Časopis Český jazyk a literatura — 39. a 40. ročník

Ivana Bozděchová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Stalo se již zvykem, že přinášíme našim čtenářům v dvouletých intervalech informaci o časopisu Český jazyk a literatura[1] (dále ČJL). Zaměřujeme se vždy na příspěvky věnované problematice jazykovědné a jazykově metodické. V našem dnešním článku podáme stručnou zprávu o dvou posledních ročnících ČJL, tj. 1988/89 a 1989/90.

Oba tyto ročníky obsahují (stejně jako ročníky předcházející) články týkající se především jazykové problematiky náročné z hlediska výuky a pojednávající o využití různých metod při výkladu a procvičování jazykových jevů. Struktura časopisu je obdobná jako v předchozích letech; novými tematickými okruhy jsou cykly o interpretaci literárního textu a o všestranných jazykových rozborech a informace o výuce češtiny v zahraničí. Redakce hodlá zařazovat další příspěvky k těmto tématům i v následujícím ročníku.

Velice aktuální je v poslední době okruh otázek spjatých se studiem komunikační funkce jazyka, která se zvlášť zřetelně projevuje v dialogu. V ČJL reaguje na toto zaměření moderní lingvistiky několik příspěvků. F. Uher a A. Neumannová (39; s. 197—208) se zabývají jednou z pomocných metod, která obsahuje prvky lingvistické analýzy komunikačního procesu včetně jejích sociolingvistických a psycholingvistických aspektů, tzv. diatypizací. Tímto termínem autoři označují zjišťování tzv. diatypů (souborů prostředků specifických pro konkrétní dialog) jednotlivých postav literárního díla, jejich srovnávání a hodnocení z hlediska funkce, kterou v díle plní. Termín diatyp (a diatypizace) není příliš vhodný pro svůj zavádějící význam; předpona dia- se v odborném jazyce užívá ve smyslu ‚napříč, skrz‘ o věcech a jevech, které procházejí napříč nějakým systémem nebo něco konfrontují, srovnávají. Zde však jde o relaci k termínu dialog. — Také další článek o dialogu (J. V. Bečka, Zamyšlení nad dialogem a rozhovorem ve slohovém vyučování, 39; s. 355—360) je míněn především jako východisko k diskusi. Autor je přesvědčen o potřebě rozlišovat pojmy rozhovor a dialog terminologicky (jde tu podle něj o rozdíl mezi spontánností rozhovoru a stylizovaností dialogu); toto rozlišení a jeho zdůvodnění je diskusní.

Vedle otázek spjatých s tvorbou textu jsou neméně závažné otázky jeho recepce (přijímání) a interpretace (výkladu). Na potřebu propracovávat recepci i v rovině praktické poukazuje P. Gavora (40; s. 14—19). Klade si otázku, jak dovede žák hodnotit informace v textu. Aktivní přístup žáka k informacím považuje za závaž[36]ný především proto, že si žák vytváří svůj hodnotící postoj k informacím v textu a jejich prostřednictvím i k popisované realitě. Poznávací a myšlenková vybavenost žáka, jeho znalost světa a jeho hodnotící postoj fungují v součinnosti a jsou podmínkou úspěšného výběru informací (a tedy i úspěchu žáka při studiu).

Soustavnou pozornost věnuje časopis interpretaci textu; většina příspěvků s touto tematikou se zaměřuje na literární text, např. Z. Kožmín, K interpretaci Čapkova prozaického textu (40; č. 5, s. 152—161) nebo J. Mourková, Interpretace románu Půlnoční běžci od Zdeňka Zapletala (40; s. 205—211).

Důležitou a značně problematickou stránkou současné komunikace je otázka spisovnosti a nespisovnosti. J. Spal (40; s. 19—22) připomíná, že je třeba usilovat o vyvrácení všeobecné představy, že „spisovný jazyk je soustava slov a tvarů násilně vnucovaných a zcela nezvyklých“ (s. 22). Ve výuce českého jazyka by tomu mohli učitelé pomoci např. tím, že nebudou ze spisovného jazyka zdůrazňovat jevy výjimečné, ale naopak poukazovat na to, že spisovná čeština má s běžnou konverzační mluvou většinu prostředků společných.

Potřebou spisovné normy v mluvené podobě se zabývá Z. Palková v článku Mluvená forma současné češtiny a spisovný standard jazyka (40; č. 5, s. 145—152). Současná praxe ukazuje, že otázka existence a povahy jazykových norem v mluvené formě je jeden z hlavních úkolů při zkoumání kultury řeči (za posledních 40 let se totiž výrazně změnilo postavení mluvené řeči uvnitř komplexu celonárodního jazyka). Autorka si dále všímá příčin nesnází mluvčích při užívání spisovného jazyka a zdůrazňuje podíl školy na zlepšování současného neuspokojivého stavu. Jednotný spisovný standard představuje potřebný základ kultivovaného jazykového projevu i v mluvené podobě jazyka. Rozvíjení mluveného projevu u budoucích učitelů by se mělo stát primárním úkolem dnešní školy.

