Časopis Naše řeč
en cz

Konsensus, nebo konsens?

Ivana Svobodová, Naďa Svozilová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Jedním z výrazů, s kterými se v posledních dvou letech velmi často setkáváme, je výraz konsensus. Není to v češtině slovo nové: ve Slovníku spisovného jazyka českého z r. 1960 je uvedeno jako knižní s významem ‚spontánní souhlas, shoda příslušníků jistého společenství‘ a je doloženo příkladem růst světového konsensu ve věci míru. Starší Příruční slovník jazyka českého z let 1937—8 představuje konsensus jako sociologický termín a mezi doklady má i citát z r. 1885 z díla T. G. Masaryka: „Sociologie poučuje nás o organisaci lidské společnosti, o jejím přirozeném konsensu“. A přidejme ještě jeden příznačný výrok z týdeníku Přítomnost z r. 1932, kde se vyslovuje naděje, že „postupným vytvořením evropského a pak světového veřejného mínění, konsensu, se vytvoří atmosféra, v níž bude nepřístupno násilné řešení konfliktů“. Takový konsensus se bohužel tehdy — před téměř 60 léty — vytvořit nepodařilo: dnes se k nám vrací jak ta naděje, tak i sám výraz konsensus, který také přestává být výrazem pouze knižním. Zároveň je ovšem termínem i v dnešní sociologii s významem ‚souhlas, shoda (názorů, zájmů, myšlenek ap.) příslušníků jistého společenství‘.

Ve významu slova konsensus, v jeho slovníkové definici, jak jsme ji uvedli, je zřejmě třeba podtrhnout spontánnost, nebo podle Masaryka přirozenost shody či souhlasu veřejného mínění. Tato významová složka konsensu je jistě jednou z příčin návratu tohoto pojmu na naši politickou scénu. Konsensus dnes jak obsahem, tak formou nahrazuje onu po léta vnucovanou, povinnou jednomyslnost či jednotu názorů. Těžko můžeme být všichni doslova jedné mysli — ostatně vtipů na to bylo v minulosti dost a dost. Naproti tomu výraz konsensus už sám svou první obecně srozumitelnou částí kon- napovídá i těm, kteří neznají latinu, že jde o společnou mysl, tedy o souhlasné mínění, shodu názorů, o obecné a dobrovolné srozumění. (Předpona con- znamená v latině totéž co předložka cum, totiž ‚s‘, ‚spolu‘, ‚dohromady‘ apod. Sensus pak znamená ‚smysl, porozumění, mínění, cit‘ ap.).

Vedle podoby konsensus existuje i podoba konsens, která se uplatňuje jako právnický termín. (Je takto uvedena už v Příručním slovníku, naopak podoby konsensus jako právnického termínu se v podstatě neužívá.) V právnické terminologii znamená konsens ‚projev svobodné vůle‘ a vyskytuje se např. ve spojeních: smluvní konsensus; manželský konsensus. (Smluvní konsensus např. znamená shodu vůlí účastníků smlouvy o celém jejím obsahu, resp. o jejích podstatných záležitostech vyžadovaných zákonem.)

S podobou konsens (zčásti možná i vlivem analogické podoby nonsens ‚nesmysl‘, a nikoli nonsensus) se však setkáváme, a to zejména ve sdělovacích prostředcích, i jako s výrazem neterminologickým, označujícím stejnou skutečnost jako výraz konsensus.

Obě podstatná jména, konsens i konsensus, se tvarově liší pouze v 1. pádě. [223]Slovo konsens se skloňuje pravidelně podle vzoru „hrad“ (2., 3., 6. pád konsensu, 7. pád konsensem). K témuž vzoru přísluší i výraz konsensus; u něho se však koncové -us odsouvá a koncovky se v nepřímých pádech připojují k tvarotvornému základu konsens (2., 3., 6. pád konsensu, 7. pád konsensem).

Domníváme se, že jak stejné významové jádro a stejný původ obou výrazů, tak i tvarová totožnost v nepřímých pádech dovolují, aby pro běžné, neterminologické vyjádření ‚shodného mínění, stejného názoru, souhlasu‘ bylo možno použít obou podob, tj. konsensus i konsens.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 4, s. 222-223

Předchozí Iva Kratochvílová: Sympozium o slovanské etymologii ve Vídni

Následující Olga Suchánková: K výslovnosti slova konsensus

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1