K české genderové lingvistice

Jana Valdrová

[Articles]

(pdf)

-

[1]Ve hnízdě české jazykovědy se hlásí k životu kukaččí mládě – genderová lingvistika. Její rozvoj doprovázejí četné problémy: nejednotnost názvu („genderlect“, „feministická lingvistika“, „ženská lingvistika“, „genderová lingvistika“), ztížená dostupnost informací a zahraniční bibliografie v objemech, na něž jsme zvyklí z databází knihoven mimo území České republiky: chybějí česky píšící autorky/autoři a projevuje se nedostatek příležitostí k setkání a výměně názorů. Mezinárodní vědecká konference „Žena – jazyk – literatura“, pořádaná počátkem září 1996 Pedagogickou fakultou Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, byla jednou z mála, popř. vůbec první akcí na české akademické půdě zabývajících se touto exotickou vědní disciplínou.

Spekulacím o oprávněnosti existence české genderové lingvistiky[2] (GL) musí předcházet zamyšlení nad podstatou světové GL a vývojovými fázemi, jimiž procházela. Anglicky psané studie nejranějšího období[3] přinášejí první, byť poněkud předpojaté, poznatky o odrazu rodu mluvčí/ho na výpovědi; ženy-lingvistky později poukazují na potlačování žen v jazyce. Za poslední necelé tři desítky let pro nás neuvěřitelného „boomu“ zahraniční GL byly zcela podrobně zmapovány oblasti diskriminace žen v jazyce, příčiny nerovnoprávnosti, zpětný odpad „nepřítomnosti“ žen v jazyce na chápání postavení ženy ve společnosti, a v mnoha zemích učiněna opatření k nápravě.

Společenské klima 60. a 70. let, protestující proti vietnamské válce a horující pro svobodu individua, napomohlo v USA zrovnoprávnění žen v jazyce, v extrémech vedoucí až k vymýšlení rodově sterilních novotvarů ve vazbách typu [88]„člověk by se divil“. Dnes mají mnohé americké instituce své vlastní směrnice k zabránění jazykové i fyzické diskriminaci žen. V Kanadě vznikla vládní komise pro výzkum postavení žen v r. 1967 a kromě cenných poznatků v sociální oblasti byla jejím plodem i Rukojeť pro rodově neutrální označování profesí z r. 1976.

V SRN lze od r. 1972 oslovit ženu „Fräulein“ jen na její výslovné přání, jinak požívá oslovení „Frau“. (Historie oslovení „Fräulein“ a příčiny averze vůči němu v německy mluvících zemích vydají na samostatné pojednání.[4] Od r. 1980 je stanovena povinnost inzerujících firem uvádět obě rodové varianty nabízených pracovních míst, např. „Přijmeme asistentku/asistenta“. Publikující v Německu si dnes nedovolí nebrat na vědomí proslulé „Richtliniern zur Vermeidung sexistischen Sprachgebrauchs“ autorek I. Guentherodtové a kol. Podobné směrnice vznikly v dalších evropských zemích.

V Rakousku byla zákonem stanovena praxe důsledného uvádění rodových variant názvů osob a profesí v r. 1985[5]. Ve Francii se od r. 1984 zabývalo touto problematikou přes 20 státních jazykových komisí, výsledkem byla sbírka pravidel a doporučení z r. 1986. V Dánsku, Norsku a Holandsku byly podmínky pro jazykové zrovnoprávnění žen upraveny příslušnými zákony mezi léty 1976–1978.

Fáze úsilí o zviditelnění ženy v jazyce zažívala svůj rozkvět v evropské genderové lingvistice v období kolem 70. a 80. let. Dnes se GL věnuje analýzám konverzačního stylu, výzkumu mechanismů prosazování moci prostřednictvím jazyka obecně, úloze jazykovědy při budování osobnosti, strategii a taktice řečového projevu v cestě za úspěchem, možnostem terapie pomocí diskurzu aj. Akcentuace genderového nazírání někdy ustupuje: liberální německy píšící feministka G. Postlová píše o tendenci vzdát se termínu „genderlect“[6].

