Slovník k českým spisům J. A. Komenského

Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Bylo jistě nemalým překvapením, když západoněmecký slavista Hubert Rösel, působící na univerzitě v Münsteru, oznámil r. 1973 v závěru své stati o jazyce J. A. Komenského, že připravuje autorský slovník k jeho českým spisům;[1] ještě větší překvapení však bylo, když tento slovník už po deseti letech opravdu vyšel.[2] Práce na historickém výkladovém slovníku, byť ome[241]zeném na slovní zásobu jednoho autora, je úkol poměrně složitý, komplexní povahy a se specifickou lexikografickou problematikou; komplexně a zevrubně je proto třeba probrat i jednotlivé složky díla. Následující poznámky jsou dokumentovány konkrétními doklady, avšak tento dokladový materiál — už vzhledem k značnému rozsahu slovníku a omezeným možnostem této recenze — může být uváděn zpravidla jen ve výběru (ze snůšky podstatně bohatší).

I. Koncepce díla a jeho materiálová základna. Úmysl zpracovat tento slovník pojal Rösel v roce 1970, u příležitosti 300. výročí smrti J. A. Komenského. Zpočátku pomýšlel na slovník diferenční, tj. obsahující jen výrazy sémanticky odlišné od nové spisovné češtiny, brzy (a nepochybně správně) se však rozhodl pro náročnější typ slovníku úplného, ovšem s dokladovou dokumentací nutně silně redukovanou. Materiál byl opatřen excerpcí 50 českých spisů (popř. textů) J. A. K., jejichž seznam je spolu s příslušnými zkratkami a potřebnými bibliografickými údaji uveden v předmluvě (s. V—VIII). Jen výjimečně to jsou originální staré tisky, vydané ještě za života Komenského (Dvéře jazyků z r. 1633 byly excerpovány podle nové fototypické reprodukce),[3] jinak jde o edice velmi různorodé, lišící se jak dobou vzniku, tak zaměřením a zejména spolehlivostí; pro většinu textů byly vzaty za základ nedokončené Veškeré spisy J. A. Komenského (Brno 1910—1926), po stránce ediční relativně celkem spolehlivé. Z naší nové akademické edice Opera omnia mohlo být k danému účelu využito pouze tří svazků, totiž I (1969), II (1971), XI (1973), a to jen zčásti. Je škoda, že patrně z časových důvodů už nebyla do excerpce pojata předběžná edice spisu Clamores Eliae, který obsahuje i rozsáhlé české partie (jde o první náčrt nedokončeného díla), po stránce lexikální velmi zajímavé; slovník by tak byl obohacen o několik desítek dalších hesel.[4] Na excerpci se vydatně podílel početný kolektiv spolupracovníků (celkem 15). Úhrnem bylo shromážděno přes 120 000 dokladů, z nichž bylo v slovníku využito asi 70 % a zpracováno asi v 22 000 heslech. Podle stylizace předmluvy máme právo předpokládat, že nejnáročnější a nejodpovědnější část úkolu, vlastní lexikografické zpracování sebraného bohatého materiálu, provedl H. Rösel sám.[5]

II. Hlavní zásady lexikografického zpracování. Ty jsou uvedeny zcela struč[242]ně v předmluvě. Každé heslo je dokumentováno nejméně jedním dokladem; citované doklady jsou přesně identifikovány zkratkou textu, stránkou a dokonce i řádkou (což není zcela běžné). K heslovému slovu je v záhlaví připojena slovnědruhová, popř. gramatická nebo jiná charakteristika. Pokud jde o sémantiku daného slova, vždy je podán německý překlad, český význam je uváděn jen tehdy, liší-li se výrazně od nové spisovné češtiny; v některých případech je však toto kritérium aplikováno dosti subjektivně. Za „crux philologorum“ pokládá Rösel dobovou variabilitu v označování kvantity u heslových slov a v dokladech vůbec a upozorňuje, že ani současná kritická edice českých spisů J. A. K. tuto složitou otázku uspokojivě nevyřešila; sám se o to ovšem také nepokouší a kvantitu přejímá v podstatě mechanicky z dané předlohy. Jisté rozpaky působilo autorovi zřejmě také abecední zařazení různých adverbiálních, popř. frazeologických spojení. Zvláštní však a od naší běžné slovníkové praxe výrazně odlišné je abecední pořadí hesel; nejspíš také proto je tato abeceda zvlášť uvedena v závěru úvodu (s. X).[6]

