Vedlejší promluvová linie

Blažena Rulíková

[Články]

(pdf)

-

V jazykových projevech se uplatňuje rozlišení částí sdělení nejen z hlediska aktuálního, kontextového členění (funkční výpovědní perspektivy), ale v některých projevech také z hledisek jiných. Mluvčí nebo pisatel může například některé části promluvy zvýraznit a tak na ně posluchače, čtenáře zvlášť upozornit, anebo naopak může je odsunout do pozadí. Proto se setkáváme v jazykových projevech na jedné straně s různými způsoby zdůrazňování, avšak na druhé straně také s různými náznaky, že jde o sdělení vedlejší. Tomuto druhému typu charakterizace částí promluv, tj. rozlišení sdělení základního a sdělení s vedlejší komunikativní funkcí, chceme v našem článku věnovat pozornost.[1]

Diferenciace sdělení z tohoto hlediska realizuje se v projevech psaných i mluvených, a to podle potřeby jednak v rámci celého projevu, jednak v průběhu promluvové jednotky (jednoduchého anebo složeného výpovědního útvaru).

Při odlišení vedlejšího sdělení uvnitř jednotlivé výpovědi vzniká dojem, že základní výpovědní linie, vytvořená sepětím významovým, gramatickým, slovosledným a zvukovým (v psaných projevech ještě grafickým) je doprovázena výpovědní linií vedlejší. V ní je příslušná část sdělení dána jakoby do pozadí a v ní také nabývá ještě dalšího rysu, charakteru sdělení dodatečného nebo řečeného mimochodem, průvodního.[2] Např.: „Pokud se k lidu obracela (ovšem prostřednictvím [70]duchovních, např. při náboženských obřadech nebo při kázáních), nebyla to tvorba lidová v pravém slova smyslu.“ — „Po osmislabičném verši bez pravidelné rytmizace předělové (byl rozšířen v české literatuře XVI.—XVIII. století) stojí ve folklórní poezii písňové verš s členěním symetrickým nebo asymetrickým.“ — Analogicky můžeme pozorovat i v celém textu porušení jednotné textové linie a její vnitřní rozlišení na základní a vedlejší, i když v delší promluvě je rozdvojení méně nápadné. V obou případech (vedlejší výpovědní linie a vedlejší textové linie) jde v podstatě o vybočení z jednotné promluvové linie, a tedy o vedlejší linii promluvovou, chceme-li užít shrnujícího označení.

Prostředky a způsoby, jimiž se sdělení s vedlejší komunikativní funkcí charakterizuje, jsou různé. Nejvíce se propracovaly v projevech psaných, zvláště ve stylu odborném, kde rozlišení sdělení základního a vedlejšího je značně funkční, avšak někteří autoři jich využívají i ve stylu uměleckém.

Mezi tyto způsoby a prostředky patří:

a) grafické označení (závorkami, menším typem písma),

b) zvukové ozvláštnění (jednak vyčlenění ze základní intonační linie, jednak užití melodie charakterizující sdělení jako vedlejší],

c) zvláštní umístění (dodatkové, průvodní, protínající členskou sounáležitost),

d) připojení bez syntaktického vztahu,

e) připojení bez těsnějšího obsahového vztahu,

f) explicitní označení zvláštními lexikálními prostředky (např. mimochodem řečeno apod.).

Kromě explicitního označení lexikálními prostředky představují všechny ostatní způsoby svou podstatou porušení těch obvyklých postupů, které vytvářejí sepětí jednotné promluvové linie, tedy např. porušení těsné obsahové návaznosti (typ e), syntaktické spojitosti (typ d), základní intonační linie (typ b), náležitého uspořádání (typ c) nebo záleží v nahrazení obvyklých grafických prostředků (např. pouhých mezer nebo čárek) grafickými znaky specifickými (např. závorkami). Všechny tyto způsoby mají povahu náznaků, signálů, že sdělení, které je jimi charakterizováno, má ráz sdělení vedlejšího. Mezi některými z nich je souvislost, přesněji řečeno vázanost, a proto se často tato charakterizace realizuje dvěma nebo [71]i více způsoby (např. grafické označení je spojeno se zvukovým odlišením, připojení volněji souvisícího sdělení bývá provedeno útvarem syntakticky nezačleněným ap.). Využití jednotlivých prostředků a způsobů je do jisté míry diferencováno podle toho, zda jde o rozlišení základního a vedlejšího sdělení v textu, nebo v promluvové jednotce. Probereme tedy jednotlivé způsoby podrobněji i s tímto zřetelem.