Česká společnost prochází změnami, jež se nutně musejí odrazit i v jazyce. Ačkoliv se ženy nevzdávají svých tradičních sociálních rolí, chtějí být nově akceptovány ve dřívějších dominantních „mužských“ rolích, funkcích a profesích – nejsnadněji za volanty automobilů, méně snadno jako vedoucí, poradkyně, obchodní zástupkyně, „byznysmenky“, političky se všemi důsledky pro život jejich rodiny.

[89]Pronikání žen do ekonomiky a politiky bude pravděpodobně doprovázet zviditelňování žen v jazyce. Přítomnost žen při jednáních na úřadech lze respektovat v jazyce formulářů a dokumentů, tzn. doposud obvyklé názvy klient, žadatel, uchazeč, vlastník, uživatel, zájemce, prodejce, navrhovatel, stavebník, účastník řízení, podnikatel, obviněný aj. by měl nahradit splitting (klient/ka), zpodstatnělá přídavná jména (prodávající, kupující) nebo nepříznakové opisy (osoba, účastnící se …). Protože v nejbližší době nelze organizačně a kapacitně zajistit přepracování již vyšlých právních předpisů (jak tomu bylo ve vyspělých demokratických zemích), bude řešení formulovat každý nově vznikající dokument se zřetelem k ženám. Ve školské dokumentaci by se neměl objevovat učitel, žák, středoškolský profesor, maturant, absolvent, ředitel školy, zástupce ředitele, výchovný poradce, inspektor, pedagogický pracovník, pedagog, zaměstnanec školy, ve vysokém školství asistent, docent, profesor, děkan, nýbrž důsledně přechýlené, dvojí nebo neosobní tvary. Četnost výskytu splittingových forem osobních zájmen, adjektiv a sloves pak závisí na druhu textu; jazyk formulářů snese vyšší frekvenci těchto tvarů na úkor jejich „krásy“. Běžný příklad „Váš syn/ dcera se ve školním roce … stal studentem gymnázia“ by opraven zněl „Vaše dcera/ Váš syn se stává studující/m“, popř. studentkou/ studentem gymnázia“. Tvary studující a vyučující, event. zkoušející mohou vůbec úspěšně nahradit dosavadní, sexistické student a učitel – většinou lze s nimi koordinovat koncovky sloves i ostatních slovních druhů: „pokud studující úspěšně vykonal/a …“. Neuspokojivý status quo respektování žen v jazyce lze doložit seznamem přednášek jedné pedagogické fakulty (samozřejmě s drtivou převahou studujících žen), kde jsou studující ženy na 11 stránkách studijního řádu 83krát označeny slovem student, dále několikrát jako posluchač nebo diplomant, a explicitně zmíněny jedenkrát: „v případě těhotenství přeruší budoucí matka studium“. (Spoluautor dokumentu souhlasil s přepracováním pro příští studijní období.)

Oslovit ženy jako adresátky se jeví zvláště významným při tvorbě inzerce, kterou zatím neupravuje žádný zákon, a sdělovací prostředky se o jazykové zrovnoprávnění žen nestarají. Ke vstupnímu pohovoru na inzerát přijmeme obchodního zástupce, právníka, ekonoma, učitele, psychologa aj. si žena přináší handicap „být ženou“, vzápětí potvrzený otázkou „Jak staré máte děti?“. Autorka této úvahy zaregistrovala inzerát, kde budoucí zaměstnavatel požadoval do výroby bezdětnou dělnici, neboť, uvedl v odpověď na telefonický dotaz, „děti bývají často nemocné“. Znamená to, že ihned po otěhotnění bude propuštěna? Jazyková úprava by tedy nejen pozvedla sebevědomí žen nekopromisním zavedením přechýlených názvů profesí v inzerci, nýbrž by také omezila faktickou diskriminaci žen.