III. Vyčlenění lexikálně sémantických jednotek. Tuto otázku, jistě nemálo důležitou pro stanovení jednotlivých samostatných hesel, řešil Rösel až příliš zjednodušeně, když přitom přihlížel v převážné většině případů jen k vnější, často dokonce toliko ke grafické podobě slov a jejich sémantickou stránku zcela opomíjel. Tak se stalo, že jsou v slovníku jako samostatná hesla (i s příslušnou dokladovou dokumentací) zpracovány dvojice, ba i trojice lexémů, které se významově naprosto v ničem neliší.

Jde především o dublety grafické (v abecedním pořadí): act/akt, doufati/douffati, gvalt/kvalt, létho/léto, teolog/theolog, vesele/vessele.[7] Patří sem dále četné dvojice hesel různících se jen střídáním hlásek s/z na začátku slov, např. skáza/zkáza aj. Odděleně jsou zpracována slova pro rozdíly hláskoslovné povahy, např. ou/ú, a to jak na začátku slov (ouhor/úhor apod.), tak uprostřed (sloužiti/slúžiti aj.), stejně tak ej/ý (bejti/býti aj.), jakož i početná skupina dvojic s různými alternacemi hláskovými (cera/dcera, jonák/junák, mha/mhla, neposkvrněný/nepoškvrněný, svazček/svazeček aj.), popř. morfologickými (bot/bota, čeleti/čeliti, dratev/dratva aj.). Důvodem k vydělení slova jako samostatného lexému je i enklitické -ť (já/jáť, právě/právěť aj.). Jako samostatná hesla Rösel zpracovává nejen jmenné a složené tvary přídavných jmen (bedliv/bedlivý, dřímav/dřímavý aj.), ale i jejich tvary stupňované (bázlivější/bázlivý, částečnější/částeční aj.). Odděleně jsou uváděny zvratné podoby sloves s reflexívními zájmeny se, si, sobě (dodávati/dodávati sobě, zmítati/zmítati se/zmítati sebou aj.). U slovníku tohoto typu bylo možno z úsporných důvodů uvážit ještě připojování např. adjektiv posesívních k základním substantivům (had/hadův, Kristus/Kristův), dále spojování adjektiv tvrdého a měkkého zakončení do jednoho hesla [243](dávní/dávný, každodenní/každodenný aj.), stejně jako některých vidových dvojic (hřešiti/hřešívati, lízati/líznouti, oblesknouti/obleskovati apod.).

Autorovo stanovisko zpracovávat takto odděleně téměř všechna slova lišící se jen nevýraznými variantami (výjimku tvoří pouze dublety v kvantitě hlásek) vedlo sice k znamenitému rozmnožení celkového počtu hesel, ale sotva přispělo k přehlednosti, zejména uvážíme-li, že se takto vydělená samostatná hesla mnohdy dostala na místa v abecedě velmi vzdálená, aniž by ve všech případech byla spojena vzájemnými odkazy.

V porovnání s touto výjimečnou praxí ovšem překvapují případy právě opačné, kdy Rösel jako jediný lexém zpracoval zjevná homonyma, tedy nikoli různé významy jednoho slova, ale slova dvě, sice stejně znějící, avšak rozdílného původu a také významu.

Několik příkladů: pardus 1. ‚šelma‘, 2. ‚výprask‘; prým 1. ‚krční neduh‘, 2. ‚ozdobná šňůra‘; ujíti 1. ‚odejít‘ 2. ‚uchopit‘; zaletovati 1. ‚odlétat, zalétat pryč‘, 2. ‚spojit letováním‘. V jednom heslovém odstavci je dokonce zpracováno subst. ret a spojení na retu volání (toto se správným významem ‚na pomoc, Schreien um Hilfe‘), ačkoli o kousek dále v slovníku následují hesla retování, retovati, retunk.

IV. Co do slovníku Komenského nepatří.[8] Jsou to především některá hesla vydělená na základě mylné analýzy morfologické.