1. V psaném textu se pro odlišení sdělení vedlejšího od sdělení základního využívá rozlišení grafického, a to rozdílného typu písma (např. drobnějšího pro celé odstavce méně závažného obsahu) nebo závorek (k označení výpovědí uvnitř odstavce).[3] Jiným způsobem textové diferenciace je umístění určitého sdělení (delšího i kratšího) na méně důležitém místě v textu: na téže straně pod čarou nebo v poznámkách na konci textu, ovšem při sepětí se základním textem číselným, popř. ještě slovním odkazem. — Přitom mohou vzniknout otázky, které mají odraz v hodnocení stylizace. Týkají se např. míry užívání vedlejších poznámek, pokud jde o jejich množství, nebo souvisí s umístěním odkazu (má totiž vliv na to, zda výpověď v textu je přerušena před svým ukončením nebo zda vedlejší poznámka je sice umístěním na konci výpovědi poněkud vzdálena od bezprostředního podnětu k připojení dodatku, avšak neporušuje plynulý tok výpovědi). Pro zřetelnější charakterizaci vedlejšího sdělení se někdy užívá též přímého lexikálního označení, a to nadpisem „Dodatky“, „Poznámky“ ap. — Přihlédneme-li k rozlišení horizontálního a vertikálního členění textu (tj. členění na odstavce, kapitoly ap. na jedné straně, nebo na vlastní text a poznámky na straně druhé), vidíme, že se uvedené postupy obrážejí v členění obou typů.[4]

2. Nejčastěji využívaným způsobem vyznačení sdělení s vedlejší komunikativní funkcí, a to uvnitř promluvové jednotky, je označování výpovědí nebo částí výpovědí závorkami (závorkování, závorkové vyčlenění). Je to způsob využívající k významové diferenciaci primárně prostředku grafického, avšak současně mu odpovídá zvláštní ztvárnění zvukové nebo při tichém čtení představa takové zvukové realizace. Sdělení v závorkách se vyčleňuje ze základní intonační [72]linie, a to tak, že se oddělí přestávkami a vysloví s nízkým začátkem, popř. též tzv. rovnou melodií, tišším hlasem a rychlejším tempem, tedy s intonací, která se mimo jiné stala charakteristickou pro sdělení dodatečné, řečené mimochodem.

Ve výpovědích utvořených ze syntakticky spojených částí označují se závorkami nejčastěji části s charakterem sdělení vysvětlujícího, zpřesňujícího, doplňujícího, zvláště u významového vztahu široké totožnosti, tedy takové, které už svou významovou stránkou naznačují, že nejde o sdělení základní. Jsou to též části, které v syntaktické struktuře mají charakter volně připojených větných členů, a jsou tedy i bez označení závorkami určitým způsobem intonačně vyděleny. Závorky, které se vlastně kladou místo čárek, je pak zcela vyčleňují ze sdělení základního. Např.:

Je jistě možné rozdělení podle technologického zpracování na hmoty teplem měkčitelné (termoplasty) a teplem tvrditelné (termosety). — Otázka pravdivosti uměleckých děl (tedy otázka umělcova objektivního poznání) tu byla nesprávně zaměňována s otázkou morálního charakteru umělce (otázkou subjektivní upřímnosti).

U tohoto typu se setkáváme dokonce s vytvářením určitých zvyklostí, pokud jde o typ sdělení označovaného závorkami, a to především ve stylu odborném. Do závorek se např. dávají termíny k vysvětlenému pojmu, nebo naopak vysvětlení a definice k termínu, stejně tak termín ekvivalentní (cizí k českému a naopak), velmi často pak příklady nebo jiné rozvedení shrnujícího pojmu ap.

Vedlejší komunikativní funkce nemusí vždy vyplývat z obsahu sdělení a z jeho vztahu ke kontextu, může souviset i s umístěním, např. s umístěním dodatkovým nebo přerušujícím tzv. členskou sounáležitost. Označení závorkami je pak často nutné.

