O slovese oslovovat

Světla Čmejrková, František Daneš

[Články]

(pdf)

-

Oslovuje Vás myšlenka Všeobecné československé výstavy? — Co tím myslíte, jestli mě oslovuje? — No, jestli se na ni půjdete podívat? Je to vlastně až s podivem, že sloveso oslovovat užité ve smyslu, o který nám tu půjde, může dnes ještě někoho zaskočit (na doklad zaváhání jsme dlouho čekali, až se 11. září 1991 v jednom televizním pořadu objevil).

Jak si expanzi tohoto výrazu v řeči literární, publicistické i hovorové vysvětlit? Ještě Slovník spisovného jazyka českého (Praha 1960—71, dále SSJČ) připisuje slovesu oslovit / oslovovat poměrně omezený významový rozsah: vedle obecnějšího 1. obrátit se s řečí na někoho (oslovit neznámého chodce), začít mluvit k někomu (čekal, až bude osloven) je tu ještě specifičtější 2. užít slova nebo slov, zprav. jména nebo titulu v 5. p., kterými se mluvící nebo píšící na někoho obrací (oslovit někoho příteli, oslovit někoho jménem). O něco širší významové spektrum má podle SSJČ substantivum oslovení. Kromě významu odpovídajícího sémantice slovesa oslovit / oslovovat se s kvalifikací řidč. uvádí význam apostrofa (hymnické oslovení jarní přírody) a s kvalifikací kniž. výklad, proslov, promluva, alokuce (oslovení Napoleonovo k Francouzům před bitvou u pyramid).

Dnes se sloveso oslovit / oslovovat nejčastěji objevuje v kontextech podobných tomuto z Mladé fronty: Zažil jsem krásný den v Horšovském Týnu. Pozvali mě sem lidé, které zřejmě oslovily mé písničky. Slovesem oslovit se rozumí škála významů: zaujmout, zapůsobit, zasáhnout, nalézt adresáta, setkat se s ohlasem, vyvolat odezvu, navázat kontakt. Tato řada perifrastických výrazů explicitně vyjadřuje zpětnou reakci publika, která je ve výrazu oslovit přítomna implicitně. Kdo je osloven (i v přímém významu), odpovídá. To je logika dialogu.

Situace, v nichž sloveso oslovit / oslovovat vystupuje dnes, nejsou z okruhu běžných dialogických setkání s druhým člověkem tváří v tvář (nebo na dálku v případě korespondenčních oslovení). Oslovuje nás hudba, texty písniček, knihy, filmy, divadelní představení, obrazy a fotografie, oslovují nás jejich myšlenky, pojetí, výklady a režie, oslovuje nás ale i samotné dění, příběhy, osudy, tradice a rituály, jestliže se [195]nás dotýkají, oslovuje nás prostředí, v němž žijeme, příroda, města, předměty, které nás obklopují, máme-li dojem, že jsme se v nich zhlédli.

Ještě dříve, než se sloveso oslovit / oslovovat takto takřka bezkonkurenčně prosadilo tam, kde je třeba vyjádřit setkání s něčím, co v nás vyvolává zájem, zdálo se, že obdobnou šanci na výstižné vyjádření vstřícného vztahu jevu a jeho vnímatele má sloveso promlouvat. Mezi tím, co k nám promlouvalo, a tím, co nás oslovovalo, se dalo položit rovnítko. Přece však získalo vrch sloveso oslovovat. Zřejmě sehrálo roli i to, že sloveso promluvit bylo ve svém dokonavém tvaru příliš vázané na konkrétní akt řeči. K sémantickému rozšíření bylo náchylné jen nedokonavé promlouvat, které se naproti tomu méně uplatňovalo při referování ke konkrétním řečovým aktům, a jak uvádí SSJČ, bylo pociťováno jako knižní a dokonce i poněkud zastaralé. Právě proto vyzývalo k takovým neotřelým aktualizacím jako: tato hudba ke mně od dětství promlouvala, básně promlouvají ke čtenáři svou naléhavou citovostí, obraz promlouvá ke svému vnímateli.