Příklady: kralůvati vedle kralovati (podle dokladu: po všem světě kralůj ty sám DP 81); pozorůvati vedle pozorovati (pozorůjte, nebesa, mluvit budu DP 72); zřediti vedle zříditi (zřeď dům svůj K 8). Pochybné jsou i tyto další lexikální jednotky: pročes (= proč jsi: pročes pak dal zblouditi nám od cest svých DS 56); pročsi (= pro cosi: ne pro tento přítomný život, ale pročsi dalšího jsme D 56); přiď co přiď ‚komme was wolle‘ (přiď co přiď podnikati P 55); stýšti sobě ‚jammern, klagen‘ (ustavičně sobě stýští LDN 17; jde o 3. os. pl. od slovesa stýskati sobě, které je zpracováno o málo výše na téže stránce slovníku).

Ještě závažnějším nedostatkem jsou mylná hesla motivovaná prostě neporozuměním textu, někdy opravdu nemilým.

Příklady: hladovít m. ‚heisshungriges Tier‘ (vlk, žravá šelma, hladovít jsa, vyje DJO 32; spr. jde o jmenný tvar adj. hladovitý ‚hladový‘, které spolu se subst. hladovitost v slovníku bezprostředně následuje); léc f. ‚Falle, Schlinge…‘ (svět nástrah všudy plno lécí DP 277, s odkazem na heslo léč/leč; spr. jde o 3. os. sg. slovesa léceti, které je zpracováno na téže stránce slovníku); mareta f. ‚loutka, Marionette‘ (svět plný je maret, běhajících a těkajících LS 315; jde však o gen. pl. osob. jména Marta, jehož nositelka je v evangeliu příkladem ženy horlivé a přičin[244]livé; ostatně o něco dále je pod heslem Martin poss. Adj. citován doklad: Martino běhání tresce /t. Ježíš/ HB 428); propoložení se ‚das Sich-Dazwischen-Legen‘ (zatmění světel /t. nebeských těles/ dějí se propoložení uprostřed třetího DJO 4; spr. jde o předložkovou vazbu: pro položení se, t. když se třetí těleso položí); nestojí (?) n. ‚Missverständnis (?)‘ (žádného jistého spořádání nemají, někudy, že majíc k němu nestojí LS 311 (je to 3. os. pl. od státi k čemu ‚dodržovat, zachovávat co‘, podmětem jsou lidé ve světě); suffragius m. ‚Suffraganbishof‘ (osoba skrze suffragia … vybraná ŘJ 44, spr. akuz. pl. n. ‚hlasy, hlasování‘; zápol ‚Ringen‘ (nač jiní … po dlouhých zápolích přišli D 346; Jungmann sice uvádí zápol ‚zápas‘, ale až z doby obrozenské, kdežto tady jde o subst. zápolí, které v Röselově slovníku následuje se správným významem ‚Schleichweg, Umweg, schweif‘ a se třemi doklady).

Za největší nedostatek tohoto druhu (t. co do slovníku Komenského naprosto nepatří) je však třeba označit dosti početnou skupinu slov, která se tam dostala nikoli vinou mylné gramatické nebo sémantické analýzy, ale užitím pochybného výchozího textu. V předmluvě (s. X) Rösel prohlašuje, že při excerpci bylo dbáno toho, aby byla zachycena jen slova, kterých Komenský skutečně užil, a nikoli výrazy vložené místo nich do textu od pozdějších vydavatelů, kteří filologickou přesnost edice nekladli na místo prvé, ale sledovali cíle jiné, např. nábožensky vzdělavatelné. Jako příklad uvádí tam Rösel Komenského zpracování Lasitského Historie o protivenstvích, kterou podle původního lešenského tisku z r. 1649 vydal L. B. Kašpar v Praze 1869 a přitom některé výrazy, které pokládal za zastaralé a tedy méně srozumitelné, uváděl jen jako poznámky pod čarou, ale v textu je nahrazoval slovy jinými.[9] Jestliže však v některé edici došlo k takovým zásahům, aniž na to vydavatel vůbec nějak upozornil, pak excerptoři bona fide zachytili mnohdy i tyto lexikální interpolace a Rösel je v slovníku normálně zpracoval. To se stalo v případě Komenského Zprávy a naučení o kazatelství, která byla pro slovník sice excerpována podle vydání L. B. Kašpara,[10] ten však převzal text z obrozenské edice J. L. Zieglera.[11] V tomto vydání, které podle editorova záměru mělo posloužit královéhradeckým bohoslovcům především jako praktická učebnice, nahrazoval, popř. vysvětloval Ziegler jednak výrazy zastaralé, hlavně však cizí odborné termíny logické, rétorické apod. neologismy, které buď sám tvořil v duchu Jungmannovy školy, nebo je přejímal od svých vrstevníků (Antonína Marka aj.). Protože v tomto případě jde o závažnou otázku da[245]tování některých českých slov, upozorňuji dále aspoň na důležitější případy toho druhu:[12]

