Nekulturní vztah k jazykové minulosti

Igor Němec

[Články]

(pdf)

-

Když K. Čapek[1] nazval K. Havlíčka Borovského „nejskvělejším publicistou“, učinil tak nejen pro Havlíčkovo nepatetické češství, jeho svobodomyslnost, všestrannost a vtip, ale také vzhledem k Havlíčkovu jazyku. „Ta čeština,“ obdivně o něm říká K. Čapek, „živá a přesná a jadrná, ten jasný a rovný způsob jak myslit a jak mluvit…“ V tomto Čapkově hodnocení češtiny „nejskvělejšího publicisty“ můžeme právem vidět hlavní požadavky na kulturu publicistického jazyka.

Ve svém příspěvku se chceme zamyslit nad tím, že ona žádoucí přesnost jazyka a „rovný“, nezkreslující způsob vyjadřování bývají v jazyce publicistů narušovány neadekvátní snahou po aktualizaci a originalitě nebo násilnou politickou adaptací. Svůj pohled přitom zúžíme na ty případy, kdy publicista snižuje kultivovanost svého projevu nevhodnou aplikací poznatků jazykové minulosti. O jaké případy jde?

1. Publicista ve snaze oživit svůj text uplatní v něm poznatek z historie své mateřštiny, ale dopustí se při tom věcné nepřesnosti. Jako příklad uveďme výňatek ze sportovní rubriky Lidové demokracie (24. 12. 1987, s. 8), kde se dočteme, že islandština je „severogermánský jazyk, jenž neměl svého Husa, a proto se od středověku skoro vůbec nezměnil“. Taková formulace vlastně v čtenářích utvrzuje nepřesné vědomí, že se stará čeština změnila v náš dnešní jazyk působením mistra Jana Husa. Je nepřesné proto, že ztotožňuje vývoj spisovného jazyka s vývojem jazyka vůbec a místo složitého souboru vývojových faktorů uvádí jen jednoho nepřímého činitele.

2. Publicista interpretuje daný výrazový prostředek minulého období anachronisticky, nikoli v tehdejším dobovém kontextu. Uplatňuje jej tak, aby zapadal do jeho současné ideové koncepce. Když např. V. Mináč[2] píše o tom, že Slováci „nemali právo na slovenské dejiny ani pod vládou mysliteľsko-demokratickej tatíčkovskej brigadýrky“, argumentuje takto: „Na stredných školách sa učili dejiny českosloven[190]ské, čo znamená české.“ A dále praví: „Slovák nechce byť Čechoslovákom, nechce sa dať strčiť za cudziu fasádu.“ Za života T. G. Masaryka sotva mohla slova československý a Čechoslováci nezahrnovat Slováky a vztahovat se pouze na Čechy, když teprve za války vznikla právě z iniciativy Slováků; za společného odboje v první světové válce totiž Slováci oprávněně požadovali, aby se slovenský národ nezahrnoval pod názvy český a Češi, jak bývalo tenkrát běžné.[3]

3. Publicista vymyslí vlastní originální výklad původu slova, který zapadá do ideového rámce jeho myšlení, a formuluje jej bez přihlédnutí k soudobému vědeckému poznání etymologů, ba i v rozporu s ním. Tak např. Mladý svět (1987, č. 51, s. 6) udivil své čtenáře tvrzením, že naše vánoce jsou vlastně od původu dvanáctnoce. Autor tohoto tvrzení na něm dokonce založil celou knížku,[4] v jejímž úvodu se praví: „Je před námi dvanáctidenní bujaré vítání slunovratu. Prožijeme tradiční dvanáctnoce. Čili dvánnoce našich pohanských předků. Nějaký jejich křesťanský potomek — nevím, který a kdy — maličko to pojmenování pozměnil, a vzniklo líbezné české slovo vánoce.“ Tak, a máme tu novou etymologii slova vánoce, přestože se náš přední etymolog V. Machek[5] jasně vyjádřil, že všechny výklady původu tohoto slova překonal vědecký výklad F. V. Mareše, podle něhož slovo vánoce vzniklo předcyrilometodějským přejetím ze starohornoněmeckého křesťanského termínu winnahten. Uvedený publicistický výklad tedy šíří falešné vědomí nejen o původu našeho slova, ale zejména o podstatě našich vánoc. V duchu komunistické totalitní ideologie absolutizuje jejich „naroubování“ na pohanské slavení slunovratu a zastírá humánní podstatu vánoc — oslavu zrození Krista, oslavu vzniku zákona lásky. Je to opravdu nekulturní postoj k hodnotám naší kultury i k jazykové minulosti. Připomeňme, že se zde čtenářům předkládá taková představa o vývoji jazyka, jako by se forma slova měnila nikoli na základě hláskoslovných a jiných zákonitostí, ale prostě zásahem nějakého jednotlivce. Domnívám se, že ani básnická licence tak daleko jít nemůže.

