Časopis Naše řeč
en cz

Bulharská knížka o interpunkci

Jan Horák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

S určením pro školu, širokou veřejnost zajímající se o jazykovou kulturu a zvláště pro nakladatelské pracovníky vyšla před časem nevelká (219 stran malého formátu) popularizační brožura o interpunkci v bulharštině — Ruselina Nicolova, Săvremenna bălgarska punktuacija, Narodna prosveta, Sofija 1989.

Charakterizuje ji zejména vyčlenění interpunkční problematiky z komplexu pravopisných jevů (jako je tomu — na rozdíl od češtiny — např. v ruské tradici), dostatek pestrých ilustračních příkladů, na druhé straně však i minimum odkazů k jazykovědné literatuře.

V úvodních historických poznámkách vychází autorka ze Ščerbova dělení interpunkce v evropských jazycích na typ německý, založený na principu formálně syntaktickém, a na typ francouzský, s převládajícím členěním sémanticko-syntaktickým, který odráží významové a zvukové členění textu. Bulharskou interpunkci přiřazuje Nicolovová k typu německému.

V kapitole věnované funkcím interpunkce se objasňuje vztah mezi projevem písemným a ústním spolu s rolí některých interpunkčních prostředků.[1] Autorka uvádí, že mohou sloužit i jako prostředek stylistický.[2] Vedle dominující funkce interpunkce, která podle autorky spočívá ve vyjadřování významových vztahů, se uvádí možnost využití některých rozdělovacích znamének jako tzv. hieroglyfických determinátorů s ideografickým významem, tzn. že např. dvojtečka u sportovních výsledků (Černomorec — Akademik 1:2) nabývá významu ‚ke‘, ‚v poměru‘ apod. Nicolovová uvádí, že tato ideografická funkce interpunkce je samozřejmě druhotná, avšak blízká zmíněné primární funkci.

V klasifikaci interpunkčních znamének si bulharská lingvistika všímá toho, v jakých variantách se některá z nich mohou vyskytovat (např. různé typy uvozovek nebo závorek), a rozděluje je podle formálního a funkčního hlediska. Významná je poznámka o jejich gradaci,[3] od „nejslabší“ čárky [48]přes pomlčku a dvojtečku až po „nejsilnější“ prostředek — středník. Přínosný je i autorčin pojem sféra působnosti znamének (vnitřní i koncové interpunkce), což v jejím pojetí znamená, na jakou vzdálenost v textu působí a jakým směrem, zda dopředu, nazpět nebo oběma směry. Tak např. znaménka s rozdělovací funkcí působí dopředu i nazpět, dvojtečka jako signalizace výčtu pak směrem dopředu.

Značná pozornost je v knížce věnována také specifice využívání interpunkčních prostředků ve všech funkčních stylech, zejména uměleckém. Nicolovová upozorňuje, že se tu často vychází z jejich určité synonymie, která tak pisateli umožňuje volbu mezi nimi. Konstatuje, že kupř. tzv. expresívní a emocionální interpunkce v uměleckém stylu je buď paralelní se syntaktickým, významovým a zvukovým členěním textu, nebo se s ním dokonce může dostávat do kontrastu. Interpunkce může tedy být i prostředkem stylistickým.

Podstatnou část příručky představuje popis funkcí jednotlivých znamének. Oproti našim zvyklostem je v něm zahrnuto např. užití tečky ve smyslu ideografickém a čistě grafickém, tj. u zkratek, za řadovými číslicemi, kde tečka má skutečně rozlišovací funkci, a při desetinném třídění textu (podobně u dvojtečky, čárky, pomlčky a závorek). Funkce znamének jsou popisovány a vysvětlovány podrobně a názorně. U tiré se kupř. uvádějí funkce oddělovací (s dalším rozrůzněním), rozdělovací, ohraničovací (u dvojité pomlčky), vysvětlovací a zástupná (pomlčka uprostřed věty jako znak výpustky).[4]

R. Nicolovová si netradičně všímá i kombinací interpunkčních znamének a rozlišuje je na spojení stabilní a volná. V různých případech první skupiny se užívají otazník, vykřičník, tři tečky a závorky. Chce-li např. autor v dialogu naznačit repliku neverbálně vyjadřující rozpaky nebo překvapení, užije k tomu kombinace otazníku s vykřičníkem. Spojení znamének nazvaná volná umožňují řadu kombinací. Jednou z nich je kupř. užití tří teček spolu s otazníkem jako signalizace apoziopeze u věty tázací.[5] Nepřipouští se však kombinace pomlčky a čárky, protože pomlčka jako „silnější“ interpunkční prostředek v sobě čárku zahrnuje.[6]

[49]Rozsáhlejší závěrečná kapitola o textové a větné interpunkci nejprve v úvodu poukazuje na určitou analogii interpunkčních prostředků s prostředky čistě grafickými, jako jsou mezery nebo řádkování, a dále znovu připomíná vzájemný vztah (nikoli však plnou korespondenci) syntaktického, významového a zvukového členění větných celků a zdůrazňuje syntaktickou bázi následujících výkladů o interpunkci textové, tj. nadvětné, a větné.

Knížku uzavírá názorná tabulka interpungování složitého souvětí s odkazy na příslušné předchozí kapitoly.

Bulharská příručka ukazuje užitečnost i potřebnost samostatných, šířeji netradičně pojatých výkladů o interpunkci, jež stojí ne zcela právem na okraji zájmu jazykovědců.


[1] K termínu viz např. M. Sedláček, Z české interpunkce, in: Praktické kapitoly ze spisovné češtiny, ÚJČ ČSAV, Praha 1988, s. 1. Autor také konstatuje různost pojetí interpunkčních prostředků v různých jazycích a upozorňuje na dost zúžené pojetí tohoto souboru v tradici naší.

[2] Za „stylistický prvek“ např. pokládá fakultativní čárku redakční souhrn diskuse o úpravě slovenského pravopisu, Slovenský jazyk a literatúra v škole 12, 1965—6, s. 326. O rozvíjení „smyslu pro jakousi interpunkční stylistiku“ se zmiňuje i M. Sedláček v článku K základním otázkám interpunkce v češtině, NŘ 69, s. 131.

[3] O gradaci rozdělovacích znamének, tedy jakési jejich stoupající účinnosti při členění textu, viz u nás již v r. 1954 čl. J. Firbase Anglická větná interpunkce; pokus o její lingvistický výklad, Časopis pro moderní filologii 36, s. 162 a na dalších místech.

[4] Absence — pokud je nám známo — příslušných termínů v naší jazykovědné literatuře nás donutila k jejich pojmenování ad hoc.

[5] Autorka uvádí, že není možné kombinovat tři tečky s koncovou tečkou vzhledem k tomu, že mají protikladný smysl — naznačovat nedokončenost a dokončenost výpovědi. Domníváme se, že jako signalizace vynechávky v citovaném textu to po grafickém odsazení možné je.

[6] Jak známo, Pravidla českého pravopisu (viz § 249 v tzv. akademickém vydání a § 212 ve vydání školním) však jejich kombinaci připouštějí, a to v případě, že by jinak utrpěla přehlednost a jasnost větné stavby.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 1, s. 47-49

Předchozí Věra Vlková: Slovník lingvistické terminologie pro vysokoškoláky

Následující Mirek Čejka: Za Svetomirem Ivančevem (1920—1991)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1