Bohomluvec: bohomluvec v Písmě se narodí / theologus se v Písmě vyléhnouti musí (21); dějepis: povědomost historie církevní, jakož i dějepisů světských / jako i jiných historií (21; Jungmann dokládá slovo dějepis až z ČČM 8, 1834); doloha: doloha, applicatio, čili v užitek obrácení / applicatio (47, bez připojené vysvětlivky; Jungmann uvádí tento doklad podle Zieglera jako Com. um. kaz.); důvodnění: demonstratio, důvodnění čili dovozování / demonstratio, stvrzením toho důvody (70; Jungmann cituje z Zieglera ve formě důvodění); jinotaj: vyvodí se … naučení … per allegoriam, jinotajem / per allegoriam (53, bez vysvětlivky: Jungmann cituje: jinotaj … allegoria Ziegler ad Com. Um. kaz.); jinotajně: allegorice, čili jinotajně / allegorice (53, bez vysvětlivky; Jungmann cituje: jinotajně Ziegler ad Com. kaz.); námitka: objectio, námitka … námitky, objectiones, co se proti tomu říká neb říci můž / objectio … objectiones (24 … 27, bez vysvětlivek; Jungmann cituje slovo námitka v tomto významu z Logiky Ant. Marka); následovnost: consequentia (následovnost): k čemu se toho všeho užiti má / consequentia, k čemu se toho všeho … (26, bez vysvětlivky; Jungmann cituje dva doklady z Markovy Logiky).

Další hesla, která z naznačeného důvodu nelze uvádět v autorském slovníku J. A. K., následují v prostém výčtu: podpověď / hypothesis (45); podsada / hypothesis (45); předloha / propositio (72); přecházka / transitio oratoria (84); přenos / metaphora, translatio (44); přivlastnění / applicatio (70); rozbor / analysis (24); rozvádění / amplificatio (61); sada / thesis (45); slovozpyt / originací, originatio (19); soujmí / epitheton (61); souznačnost / synonymum (61); umělost / ars (21); výchyl, vychýlení / digressio (39); výměr / definitio (25); výměsek / aforismus (32, 45); výmez, vymezení / definitio (24); výrok / sententia (41).

Bylo by ovšem velmi lákavé, kdybychom mohli podle uvedených a v slovníku ocitovaných dokladů pokládat už Komenského za autora tohoto souboru českých odborných výrazů (z nichž některé se udržely v živém jazyce dodnes, např. dějepis, jinotaj, námitka, rozbor, výměr) a posunout jejich vznik až do poloviny 17. století, ale skutečnost je bohužel jiná. Ostatně jméno Zieglerovo, které Jungmann ve svém Slovníku u některých dokladů z Komenského Umění kazatelského uvedl, mělo a mohlo být dostatečnou výstrahou a upozornit lexikografa na speciální problematiku užitého vydání této památky.

Protože obrozenský editor nenahrazoval, popř. nevysvětloval ve svém vydání jen odborné termíny, ale často (z různých důvodů) měnil i slova jiná a někdy celé úseky textu, je třeba z Röselova slovníku škrtnout i některá interpolovaná apelativa obecná.

[246]Několik příkladů: zápasník (Komenský: fechtýř, 15); chop (grif, t. meče, 15). Zieglerovým výtvorem je pravděpodobně i slovo ponaučení (aplikace, 86; Jungmann má doklad jen ze Sychrovy Frazeologie 1821).

Naopak by ovšem měly být do slovníku Komenského vráceny některé výrazy, které Ziegler nahradil jinými, popř. vůbec vypustil bez náhrady. To platí např. o skupině lexikálně zajímavých slov z úseku, kde Komenský varoval kazatele před světskou marnivostí a parádivostí, který však Ziegler celý škrtl. Jde např. o slova činohráč ‚herec‘, frizirovati se, masopustník, mores ‚móda‘, paroka (byly by to nejstarší známé doklady; v. Opera IV, 96).

