Časopis Naše řeč
en cz

Sté výročí úmrtí Jana Nerudy

Eva Macháčková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ve dnech 3. a 4. října 1991 při příležitosti stého výročí úmrtí Jana Nerudy uspořádala katedra české literatury PF UK v Praze vědeckou konferenci Jan Neruda 1991. V roce 1992 vyšel díky podpoře sponzorů České státní spořitelny, Českého literárního fondu a Obce spisovatelů stejnojmenný sborník nerudovských statí, referátů a diskusních příspěvků.[1]

V úvodním článku V. Křivánka nazvaném Neruda jako výzva se píše, že bychom marně hledali v české literatuře druhé poloviny 19. století jinou osobnost, která by tak zásadním způsobem zasáhla do vývoje novodobé národní literatury a kultury, jakou byl Jan Neruda. Do jeho díla se promítl předěl mezi doznívajícím romantismem a tvořícím se realistickým zobrazováním světa. Neruda byl komplikovanou osobností vyvíjející se názorově i umělecky ve velmi dynamické a proměnlivé době. Jak Křivánek uvádí, jeho dílo je dosud zastíněno řadou konvenčních a iluzívních představ, zřejmých omylů a nepřesností. A. Haman uvádí svou stať Neruda a evropanství citátem z Karla Čapka, že Neruda byl skoro první Evropan v Čechách. Přesahoval rozměry své doby. Byl to duch i na dnešní dobu význačně moderní. Myšlenkovým nonkonformismem navazoval Neruda na odkaz Máchův, sociálně liberálním, demokratickým cítěním na K. Havlíčka. Jak uvádí A. Haman, vyslovil Neruda v jednom ze svých fejetonů dokonce touhu, aby se ve světovém společenství uplatnilo maximum malých národů, které by byly s to zpestřit a rozmnožit možnosti realizace moderního lidství.

A. Boháč píše o Nerudově pocitu páriovství, H. Šmahelová podává ve svém zajímavém příspěvku Dance macabre Jana Nerudy sémantický rozbor tematiky smrti v Nerudově poezii. V kolekci vybraných básní zkoumala tři významové okruhy: /1/ smrt jako stav + atributy (kostlivci, hrob apod.), /2/ smrt jako děj – umírání, /3/ smrt jako instituce – pohřeb + hřbitovní atributy (kříže, náhrobky apod.). Autorka zjišťuje, že koloběh života a smrti, návrat starého v nové podobě, není sice novou, ani výhradně Nerudovou ideou, ale je podstatné, že tato myšlenka prostupuje všemi sledovanými sbírkami. Příspěvek M. Zelenky se zabývá interferencí romantismu a rea[101]lismu, P. Kučery srovnáním Goethovy balady Erlkönig a Nerudovy Balady dětské. Hned tři příspěvky se zabývají prostorem v Nerudově díle – příspěvek V. Křivánka architektonikou prostoru v Nerudově poezii, A. Stejskalové prostorem v Nerudových Povídkách malostranských a J. Bartůňkové a A. Zachové prostorem a časem v Povídkách malostranských. K Povídkám malostranským jsou věnovány i příspěvky J. Hrabákové a V. Vařejkové. D. Tureček se věnuje vývojové hodnotě Nerudova fejetonu a J. Polák tragédii Francesca di Rimini. D. Moldanová zkoumá vztahy mezi dílem Havlíčkovým a Nerudovým, O. Richterek zase souvislost mezi Čechem a Nerudou. D. Vlašínová napsala příspěvek Jan Neruda v kritice Elišky Krušnohorské, D. Moldanová příspěvek F. X. Šalda a Jan Neruda, J. Hanáčková článek Vodičkův Neruda. Referáty I. Vízdalové, Z. Urbana, V. Todorova a L. Koubové jsou věnovány nerudovským germanikům, bulharské kultuře v díle Nerudově a vztahu J. Nerudy k Lužici a Lužickým Srbům.

