může nás překvapit, jak často jsou taková jména v původním užití spojena s negativním citovým hodnocením onoho kolektivního denotátu.

K tomuto druhu jmen patří již stará česká slova husita a viklefista, nejdříve doložená v latinském znění a v kontextech typu „Viklefiste Husiteque heredici“.[1] Jsou to pojmenování kacířů (heretici) ze strany odpůrců Husových stoupenců, i když se v češtině později stala převážně označením spojeným s kladným hodnocením, zčásti i úctou. Ale ještě v době husitské to byla pojmenování natolik hanlivá, že je nemohl basilejský koncil při jednání s českým poselstvem užít. „Bylo by to urážkou pro vyslance z Čech, kdyby byli osloveni a nazýváni jako husité, radili kardinálovi poradci. Nakonec se Cesarini a jeho druhové dohodli, že prostě a jednoduše budou poselstvo nazývat Čechové.“[2] Stoupenci Husovi si sami říkali věrní (Čechové) nebo boží bojovníci,[3] a synonymem tohoto čestného názvu se stalo pojmenování husité až v době nové.

Podobně psohlavci. Ještě v dokladech Jungmannova slovníku je to převážně hanlivé pojmenování Tatarů a Turků.[4] Pokud už v 17. a 18. století označuje Chody jako slovo lidové mluvy a domažlických měšťanů, musíme bezpochyby dát za pravdu historikovi, že to zprvu bylo hanlivé označení ze strany vrchnosti, jejímuž útisku se Chodové vzpírali: „Časem se hana ze strany utlačovatelů začala chápat jako čest utlačovaných a jméno psohlavci se stalo čestným názvem.“[5]

Chodové se tehdy sami psohlavci nenazývali ani neměli psí hlavu jako symbol ostražitosti a věrnosti na svých praporcích. Chodský praporec takto vyzdobil až Mikoláš Aleš.[6]

[114]Čestnými názvy se ovšem takto stávají původní nelichotivá pojmenování i v době nové. Pozornosti badatelů zkoumajících vývoj české slovní zásoby zpravidla uniká ten fakt, že ani čestný název příslušníků našeho zahraničního odboje z první světové války – legionáři – nebyl jimi vytvořený a zprvu u nich ani příliš oblíbený. Spíše neopak. „To nám tak tam doma prej říkají“ – říká Medkův voják v Anabazi.[7] „Jsme legionáři. Ani nás nedovedou kloudně po česku pojmenovat.“ Podobně se zlobí Koptův Růdl v Třetí rotě na magistrále: „Jak mi někdo řekne legionář, mám toho dost!“[8] Bylo to přece slovo cizího původu, označující původně vojáky starořímské jednotky zvané legie; potom přeneseně – a ponejvíce knižně – příslušníky dobrovolnického vojenského útvaru.[9] Jako pojmenování účastníků našeho zahraničního odboje slova legie a legionáři začali užívat spisovatelé a publicisté i politici ve vlasti, a odtud byla přenesena v srpnu 1919 delegací z osvobozené republiky na Sibiř.[10]

Ani pojmenování legionáři nevzniklo tedy mezi jeho nositeli a ani se hned nerozšířilo v jejich mluvě. Je to pochopitelné. Už přes čtyři roky existovalo jejich vojsko a byli na ně hrdi. Měli přece také pro příslušníky svého vojska vlastní slavné jméno, které po jejich úspěšných bitvách proletělo světem: Čechoslováci. A mezi sebou si už dávno zvykli říkat bratři, bráškové. Po vzniku samostatného státu v říjnu 1918 se ovšem stali Čechoslováky všichni občané Československé republiky. A tak původně knižní jméno legionáři se uplatnilo a rozšířilo jako běžně užívané pojmenování příslušníků našeho zahraničního odboje v Rusku, Francii a Itálii z první světové války.

Druhá světová válka pak přinesla mezi svými „slavnými slovy“[11] také pojmenování pouštní krysy pro obránce Tobruku před nacistickými útoky. Ani toto pojmenování nevynalezli oni sami, nýbrž původně to bylo hanlivé označení ze strany nepřítele. Velitel českých „pouštních krys“ o tom píše:[12]

[115]„Takový byl tedy po ubytovací stránce život na perimetru. Jaký div, že se najednou vyskytlo přízvisko pouštní krysy (Desert Rats). Tento název nedali však obráncům pevnosti fašisté, jak se někdy mylně píše. Vylezte, krysy! volával rozhlasem na Australce přisluhovač německých nacistů William Joyce, zvaný posluchači posměšně Lord Haf-Haf. Po válce dostal v Anglii pro velezradu provaz. Australci, kteří měli vždy smysl pro humor, udělali z nadávky čestný titul, a ten pak převzali i všichni další obránci Tobruku.“