V. Úplnost slovníku. V tomto bodě si Rösel vytkl opravdu velmi náročný cíl, totiž zachytit slovní zásobu J. A. K. a zpracovat ji v úplnosti.[13] Vzhledem k rozsahu textů, které bylo třeba k tomu účelu vyexcerpovat, a dále k tomu, že bylo nutno se spolehnout na pomoc početných, byť nepochybně kvalifikovaných spolupracovníků, lze konstatovat, že tuto část úkolu se podařilo zvládnout relativně uspokojivě, ale ovšem jisté mezery tu jsou. K zjištění stupně materiálové úplnosti byl Röselův slovník porovnán s výběrovou excerpcí Komenského Labyrintu,[14] provedenou pro individuálně připravovaný lexikální archív češtiny 16.—18. století.[15]

Tato revize, kterou ovšem nelze pokládal za zcela vyčerpávající, zjistila mj. tato chybějící hesla, popř. významy: bělostkvoucí (352); jeden (že by sobě jeden závrat uhoniti mohl ‚člověk‘, 352); jurisprudence/-cí (‚právnictví, právní věda‘, 371); kolega (314); konjunkce/-cí (v astronomii jedna vzájemná poloha nebeských těles, 310); kvadrát (‚čtverec‘, 309; též v astronomii, 310); naspáti se (311); natáhati se (s břemenem, 284); nepeřený (‚neopeřený‘, 320); ohybovati (337); onak (tak a … onak, 290); peřený (‚opeřený‘, 320); poklávati se (‚praskat, pukat‘, 292); popadati (popadati ducha = dech, 331); přesáhnouti (308); přilepiti (307); přivěšení (přivěšení titulů a pečetí, 319); sděliti se (‚podělit se‘, 314); smetný (smetná skřínka ‚na smetí‘, 302); spínání (spínání rukou, 331); střapený/ztřapený (střapená kůže, 336); tíhota (‚břemeno, tíže‘, 308; Jungmann má doklady jen z Komenského a slovo označuje za moravismus); ubírati (308); vydírání (‚násilné odnímání‘, 347); zabarviti (zabarviti mozek, 306); zavanutí (zavanutí větru, 339).

V některých případech zavinila výpadek hesel opět volba základního textu. Rösel vycházel u Labyrintu ze staršího vydání J. V. Nováka, který otiskl text prvního vydání z r. 1631,[16] kdežto novější vydavatelé se rozhodli pro vydání [247]druhé, amsterodamské, z r. 1663, tedy pořízené ještě za života Komenského a pravděpodobně s jeho účastí.[17]

Proto se do slovníku nemohla dostat např. slova ze živých záhlaví jednotlivých kapitol Labyrintu, popř. z marginálií, které jsou jen v druhém vydání, ale v prvním chybějí, např.: aritmetik (308); blouzení (‚bloudění‘, 369); čač (‚nicotnost‘, popř. ironicky ‚cenná věc, hodnota‘, 349; Jungmann cituje z Rosy); fyzik (307); mahometanství (‚mohamedánství‘, 321); novinář (‚kdo se pídí po novinkách‘, 338); peripatetik (304); prohlédnutí (281); rozkošník (343); šlechetství (‚šlechtictví‘ 336); tření (‚vtírání se‘, 336); vpravování se (287); zanášení se (‚zaměstnávání se‘, 283).

Jistý počet mezer odhalila také namátková kontrola v dokladech citovaných v slovníku pod jinými hesly, např.: důvěřící (důvěřící listy ‚pověřovací‘, v. heslo kredencní); prýštěnina (‚co se prýští ze země n. je uloženo v zemi‘, v. plevejs); přisednouti (v. blíkati); přisýpati (v. vápno); přitírati se (v. stulovati se); přivyklý (v. zákonní); svírající (svírající prým, v. zapalující); vměšovati se (v. všetýčka); vyneslý (vyneslá kráva, v. vytelený). Pohřešujeme také heslo Manualník (název díla Komenského, které bylo pro slovník rovněž excerpováno).

