Pocit ohrožení českého jazyka existuje!

Vladimír Šaur

[Články]

(pdf)

-

Pokládám za nutné doplnit článek A. Sticha, Existuje u nás pocit ohrožení jazyka? (NŘ 78, 1995, s. 61–73), o vlastní poznatky. Nejde o polemiku, většina Stichových postřehů se kryje s mými zkušenostmi; myslím, že pohled „z centra“ je dobré doplnit zkušenostmi z Opavy, kde jako bohemista působím nyní.

A. Stich klade za titul článku Existuje u nás pocit ohrožení jazyka? otazník; podle mého názoru tam patří vykřičník. Dokladem, že pocit, o němž Stich pojednal, naše občany velice trápí, je hlavně skutečnost, že tři politické strany – KSČM, republikáni a Moravská národní strana – mají ve svých programech obranu mateřského jazyka před ohrožením a obranu před odnárodněním. Také řada hnutí a občanských iniciativ, např. Výbor národní kultury, Klub českého pohraničí, Slovanská unie, Volná myšlenka, Lidová unie národní a sociální záchrany aj. programově vycházejí z reálného pocitu ohrožení jazyka, které lidé prožívají, a cílevědomě na tento pocit odpovídají. Takže ptát bychom se měli ne, zda pocit existuje, ale jak je hluboký.

A on asi není pociťován stejně hluboko všemi vrstvami obyvatel. Nejsilnější je u občanů ohrožených i ekonomicky, zejména těch, kteří jsou přímo i nepřímo nuceni jít za prací do ciziny, být zaměstnáni v podnicích řízených ze zahraničí, „dělat na cizince“. Kdo vidí, jak příliv cizího kapitálu vytlačuje češtinu z některých jejích komunikativních funkcí, nemůže pocit ohrožení jazyka necítit. Je tu i vazba na generace a zkušenost. Jinak vnímá např. komunikování v němčině na českém území ten, kdo prožil protektorát či pár let před důchodem musel měnit profesi, a jinak mladý člověk toužící „poznat svět“. Bolestně cítí ohrožení jazyka zejména oněch více než 100 000 příslušníků české inteligence, kteří při reorganizaci (spíše částečné likvidaci) pracovišť AV a výzkumných ústavů museli opustit zaměstnání vykonávané i desítky let. (Počet 100 000 vychází z oficiálních statistických údajů.)

Existuje národní paměť, a ta pocit ohrožení zvyšuje. A. Stichovi se jeví „značně překvapivá“ (s. 61) slabá sociálně psychologická (vytištěno bez spojovníku!) poválečná reakce na stav vzniklý odsunem Němců. Mne tato tehdejší reakce nepřekvapuje. Jsem narozen r. 1937. Odsun pamatuji, moje nebožka matka vyrostla v Jablonci nad Jizerou, dědeček, její otec, pocházel z česko-německé rodiny. Zkušenosti nejen moje mě přesvědčují, že koncem čtyřicátých let ani později nebylo důvodu silněji reagovat. Historický vývoj byl očekávaný a logický. Němci si po porážce Hitlera byli své situace vědomi. Češi po přestálém utrpení ji [11]chápali jako přirozené přiměřené zadostiučinění (z pohledu Chodů to výstižně popsal Jan Vrba v doslovu k 1. vyd. románu Venkov jedna rodina, vydaného 1946). A všichni v tom viděli nevyhnutelný následek války. Že se s odstupem půlstoletí někteří Češi i Nečeši dívají na tehdejší reakce svých otců a dědů jinak, je ovlivněno četnými osobními zkušenostmi z let sedmdesátých a hlavně osmdesátých.