V besedě Klubu Netopýr na programu ČT 1 dne 21. 5. 1996 uvedl Antonín Přidal, že se v České televizi připravují rozbory jazykového projevu redaktorů. [90]Tisk, televize a rozhlas mají normotvorný význam pro jazyk i smýšlení čtenářské a posluchačské obce; z genderového úhlu pohledu spočívá nejnápadnější (a nejrychleji napravitelný) rozdíl opět v označování osob. Průvodní nebo závěrečné titulky k pořadům zpravidla označují ženy jako biolog, filozof, psycholog, soukromý psychiatr, studenti ostravského gymnázia, výtvarník kostýmů, režisér apod. V mnoha z těchto případů lze snadno přechýlit a vtisknout do povědomí veřejnosti úctu k ženám jako odbornicím. Jestliže žena-lékařka akceptuje nápis „oční lékař“ na dveřích své ordinace, dává najevo, že se touží etablovat ve světě mužů, popř. se chtíc nechtíc podřídila jednotnému výtvarnému řešení orientačních tabulek na klinice, nerespektujícímu podíl žen na chodu instituce.

V televizních a rozhlasových besedách, jejichž jazyk ovšem není jen záležitostí moderujících, lze zaslechnout „chceme přesvědčit občana“, „oslovit středového voliče“, „moravského venkovského obyvatele“ (v singuláru umocňujícím „mužství“ jmenovaných); v rozhlasovém pořadu o testech dámského prádla zaznělo „žádáme spotřebitele, aby si kalhotky při nákupu dobře prohlédli“ (nebo snad „prohlédly“?). Ženy samy často preferují mužský rod: „od dětství jsem toužila stát se hudebníkem-klavíristou“ (Zd. Lorencová), „jako divák se těším“ (J. Panýrková), „ne že bych byla egoista“ (B. Basiková), „jsem milovník kávy“ (M. Tomsová), „jsem zástupce tělesně postižených“ (Ing. J. Hrdá, členka Nadace O. Havlové), „jako lékař z terénu“ (poslankyně T. Jirousová), „jako designer si všímám“ (D. Březinová, návrhářka), „jsem právník“ (D. Burešová). Ve srovnání např. s německým jazykem, jenž po stránce tvorby ženských substantiv může být pro nás jistým vodítkem, je tato neochota přechylovat velmi nápadná; částečně možná vyplývá z obavy o krásu jazyka a ekonomii výrazu, jež by ovšem měly ustoupit před zrovnoprávněním, jak doporučuje S. Trömmel-Plötzová[7]. Tak lze na obrazovkách našich sousedů zaslechnout důsledné Politiker und Politikerinnen, Österreicher und Österreicherinnen (Dr. H. Schmidtová, populární rakouská politička) aj., nebo uvidět titulek „Hellseherin und Magierin“ v pořadu o magii; z našich nezvyklých přechýlení jmenujme alespoň soukromou vědkyni a psychiatryni z obrazových zpravodajství.

Pohromou pro náš jazyk jsou názvy osob v dabovaných amerických seriálech, kde se ženy vinou jazyka předlohy stávají přítelem, společníkem, partnerem muže nebo prezidentem dceřiné firmy. „Džejár“ ze seriálu Dallas uvedl ústy dabujícího herce Donnu Krebsovou do naftařské společnosti jako někoho, kdo „byl provdaný za významného politika“. Média konzervují představy o podřazenosti žen vůči mužům: autor upoutávky na Bingo TV Nova z května l. r. mínil „paní Jana jako správná manželka uposlechla manžela a zavolala … a vyhrála …“. Zkouškou rovnoprávnosti žen a úrovně programu soukromé televize byly Šípovy Horoskopičiny z února 1996, kde se autor bavil se známým sportovcem o mírách [91]a „čísle zadku“, „inteligence až potom“, jedné z našich miss, jež byla ochotna se takové „šou“ propůjčit. Ještěže zaznívá typický český, laskavý a milý humor v Hrubešově zrovnoprávňující jazykové hříčce z Neváhej a toč: „stoupá počet amatérských kameramanů a kamerožen“.

Mužské pojetí světa se odráží v novinových titulcích. Státy, politické strany, povolání, vědní obory, sporty jsou zastupovány mužskými substantivy: „Rakušané objevili“, „Rusové zveřejnili“, „Lidovci budou jednat“, „Ústečtí komunisté“, „Platy učitelů“, „Lékaři zaznamenali“, „Stomatologové očekávají“, „Padesát malířů bude navrhovat“, „Stolní tenisté mistrovsky“ (vč. žen), „Šampionát atletů“ (vč. žen). Preference mužského rodu je často zbytečná a snadno řešitelná: „Rusko“, „Lidová strana“, „Platy ve školství“, „Stolní tenis“ aj. Argument nepříznakovosti mužského rodu se dnes jeví poněkud vágním, empiricky špatně ověřitelným; soustředěný výzkum nemůže navodit spontánní rozhodování dotazovaných osob o ne/příznakovosti toho či onoho jazykového tvaru.