Šance slovesa promlouvat však mohlo oslabit i to, že od něj nelze utvořit substantivum analogické dnes již téměř terminologizovanému oslovení (míra oslovení vnímatele fotografií).

Nastolili jsme otázku terminologického charakteru výrazů typu promlouvat a oslovovat a pokusíme se ji zdůvodnit. Užívání těchto sloves (a dalších sloves z okruhu „říkání“ spjatých původně s odkazem ke konkrétnímu řečovému setkání tváří v tvář)[1] se rozšířilo spolu s tím, jak se v metodologii společenských věd rozšířil pohled komunikační a přešel do obecného povědomí. Jakákoli výpověď o světě realizuje své poselství tehdy, najde-li svého vnímatele, vstoupí-li s ním do vzájemného kontaktu, nastane-li mezi ní a vnímatelem společný tvořivý proces, proces významové interakce, případně transakce významů. Text — tento pojem se dnes používá ve velmi širokém slova smyslu, zahrnujícím rozmanité výtvory lidského ducha, a nejen je: někdy se textem označuje vše, co k nám nějakým způsobem promlouvá, co nás oslovuje, co nám nese nějaké poselství, co jako text interpretujeme — je pro čtenáře výzvou, na kterou čtenář reaguje. Je-li rozumění pod[196]míněno především schopností nalézt v textu otázku, s níž se na nás text obrací (jak to formuloval v nedávném televizním rozhovoru Václav Bělohradský), pak interpretace textu je zase podmíněna schopností přistoupit k textu s vlastní otázkou. Představa vzájemného setkání a zadávání otázek našla svůj výraz ve slovech promlouvat k někomu a oslovovat někoho, navozujících téma dialogické interakce.

Uveďme několik příkladů: Tento výklad promlouval ke mně (Ludvíkovi) znovu o té truchlivé roztržce mezi duší a tělem (M. Kundera, Žert, 1967, s. 237). … a v mysli se mi (Ludvíkovi) vynořila Lucie, ten příběh, dávno minulý, který se v té chvíli té táhlé písni podobal a oslovoval mé srdce (M. Kundera, Žert, 1967, s. 235). Studii Václava Bělohradského Krize eschatologie neosobnosti jsem četl (téměř náhodou, totiž nic o ní předem nevěda) v létě roku 1983 a hned mne silně oslovila (V. Havel, Do různých stran, s. 245).

Nemáme sice zatím k dispozici úplnou dokumentaci, která by zachytila historii pronikání tohoto slova v jeho novém smyslu do našeho jazyka (srov. citát z Milana Kundery již z r. 1967), ale jistě svůj podíl na rozšíření tohoto významu má jeho využití v Patočkově filozofickém systému: A podobně je tomu s celou onou nekonečnou rozmanitostí hodnot, které ustavičně na nás apelují, nás přitahují a odpuzují a jež „působí“ vesměs, že jsoucno není pro nás lhostejným výskytem, nýbrž že nás „oslovuje“, něco nám říká, je předmětem pozitivního či negativního zájmu (J. Patočka, Mají dějiny smysl?, 1974—1975, in: Kacířské eseje, 1990, s. 67).

Rozšíření slovesa oslovovat v žánru osobních konfesí (nebo jejich literárních stylizací) zastavujících se u faktů, s nimiž autora svedl jeho osud, není jistě náhodné. Reflexe zvláštní naléhavosti nebo objevnosti setkání, při němž vnímavému jevu vycházejí vstříc vnitřní dispozice vnímatele — to jsou momenty charakterizující sémantiku daných sloves ve větší či menší míře. Srov.: Takže třeba Rychlé šípy mne poprvé oslovily už jako dospělého člověka, čehož jsem dost litoval, protože jsem o ně byl ochuzen v tom správném klukovském věku (Mladý hlasatel, 1990, 5, s. 14).