VI. Sémantická stránka slovníku. Nejvýznamnější, ale také pracovně mimořádně náročnou složkou každého slovníku je vedle materiálové základny významová analýza; o slovníku historickém to nepochybně platí ještě více než o slovníku současného spisovného jazyka. Význam, popř. jednotlivé významy slova jsou v našem slovníku uváděny v záhlaví hesla (někdy bez rozlišení, pokud jde o synonyma nebo výrazy významově blízké, u slov polysémických jsou číslovány, nikoli však vždy) a doklad, popř. doklady následují v odděleném odstavci, ale bez jakéhokoli rozlišení; významová souvislost mezi oběma částmi slovníkového hesla, záhlavím a doklady, není nijak zajištěna. U hesel jednoduchých, jakých je v slovníku většina, tento způsob příliš nevadí; jsou tu však i hesla polysémická, s bohatou a diferencovanou dokladovou dokumentací a v těchto případech se orientace stává podstatně složitější a pro běžného uživatele dost nesnadnou. Snad není třeba ani zvlášť zdůrazňovat, že při sémantické klasifikaci byl Röselovi dobrou oporou Slovník Jungmannův, v němž je slovní zásoba Komenského zastoupena relativně dobře; lze však poukázat na případy, že této pomoci nebylo vždy plně využito.

Některé závažnější omyly v sémantické klasifikaci:[18] brebenta ‚prebenda, Pfründe‘: latinské brebenty, křižování SKD II, 115, spr.: ‚brebtání‘; heslo brebentovati, správně vyložené ‚dahinplappern, schnattern, kanderwelschen‘ následuje, omyl asi zavinilo nesprávné ztotožnění s Jungmannovým heslem brebenda ‚die Pfründe‘, mel/ius/ prebenda; dynovitý ‚kürbisartig‘: říkají … o … kněžích, že nejsou než dynovité šelmy R 38, spr. ‚pravý, zkušený‘; srov. u Jungmanna dygnovitý/dynovitý s dokladem z Rosy: zkušený, dynovitý lotr; kakati ‚káchati, schnattern, singen‘: drozd (kvíčala) sobě [248]sám že kaká záhubu DJO 13, spr. ‚kakat, kálet‘, jak je patrno z širšího kontextu téhož dokladu, uvedeného u Jungmanna: drozd … že záhubu kaká, praví se, protože co ponešváří, to mýlí /= jmelí/ z sebe pučí, z něhož lep dělají; Rösel svou formulaci asi převzal omylem z Jungmannova následujícího hesla: kákám, -ati ‚káchati … tetrinnire, schnattern wie die Enten‘; pohodnouti se ‚einig werden, übereinkommen‘; páni se pohodli, pak se ta věc porovnati musila LS 264, spr. ‚pohádat se‘, tedy právě naopak, jak uvádí Jungmann i s tímto dokladem; snad se dal Rösel svést závěrem téhož hesla: pohodnu se ‚sjednám se, smluvím se‘; přejmouti se ‚zlomiti se, zerbrechen‘: k odpečetění (nepřejme-li se) DJO 84, t. dopis, spr. ‚být zachycen, dostat se do nepravých rukou‘; heslo přejmouti ‚übernehmen‘ u Rösela bezprostředně předchází; quartana ‚kartána (dělo), Kartaune‘: když jsem jako umíral, od quartany tak utrápen byv DOP 74, spr. ‚čtvrtodenní zimnice‘; tanty vanty ‚Burschen die ihr Wort nicht halten‘: na ty tanty vanty dcery nedám (o nejistých hoších) MČ 99, spr. jde o dvojici typu láry fáry, třesky plesky, tedy ‚marné, prázdné řeči‘, jak už naznačil Jungmann; výdavčí ‚Nachfolger‘: jestližeť se pak v světě za veliké soudí, praesidentem komory královské býti …, čím víc tohoto krále králů výdavčím PP 189, spr. ‚kdo vydává peníze, pokladník‘, jak je také u Jungmanna, který tento doklad cituje; záraz m. spr. záraza f.) ‚tödlicher Streich‘: ani tvého víc zárazy jedu není strach smrtedlného DP 382, spr. ‚nákaza‘, srov. u Jungmanna ‚něco nakažlivého‘; heslo záraz ‚udeření smrtedlné, na smrt působící, ein tödlicher Streich‘ u Jungmanna předchází.

