Časopis Naše řeč
en cz

Za Svetomirem Ivančevem (1920—1991)

Mirek Čejka

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Mezi zahraničními slavisty nové doby stěží najdeme vědce, který by pro poznání a propagaci českého jazyka, literatury a kultury udělal tolik užitečné práce jako Svetomir Ivančev (* 10. července 1920 v Sofii, † 5. února 1991 v Sofii). Jeho hluboký zájem o češtinu byl předznamenán už tím, že ji ovládal jako dokonalý bulharsko-český bilingvista zčásti českého původu. V Sofii navštěvoval do r. 1935 českou střední školu a r. 1940 ukončil své klasické vzdělání na gymnáziu. Vysokoškolské studium slovanské filologie absolvoval r. 1948 na Sofijské univerzitě. Jako lektor bulharského jazyka učil v letech 1948—49 na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Na Sofijské univerzitě pak působil jako žák a pokračovatel jednak Ljubomira Andrejčina, ale hlavně Ivana Lekova od r. 1952 až do r. 1988; v tomto období byl posledních 14 let vedoucím katedry slovanské jazykovědy. Z bohemistických disciplín přednášel na filologické fakultě Sofijské univerzity historickou mluvnici českou a teoretickou gramatiku současné češtiny; kromě toho vedl semináře a cvičení z praktické češtiny. Vychoval řadu pozoruhodných žáků, z nichž bulharskou bohemistiku obohatili hlavně L. Selimski, J. Băčvarov, L. Janev, J. Trifonova, V. Todorov, V. Miceva, S. S. Stojčev, M. Mladenova, bohemistiku i slovakistiku také I. Bujukliev.

V tomto stručném shrnutí se zaměříme pouze na bohemistickou složku rozsáhlého a mnohotvárného Ivančevova lingvistického, lexikografického, literárněvědného, překladatelského a publicistického díla.

Dokonalá znalost dvou typologicky již značně odlišených slovanských jazyků — češtiny a bulharštiny — inspirovala Ivančeva v jeho lingvistické činnosti od samého počátku k řadě bystrých porovnávacích pozorování, jež [50]téměř vždy vyústila v pozoruhodná zobecnění celoslovanského dosahu. Příkladem je jeho stať z roku 1961 Kontekstovoto obuslovena ingresivna upotreba na glagolite ot nesvăršen vid v češkija ezik (Kontextově podmíněně ingresívní užití sloves nedokonavého vidu v češtině). Její hlavní tezí je, že čeština téměř nezná vyjadřování ingresívnosti (náhlého počátku děje) pomocí dokonavých sloves a užívá v této funkci hlavně sloves nedokonavých, u nichž pak počínací význam vyplývá z kontextu (převážně zleva, srov. Zastavili jsme se a poslouchali. Ohlédla se a viděla, jak se skála řítí.). Bulharština i ruština v takových případech mají zde hlavně slovesa dokonavá (předponová nebo v kombinaci s fázovými slovesy). Pokud v češtině některé slovesné předpony ingresívní význam měly (např. za-), ztratily ho ve svém vývoji (a předpona po- převzala funkci tvoření syntetického futura u pohybových sloves). Tyto jevy spojují češtinu se slovenštinou a lužičtinou a stavějí ji do přímého protikladu k bulharštině, ruštině a do větší či menší míry i jiným slovanským jazykům. Tato práce se stala východiskem dalších autorových důsažných zkoumání v široké oblasti slovesného vidu, času a způsobu v rámci slovanských jazyků vůbec, jak to vidíme např. v syntetickém pojednání Morfo-semantiko-funkcionalnata teorija na glagolnija vid v slavjanskite ezici i specifikata na bălgarskija ezik (Morfologická, sémantická a funkční teorie slovesného vidu v slovanských jazycích a specifičnost bulharštiny) z r. 1976. V něm je bulharština jako jazyk s aoristem a imperfektem a se schopností tvořit ode všech dokonavých sloves příponově odvozená slovesa nedokonavá charakterizována jako jeden z koncových bodů stupnice, na jejímž opačném pólu leží čeština; všechny ostatní slovanské jazyky tvoří v tomto směru přechod mezi nimi.