V humanistickém období byl poprvé formulován (Janem Blahoslavem) i požadavek, aby se uplatnila v českém verši kvantita. — Důvodně lze předpokládat (podle pozdních ohlasů a zápisů per analogiam) pohádky, bajky a pověsti, zvláště… — Vznikaly pokusy (především v poezii) o vytvoření literárních děl, která by odpovídala vkusu… — Čtenář literárního díla (v protikladu k vnímateli divadelní hry představené na scéně) nemá totiž možnost aktualizovat změnové aspekty a musí se omezit na jejich obraznou rekonstrukci.

Vedle částí volně připojených označuje pisatel závorkami i části, které obvykle bývají připojeny jako těsné syntaktické struktury (kon[73]strukce). Ty pak nabývají charakteru vedlejšího sdělení pouze na základě grafického označení a s tím souvisícího ozvláštnění intonačního. Srov.:

V polštině (podobně jako v bulharštině) znamená toto slovo i „drůbež“, ale i „zvíře vůbec“. — Zájmena „co“ (nesklonného a neshodného) se užívá někdy místo shodného „který“ a „jenž“. — Existence písemných záznamů, především ohromné literatury (v nejširším slova smyslu), textů, které jsou stále v značné míře čteny a mají vliv…

Nově se rozšiřuje užívání závorek u větných členů těsně začleněných do syntaktické stavby, které se volně připojenými ani po označení závorkami nestávají. Např.:

Ztotožňování (vypjaté) ideovosti s uměleckostí, jak k tomu v minulých letech docházelo, je nesprávné, odporuje umělecké podstatě literatury. — Co jsou (syntakticky) větné členy? — Je však třeba vidět v nich především komponenty větné struktury, a to komponenty, v nichž vystupují určité slovní druhy plnovýznamové (a zájmena) — na rozdíl od (pouze) mluvnických komponentů.

Zdá se, že v těchto případech jde o grafickou diferenciaci, která se zvukovou realizací nepočítá a také počítat nemůže, že jde o diferenciaci sdělení v rámci sdělení základního, a tedy bez rysu dodatečnosti, průvodnosti. I když jde o grafické vyznačení výrazu, sdělení nadbytečného, pouze grafické zachycení tohoto charakteru (bez dalších náznaků charakteru vedlejšího sdělení) má také ten účinek, že se na slovo upozorňuje.

Blíže k tomuto typu než k typům předcházejícím mají též případy, kdy se do závorek dávají součásti několikanásobných větných členů. Např.:

Samo nejlepší drama jeho (a bratrovo) není dramatická stavba, nýbrž pouze epické plátno. — Všimneme si stavu a tendencí v současném spisovném (a zčásti i nespisovném) úzu u tohoto zájmena. — … soustřeďuje se naše pozornost v tomto svazku (i ve svazcích, jež budou následovat) stále více jen k literatuře česky psané a k literatuře krásné.

V těchto případech dochází opět i k další významové diferenciaci, např. člen v závorce je uveden pro přesnost a úplnost sdělení („pro dobré svědomí autora“), avšak protože pro vlastní sdělení není nutný, je v závorkách.

[74]S oběma posledními způsoby závorkování se můžeme setkat také v moderní próze. Využívá jich s oblibou např. M. Kundera:

Postavil ji pak (pomalu) na stůl, hledal (dlouho) vývrtku, potom nasadil (zvolna) vývrtku na zátku a (zdlouhavě) vytáhl. — „Jak to, nechcete, když věříte?“ vmísil se do rozhovoru (mimořádně laskavým tónem) šedovlasý pán.

Zradil jsem ho právě proto, že jsem v něho (a v božskou moc jeho holkaření) věřit přestal. — Tohoto sobotního rána jsem se už jen s klidným (a dobře vyspaným) srdcem ptal:…“

I když funkce tohoto stylizačního prostředku je v uměleckém díle složitější než v projevu odborném, objevuje se i u těchto příkladů označených závorkami protiklad a napětí mezi významovou nadbytečností, a proto charakterem vedlejšího sdělení, a mezi zvýrazněním faktů vyčleněných závorkami.

Ve větších výpovědních celcích se vedle významové diferenciace využívá závorkového vyčlenění (u sdělení syntakticky začleněných) také k odlehčení přetížené stavby větné, k větší přehlednosti a k rytmickomelodickému odlišení jednotlivých částí [srov. příkl. (a)] — i když v projevu určeném ke čtení lze počítat jen s představou rytmicko-melodického ztvárnění. Proto se také často vyskytují u paralelních konstrukcí [příkl. (b)].