Komunikačnímu rozrůznění národního jazyka z hlediska vývojové dynamiky je věnován článek J. Chloupka Vývoj češtiny po roce 1918 (39; s. 53—57); autor v něm stručně hodnotí toto období jako „cestu rozvíjení a zdokonalení češtiny, funkčního vymezování a zároveň propojování jejích útvarů — existenčních forem, účelného využívání komunikačních norem při sledování komunikačních záměrů a dosahování komunikačního cíle“ (s. 57). Období po roce 1945 charakterizuje jako posílení pozic obecné češtiny a upevňování profesních mluv a jako růst úlohy publicistického stylu. Zabývá se i některými konkrétními změnami (uvádí např. pojmenovací typ dvojzákladových složenin jako matematicko-fyzikální fakulta, nová univerbizovaná pojmenování, oblibu nominativu jmenovacího apod.). Jiné zaměření má článek I. Němce: autorovi jde o to, jak zprostředkovat poznatky z vývoje jazyka ve škole. Zamýšlí se (39; s. 299—308) nad tím, jakými metodami lze při práci s učebnicí českého jazyka prohloubit středoškolské znalosti diachronie. Dochází k závěru, že středoškolská výuka má v učebnici dobrý předpoklad k tomu, aby poskytla přiměřeně přesné představy o vývoji češtiny.

Komunikativní aspekt jazyka se zdůrazňuje také v metodice — prosazuje se komunikativní pojetí vyučování a do popředí se dostává sémantický přístup. Touto tendencí zvláště v rovině lexikální se podrobně zabývá M. Čechová v článku [37]Sémantické hledisko ve vyučování českému jazyku, zvláště v učivu o slovní zásobě (39; s. 97—104). Autorka zdůrazňuje potřebu přístupu ke slovu jako k jednotce textu.

V rámci učiva o slovní zásobě má své důležité místo frazeologie, ale ta bývá mnohdy ve škole opomíjena. Přínosným příspěvkem, a to nejen pro učitele, ale i pro lingvistickou teorii, je článek E. Kuťákové Několik poznámek k užití latinských frazémů (40; č. 4, s. 147—155). Autorka poukazuje na základní problémy, které jsou spojeny s použitím i interpretací nejdůležitějších typů latinských frazémů.

Témata ze syntaxe českého jazyka jsou zpracovávána většinou se zřetelem metodickým. Terminologií (zaváděním pojmů juxtapozice a větný blok do vyučování) se zabývá diskusní příspěvek V. Podhorné (40; s. 274—279). Textové syntaxi se věnuje H. Hrdličková (40; s. 337—349 a s. 394—401); uvádí základní pojmy a jednotky textové roviny (text a jeho segmenty, především odstavec) a konfrontuje jejich pojetí lingvistické a školské.

Vyučování českého jazyka by mělo směřovat k poznání všech jazykových rovin a všech stránek jazykových projevů. Jednou z osvědčených metod (a to nejen vyučovacích, ale i poznávacích) jsou všestranné jazykové rozbory. Jejich metodice je věnován článek M. Čechové (39; s. 12—16); autorka zdůrazňuje, že by se mělo vycházet od textu. Přitom doporučuje vybírat texty živé, nezůstávat u vykonstruovaných, často neživých příkladů, zautomatizovat postup pozorování a analýzy, nikoliv obsah ani rozsah činnosti. Ukázky komplexních jazykových rozborů z připravované knihy Komplexní jazykové rozbory (M. Čechová — F. Daneš — M. Dokulil — K. Hausenblas — J. Hrbáček — V. Styblík), jejíž rukopis je v tisku, přináší 9. a 10. číslo 40. ročníku časopisu (s. 364—370 a s. 402—409). Komplexní rozbory by měly zahrnout rozbor komunikativní situace a výstavby textu, rozbor syntaktický, lexikální a slovotvorný, slovnědruhový a tvaroslovný, zvukový a grafický a stylistický.

Zvláštní pozornost je věnována zajímavým informacím o výuce češtiny v zahraničí; K. Šebesta píše o situaci ve Švédsku (40; s. 326—330), A. Širokovová o bohemistice v SSSR (39; s. 433—441), K. Kučera podává přehled o výuce češtiny a o učebnicích užívaných v USA zhruba od 50. let 19. století do současnosti (40; s. 121—130).

V pravidelné rubrice Dotazy se zveřejňují odpovědi na nejzajímavější čtenářské dotazy; v 39. ročníku k nim patří např. určování slovního druhu výrazu všechen (s. 23—24), užívání slov vytypovat a vytipovat (s. 126—127), v 40. ročníku způsob psaní názvů některých prodejen (s. 133), stupňování přídavného jména optimální (č. 5, s. 181—182) nebo spojení modrá planeta (s. 279—280).

Při souhrnném hodnocení 39. a 40. ročníku časopisu ČJL lze konstatovat, že tento časopis přináší informace aktuální a potřebné pro učitele češtiny a lingvisty. Příznačná je především snaha většiny autorů hledat nové způsoby a metody výkladu a procvičování jazykového učiva. Společným cílem je dobrat se takových řešení daných otázek, která by přispívala ke zlepšení [38]výuky českého jazyka, ke zvýšení její přitažlivosti a celkově vyhovovala požadavkům a nárokům moderní školy.

---

[1] Srov. NŘ 70, 1987, s. 262—8; NŘ 73, 1990, s. 40—2.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 1, s. 35-38

Předchozí Zdeněk Tyl: Na okraj nového vydání Jungmannova Slovníku česko-německého

Následující Mirek Čejka: Šedesátník Dušan Šlosar