V oblasti kontrastivního průzkumu jazyků se zřetelem k genderu a ke zviditelnění žen klade evropská genderová lingvistika následující otázky: na jakých lingvistických principech spočívají rodově specifické asymetrie, jaký vliv má sexistický jazyk na nonverbální komunikaci, jaká je souvislost mezi jazykovými změnami a změnami sociálního chování, jaké rozdíly a shody existují v jednotlivých jazycích[8] aj.

Úsilí o zrovnoprávnění žen v českém jazyce není nutno chápat jako puristický hon na muže, nýbrž jako předpoklad smysluplné komunikace rovnocenných protějšků. České feministky nebo genderové lingvistky nebudiž nazírány jako zakomplexovaná mstící monstra – jejich úhel pohledu na jazyk a současnou společnost stojí za pozornost.

---

[1] Redakce Naší řeči vítá následující příspěvek jako pozoruhodnou výzvu k diskusi. Aby v nejmenším nenarušila jeho polemický tón, otiskuje jej bez jakýchkoli redakčních připomínek. Není to první článek o tomto tématu (srov. J. Hoffmannová, ročník 78, i I. Nebeská v prvním čísle ročníku letošního) a rádi v budoucnu otiskneme i další úvahy.

[2] Definicí kategorie genderu se zabývá např. M. Čermáková ve stati Gender, společnost, pracovní trh (Sociologický časopis 1/1995, SÚ AV ČR, Praha 1995, s. 7–21): „Rod – gender – má kulturní a sociální aspekty, zatímco pohlaví – sex – pouze aspekty biologické. Pojem gender tedy postihuje vlastní podstatu rozdílného postavení mužů a žen ve společnosti (…) Gender ruší stav výzkumu, v němž jsou ženy viděny a analyzovány pouze jako latentní prvek (…), umožňuje hlubší analýzu sociální struktury a její dynamiky.“ Z tohoto hlediska se přívlastek „genderová“ jeví vhodnějším než „feministická“.

[3] M. Hellingerová, Kontrastive feministische Linguistik. Mechanismen sprachlicher Diskriminierung im Englischen und Deutschen. Hueber, Ismaning 1990. Autorka zde analyzuje a podrobuje kritice studie O. Jespersena, W. Labowa, M. Keyové, R. Lakoffové a mnoha dalších.

[4] O tom např. I. Guentherodt, Behördliche Sprachregelungen gegen und für eine sprachliche Gleichbehandlung von Frauen und Männern, Linguistische Berichte 69/80, s. 26–27.

[5] Srov. R. Wodak a kol., Sprachliche Gleichbehandlung von Frau und Mann, spis Ministerstva práce a sociálních věcí, Vídeň 1987. Materiál obsahuje podrobná metodická doporučení pro jazyk úředních dokumentů i tvorbu formulářů.

[6] G. Postl, Weibliches Sprechen, Feministische Entwürfe zu Sprache & Geschlecht, s. 280. Gertruda Postlová patří k umírněnému křídlu německy píšících feministek; odmítá např. radikální snahy o nápravu postavení žen ve společnosti prostřednictvím zásahů do jazyka typu frau sagt nebo der Student/ die Student. Rovněž ponechává otevřenou otázku, co je vlastně sexismus a jak se v jazyce projevuje (s. 268).

[7] S. Trömel-Plötz, Sprache, Geschlecht und Macht, Linguistische Berichte 69/80, s. 7.

[8] M. Hellinger, Kontrastive feministische Linguistik, s. 27.

Naše řeč, volume 80 (1997), issue 2, pp. 87-91

Previous Jiří Zeman: Problémy se skloňováním: Stanley cup 1993 aneb McSorley, Robitaille a ti druzí

Next Dagmar Píšová: Výuka češtiny v rakouské monarchii od poloviny 18. do poloviny 19. století