(a) Pokud pak jde o význam, popř. charakter celého úseku, domnívám se, že zde (opět podobně jako v jazycích a nářečích jiných) je účast složky dynamické (projevující se v umístění, popřípadě i síle přízvuku, resp. důrazu) a zvláště pak modulace melodické (užití příznačné melodické formy) ze všech zvukových prostředků prostředkem nejdůležitějším.

(b) Z mnoha složek, které formují úroveň orchestru, jsou dvě základní: potencionální přednesové kvality (jejichž využití má v rukou dirigent) a dramaturgie (která je v přímém vztahu k přednesovým kvalitám).

3. V některých případech také v průběhu jedné výpovědi (podobně jako v celém textu) je primárním náznakem charakterizujícím sdělení jako vedlejší zvláštní umístění. V rámci jednoduché výpovědi je to umístění po pauze na konci, jde-li o postavení celé výpovědi uvnitř většího výpovědního útvaru, může jít též o pozici jinou než koncovou. Např. přerušení základního sdělení a vložení jiného sdělení před jeho dokončením se v některých případech pociťuje jako umístění zvláštní, porušující plynulost základní výpovědní linie. Bývá proto odlišeno [75]také zvukově, pronesením v jiné intonační rovině, a to jako sdělení vedlejší.[5] Např.:

Jen málo slovy, neboť je to věc příliš známá, o příslovečném mládí F. X. Svobody. — Vždyť z kolika „podmíněných žáků“ (jestliže se jim ovšem podařilo dostat se na vysokou školu a na svůj obor) se stali vynikající specialisté.

V psaném textu bývá v těchto případech velmi často použito pro větší zřetelnost ještě závorek. Přitom může pisateli jít o výraznější vydělení sdělení s vedlejší komunikativní funkcí nebo jen o grafické zachycení zvláštního intonačního vydělení, jež z vložení vyplývá.

4. Jiným způsobem, jehož autor může využít k tomu, aby charakterizoval určitou část sdělení jako vedlejší, řečenou mimochodem, je vložení určitého sdělení bez syntaktického začlenění. (Jde o vytvoření syntaktických vsuvek neboli parentetických výpovědí.) Např.:

Uvedená cvičebnice Havránkova (dnešní středoškolské učebnice na ni navazují) vykládá o větných úsecích velmi jasně… // místo: na niž dnešní středoškolské učebnice navazují… — August Strindberg, vůdčí postava švédského písemnictví a světového dramatu (zemřel 14. května před padesáti lety), je u nás znám především dramaty z let svého nietzscheovského období.

Podobně též u vysvětlení nevětných užije autor místo přístavkově připojeného výrazu slova bez kongruence (shody), a tedy bez náležitého syntaktického začlenění. Např.:

Mohutné stavby v těchto sídlech (Mikény, Tiryns) mají ráz především vojenského zařízení. — Úpadek tvůrčího filosofického myšlení je zřetelný v období římském (polovina 2. století před n. l. — 6. století n. l).

Tento druhý typ, charakterizovaný ještě někdy určitou zkratkovitostí vyjádření, je obvyklý jen v psaných projevech.

Porušení syntaktické návaznosti, signalizující přerušení základního sdělení, je v obou případech automaticky spojeno se zvukovým vyčleněním, pronášením v nižší hlasové rovině. Dodatkovost, průvodnost může být kromě toho ještě vyznačena graficky (místo čárek závor[76]kami, popř. pomlčkami); např. u výrazů slovních je grafické označení zcela nutné. — Protože charakter vedlejší komunikativní funkce je u volně vložených konstrukcí signalizován kombinací tří, popř. čtyř náznaků (počítáme-li jako zvláštní signál též přerušení základní výpovědi při vložení výpovědi jiné), je vedlejší promluvová linie tímto způsobem vytvořena velmi výrazně.

Stylizaci využívající připojení bez syntaktického začlenění nelze považovat za chybu nebo za neobratnost ve vyjadřování. Má svou funkci, a proto také své opodstatnění. Autor tímto způsobem nejen charakterizuje určitou část promluvy jako vedlejší, ale současně oprošťuje mluvnickou stavbu celého výpovědního útvaru o vztah, který nepovažuje za nutný, a tím dává více vyniknout hlavnímu sdělení. U slovních výrazů syntakticky nezačleněných se uplatňují i důvody jiné, např. u substantiv větší zřetelnost neskloňovaného tvaru.