Ještě častějšími kontexty jsou dnes ty, v nichž autoři, dramaturgové, režiséři, zkrátka tvůrci vypovídají o své potřebě komunikace s divákem: Jestliže se nám podaří dostat nadšeného českého diváka do divadla, ne aby hledal jako dřív narážky proti režimu, ale aby ho divadlo oslovilo a inspirovalo… (z řeči P. Kohouta 18. 9. 1991 v Divadle na Vinohradech), nebo: Přála bych si, aby představení opery Národní[197]ho divadla … něco divákům říkala, aby oslovovala lidi všech generací… (z rozhovoru ředitelky ND dr. Herrmanové pro Vlastu z 9. 9. 1991).

V mnoha kontextech se pak zejména ze slovesa oslovovat stal preferovaný výraz pro vyjádření úspěšného vztahu autora k určité části veřejnosti, často ke generační vrstvě publika, ne vždy, ale zpravidla mladé. Moment naléhavosti tu bývá oslaben, sloveso oslovovat se stává synonymem slovesa adresovat: Zrodila se rychle i distribuční síť nezávislých firem, která aspoň v prvním pětiletí funkce zdařile konkurovala i velkým značkám. Proč? Protože dokázala sice nedokonalými nahrávkami, zato však s obsahem odpovídajícím bezprostředním náladám mládeže oslovit veřejnost (Tvorba, 1989, 14, s. 10). Přál bych tomu, kdo by snad pochyboval, že němý film může oslovit i mladé a nejmladší diváky, aby se účastnil představení agilního filmového klubu v Kladně (Záběr, 1970, III, 5, s. 3). Vysílání pro mateřské školy je pořad, který oslovuje ty nejmenší diváky předškolního věku 2× týdně (ČST, 1989, 45, s. 14).

Kdybychom hledali cizojazyčné paralely podílející se na rozšíření sloves, která nás zaujala, snadno bychom je našli např. v angl. address a něm. ansprechen. Souběžné působení těchto cizích výrazů příhodných pro vyjádření dialogické vzájemnosti nelze vyloučit. Srov. tento překlad z němčiny: Rád bych se nechal oslovit jedním význačným problémem životního prostředí, problémem dlouhodobé změny klimatu působené emisemi oxidu uhličitého a dalšími skleníkovými plyny (z odborné přednášky otištěné ve Vesmíru, 1991). Nechat se oslovit problémem nebo oslovit problém, nechat se oslovit otázkou nebo oslovit otázku — to jsou spojení znějící našemu uchu trochu nezvykle, v angl. jsou naopak běžná, srov.: None of the contributors to this volume has directly addressed such questions, yet every chapter implies them (The writing scholar, Introduction by Walter Nash, 1990). Sloveso oslovovat tu nese význam, který má naléhavost vypořádání se s problémem. Výrazy pro představu provokující přitažlivosti jazyk stále hledá a řešení jsou inspirována i cizojazyčnými možnostmi, jak o tom svědčí dnes např. tak aktuální výrok je to pro mne určitá výzva, pociťovaný i samotným uživatelem často jako ekvivalent angl. challenge. I to je totiž původně pojem z okruhu — jistě specificky osudového — setkání tváří v tvář, který se dnes tak často hodí užít v širším významu (nebude to jednoduché, ale rád se s tím utkám, pociťuji to pro sebe jako výzvu).

---

[1] Obdobnou sémantickou strukturu má totiž i základní sloveso říci / říkat. Srov. SSJČ říci 2 — sdělit, naznačit (jinak než řečí) a F. Daneš, Z. Hlavsa a kol.: Větné vzorce v češtině, Praha 1981, s. 181, říci 6 — být zdrojem informace jiné než jazykové, např.: Říká Ti tenhle obrázek něco? Ten mi nic neříká.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 4, s. 194-197

Předchozí František Štícha: O povaze jednoho typu adverbiální determinace

Následující Jaroslav Bartošek: Nemelodické melodické vytýkání