Za sotva správný pokládám názor, že důvodem žalostných výsledků „grandiózního“ úsilí o zavádění povinné ruštiny byl právě nedostatek pozitivní motivace pro tento jazyk u žáků. Netvrdím, že motivace pro ruštinu byla vždy výhradně nebo zpravidla pozitivní – ale vždyť ona nebyla ani typicky negativní! Považuji za jisté, že kdyby po r. 1945 jako náhrada za tehdy zdiskreditovanou němčinu se zaváděl místo ruštiny kterýkoliv jiný cizí jazyk, byly by výsledky nepochybně žalostnější než u ruštiny. Důvodem je náš styl života a jeho změny v posledním půlstoletí. Informační exploze, šíření zvukových záznamů a vznik televizní kultury vyvolaly v souhrnu situaci, že kdo se chce něčemu naučit nebo něco nového poznat, cizímu jazyku se učit nemusí. Turistika se mění v organizovaný průmysl, lidé nežijí stylem gründerů, komunikování ve více jazycích se žádá jen od specialistů a cizí jazyky potřebují znát hlavně lidé, jimž světoběžnictví je koníčkem; těch ale není mnoho. A nadto: učí-li se Čech německy, stačí mu „myslet“ česky a překládat si české věty do němčiny. Za staletí trvajícího sousedství se mnoho konstrukcí vymodelovalo v češtině obdobně s němčinou a odchylně od většiny slovanských jazyků. Např. jednadvacet/einundzwanzig proti většinově slovanskému typu dvacet jeden; osobní musím/ich muß proti většinově slovanskému neosobnímu vyjádření typu rus. nužno, bulh. trjabva; české sdělit se tvarově i významově kryje s mitteilen, zatímco jiné slovanské jazyky mají ekvivalentní polysémii aj. aj. Porovnáme-li z tohoto hlediska sousedící dvojice nepříbuzných jazyků, např. bulharštinu s turečtinou, slovenštinu s maďarštinou, ruštinu s ugrofinskými jazyky aj., vždy zjistíme četné shody vyplývající z dlouhověkého sousedství; i němčina se tu shoduje způsobem vyjádření více s češtinou než s mnoha germánskými jazyky. Z toho plyne, že sotva lze masově dobře zvládnout geograficky vzdálený cizí jazyk; několik desetiletí po r. 1915 na prosazení ruštiny prostě nestačilo. Ani didaktika nebyla na zvláštnosti v ruštině teoreticky připravena; dlouho trvalo, než se přišlo na to, co se může a nemůže při výuce ruštiny osvědčit ze zkušeností s němčinou či latinou. Žel, málokomu je jasné, že v současnosti se při zavádění angličtiny dopouštíme horších chyb než po r. 1945 u ruštiny, a angličtina je mateřštinou ostrovanů, žijících jiným životním stylem než vnitrozemci. Proto se cizinci posmívají „czenglish“; a jestliže platové poměry ve školství nepřilákají ty, kdož dobře ovládají angličtinu, aby ji učili, jde v tom o rozdíl proti době zavádění ruštiny do škol asi ten nejcitelnější.

[12]Zcela souhlasím se Stichovým hodnocením vztahu češtiny ke slovenštině do roku 1992. K vývoji od roku 1993 poznamenávám, že vím o řadě rodin, které dosud váhají, zda se natrvalo usadí na Slovensku či v České republice. Nevylučuji, že v Čechách je oproti Moravě a Slezsku takových rodin méně. Za situace, kdy v r. 1992 podle průzkumů veřejného mínění více než 80 % Čechů a téměř 90 % Slováků chtělo zachovat jediný stát, bylo podřízení státoprávního uspořádání rozdílným privatizačním koncepcím politiků obou republik nepochybně aktem násilí. Negativa a všechny důsledky dopadu rozbití federace na jazykovou situaci bude asi možno patřičně zhodnotit teprve s dlouhým odstupem.

Rád bych se v této souvislosti vyjádřil k jazykové situaci na Moravě a ve Slezsku. Rozhodně tu nevzniká žádný nový spisovný jazyk, odlišný od češtiny. Na konferenci o spisovnosti-nespisovnosti v lednu 1995 ve Šlapanicích se hovořilo mj. o tom, že ve Slezsku byly snahy zpísemnit místní nářečí; nejedná se však v žádném případě o „nový mikrojazyk“, nanejvýš o varietu národního jazyka, která nepretenduje na sociolingvistické funkce jí nepříslušející. Lidé žijící ve Slezsku jsou si vědomi stratifikace jazyka a zejména prestižního postavení národního jazyka Čechů. Pokud se jejich část při sčítání lidu hlásila ke slezské národnosti, případně na Moravě k moravské národnosti, není to motivováno jazykově. A hlavně se domnívám, že motivace hlášení se k moravské národnosti není ekvivalentní pocitům, které mají Slezané ve vztahu ke slezanství.

Proč asi hlavně se milion obyvatel Moravy přihlásil v r. 1991 k národnosti moravské? V roce 1989 byla obnovena dvacet let předtím násilím ukončená činnost Společnosti pro Moravu a Slezsko. Násilné ukončení se tehdy neobešlo bez nepříjemných pocitů a skryté averze Moravanů k pragocentrismu, což pak posílily chyby centrálního plánování. Protože Morava je nářečně pestrá, nebyla tu snaha po spisovné moravštině, obdobná např. úsilí Chorvatů; lidé dali svým hlasem pro moravskou národnost v podstatě odpor proti tomu, aby se o jejich záležitostech rozhodovalo v Praze. Svou roli při posledním sčítání lidu hrál i překvapivý úspěch Společnosti pro Moravu a Slezsko ve volbách 1990, který s odstupem času vnímáme jako efemérní; jakmile se totiž přestalo centrálně plánovat a HSD-SMS neměla kromě postoje k územní správě jiný vyhraněný politický program, a hlavně když se ukázalo, že je v tomto hnutí více názorových trendů, které jen náhodně vzhledem k stejnému postoji k samosprávě Moravy držely pospolu, volební úspěch v r. 1992 byl již mnohem slabší. Dnes jsou „moravsky“ orientované politické proudy nejméně tři a jejich vzájemné odlišnosti se zdají být perspektivnější než postoj k územní správě, protože se týkají relevantních otázek nesených životem. Myšlenka „moravské národnosti“ se tak dostala na druhý plán, filologické problémy zajímají prakticky jen Moravskou národní stranu, mající málo členu, a to ještě ji zajímají jen na pozadí závažnějších, Moravu opravdu trápících záležitostí.