5. Z možnosti doprovázet základní výpovědní linii ještě druhou linií pro sdělení vedlejší a umístit do ní sdělení bez syntaktického začlenění vyplývá též možnost, aby do právě probíhajícího sdělení bylo zapojeno sdělení i volně obsahově související (různé obsahové, tematické vsuvky), a dokonce i sdělení z jiného tematického okruhu, aby tedy byla porušena i významová, obsahová návaznost, a to bez příznaku stylizační neobratnosti.[6] Zatímco při dosavadních způsobech se odlišení sdělení základního a vedlejšího jevilo jako tematické „vysouvání“ (vysunutí do pozadí), v tomto případě se jeví naopak jako „vsouvání“. Současně se také ukazuje, že vedlejší promluvová linie má nejen funkci diferencovat sdělení vedlejší od základního, nýbrž i další funkci, spínat významové části volněji související. Srov. následující příklady:

Diskuse, znesnadněná už neúměrnou početností a různorodostí auditoria (pro budoucnost bude třeba oddělit od schůzí pléna několik odborně specializovaných seminářů) nevěnovala náležitou pozornost ani podrobnějším rozborům … — V nářečích východní Moravy, už počnouc od Kojetínska (tu děkuji za upozornění kolegovi Mátlovi) nahrazuje se dispoziční „býti“ právě dospozičním „míti“. — A jeho právě osobitý charakter, mnohdy dosti „samopášný“ (abych užil krásného slovenského výrazu), nesmírně ochudí svým odchodem naše divadelnictví.

[77]Této možnosti se využívá především v odborných a publicistických projevech k začlenění nejen různých obsahových doplňků volněji souvisících, ale i k připojení sdělení týkajících se promluvové situace — vyjadřujících explicitně postoj mluvčího (soudím, jak je vidět, jak známo), jeho stylizační záměr (dodejme, jak si ještě ukážeme), poznámky k výrazu (krátce řečeno) nebo navazujících kontakt s posluchačem, čtenářem (všimněte si, jak jistě víte). Vypracovaly se celé okruhy autorských komentujících poznámek, ustálily se jejich konstrukční typy a pro mnohé vznikly ustálené obraty. Rovněž v připojování volnějších obsahových poznámek můžeme pozorovat ustálené zvyklosti. Některé z nich mají obecnější charakter a vyskytují se ve většině typu odborných projevů, jiné jsou typické jen pro některé obory. Tak např. obecně rozšířená je zvyklost volně připojovat různé podrobnější údaje: data, letopočty, bibliografické údaje, autora citátu ap., nebo pokyny pro čtenáře, jako odkazy a různá upozornění. Např.:

Za vlády Marie Terezie (1740—1780) převažovaly v reformním úsilí tendence feudálně obranné. — Ještě větší ohlas měl Jean Jacques Rousseau (žan žak rusó, 1712—1778). — … a po odborně neujasněném pokusu Fr. Bačkovského (Zevrubné dějiny českého písemnictví doby nové I, 1886) vytvořil teprve J. Vlček a jeho škola soustavný obraz obrozenecké literatury. — Vidíte ty barvy! třásl pan Burgán srpem (Pábitelé, 149). — Sestrojování můžeme začít od libovolné stupnice, napříkl. od stupnice kusů (obr. 27), přičemž… — VI. díl Slovníku slovenského jazyka (dále jen SSJ) završil významné lexikografické dílo slovenských jazykovědců.

Vázanost jednotlivých prostředků signalizujících vedlejší komunikativní funkci je opět zřetelná. Porušení významové souvislosti má automaticky za následek porušení návaznosti syntaktické (volně souvisící sdělení nemůže být připojeno syntaktickým vztahem — je současně vsuvkou syntaktickou, parentezí) a s tím opět souvisí vyčlenění zvukové a v psaném projevu pak často též sekundární vyznačení grafické. Porušení tematické návaznosti — ve srovnání se způsoby předcházejícími — charakter vedlejší komunikativní funkce ještě více zesiluje.

Kromě toho se při tomto způsobu vyskytují ještě další zvláštnosti. Bohaté obsahové obsazení takovýchto tematických vsuvek a jejich vztah nejen k sdělení předcházejícímu, ale též k následujícímu má za následek jemnější diferenciaci v charakteru sdělení: zřetelněji se odlišuje sdělení dodatečné a dodatkově průvodní od průvodního sdělení s funkcí preparativní, např. upozorňující.

