O některých činitelích dorozumívacího procesu

Iva Nebeská

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

1. Jazykověda se tradičně zabývá souborem (systémem) jazykových prostředků a způsoby jejich užívání. V posledních dvou desetiletích se tento předmět zkoumání různými směry rozšiřuje, lingvisté čerpají stále více z poznatků dalších věd o člověku: psychologie, sociologie, fyziologie, etnografie a dalších. K těm pracím, které úzké vymezení jazykovědy překračují a směřují k teorii sociální komunikace, patří skripta Jozefa Mistríka.[1] Přirozený jazyk je v nich představován jako nejdůležitější (výlučný), avšak nikoli ani jediný, ani izolovaný prostředek mezilidské komunikace; v souladu se současným vývojem ve světové lingvistice se tu jazykové prostředky chápou jako součást širších prostředků komunikačních (tj. prostředků umožňujících a usnadňujících dorozumívání mezi lidmi).

V Mistríkově práci tedy nejsou ve středu pozornosti jevy jazykové (jakkoli široce pojaté), užití jazykových prostředků v komunikaci, ale komunikace sama. Zdůrazňuje se především její interakční povaha (vztah mezi záměrem produktora a porozuměním recipienta, podrobněji viz níže). Umístění celé problematiky do prostoru mezi jazykovědu a teorii sociální komunikace dává autorovi možnost využít poznatků textové lingvistiky, funkční stylistiky, formující se komunikační lingvistiky, poznatků sociálněpsychologických i psycholingvistických.

[146]2. Cílem práce je podat studentům základní poučení o činitelích komunikačního procesu.[2] Autor rozlišuje pět typů komunikačních faktorů; právě ty jsou podkladem pro členění práce do kapitol: 1. komunikanti, 2. komunikační situace, 3. forma kontaktu, 4. výrazové prostředky, 5. komunikační záměr.

2.1. V kapitole o komunikantech je zdůrazněna zejména interakční povaha komunikace (vstřícnost jejích účastníků). Komunikantem je účastník komunikačního procesu, který zastává roli produktora (vysílatele)[3] nebo recipienta (příjemce, percipienta, adresáta). Právě v této souvislosti autor výslovně uvádí, že komunikace se neomezuje pouze na dialog (tento mylný názor je častý i mezi lingvisty); dialog je pouze nejtypičtějším reprezentantem komunikace (s. 7), právě v dialogu je vstřícnost mezi účastníky komunikace (zpětná vazba mezi nimi) zřetelně patrná.

2.2. Problematice komunikační situace je ve skriptech věnováno poměrně málo prostoru. Je vymezena jako „konfigurácia relevantných faktorov“, jako je např. adresát, místo a čas komunikační události, kanál, kterým se informace zprostředkuje aj. (s. 8). Postrádáme zde mj. rozlišení vnějších faktorů konstantních (společensko-historické zakotvení komunikační události) a situačních proměnných, stejně jako informaci o odlišné funkci situačních faktorů v komunikaci psané a mluvené.

2.3. Pokud jde o formy kontaktů mezi účastníky komunikace, za podstatný faktor Mistrík považuje jejich vzájemnou fyzickou přítomnost či nepřítomnost. Komunikaci za vzájemné fyzické přítomnosti pak v souladu s poznatky současné teorie sociální komunikace člení na dyadický dialog (rozhovor dvou osob), skupinový dialog (v terminologii sociální psychologie jde o malé sociální skupiny, např. rodina, přátelé, malý pracovní kolektiv) a monolog ve větším kolektivu.

V uvedených třech typech komunikace lze identifikovat některé zřetelné odlišnosti. Např. Dyadický dialog může být jazykově úsporný, repliky se rychle střídají (účastníci rychle mění své komunikační role), zaměřenost na adresáta je maximální, mezi účastníky funguje zpětná vazba, významnou funkci tu mají nejazykové prostředky. — Skupinový dialog není (a ani nemůže být) jazykově zdaleka tak úsporný, obsahuje více popisů a vysvětlovacích prostředků (je třeba, aby repliky byly srozumitelné pro všechny členy skupiny), repliky se tak rychle nestřídají, zaměřenost na adresáta je nižší. — Pro monologické projevy (přednáška, referát, vyprávění, výklad učitele nebo turistického průvodce) je charakteristická nesouměrnost v délce [147]replik (reakce recipienta jsou skryté), menší spontánnost, vyšší závažnost jazykové složky komunikace aj.

Pokud jde o komunikaci, která probíhá za vzájemné fyzické nepřítomnosti komunikantů (poslech rozhlasu, sledování televize, četba knihy, divadelního programu, kursovního lístku, studium návodu na obsluhu mlýnku na kávu aj.), jejím charakteristickým znakem je nedostatečná zpětná vazba mezi produktorem a recipientem, bezprostřední repliky recipienta jsou vesměs skryté, vnitřní.