[13]Zcela jiné motivy vedly v r. 1991 k manifestaci národnosti slezské. Slezané jsou si vědomi vlastní nářeční odlišnosti jak od spisovného jazyka, tak i od většiny nářečí moravských; jen odborník dialektolog však ví, že mezi slezskými dialekty jsou závažné vzájemné rozdíly a také že některé dialektismy pomalu a jistě ustupují jevům interdialektickým. Nikoli zanedbatelný je na Ostravsku a Těšínském Slezsku i česko-polský bilingvismus. Hlásí-li se někteří nositelé těšínských dialektů k národnosti české a jiní k národnosti polské, nejsou pro to důvodem rozdíly jazykové – Češi a Poláci si vzájemně rozumějí a ne každý „Polák“ z Těšínska ovládá polský pravopis tak jako Poláci v Polsku – ale citové vazby, rodinné tradice, případně příbuzenské vztahy a někdy společenská prestiž. Přitom ti lidé (často z katolických rodin) na Těšínsku, kteří se cítí být Čechy, pozorují, že kdo se hlásí z jejich okolí k Polákům, činí tak z důvodů jiných než pro jazykovou odlišnost, což se odráží i v hodnocení postojů takovýchto „Poláků“ částí těšínského obyvatelstva. Mnozí lidé tedy přirozeně inklinují k tomu, aby se manifestovali sice odlišně od Poláků, ale také odlišně od Čechů; pokud byly podmínky, volili tito lidé národnost „slezskou“. Je to tedy motiv spíše citový a z této strany národní jazyk rozhodně ohrožen není.

Poněkud jiná je však současná situace na Hlučínsku. V době, kdy Ostrava a zvláště doly znamenaly množství pracovních příležitostí, byla z Hlučínska hojná vyjížďka za prací směrem východním, což vedlo k pomalému stírání místních nářečních zvláštností ve prospěch interdialektů. Dnes je tu vysoká míra nezaměstnanosti, a tedy celkově vysoká nespokojenost s ekonomickou situací. Hlučínsko před první světovou válkou patřilo Německu, proto tam nezasáhlo české národní vědomí (na rozdíl hlavně od Těšínska, zasaženého jak vlivem českým, tak intenzivním polským): některé etnicky české vesnice zůstaly i po roce 1918 v Německu. Za první republiky se česky mluvící obyvatelé Hlučínska hlásili při sčítání zpravidla k Čechům, avšak ještě před Mnichovem sem silně zasáhla henleinovská ideologie a povědomí dřívější přináležitosti k Prusku (domácí název místního nářečí je „prajske“), takže těsně před válkou se hodně lidí přihlásilo k Němcům a mnozí bojovali v hitlerovské armádě. Dnes jsou tu po dosti odchodech do NSR v padesátých i šedesátých letech hojné příbuzenské vazby na Německo, takže u řady lidí je české povědomí v podstatě jen jazykové. I mnozí tito lidé se dnes hlásí k slezské národnosti, což však má u nich jiný subjektivní obsah než obdobná manifestace na Těšínsku. I co do stratifikace jsou poměry na Hlučínsku jiné; nepůsobí tu vliv polonismů, žijí však „prajske“ zvláštnosti (Opavanka Petra Dobrovolná, nedávná absolventka germanistiky v Olomouci, vydala vlastním nákladem r. 1995 malý slovníček prajsko-český, který byl ihned rozebrán) a prosazuje se interdialekt. Obecná čeština nemá na Hlučínsku šanci, je vnímána jako „dialekt odjinud“.

[14]Jde tedy o situaci dost specifickou a politicky proněmecky zneužitelnou; v tom vidíme možnost ohrožení jazyka. Kdyby došlo k náznakům podobných snah jako na konci třicátých let, je nutno počítat s jistými riziky; protože však za státní hranicí dnes není Německo, ale Polsko a na jeho přilehlém území nové polské osídlení, sotva přichází na Hlučínsku v úvahu nějaká imigrační německá vlna. Pro skutečné Němce leží Hlučínsko příliš daleko od jádra jejich území, a hlavně hlučínské vesnice byly dříve etnicky české; vývoj po roce 1948 však vedl mnohé občany ke skrytému germanofilství, hlavně k obdivování hospodářského rozvoje Německa.

Z problému, jimiž se A. Stich v citovaném článku zabývá, jsem se mohl věnovat jen některým. Rád bych zdůraznil, že jde o otázky citlivé a komplikované, v některých případech i o zbytečně uměle živená nedorozumění. I v udržování nevyjasněnosti a v minulých letech i v mlčení o ožehavých sporných tématech vidím možné ohrožení jazyka; v kritických chvílích by mohla začít i demagogicky ovlivňovaná snaha manipulovat veřejné mínění ve vztahu k jazykovým otázkám. Aby se tomu předešlo, nebojme se o reálně existujících pocitech ohrožení jazyka hovořit otevřeně.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 1, s. 10-14

Předchozí Jiří Kraus: Několik poznámek k pocitu jazykového ohrožení

Následující Alena Jaklová: Několik poznámek k rybářskému slangu a k rybářské terminologii