[78]Ale žádný překlad, ani ten nejméně strojený a nejzdařilejší (četl jsem je i v jiných řečech, nejen v češtině) nevystihl nikdy a nevystihuje ten pravý patos. — A umělecké ztvárnění — na to nezapomínejme — je při vší jedinečnosti vždycky generalizace. — Estetická povaha umění zavazuje spisovatele, aby byl — dá-li se to tak říci — mnohoznačně jednotný.

K odlišení dochází i u charakteristiky zvukové: jiný intonační průběh má sdělení v prvním příkladě a jiný v příkladě druhém a třetím, i když pro všechny případy je příznačné zvukové ozvláštnění realizované nízkým začátkem, a tedy odkloněním od základního intonačního schématu. V těchto dvou odlišných typech se rovněž ustaluje diferenciace grafického označení buď závorkami (při průvodním rysu dodatečnosti) nebo pomlčkami (kde sdělení dodatkový charakter nemá).

5. Pro úplnost přehledu prostředků a způsobů využívaných pro vyznačení sdělení vedlejšího uvnitř promluvové jednotky je třeba se zmínit též o explicitním označení lexikálním, např. výrazy mimochodem řečeno, dodejme, jen tak na okraji apod. Z mluvených projevů se přenášejí do projevů psaných.

Závěrem je možno se ještě zamyslit nad vztahem zkoumaného rozlišení částí promluv k aktuálnímu, kontextovému členění. Odlišení sdělení základního a vedlejšího není na aktuálním členění závislé. Vedlejším sdělením může se stát část promluvy jak ve východiskové, tak v jádrové části. To platí pro všechny případy, které se jeví jako „vysunutí“ určitého sdělení do „pozadí“, čili u těsné významové souvislosti. Jinak vypadá „nezávislost“ na aktuálním členění u vedlejšího sdělení, které souvisí se základním sdělením volně, popř. je dokonce sdělením z jiného tematického okruhu. To stojí mimo dělení na východisko a jádro výpovědi. Jen jako domněnku, která by potřebovala podrobnějšího prozkoumání, je možno vyslovit názor, že i některé jiné typy charakterizované jako sdělení vedlejší (zvláště připojené bez syntaktického vztahu) se vyčleňují ze základního rozlišení na východisko a jádro, popř. že to platí (v různých stupních ovšem) o sdělení ve vedlejší promluvové linii vůbec.

---

[1] Na „druhotnou oznamovací a komentující funkci“ upozornil již při charakteristice využití vsuvek J. Horecký. Srov. jeho čl Využitie vsuviek v publicistickom štýle, sb. Otázky žurnalistiky, Bratislava 1962, s. 155n. V našem článku je tato funkce pojata šířeji. — O intonačním odlišení srov. též Fr. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957.

[2] Vedlejší výpovědní linie nesmí být ztotožňována s jinou rovinou tematickou (tou se rozumí sdělení z jiného tematického okruhu, než je sdělení základní) a rovněž ne s jiným promluvovým pásmem (tento termín se ujímá pro rozlišení např. pásma postav a pásma autorské řeči).

[3] S potřebou jemnější diferenciace souvisí též užívání desetinného třídění odstavců (např. 1.1, 1.2 atd. 2.1, 2.2 atd.). Při užití tohoto způsobu jde však spíše o detailnější rozrůznění sdělení základního.

[4] O dvojím členění textu srov. K. Hausenblas, Základní okruhy stylistické problematiky, Čsl. přednášky pro V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii, Praha 1963, 292.

[5] Bývá tomu např. u spojkových vedlejších vět příslovečných (a také u hlavní věty s neboť), nikoli však u spojkových vět přívlastkových a u všech druhů vět vztažných.

[6] Pro přerušení obsahové návaznosti v odstavci užívá J. V. Bečka označení kontextová vsuvka. Srov. jeho příklad z čl. Vsuvky, Český jazyk V, 1955, 343: „Velitel tábora měl stručný proslov. Tábor se dočasně evakuuje z technických příčin. (Čili Němci dostávají na frak, utíkají, to je báječné!) Nemocní na revíru tu klidně zůstanou v lékařském ošetření. Zachovejte tu vzornou kázeň, my se ještě shledáme.“

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 2, s. 69-78

Předchozí Milena Rulfová: Radíme a kritizujeme

Následující Alena Chmelová, Miloslav Sedláček: Přejatá podstatná jména obecná zakončená na -us