K výslovnosti slova konsensus

Olga Suchánková

[Drobnosti]

(pdf)

-

Klasická latinská výslovnost tohoto slova pravděpodobně zněla [kōnsēnsus]. Později si vytvořil každý národ, tedy i český, latinskou výslovnost přizpůsobenou svému vlastnímu jazyku. V latině v českém prostředí se za normativní výslovnost slova konsensus považuje [konsēnzus]. Neznělé s mezi dvěma samohláskami, resp. mezi nepárovou souhláskou m, n, l, r a samohláskou se zde totiž vyslovuje obvykle jako [z].[1] Psané s v pořadí první však znělostní změně nepodléhá, neboť spojení ns se nechápe jako příliš těsné. Prochází jím totiž morfologická hranice, vzhledem k jednoznačnému významu předpony kon- poměrně zřetelná,[2] zatímco druhá skupina hlásek ns na morfologickém švu neleží. Obě samohlásky (psané o a e) předcházející souhláskovému spojení ns jsou původně dlouhé, protože před ns a nf dochází v latinské výslovnosti k pravidelnému dloužení samohlásek.

Výslovnost slov cizího původu je téměř vždy spojená s menšími či většími obtížemi a výslovnost původního s není výjimkou, právě naopak. Úzus i norma jsou zde značně rozkolísané a vývojové tendence — ne vždy zcela stejné — se promítají do výslovnostní kodifikace. Tomu odpovídá také stav v psané podobě spisovného jazyka, kde se zcela jasně projevuje míra zdomácnění slova. Po předponě latinského původu se píše z ve slovech zdomácnělých, v nichž počáteční kon- se už nepociťuje jako předpona, např. konzerva, konzervatoř, konziliární, konzola, konzultace, konzum apod. Ve shodě se spisovnou výslovností se píše s ve slovech se zřetelným členěním, jako konsonant, konsolidace, konsekvence a ve slovech odvozených.

Už výzkumy výslovnosti slov přejatých v 60. letech[3] konstatují výrazný odklon od výslovnosti původní, tedy [s], směrem k výslovnosti znělé, [z]. Zajímavé je, že tehdy u slova konsensus (jako u jednoho z mála mezi slovy s předponou kon-) je zaznamenána jen výslovnost [konsenzus].

Dnešní kodifikační příručky uvádějí výslovnostní podobu [konsénzus],[4] ale [224]i podobu [konsenzus],[5] která podle našeho názoru věrněji zachycuje dnešní výslovnostní normu. Obě varianty kladou samozřejmě přízvuk na první slabiku, pokud ovšem nejde o citátový výraz consensus omnium (všeobecný souhlas), který se obvykle vyslovuje s přízvukem na druhé slabice, jak to odpovídá výslovnosti v latině.

Stojí jistě za povšimnutí, že pokud jde o výslovnost psaného s po předponě kon-, stejnou podobu uvádí i slovenská výslovnostní kodifikace.[6] Druhá původní skupina ns přesněji odráží skutečnou výslovnost ve slovenském jazykovém prostředí, grafická podoba tohoto slova je zde totiž konsenzus.

V existujícím českém výslovnostním úzu je však stav poněkud odlišný. S výslovností [konsénzus], uváděnou v kodifikační výslovnostní příručce VSČ II, se v mluvených projevech, a to ani v projevech spisovných, nesetkáváme. Běžně se používá podoba [konsenzus], ale slyšet můžeme, i když ne tak často, také podobu se znělým [z] v souhláskové skupině na morfologickém švu, tedy [konzenzus]. Tento pohyb odpovídá závěru F. Daneše (d. cit. v pozn. 3) o tendenci ke změně fonologického protikladu dvou fonémů /s/ — /z/ u přejatých slov ve dvě varianty fonému jediného se základní variantou /z/.

Pozoruhodné je, že kromě výslovnostních podob již uvedených se vyskytuje ještě podoba další, a to [koncenzus]. Pozoruhodnost této podoby je však pouze zdánlivá. Vysvětlujeme si ji jednak artikulační i akustickou blízkostí sykavky [s] a polosykavky [c], jednak možným vlivem výslovnosti nespisovné, kde tato asimilace artikulačního způsobu naprosto není ojedinělá ani ve slovech domácích (např. typ žencká). V neposlední řadě by zde mohla hrát úlohu i podobnost s poměrně frekventovanými slovy, jako je koncentrace, koncentrát, koncentrovat, koncept, koncepce, koncert, koncese, která v češtině už zdomácněla. Ojediněle se můžeme setkat i s výslovností [konsensus], tu však považujeme za hyperkorektní.

Závěrem shrňme: kodifikační příručky uvádějí spisovnou výslovnost [konsénzus], resp. [konsenzus], druhá podoba víc odpovídá obvyklému úzu. Výjimečná není však ani výslovnost [koncenzus], [konzenzus], která se ve spisovném projevu pociťuje jako nenormativní. V souladu s kodifikací tedy doporučujeme výslovnost dubletní [konsenzus, konsénzus], přednost bychom však rozhodně dali podobě [konsenzus]. Jak se bude výslovnost tohoto slova vyvíjet v češtině dál a jak na to bude reagovat kodifikace, ukáže se teprve v budoucnosti.

---

[1] Z. Quitt, P. Kucharský, Latinská mluvnice, SPN, Praha 1972, s. 7—8.

[2] J. Novotná-Hůrková, K výslovnosti některých souhláskových skupin a tzv. rázu v češtině, SaS 35, 1974, s. 113, kde se autorka zabývá otázkou těsnosti spojení slovního základu s prefixem, resp. se sufixem.

[3] F. Daneš, K výslovnosti znělých souhlásek v přejatých slovech, NŘ 48, 1965, s. 161n.

[4] Výslovnost spisovné češtiny, Výslovnost slov přejatých, Academia, Praha 1978 (VSČ II).

[5] Pravidla českého pravopisu, Academia, Praha 1983.

[6] Á. Kráľ, Pravidla slovenskej výslovnosti, SPN, Bratislava 1984, s. 322.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 4, s. 223-224

Předchozí Ivana Svobodová, Naďa Svozilová: Konsensus, nebo konsens?

Následující Zdeňka Sochová, Běla Poštolková: Co v slovnících nenajdete (Novinky v současné slovní zásobě) Část 1.