Časopis Naše řeč
en cz

Úvod do psycholingvistiky

Ludmila Uhlířová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

M. A. K. Halliday nedávno napsal, že připravujíce se na přestup do jednadvacátého století, měníme způsob organizace našich znalostí, a to tak, že ho posouváme směrem od disciplín k tématům.[1] Výstižnost tohoto postřehu si uvědomíme zvláště tehdy, položíme-li si otázku předmětu zkoumání u interdisciplín. Právě u nich bývá předmět studia vymezován, nebo aspoň charakterizován pomocí tzv. tematických okruhů, mnohdy ovšem ne právě ostře ohraničitelných. Činí tak i Iva Nebeská, která zahajuje předmluvu ke své knížce Úvod do psycholingvistiky (Nakladatelství a vydavatelství H&H, Praha 1992, 127 s.) výčtem spektra psycholingvistických tematických okruhů. [95]V první kapitole pak vymezuje předmět psycholingvistiky (společný s lingvistikou, psychologií a některými obory dalšími) jako užívání jazyka, což bychom mohli s Hallidayem označit patrně za jedno z moderních témat, nebo, jak nabízí Nebeská na s. 51, za „myšlenkový prostor“. Z tohoto velmi obecného tématu či prostoru Nebeská vybírá základní podtéma, jemuž věnuje svou knížku, totiž psycholingvistické aspekty řečové komunikace. Její přístup bychom mohli pojmenovat nejspíše jako psychosociolingvistický. Propojuje totiž zřetel k individuálním mentálním procesům produkce a percepce řeči (viz např. kap. o osvojování jazyka dítětem) se zřetelem k jejich společenské povaze, tj. ke komunikaci jako procesu sociálnímu, který má své sociální normy (mezi něž patří i normy řečové komunikace, viz kap. 6). Integrace obou zřetelů patří k hlavním přednostem knížky.

Autorka oslovuje dva okruhy potenciálních čtenářů. K prvnímu patří studenti a zájemci z řad širší veřejnosti, kteří chtějí získat základní orientaci v oboru, k druhému lingvisté se zájmem o široce chápanou řečovou komunikaci. Oslovení prvního čtenářského okruhu je zásadní: Přestože počátky psycholingvistiky spadají do 50. let tohoto století (a historické kořeny psychologie jazyka do doby ještě podstatně dřívější), je knížka Nebeské vůbec prvním systematickým úvodem do tohoto oboru, který u nás vyšel (a odkazy na českou psycholingvistickou literaturu tvoří jen malý podíl z celkové bibliografie na konci knížky). Zdá se, že psycholingvistika jako relativně samostatná disciplína není u nás v současné době příliš pěstována. Její propagace prostřednictvím Úvodu, který je zároveň základem autorčiných univerzitních přednášek a seminářů, by mohla přispět k zvýšení zájmu o problematiku. Vstřícnost druhému okruhu čtenářů je reakcí na skutečnost, že stále více lingvistů si dnes uvědomuje, že složitost fungování jazyka nelze v úplnosti pochopit a popsat bez soustavného zřetele k teoretickým i praktickým problémům osvojování jazyka a jeho užívání (Nebeská v této souvislosti připomíná zejména pojem pragmatizace lingvistiky, s. 5).

Knížka je uspořádána do sedmi kapitol a opatřena předmluvou, závěrečnou poznámkou, literaturou a rejstříkem. Podává výklad o dějinách psycholingvistiky, o psycholingvistice dnešní, o základních otázkách modelování řečové komunikace, zejména pak o předpokladech řečové komunikace, o řečově komunikačních normách, o osvojování jazyka dítětem a nezapomíná ani na metody psycholingvistického výzkumu.