VII. Dokladová složka slovníku. Jak je patrno z předchozího odstavce, některým omylům v sémantické klasifikaci mohlo zabránit pozornější využití Jungmannova Slovníku; někdy se tu však asi nepříznivě projevilo i necitlivé krácení dokladů (pokud ovšem k němu došlo už při excerpci, a nikoli až při lexikografickém zpracovávání hesel). Bylo by zajisté ideální, kdyby kontext dokladu osvětloval heslové slovo jak po stránce gramatické, tak pokud lze i po stránce sémantické; ve skutečnosti se však do textu dokladových slovníků dostávají citáty v podobě více nebo méně redukované; vede k tomu prostě tvrdá nutnost. Nicméně vždycky — i při snaze o maximální úspornost — by se přitom mělo postupovat velmi uvážlivě, aby se doklady nakonec nestávaly jen formálním doplňkem slovníkového hesla.

Několik příkladů z našeho slovníku: důchodní ‚Rentmeister, Rentamtsverwalter‘: důchodní by říkati měli, doplněno: omylem jim tuším duchovní otcové říkají, důchodní by … (slovní hříčka!); mektati se ‚sem tam se hýbati, sich hin und her bewegen, sich bewegen‘: vždycky se mektati chtící, doplněno: rtuť vždycky …; nadbýti ‚übrig bleiben‘: nic nadbýti nemůž, doplněno: tu /v matematice/ nic chybiti, nic ujíti, nic nadbýti nemůž; nastrkovati ‚nasazovati, aufsetzen‘: učili, jak nastrkovati, doplněno: mistři … učili, jak /brýle/ nastrkovati; podezděný ‚untermauert‘: aniž byla podezděná, doplněno: a ta /chaloupka, t. loď/ nestála na zemi, aniž byla podezděná. Takto redukovaných dokladů je v slovníku značný počet a jejich funkci nelze hodnotit jako přínosnou.

VII. Závěry. Obdiv, který při prvním pohledu mohla budit sama koncepce díla, rychlost jeho zpracování a pohotovost vydání, ukázal se při zevrubněj[249]ším rozboru — jak je tuším patrno z výše uvedených poznámek, doplňků a oprav — bohužel jako předčasný a celkem málo odůvodněný. Zjištěné nedostatky zavinil do značné míry nejspíš zřejmý nedostatek lexikologických a lexikografických zkušeností (v osobní bibliografii autorově nebyly až dosud — pokud známo — práce tohoto zaměření výrazně zastoupeny) a snad také odtud vyplývající nedocenění náročných požadavků a specifických aspektů této disciplíny; hlavně však nepochopitelný, věcně neodůvodněný a proto zcela zbytečný spěch. Kolika mrzutým nedostatkům by se byl býval autor lehce mohl vyhnout, kdyby byl s excerpcí alespoň některých textů (u nichž bylo možno předem pochybovat o spolehlivosti dosavadních vydání) posečkal, až znovu vyjdou v nové kritické edici Opera omnia; dále, kdyby věnoval potřebný čas na revizi excerpce, u kolektivního způsobu práce nutnou; konečně kdyby byl pozorněji využíval opory, kterou mu nabízel dnes už letitý, ale v mnohém stále nepřekonaný a tudíž nenahraditelný Jungmannův Slovník! To se však vesměs nestalo, takže nutně vzniklo dílo zjevně uspěchané a zejména po lexikografické stránce dostatečně nepropracované. V závěru předmluvy autor dosti sebevědomě vyslovil naději, že se mu podařilo vyplnit citelnou mezeru v české historické lexikografii, až dosud zející mezi Veleslavínovým slovníkem Silva quadrilinguis (1598) a Jungmannem;[19] s tím lze sotva — alespoň podle našich představ a měřítek současné české lexikologie a lexikografie — souhlasit; úkol zpracovat českou slovní zásobu tzv. doby střední není ani zdaleka tak jednoduchý.[20] Röselova slovníku bude proto možno v budoucnu s prospěchem využívat, především jako bohatého souboru české slovní zásoby z první poloviny 17. století, ale vždy kriticky a s náležitou opatrností.

---

[1] H. Rösel, J. A. Comenius, seine Sprache und die Arbeit an einem Comenius-Wörterbuch, Studia Comeniana et historica (Uherský Brod) 3, 1973, č. 5, s. 7—18.

[2] Wörterbuch zu den tschechischen Schriften des J. A. Comenius. Vorgelegt von Hubert Rösel. Studia Slavica et Baltica, Supplementband 1. Münster, Aschendorff-Verlag 1983, X+895 s.