Srovnáme-li uvedené případy změny nelichotivého pojmenování v název čestný, důstojný, můžeme oprávněně vyslovit závěr, že zde většinou jde o vývojový postup „podmíněný změnou hodnocení“,[13] daný protikladným stanoviskem hodnotitelů: společenství, které jeho odpůrci nazvou pojmenováním citově záporně hodnotícím, samo – nebo jeho stoupenci – začne tento název užívat jako čestný, s hodnocením víceméně kladným (husité, psohlavci, pouštní krysy).

Je to ale proces širší. Zahrnuje i nové přehodnocování expresivních názvů lidí se společnou vlastností záležející v kladení odporu; jde přitom o přehodnocení ze strany mluvčích, kteří v oné vlastnosti shledávají kladný rys. Tak např. expresiva rebel a paličák běžně označují člověka s nežádoucím chováním – buřičstvím nebo tvrdohlavostí,[14] užívají se však také ke kladnému hodnocení takových charakterů. Vhodným dokladem toho mohou být slova A. Sovy „miluji jej (život), ale rebelem proti dnešní společnosti jsem zůstal“ nebo výzva Fr. Halase určená mládeži: „Vystupujte vždycky proti líbivosti a lacinosti. Buďte spíše paličáci než kejvalové a sbírejte všechny síly k charakteru, který je podmínkou příkladu.“[15]


[1] Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad, vydal J. Strnad, Plzeň 1891, s. 371 (1434).

[2] J. Macek, Ze slovníku husitské revoluce, in: I. Němec a kol., Slova a dějiny, Praha 1980, s. 199.

[3] Tamtéž, s. 200. – Pojmenování stoupenců nebo následovníků někoho na základě jeho jména bylo v staré češtině obvykle výrazem záporného citového hodnocení, viz např. papeženec, šimonité, šimoník.

[4] J. Jungmann, Slovník česko-německý III, Praha 1837, s. 743.

[5] J. Macek (ve spolupráci s I. Němcem), Cíle útočných slov, in: dílo cit. v pozn. 2, s. 193.

[6] Viz tamtéž.

[7] R. Medek, Anabaze, Praha 1927, s. 473.

[8] J. Kopta, Třetí rota na magistrále, Praha 1927, s. 589.

[9] Slovník spisovného jazyka českého I (v redakci B. Havránka), Praha 1960, s. 1083.

[10] Tato delegace přivezla s sebou také dopis prezidenta T. G. Masaryka určený sibiřské armádě, v němž se mj. píše: „Legiemi nazýval náš národ ty své syny, kteří semkli se v pevné vojenské šiky, první zvedli prapor odboje proti Rakousku…“ Představitel oné delegace z vlasti spisovatel F. V. Krejčí tehdy o československých zahraničních vojácích na Sibiři napsal: „A všecky tyto tváře splývají mi … v jediný typ, v jedinou společnou tvář Čecha a Slováka ve společném kroji olivově zeleném s bíločervenou lentočkou nad čelem, … v jediný zkrátka typ sibiřského ligionáře.“ Viz kroniku Za svobodu IV (v redakci R. Medka), Praha 1929, s. 722 a 726.

[11] „Slavnými slovy“ nazýváme podle F. Langra (viz NŘ 4, 1920, s. 122) zejména česká slova a sousloví nově vzniklá nebo ve specifickém významu rozšířená a oblíbená u našich vojsk v zahraničním odboji. Srov. též F. Trávníček, Příspěvek k mluvě naší sibiřské armády, tamtéž, s. 204; I. Němec, Jazyk československých legií v Rusku, Historie a vojenství 40, 1991/2, s. 30n.; týž, Slova odboje, Národní osvobození 10. 12. 1996.

[12] K. Klapálek, Ozvěny bojů, Praha 1966, s. 84.

[13] I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968, s. 161.

[14] Viz paličák expr. ‚paličatý (tj. tvrdohlavý, svéhlavý) člověk‘ a rebel expr. ‚buřič, odbojník‘ v Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1994, s. 259 a 349.

[15] Citovaný výrok A. Sovy uvádí Příruční slovník jazyka českého s. v. rebel a Halasovu výzvu Repertoár malé scény 1965/4, s. 39.

Naše řeč, volume 80 (1997), issue 3, pp. 113-115

Previous Vážení čtenáři,

Next Alena Jaklová: K současnému stavu chodského nářečí z hlediska sociolingvistického II