Dva příspěvky se věnují Nerudovu jazyku. První z nich je od A. Sticha a jmenuje se Postavení slovesa ve výpovědi a aktuální členění v době Nerudově a jeho novinářské próze. Jak autor upozorňuje, vývoj slovosledu nebyl dosud komplexně zachycen, je zachycen stav současný a v řadě studií stav obrozenský. Aby mohl vyložit principy pořádku slov v době Nerudově, vykládá autor obšírně stav obrozenský a změny pozdější. V prvním období obrozenském spisovný jazyk navázal na tradici humanistickou, v níž finitní sloveso stávalo obvykle v koncovém postavení. První začal tento typ porušovat Jungmann v beletrii, ale v literatuře 30. a 40. let byl stále obvyklý slovesný závěr větných celků, i když např. v próze Tylově i v článcích časopiseckých se objevují v slovosledu změny: finitní jednoduchý tvar se přesouvá z postavení na konci věty do středu (koncové postavení zaujímá nejzávažnější část výpovědi), ve spojení modálního, fázového atd. slovesa s infinitivem a ve složených slovesných tvarech se ruší automatizovaný slovní pořádek (čemuž se jisté meze položiti musí apod.) a ve složitých souvětích s vloženými závislými větami se odstraňují skupiny finitních sloves, která jsou součástí různých vět (co se volení poslanců na český sněm týká, pokračovalo…). K slovosledné přestavbě, i když ještě nedůsledné, dochází i v žurnalistickém jazyce Havlíčkově, rozrušují se ustálená slovosledná schémata v jazyce B. Němcové. A. Stich si klade několik otázek, na které se snaží odpovědět: V jaké míře jsou v žurnalistickém jazyce 60. let zastoupeny jednotlivé typy pořádku slov? Rozvíjí se některý z nich kvalitativně, nebo se rozšiřují jen možnosti uplatnění? Jak se v jednotlivých typech projevuje vliv mluveného lidového jazyka? Jak se projevuje vliv aktuálního členění? Je některý z typů podmíněn pouze esteticky? Ukazuje se, že pořádek slov je stále více určován aktuálním členěním. Autor dochází k závěru, že přechod od archaického slovního pořádku k slovosledu založenému na aktuálním členění a sloužícímu významové výstavbě výpovědi probíhal tak, že se v přechodné době [102]uplatnila ještě třetí možnost uspořádání slov ve výpovědi, při níž se obsahově nejzávažnější výraz jádra výpovědi umisťuje před poslední větný člen. Autor podává přehled jednotlivých typů slovosledných.

E. Macháčková se ve 2. příspěvku věnovala jazyku Nerudových drobných próz z hlediska dnešní doby. Poukázala na to, že ani Havránkovo, ani Šaldovo hodnocení Nerudova jazyka nevyznívá příliš přesvědčivě. Havránkovi se zdá Nerudův jazyk lidový (pražský) až vulgární a Šalda mluví o nemytých a nečesaných slovech z ulice. Neruda však, jak dokládá též A. Stich[2], byl naopak proti obecné češtině zaujat, např. neužívá protetického v. V podstatě se vyhýbá tvarům s obecněčeskými hláskovými změnami (é>ý), (ý>ej). Užívá však tvarů s počátečním ou- (ouzkost) a podoby s úžením é v í uprostřed slova (ohlídl, mlíko). Typické je pro Nerudu užívání krátkých tvarů adjektivních (je chladna a vypočítava, schůzky nezůstaly dlouho tajny). Běžný je instrumentál adjektiv: jsem tak líným… zeť byl dosti zámožným a váženým… jsi mně lhostejným. Často se vyskytuje ukazovací zájmeno za svým substantivem: … krajina ta se mně líbí. Co se týče indikativních tvarů slovesných (vzory hrát, kupovat), užívá Neruda veskrze tvarů na -u, -ou (schvaluju, hubujou); byly však tehdy připuštěny – teprve Pravidla z r. 1902 připouštějí jen tvary na -i, -í. Totéž platí pro 1. pl. typu vejděm, vytrhujem apod. Ještě v Gebauerově mluvnici z r. 1904 jsou uvedeny jako možné novotvary. Gebauer též nebránil tvarům s -nu- u příčestí minulého (octnul, naleznul). U Nerudy panuje u těchto tvarů velká různorodost, (rozhlédl se, ohlídl jsem se, ohlíd, pohlídnul). Naprosto samozřejmé je užívání přechodníků, běžné jsou tvary plusquamperfecta (Byla jen matka s dcerou vyjela), zvláště v souvětích s vedlejší větou časovou: Když už byli chvíli poseděli, ptal se náhle Týnský…

Časté je užití vět, v nichž je vynecháno sloveso být: krajky a obruby pomačkány, špinavy. Bohatě rozvité přívlastky stávají často před jménem, k němuž náleží, nalezneme i jiné slovosledné odchylky od dnešního úzu. Samostatnou analýzu by si zasloužilo využití časů slovesných, např. při vyprávění střídání časů minulých a přítomných – kvůli zvýšení napětí. Časté je používání kontaktových prvků různého druhu: Slyšíte hudbu … nikde světlo, nikde vchod. Pojďte ale jen za mnou… Držte se vlevo, abyste se do nějakého kalu nedostali, pozor, prosím, zde jsou schody, opatrně nahoru, raději se chopte zábradlí, jest přece méně špinavé než zeď. Tak! Teď jsme nahoře, – slyšíte ten hluk? Počkejte jen chvilku, až najdu kliku… Jazyk slouží Nerudovi k charakterizaci postav: Tak např. starý mládenec pan Liebelt užívá „úředních tvarů“ i v dopise domovnice: „Okna buďtež týden odevřena, jen v noci a za silného deště zavřiž je domovnice.“

Závěrem můžeme shrnout: zvykneme-li si na některé jevy (plusquamperfektum apod.), nemáme dnes při čtení Nerudových próz žádné problémy, jeho jazyk je stále čtivý, živý.


[1] Jan Neruda 1991. Studie, referáty, diskusní příspěvky. Pedagogická fakulta UK, Pardubice 1991, 185 s.

[2] Kdo … co … je Jan Neruda a co … je nerudovské, Přítomnost č. 9/1991.

Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 2, s. 100-102

Předchozí Renata Blatná: Šmírbuch aneb nekonvenční Slovník nekonvenční češtiny

Následující Ivana Bozděchová: Diskosloženiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1