Slovník lingvistické terminologie pro vysokoškoláky

Věra Vlková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Vysokoškolské studium češtiny, zejména pak současného českého jazyka, vyžaduje stále více speciálních příruček. Ukazuje se, že mezi nejpotřebnější z nich se řadí terminologické slovníky, a to nejen pro dynamický rozvoj oboru, ale zejména z toho důvodu, že na předchozích stupních vzdělání se posluchači vysokých škol setkávali v převážné míře s terminologií domácí, zatímco terminologie mezinárodní (vědecká) zůstávala poněkud stranou.

[45]Z této situace vycházely R. Brabcová a O. Martincová při zpracování skripta Současný český jazyk. Slovník lingvistické terminologie (SPN, Praha 1989, 114 s.), které je určeno posluchačům pedagogických a filozofických fakult. Proto se slovník soustřeďuje na termíny mezinárodní a na termíny, které jsou utvořeny z mezinárodních prvků. Jeho cílem přitom není zachytit lingvistické termíny v celém jejich rozsahu, tak jak je přináší současné lingvistické bádání. Výběr termínů je založen především na jejich výskytu v předepsané studijní literatuře. Přitom se však přihlíží i ke stěžejním pracím jazykovědné bohemistiky až do doby současné, včetně třídílné Mluvnice češtiny (Praha 1986—1987), dále pak ke Slovníku slovanské lingvistické terminologie (Praha 1979), k Malé československé encyklopedii (Praha 1984—1987) a příručce Co je co?, 3. díl (Praha 1984). Neopomíjí se ani porovnání s terminologickými slovníky zahraničními, zejména pokud jde o lingvistickou terminologii polskou a ruskou.

V rámci takto vymezených kritérií se autorkám podařilo postihnout reprezentativní soubor mezinárodních termínů a termínů tvořených z mezinárodních prvků. Ocenění zaslouží skutečnost, že přitom respektovaly obsahové vazby mezi termíny, poměr mezi složkou termínů základních a termínů s nimi souvisejících i kritérium frekvenční.

Způsob zpracování ukazuje, že autorky měly neustále na zřeteli uživatele slovníku, tj. studující českého jazyka, a to jak pokud jde o uvádění jednotlivých termínů, tak i pokud jde o jejich výklad. Termíny jsou řazeny abecedně. Víceslovné termíny se uvádějí v přirozeném pořádku slov a jsou řazeny podle prvního slova (tj. např. objektivní stylotvorný faktor, objektová věta, objektové sloveso, obligatorní větný člen). V případech, kdy je víceslovný termín tvořen spojením jména domácího se jménem přejatým, se pro snadnější orientaci zařazují termíny i podle určovaného podstatného jména, a to s odkazem na základní podobu termínu. Tak je tomu např. u termínů jazyková analogie, jazyková anomálie, jazyková konvence, jazyková kompetence, jazyková norma, jazyková performance a dalších. Ve složitějších případech se u termínu uvádí i údaj o skloňování, a to zakončení 2. p. jedn. č., popř. 1. p. mn. č., srov. agens, -ntu; antonymum, -nyma; asyndeton, -ta; modus, -du; futurum, -ra; kardinále, mn. č. -lia atd. Při větším rozdílu mezi podobou grafickou a výslovnostní je uváděna i výslovnost, srov. např. dativ causae [kauzé], parole [parol], patiens [pacijens], casus [kázus], 2. p. casu [kázu] atd.

Také způsob zpracování výkladové části vychází maximálně vstříc předpokládanému uživateli. Zatímco u termínů běžnějších, jako jsou např. substantivum, atribut, deklinace, interjekce, dialekt, se uvádí pouze domácí synonymum, u termínů, s nimiž se posluchači setkávají převážně až při vysokoškolském studiu, anebo u termínů náročnějších se vedle domácího ekvivalentu (pokud existuje) význam termínu vysvětluje v širším rozsahu. Ze[46]jména v těchto případech bude slovník užitečnou pomůckou při osvojování nové studijní látky.

Zřetel k uživatelům se projevuje i v tom, že se při výkladu systematicky pracuje s domácími podobami termínů, tzn. s těmi termíny, s nimiž se posluchači seznamují na základní a střední škole. Přitom autorky věcně diferencují mezi skutečnými domácími termíny, tj. těmi, které jsou již dlouhou dobu užívány a stabilizovány, a mezi domácím překladem mezinárodních termínů. Je to patrné z toho, že prvý typ termínů se uplatňuje v heslové stati jako rovnocenný ekvivalent cizího termínu (uvádí se bezprostředně pod tímto termínem), zatímco termíny přeložené, nestabilizované apod. jsou zařazeny na závěr výkladové části. Tento způsob zpracování je užitečný i pro utvoření představy o současné tendenci k internacionalizaci v rámci lingvistiky.

Pokud jde o způsob výkladu, je zaměřen na stručnou charakteristiku významu termínu, nevychází se ani z definice, ani z výkladu encyklopedického typu. Přitom je třeba ocenit nejen jasnost a přehlednost výkladu, ale především to, že autorky důsledně respektují zásady terminologické práce, a pokud tomu nebrání důvody obsahové, mají paralelní termíny výkladovou stať vystavěnou shodným způsobem.

Třebaže z hlediska výběru tak vznikl soubor velice vyprofilovaný, ukazuje se, že z důvodů systémových a didaktických by bylo v některých případech užitečné výběr překročit. Tak např. s ohledem na uvedený soubor termínů administrativní styl, esejistický styl, popularizační styl, praktický styl, publicistický styl by stálo jistě za zvážení, zda by nebylo užitečnější neulpívat s takovou důsledností na stanovených kritériích a zařadit i termíny odborný styl a umělecký styl.

Skripta R. Brabcové a O. Martincové svým výkladovým podáním zaplňují citelnou a dlouholetou mezeru v naší bohemistické literatuře. Představují vhodnou a užitečnou pomůcku, která poslouží nejen studentům, ale i odborné veřejnosti. V tom také spatřujeme jejich základní význam. Přehledným způsobem soustřeďují reprezentativní soubor mezinárodních lingvistických termínů. Důsledným respektováním zásad terminologické práce tak vznikl prokomponovaný celek, který významným způsobem přispěje k prohloubení a usouvztažnění poznatků získaných při studiu.

Kromě toho slovník ukazuje i možnosti spolupráce vysokoškolských a jazykovědných pracovišť a lze jen doufat, že nezůstane příkladem ojedinělým.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 1, s. 44-46

Předchozí Radoslava Brabcová: Jazykové sloupky

Následující Jan Horák: Bulharská knížka o interpunkci