2.4. Nejvíce pozornosti je ve skriptech věnováno výrazovým prostředkům. Protože učební text je určen studentům-lingvistům, za velmi užitečné považujeme upozornění, že „klasická a ešte aj súčasná jazykoveda je monologická, je to jazykoveda písomných monologických textov“ (s. 24). Z toho vyplývá nutnost věnovat se méně prozkoumané komunikaci dialogické (v dialogické komunikaci užívaným prostředkům lexikálním, syntaktickým, prostředkům výstavby textu a především dorozumívacím prostředkům mimojazykovým, tj. paralingvistickým). Téměř polovina rozsahu recenzované práce je věnována právě prostředkům paralingvistickým. Jsou sem zahrnuty v lingvistice zkoumané prostředky fonetické (síla, výška, barva hlasu, tempo a plynulost řeči, rytmus aj.). Těžištěm Mistríkova výkladu jsou však prostředky jazykovědcům méně známé: proxemické (vzdálenost mezi komunikanty), haptické (dotekové kontakty mezi komunikanty), posturické (poloha těla), kinezické (pohyby rukou, nohou, hlavy), gestické (převážně standardizované posunky), mimické (výraz obličeje) aj. Všechny uvedené prostředky se týkají komunikace mluvené: pokud jde o komunikaci psanou, důležitým prostředkem je způsob grafické realizace, ať už jde o grafické uspořádání textu nebo o vlastnosti rukopisu zkoumané naukou o písmu (grafologií).

2.5. Poslední, velmi stručná kapitola je věnovaná komunikačnímu záměru. Komunikační záměr je zde však pojímán podstatně úže, než jsme zvyklí např. i z textové lingvistiky. Omezuje se na komunikační roli produktora a není dáván do souvislosti s motivací. Vycházeje z teorie filozofů jazyka Austina a Searla tu Mistrík člení řečové akty podle jejich funkcí na asertivní (tvrzení), direktivní (žádosti), komisívní (žádosti a přání dávané sobě samému), expresívní, deklarativní (rozhodnutí, vyhlášky) a explozívní (vysvětlení).

3. Řečová komunikace je velmi variabilním procesem, na který působí ve vzájemné podmíněnosti množství různorodých činitelů. Bylo by samozřejmě možné (i v rámci elementárního výkladu) přistupovat k řečové komunikaci zcela jinak. Dostatek dokladů o tom poskytuje i literatura v práci citovaná a autorem hojně využívaná. Recenzovaná publikace si např. neklade za cíl tento proces ani velmi schematicky modelovat. Autor se soustředil na zmapování (utříděný výčet) jednotlivých typů činitelů, které se na komunikaci podílejí.

[148]Mistríkův systematický výčet komunikačních činitelů je však zaměřen téměř výhradně na empiricky pozorovatelné jevy, které mohou být snadno popsány, utříděny, měřeny nebo jinak zkoumány. Avšak průběh a „úspěch“ komunikace závisí především na činitelích „skrytých“ (mentálních): na vrozených předpokladech účastníků komunikace a výsledcích jejich předchozích komunikačních zkušeností, jinými slovy na obsahu a uspořádání informací v jejich mentálních strukturách. Právě vzájemný vztah mezi situačními a mentálními činiteli (vzájemná podmíněnost těchto činitelů) je zdrojem variability komunikačních procesů, jejich jedinečnosti a neopakovatelnosti. Přes uvedené námitky považujeme Mistríkova skripta za užitečnou publikaci. Poskytují velmi přístupnou formou nejzákladnější uvedení do problematiky, která řadí jazykovědu do tolik žádoucího interdisciplinárního kontextu. Jestliže pomohou studentům uvědomit si, že jazykověda se nemusí omezovat pouze na poučení o mluvnici a slovní zásobě, splnila svůj účel.

---

[1] J. Mistrík, Výberová prednáška zo slovenského jazyka. Vektory komunikácie. Vysokoškolské skriptá. Filozofická fakulta Univerzity Komenského. Bratislava 1990, 84 s.

[2] Mistrík dává přednost termínu vektor: „Slovo vektor namiesto faktor sme zvolili preto, lebo tie momenty, ktoré formujú a usmerňujú zložitý komunikačný proces, predstavujú v podstate sily, ktoré sú charakterizované nielen veľkosťou, ale i zmyslom.“ (s. 4)

[3] Pro komunikační roli produktora Mistrík zvolil méně obvyklý termín emitent.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 3, s. 145-148

Předchozí Jiří Kraus: Sto let od založení České akademie věd a umění

Následující Marie Čechová: Významné jubileum slovenské i české jazykovědy