[3] Vyšla v edici Cimelia Bohemica, sv. VI, Praha 1968.

[4] Johann Amos Comenius, Clamores Eliae. Gelesen, eingeleitet, herausgegeben und mit einem textkritischen Anhang versehen von Julie Nováková. Kastellaun/Hunsrück, Aloys Henn-Verlag 1977, 226 s.; definitivní vydání připravila editorka pro Opera omnia.

[5] Na tomto místě je záhodno připomenout, že také v Ústavu pro jazyk Český ČSAV (dále ÚJČ) byl v letech 1953—1966 sbírán lexikální materiál z českých spisů J. A. K. a bylo shromážděno cca 90 000 excerpt z 20 vybraných textů, vesměs rozsáhlejších, tedy asi 60—70 % předpokládaného celku. Od roku 1967, v souvislosti se začátkem vydávání Staročeského slovníku, byly tyto práce přerušeny; sebraný materiál je uložen v oddělení pro dějiny českého jazyka ÚJČ.

[6] Vypadá takto: a á b c č d ď e é ě f g h ch i í j k l m n ň o ó p q r ř s š t ť u ú (ů) v w x y ý z ž.

[7] V tomto a v několika podobných případech měla uměle zdvojená souhláska přispět k vytvoření slabiky dlouhé polohou (positione longa) v časoměrných verších J. A. K. (pozn. J. Poráka při recenzi).

[8] U citovaných dokladů se uvádějí Röselovy zkratky pro jednotlivá díla J. A. K.: D — Didaktika; DJO — Dvéře jazyků; DP — Duchovní písně; DS — Divadlo světa; HB — Hlubina bezpečnosti; K — Kšaft; LDN — Listové do nebe; LS — Labyrint; MČ — Moudrost starých Čechů; P — Přemyšlování o dokonalosti; PP — Praxis pietatis; R — Retuňk; ŘJ — Řád Jednoty; SKD — Sebraná díla kazatelská.

[9] To nebyla ovšem tehdy praxe nijak výjimečná, tak např. postupoval i J. V. Rozum při vydávání spisů Veleslavínových ve své Staročeské bibliotéce (1853—1856).

[10] J. A. Komenský, Sebraná díla kazatelská I. Umění kazatelské (Praha 1893).

[11] Jana Amosa Komenského Umění kazatelské, jež po stu a sedmdesáti dvou letech … poprvé vydal Josef Liboslav Ziegler, doktor Písma svatého, cís. král. profesor bohomluvectví pastýřského a literatury české v Králové Hradci … (Praha 1823).

[12] Byly zjištěny na základě textověkritického aparátu edice této památky, kterou pro akademické vydání Komenského díla připravily N. Kvítková-Lupínková a V. Petráčková (Opera omnia IV, Praha 1983, s. 9—120); autentická slova, popř. citáty Komenského jsou vyznačeny stránkami této edice.

[13] „Das Postulat war also: Vollständigkeit des tschechischen Wortschatzes des Comenius zu erreichen“ (Vorwort, V).

[14] Na základě edice J. Kolára, Opera omnia III, Praha 1978, s. 265—412; citované stránky u dokladů odkazují na toto vydání.

[15] Srov. o něm předběžnou zprávu: Z. Tyl, Česká slovní zásoba tzv. doby střední a některé otázky jejího lexikografického zpracování, Jazykovědné aktuality 21, 1984, 28 (teze přednášky v Jazykovědném sdružení při ČSAV v Praze dne 26. ledna 1984).

[16] Veškeré spisy J. A. Komenského, sv. 15, Brno 1910, s. 181—328.

[17] Např. A. Škarka, Praha 1958 a 1970 a také J. Kolár, v. pozn. 14.

[18] Pokud jde o Röselovy zkratky pro jednotlivé texty, v. pozn. 8.

[19] „Ich hoffe, dass es gelungen ist, mit diesem Lexicon die spürbare Lücke zu schliessen, die zwischen … bestand“ (s. IX).

[20] Srov. teze referátu citovaného v pozn. 15; v. též J. Porák, Prameny studia starší češtiny, NŘ 58, 1975, s. 67—70.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 5, s. 240-249

Předchozí Věra Petráčková: Příspěvek k zkoumání jazyka J. A. Komenského

Následující Věra Petráčková: Nad Slovníkem české frazeologie a idiomatiky