Kapitolu prvou o historii psycholingvistiky autorka promýšlela, jak uvádí, hlavně se zřetelem k první ze zmíněných čtenářských skupin. Přesto myslím, že by ji neměl pominout žádný čtenář. Právě ta mu totiž umožní pochopit to, co Nebeská nazývá současným paradigmatem psycholingvistiky (kap. 2). Toto paradigma, i přes zdánlivý dojem vývojové „přetržitosti“ (s. 13) od behavioristické psycholingvistiky přes psycholingvistiku generativní a později psycholingvistiku komunikační a psycholingvistiku kognitivní, staví v podstatě na všech. Každá psycholingvistická teorie, jak dokládá Nebeská, byla nějak zjednodušující, ale každá z nich jako celek i v některých teoriích [96]dílčích přispěla více či méně k formování současného pohledu na řečovou činnost. Současné psycholingvistické paradigma považuje Nebeská za do jisté míry konstituované (jeho základem je syntéza komunikačních a kognitivních teorií), ale zároveň za přirozeně otevřené a tematicky neobyčejně široké; nadto se vyznačuje tím, co Nebeská nazývá „nedostatkem pevných bodů“: „Psycholingvistika je stále plná rozporů, pochybností, polemik, stále se setkáváme s velmi různými přístupy ke zkoumaným jevům. Ve srovnání s lingvistikou je totiž v psycholingvistice málo takových postulátů, které by byly trvale nebo alespoň dlouhodobě odbornou veřejností přijímány.“ (s. 31) I proto je velice obtížné dát uspokojivé odpovědi na otázky, co dává psycholingvistika styčným oborům, zejména lingvistice, co z nich naopak čerpá, jak se s nimi překrývá, prolíná, někdy i jak se jim „podřizuje“ atd. Autorka probírá tyto otázky „psycholingvistiky v interdisciplinárním kontextu“ podle různých oborů; pokud jde o souvislosti s lingvistikou, postupuje podle speciálních oblastí lingvistiky (fonetika, lexikologie, lexikální sémantika, syntax, funkční stylistika, textová lingvistika). Její výklad se vyznačuje tolik potřebným nadhledem, v němž se odráží dlouholetá badatelská zkušenost lingvistická i psycholingvistická. Jest jen litovat, že výčet styčných bodů – vzorně přehledný a kriticky hierarchizovaný – není hojněji ilustrován konkrétními poznatky, které byly již v průběhu dosavadního vývoje oboru nashromážděny. Situace v oboru je zřejmě nadto komplikována tím, že to, co jeden zkoumá pod hlavičkou psycholingvistiky, jiný považuje za „čistou“ lingvistiku, jiný za („čistou“) sociolingvistiku atd., a že takové kontinuum vědeckých teorií, oborů, oblastí atd. nelze než považovat za přirozené. (Poznámka na okraj: Proč není ve výčtu různých styčných oborů zmíněna aplikovaná lingvistika, která se dnes ve světě chápe velmi široce nejen jako učení se a vyučování jazyku mateřskému nebo cizímu, ale i jako užívání jazyka a jeho „udržování“, tj. vývoj versus zánik jazyků v nejširších kontextech sociálních a kulturních?)