4. Publicista použije poznatku historické jazykovědy, zejména etymologie, ale uplatní jej nevhodně: aby pro zdůvodnění svého názoru nově osvětlil význam soudobého slova, vnáší do něho prvky souvisící s jeho dávno zaniklým významem, které dnes v běžném užití toho [191]slova nejsou vůbec relevantní. Tak např. protože naše slovo revoluce vzniklo z latinského revolutio a to se vykládá jako překlad řeckého slova katastrofé, vznikl takovýto výměr revoluce, který si můžeme přečíst v týdeníku Přítomnost (1990, č. 2, s. 32): „Revoluce je společenská katastrofa podobná sebevraždě lidského individua, která je provedena ve jménu a za spontánní spoluúčasti většiny.“ Autor z obavy, že se užíváním tohoto slova podvědomě snažíme „vyrovnat se komunistům“, odmítá pojmenování sametová revoluce, a aby toto odmítnutí zdůvodnil, vnáší do významu slova revoluce onen komponent katastrofy. Takovým způsobem pak dochází k závěru, že v případě listopadových událostí u nás nešlo o revoluci, ale o přirozený zánik přežilé, vnitřně rozložené struktury. Nejednalo se o katastrofu…“.[6]

Je pravda, že „se vždy vyplatí být ke slovům podezíravý a dávat si na ně pozor“, jak zdůrazňuje V. Havel.[7] Ale to znamená také dávat si pozor na to, abychom nezkreslovali význam slov nesprávným uplatňováním poznatků o jazykové minulosti. Nedbalý postoj k ní svědčí o povrchnosti. V publicistice nemůžeme za kultivovaný považovat takový projev, který prozrazuje závažné nedostatky v znalostech jazykové historie (1, 2)[8] nebo povrchní přístup k poznatkům jazykové předhistorie, etymologie (3, 4). Podle našeho názoru nenáležité uplatňování vědomostí z oblasti minulého vývoje jazyka snižuje jazykovou kulturu publicistiky zejména tehdy, je-li v rozporu s etikou: slouží-li více snaze o originalitu, o nápaditost nebo vyhovuje-li více danému ideovému záměru než onomu „rovnému“ způsobu myšlení a mluvení, tj. respektování historických faktů.

---

[1] K. Čapek, Karel Havlíček Borovský, in: Ratolest a vavřín, Praha 1970, s. 10.

[2] V. Mináč, Naša československá otázka, Literární noviny 14. 6. 1990, s. 7.

[3] Podrobně viz I. Němec, Z historie slov československý a Čechoslováci, NŘ 74, s. 16—21.

[4] P. Hora, Vánoce jedna báseň, Praha 1989.

[5] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 677.

[6] Srov. mou repliku v Přítomnosti 1990, č. 4, s. 30.

[7] V. Havel, Slovo o slovu, Reportér 1990, č. 1, s. 6.

[8] Srov. I. Němec, Upřesnění představy o vývoji jazyka, Český jazyk a literatura 39, 1988/89, s. 299.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 4-5, s. 189-191

Předchozí Josef Hrbáček: K problematice syntaktických vztahů parataktických

Následující Ondřej Hausenblas: Úloha subjektivního vidění skutečnosti při volbě jazykových prostředků