Dvojstranné vztahy česko-bulharské zaujaly Ivančeva také v plánu lexikálním. Práce o nich tvoří jeden významný tematický okruh v Ivančevově díle 60. a 70. let. Velmi příznivý ohlas vyvolaly jeho originální a aktuální stati o lexikálním, sémantickém a slovotvorném vlivu češtiny na vytváření různých terminologických oblastí bulharských: České prvky v bulharské truhlářské terminologii (1963), kde se prokazuje, jak se české slovotvorné modely stávají produktivními slovanskými konkurenty starších terminologických složek řeckých a tureckých; dále v tomto směru pokračují články Češki elementi v bălgarskata gimnastičeska terminologija (České prvky v bulharské tělovýchovné terminologii, 1966), Kăm văprosa za săzdavane na bălgarska nacionalna botaničeska terminologija (K otázce utváření bulharské národní botanické terminologie, 1975). Tento okruh završil Ivančev shrnující statí Po văprosa za vlijanieto na češkija ezik vărchu bălgarskija (K otázce vlivu češtiny na bulharštinu, 1978). O procesu integrace některých českých slov do slovní zásoby spisovné bulharštiny se vyslovil v souvislosti s účastí známého bulharského spisovatele a filologa na tomto procesu Aleksandăr Teodorov-Balan kato provodnik na češko vlijanie v bălgarski ezik (Alexandr Teodorov-Balan jako prostředník českého vlivu na bulharšti[51]nu, 1983). Těmto česko-bulharským lexikologickým statím předcházely drobnější články o slovotvorných i sémantických vlivech na slovní zásobu bulharštiny, jako je např. Ivančevův zajímavý příspěvek Edna neprivična upotreba na nastavkata -č-en (Neobvyklé použití přípony -č-en, 1960), v němž se komentuje výskyt adjektiv typu gravitačen vedle pravidelně utvořených adjektiv typu gravitacionen, nebo stať zaměřená již na sportovní terminologii Dumite triboj, petoboj, desetoboj, mnogoboj v bălgarskata sportna terminologija (Slova triboj, petoboj, desetoboj, mnogoboj v bulharské sportovní terminologii, 1960) a článek Ogled (s ogled na, bez ogled na), bezogleden, bezogledno, bezoglednost (1964).

Nelingvisté, zejména v Bulharsku, znají Ivančeva určitě jako nejlepšího soudobého překladatele z češtiny. Uvedl se v tomto směru již r. 1946 překlady drobnějších prací řady českých prozaiků z konce 19. a 1. pol. 20 stol. (J. Nerudy, G. Pflegra-Moravského, K. Světlé, S. Čecha, J. Zeyera, J. Vrchlického, Z. Wintra, J. S. Machara, K. V. Raise, F. K. Svobody, J. K. Šlejhara, J. Karáska ze Lvovic, R. Svobodové, F. Šrámka, K. Čapka, F. Langra, V. Vančury) ve výboru Češka proza, redigovaném Emilem Georgievem. R. 1948 následovala Němá barikáda J. Drdy a první část Haškova Dobrého vojáka Švejka, jehož druhý díl vyšel bulharsky r. 1955 a následující čtyři další vydání pak v letech 1956, 1969, 1975 a 1978. Dalším překladatelským činem Ivančevovým bylo přetlumočení podstatné části prozaického díla Karla Čapka (Povídky z jedné a druhé kapsy 1966, 1971, 1978; Kniha apokryfů 1968, 1971, 1978; První parta 1970; Matka 1971; Hordubal 1971; Povětroň 1974; Krakatit 1979). Z řady dalších překladů Svetomira Ivančeva se zmiňme ještě aspoň o výboru z povídek Boženy Němcové (1954).

Odchodem Ivančevovým ztratilo Bulharsko i Evropa významného slavistu, Československo jednoho z nejvýznamnějších zahraničních bohemistů a my všichni, kteří jsme ho znali, vzácného přítele a dobrého člověka.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 1, s. 49-51

Předchozí Jan Horák: Bulharská knížka o interpunkci

Následující Světla Čmejrková: Všichni jsme filozofy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1