Kap. třetí je věnována tomu, co je považováno za „klíčové téma každé psycholingvistické teorie“, tj. modelování procesu užívání jazyka (model řečové komunikace). Formulují se – na velmi abstraktní rovině – cíle modelování (s. 39n.) a vyčleňují se centrální komunikační situace, tj. takové, „v nichž užívání prostředků přirozeného jazyka je podstatnou součástí komunikace“ (s. 41) a při nichž výsledkem řečové aktivity je „více nebo méně souvislý text, resp. jeho fragment (text eliptický) a současně je vztah mezi produktorem a recipientem zřejmý“ (s. 42). Probírají se typy činitelů řečové komunikace, a to v širokém slova smyslu situační (včetně společensko-historických determinant), tedy „vnější“, dále mentální, tj. aktivity ovlivňující jedince „zevnitř“ (nejasná je však formulace na s. 45, že „velmi podstatnými situačními proměnnými jsou faktory svou povahou mentální“) a konečně jazykové. Podrobně se autorka věnuje výkladům o produkci a percepci (recepci) řeči, zejména jednotlivým dílčím procesům produkce a percepce, jejich fázím, spolupůsobícím faktorům [97]a segmentaci řečové činnosti. Čtenáři ocení autorčino úsilí o zachování objektivního pohledu na onu mnohost psycholingvistických názorů i její soustavné upozorňování na to, které psycholingvistické hypotézy (v psycholingvistice jde většinou právě o otevřené soubory hypotéz spíše než o dokázaná fakta) jsou dnes již považovány za obecně přijatelné a které nikoli apod. Jako čtenář-lingvista mám dojem, že současnou psycholingvistiku lze charakterizovat mnohem těsnějším sepětím s psychologií, s psychologickými úhly pohledu na předmět zkoumání než s lingvistikou. Se současnou lingvistikou nalezla psycholingvistika stále zatím ještě málo společné řeči – srov. např. velice rozdílné chápání výpovědi jako „možného teoretického konstruktu psycholingvistické analýzy“ (s. 57). Vnucují se v této souvislosti otázky (či spíše výzvy?) pro lingvisty: co mohou nebo by měli udělat pro to, aby se současní a budoucí psycholingvisté ve větší míře a explicitněji opírali o lingvistické teorie a modely a aby se přitom vyhnuli nebezpečí krátkých spojení známých z raného období generativní psycholingvistiky? Které ze současných lingvistických teorií (či filozofií) mohou být nabídnuty jako vhodné modely pro psycholingvistická zkoumání, pro verifikaci hypotéz? V kterých oblastech lze očekávat, že krok ke vzájemnému sblížení bude učiněn spíše ze strany lingvistů (a v kterých spíše ze strany psycholingvistů či psychologů)?

Zdá se, že jednou z nadějných oblastí sbližování psycholingvistiky a lingvistiky může být oblast předpokladů řečové komunikace (mentálních konstruktů v mysli uživatele jazyka) neboli předpokladové báze v autorčině terminologii (kap. 4), jíž se autorka podrobně zabývala již ve své disertaci.[2] Otázky vztahů mezi kompetencí a performancí, jinak řečeno mezi potenciálním a aktuálním řečovým chováním, jsou v lingvistice stále živé a jejich pojetí se od dob klasika Saussura značně posunulo.

Kratší kapitoly pojednávají pak o řečově komunikačních normách (kap. 5), o osvojování jazyka dítětem (kap. 6) a celou knížku vhodně uzavírá kap. 7 o metodách psycholingvistického výzkumu. Stěží budeme patrně oponovat autorčině tvrzení, že „experiment však již dnes není nezbytnou součástí psycholingvistického výzkumu“ (s. 112). Zůstává však nezodpovězena otázka, na čem tedy teoretické konstrukty experimentálně neverifikované vlastně stavějí.

Závěrem: Knížka je nesporným autorčiným úspěchem. Podařilo se jí napsat promyšlený, pečlivě stylizovaný, dobře uspořádaný a přehledný výklad o oboru, který je, alespoň v současné vývojové fázi, málo přehledný a málo uspořádaný. Škoda, že publikace nemá alespoň dvojnásobný rozsah. Velice kondenzovaný výklad by bylo žádoucí osvěžit příklady, zejména konkrétněji doložit ty momenty, v nichž se nějaké styčné body mezi psycholingvistikou a lingvistikou již podařilo nalézt. Pomohlo by rovněž, kdyby rejstřík byl ještě podrobnější.

[1] M. A. K. Halliday, Towards probabilistic interpretations, in: E. Ventola, ed., Functional and systemic linguistics. Approaches and uses, Mouton de Gruyter, Berlin – New York 1991, s. 39–61: „So in packing up for the move into the twenty-first century we are changing the way knowledge is organized, shifting from a disciplinary perspective towards a thematic one.“ (s. 40)

[2] I. Nebeská, Řečová činnost a její předpoklady, Praha 1990. (Rukopis kandidátské disertace)

Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 2, s. 94-97

Předchozí Eva Hošnová: Komplexní jazykové rozbory

Následující Renata Blatná: Šmírbuch aneb nekonvenční Slovník nekonvenční češtiny