Za Hanou Marešovou

Libuše Kroupová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 22. února 1991 se ukončila životní pouť lexikografické pracovnice Ústavu pro jazyk český ČSAV a také přispěvatelky Naší řeči PhDr. Hany Marešové.

H. Marešová se narodila 8. 12. 1911 v Černovcích na Ukrajině. Reálné gymnázium vystudovala v Olomouci a pak úspěšně absolvovala studium na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Státní zkouškou z oboru [252]čeština — francouzština v r. 1935 dosáhla profesorské aprobace. Vážná choroba, která ji postihla už v dětství, z ní utvořila bytost vyrovnanou, podrobenou stálé sebekázni, nanejvýš obětavou, láskyplně a moudře pečující o své nemocné rodiče i přátele. Se stejnou pečlivostí se věnovala i povolání učitelskému, kde byla osobností nejen vyučující, ale i vychovávající, žákyněmi proto právem velmi oblíbenou. Svou didaktickou dráhu začala na učitelském ústavu v Praze v r. 1935. Poté vystřídala reálná gymnázia v Roudnici (1935), v Jaroměři (1937—1939), v Brandýse nad Labem (v r. 1942). Mezitím učila opět na pražských gymnáziích (v r. 1936, v r. 1939—1943) a působila na ženském učitelském ústavu v Praze 1 (1943—1948).

H. Marešová se nespokojila jen s dráhou pedagogickou, v jejím zájmu byla i činnost badatelská: v r. 1938 obhájila svou doktorskou práci, 1. 9. 1948 byla přijata do Ústavu pro jazyk český jako odborná pracovnice. Zde začala jako členka autorského kolektivu pracovat na heslech Příručního slovníku jazyka českého (Praha 1935—1957). Autorsky se účastnila i práce na čtyřsvazkovém výkladovém Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1960—1971) včetně jeho ukázkového sešitu.

Vedle záslužné práce lexikografické nelze pominout ani její činnost popularizační. Z jejího pera vzešla celá řada rozhlasových jazykových koutků; mnohé z nich najdeme ve výběrech jazykových koutků, jichž byla spoluautorkou.[1]

Protože vycházela z lexikografické praxe, věnovala se především otázkám lexikálně sémantickým (významovým rozdílům, novým významům i slovům), a to často v sepětí s rozborem slovotvorným a vždy s posouzením vhodnosti užití. Hodnotila takto zvláště slova odborná. Stačí připomenout teoreticky dobře promyšlený článek Záporné odvozeniny jako neželezný, nevodič v odborném vyjadřování (NŘ 38, 1955, s. 81—86), příspěvky z oblasti vojenství (spolu s M. Dokulilem, JK 2, s. 29—32), z okruhu zdravotnictví (s. 126), ale i z jiných sfér, např. Přídavná jména na -ní, -ný, -ový (s. 220—224), Úřední nebo služební (s. 216—218), Ustavit — ustanovit (s. 234—235), Zaměřit (s. 239—241). Nad významovou dvojznačností se kriticky zamýšlela v článku Zásadně souhlasíte? (NŘ 45, 1962, s. 77—82). Ani problematika tvaroslovná nezůstala stranou (JK 3, s. 242—4, 218—220). Spolu s K. Kozlovou se zabývala vhodností užití zájmena náš (Zase jednou svůj — náš, NŘ 35, 1951, s. 80). Její pozornosti neušly ani otázky pravopisné, které provázela fundovaným výkladem etymologickým, např. o slovech poliklinika a polytechnika, diskvalifikace a dyspepsie (JK 3, s. 35—38). Všímala si kolísání kvantity v některých slovech jako dešť — déšť, dveře — dvéře aj. (NŘ 41, 1958, s. 232—234).

[253]Příspěvky H. Marešové charakterizuje šíře zájmové problematiky, snaha nezůstávat na povrchu zkoumaného jevu, ale podívat se i do historie jeho vzniku (např. Disputace, debata a diskuse, JK 2, s. 205—207) a zaměření na účelnost užívání výrazů.

Působení H. Marešové v Ústavu pro jazyk český se ukončilo jejím odchodem do důchodu 31. 12. 1969, ale její přátelský kontakt s pracovníky ústavu trval až do posledních dnů. Nechtěla, abychom se s ní veřejně rozloučili ani tehdy, ani dnes — respektujeme tuto skromnost, bude žít v našich srdcích ve stálé vzpomínce.

---

[1] Jazykový koutek Čs. rozhlasu, Druhý výběr (Praha 1955), Třetí výběr (Praha 1959). Dále jen JK 2, JK 3.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 4-5, s. 251-253

Předchozí Miroslav Ptáček: K životnímu jubileu Blanky Borovičkové

Následující Zdeněk Salzmann: O jménu Inka