Časopis Naše řeč
en cz

Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu

Eva Macháčková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

To je název informační brožury vypracované v Ústavu pro jazyk český za redakce O. Martincové v roce 1991 a vydané nakladatelstvím Učitelská unie. Tento padesátistránkový svazek obsahuje jednak obecnější stati o dějinách českého pravopisu a jeho vymezení, jednak účelně uspořádané informace o pravopisných změnách, které jsou v Ústavu připraveny.

V první kapitole od J. Krause nazvané Pravopis jako součást kultury — nikoli jenom jazykové se dočteme o tom, co všechno bývá pod názvem pravopis zahrnováno: způsob označování hlásek písmeny (popř. i interpunkce), teorie, která se zabývá vztahem mezi zvukovou a grafickou stránkou, pravopisná kodifikace a pravopis jako součást jazykové výchovy. Autor stručně seznamuje veřejnost s vývojem pravopisu českého jazyka. Vzpomíná zásluh M. J. Husa, vynálezu knihtisku, který představoval důležitý mezník pro základ pravopisné kodifikace, dále významné úlohy Bible kralické, mluvnic J. Blahoslava, J. Dobrovského, podílu F. Palackého a J. V. Šafaříka [149]při pravopisných úpravách a konečně důležité role J. Gebauera na přelomu 19. a 20. století. Poukazuje na to, že v tomto století není již pravopis záležitostí významných osobností, ale stává se předmětem péče institucí. Autor vysvětluje, z jakých principů český pravopis vychází. Ze tří možných zásad — fonologické, morfologické a etymologické — mívá v češtině morfologická zásada většinou přednost před zásadou fonologickou (had — hada, nikoli hat — hada), etymologický princip se uplatňuje méně. V závěru stati autor poukazuje na to, že úlohu pravopisu není třeba zveličovat, ale ani podceňovat; představuje totiž jednotící složku písemného dorozumívání. Pravopisné reformy nebývají záležitostí výhradně domácí, ale jsou charakteristické pro většinu vyspělých jazyků.

V kapitole nazvané Devadesát let pravopisných příruček od O. Martincové je vyložen vývoj pravopisné kodifikace od vydání prvních Pravidel v r. 1902. Neznamená to, že by uživatel nenacházel pravopisná poučení a doporučení v jazykových příručkách již dříve. Pravidlům českého pravopisu předcházel např. Brus jazyka českého vydaný Maticí českou v r. 1877, dále Pravopisný ukazatel z r. 1886, pravopisná pravidla přinášejí i Gebauerovy mluvnice z r. 1890 a 1900. Důležité však bylo, že na počátku našeho století byly snahy o pravopisnou kodifikaci podepřeny institucionálně, komise k tomu účelu vytvořené byly ustanoveny nejprve příslušným ministerstvem, později Českou akademií věd a umění. Vzhledem k stále vzrůstajícím potřebám společnosti se na počátku století ukázalo vhodné vydat samostatnou publikaci věnovanou pravopisu. Autorka podrobněji seznamuje čtenáře s těmi vydáními Pravidel českého pravopisu, která přinášela zásadnější úpravy. Za důležité tu považujeme zjištění, že v jednotlivých obdobích vystupovala do popředí snaha a potřeba řešit problémy v určitých oblastech pravopisu, tedy zprvu kvantitu, později pravopis cizích slov, potom psaní velkých písmen a konečně interpunkci.

O nových Pravidlech českého pravopisu informuje Z. Hlavsa v následující kapitole. Poslední Pravidla, která přinášela větší úpravy, vyšla již před čtvrt stoletím (v r. 1957) a pravopisné problémy se nahromadily. Bylo třeba vyřešit jak otázky teoretické, tak i zcela nově zpracovat pravopisný slovník. Autor uvádí, že úpravy v nových Pravidlech usilují o respektování pohybu v pravopisném a výslovnostním úzu. Vedle abecedního pravopisného slovníku jsou zařazeny tyto přídavky: Pravidla přepisu slov z cizích jazyků do češtiny; Seznam rodných jmen; Seznam antických jmen; Seznam zeměpisných jmen.

Také kapitolu o psaní velkých písmen připravil Z. Hlavsa. Poukazuje na trojí úlohu velkých písmen: vyznačují začátek větného celku, zařazují slovo nebo slovní spojení mezi vlastní jména a konečně mohou být projevem úcty, závažnosti, prestiže. Autoři Pravidel se soustředili na jevy, které při psaní velkých písmen činily uživatelům obtíže, tedy např. na názvy ulic, [150]náměstí apod., a na názvy oficiálních institucí. V užití velkých písmen jako projevu úcty budou mít pisatelé větší volnost.

O změnách v pravopisu přejatých slov se dozvíme ze stati V. Vlkové. Nová Pravidla tu vycházejí z již dříve uplatňované zásady, že o způsobu psaní slov přejatých rozhoduje míra jejich zdomácnění. Proto se slova, která se uplatňují v užším okruhu uživatelů, píší spíše pravopisem původním. Mezi slovy méně rozšířenými a slovy zdomácnělými neexistuje striktní hranice, nepřekvapuje tedy, že řadu slov můžeme psát jak pravopisem původním, tak i počeštěným. U slov přejatých dochází k pravopisným změnám zvláště u psaní s a z a při označování kvantity.

I. Svobodová přidává uživatelům jednak poučení o tom, jak budou užívat spojovníku, jednak uvádí užitečný přehled všech ostatních chystaných úprav — ty už se týkají spíše drobností.

V závěrečné kapitolce A. Polívková upozorňuje na to, že odborníci jazykovědci doporučují v praxi, zejména školské, rozlišovat mezi tím, co je v pravopise podstatné a co nikoli. Vedle pravopisu by měla škola učit žáky vytvářet kvalitní jazykové projevy po stránce obsahové, stylistické, tvaroslovné i skladebné. Žáky i širší veřejnost je třeba vést k tomu, aby k tomuto účelu využívala i výkladové slovníky, mluvnické a stylistické příručky.

Pravopisné změny, které uvedená brožura přehledně uvádí, nabudou platnosti až knižním vydáním Pravidel. Možnost seznámit se s těmito zásadami předem však veřejnost jistě uvítá. (O brožuru si můžete napsat na adresu: Nakladatelství Učitelská unie, P. O. Box 68, 149 00, Praha 4.)

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 3, s. 148-150

Předchozí Jiří Kraus: Vyšla učebnice české stylistiky

Následující Ivan Lutterer: Index lexikálních jednotek pomístních jmen v Čechách

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1