Časopis Naše řeč
en cz

Slovesa říci, říkat jako ukazatelé komunikačních funkcí a postojů

Ivana Kolářová

[Články]

(pdf)

-

Slovesa říci, říkat jsou významově charakterizována jako slovesa „sdělování informace“. Jejich specifikace záleží v tom, že v rámci této významové třídy patří k jejím kategoriálním prvkům, tj. k členům s velmi obecným významem. Mohou se pojit s vedlejšími větami uvozenými různými spojkami, protože nahrazují slovesa „speciálnější“, srov.: říkal, že… (= sděloval); doktor mi říkal, abych… (= radil, nařizoval, doporučoval); ob. říkal, jestli (zda)… (= ptal se) apod.[1]

Význam sloves říci, říkat je tak obecný (kategoriální), že jsou nejen schopny nahrazovat slovesa sémantických podtříd, ale nabývají často povahy výrazů, které pomáhají vyjadřovat různé komunikační záměry a postoje mluvčího. Kombinují se přitom s jinými prostředky (lexikálními i morfologickými) a spolu s nimi nabývají povahy výrazů v různém stupni frazeologizovaných.[2] To se mimo jiné projevuje také ve změně jejich syntaktického chování a v jejich postavení v rámci výpovědi; některých z nich může být užito i jako vsuvek.[3]

V tomto příspěvku nejsou probrány všechny způsoby a možnosti naznačeného užití. Chceme zatím upozornit aspoň na některé výrazné a ustálené typy:

1. Výpovědi se slovesy říci, říkat ve druhé osobě jsou orientovány k adresátovi, jejich autoři sledují především záměr vyvolat u adresáta reakci.[4]

1.1 Často užívaný výraz Co říkáš má na první pohled všechny znaky [23]doplňovací otázky: začíná tázacím zájmenem, má intonaci stoupavě klesavou, která je typická pro doplňovací otázku.[5] Výpověď s tímto obratem může obsahovat i další prvek — zájmenný tvar tomu, srov. Slyšel jsem, že se Pavel odstěhoval do Prahy. Co tomu říkáš? Tento obrat stojí na druhém místě, jestliže se již nepojí se závislou větou. Výraz tomu je možné vyjádřit i formou předložkového pádu na to. Signalizuje, že mluvčí se užitím výpovědi se slovesem říkat ve druhé osobě nedožaduje na adresátovi opakování nebo vysvětlení obsahu výpovědi, která tomuto obratu předchází. Potřebuje zjistit názor adresáta na věcný obsah výpovědi.

Ve výpovědi Půjdeme na oběd, co (tomu) říkáš? může stát výraz se slovesem říci jednak v pozici druhého výpovědního úseku, může však být umístěn také na počátku výpovědi; sdělení půjdeme na oběd je pak připojeno obsahovou spojkou abychom (sloveso ve vedlejší větě je v kondicionálu): Co tomu říkáš, abychom šli na oběd? V případě, že výpovědní úsek se slovesem říkat stojí na druhém místě, bývá zájmenný tvar tomu často vynechán, proto jej uvádíme v závorce. Ve druhém případě je však nedílnou součástí výpovědi, neboť odkazuje na obsah následujícího výpovědního úseku, proto o jeho vynechání neuvažujeme. Funkci výpovědi vymezujeme takto: mluvčí se nedožaduje názoru na obsah výpovědi, ale souhlasu s jeho uskutečněním. Spojení co … aby (srov. druhá verze výpovědi) bývá v nejnovějších učebnicích syntaxe charakterizováno jako prostředek vyjádření návrhu. Tuto funkci můžeme vedle požadování souhlasu identifikovat i u výpovědi, kterou jsme právě charakterizovali.[6]

Jiný význam mají výpovědi, ve kterých stojí na místě výrazu tomu prostý 4. pád to — srov. úryvek z rozhovoru:
A: Slyšel jsem, že se Pavel už před týdnem odstěhoval do Prahy.
B: Co to říkáš? Vždyť jsem ho včera tady potkal.
Výraz Co to říkáš je reakcí B na sdělení A. Tázací výraz a intonace stoupavě klesavá signalizují podivovou otázku.[7] Zájmenný tvar to pak vyjadřuje skutečnost, že B se ptá přímo na obsah sdělení A, resp. diví se mu. Současně však uvádí tvrzení, jehož obsah je v rozporu s tvrzením A. V podivové otázce Co to říkáš? je tedy obsažen nesouhlas.

[24]1.2 V některých výpovědích se setkáme s kladnými slovesnými tvary, které však mají význam záporný. Tento jev je označován jako „transpozice kladu a záporu“.[8]

Jako příklad můžeme uvést výpověď:
Ty mně budeš něco říkat! Já vím moc dobře, kdo to zavinil. Sloveso říkat je jádrem jednoduché výpovědi, která je z formálního hlediska kladnou oznamovací větou se zvolací intonací. Můžeme ji charakterizovat jako výraz nedůvěry. Obrat Ty mně budeš něco říkat! můžeme nahradit výpovědní formou Nic mi neříkej, já ti nevěřím, já vím moc dobře, kdo to zavinil. Výpověď nese výrazné emocionální zabarvení, její autor vyjadřuje rozzlobení nad tím, že oslovený se (pravděpodobně) pokouší lhát.

Jako další příklad může sloužit výpověď se slovesem říkat v rozhovoru:
A: Ale já si myslím, že to udělal schválně.
B: Mně to říkej! Já ho přece znám líp než ty.

Místo výrazu Mně to říkej ve výpovědi B je možné užít obrat stejného významu: Mně to říkat nemusíš, já ho přece znám líp než ty. Mluvčí B souhlasí s názorem A a současně zdůrazňuje, že není nutné, aby ho A na skutečnost obsaženou ve své vlastní výpovědi upozorňoval.

1.3 Pro některé typy výpovědi jsou charakteristické pouze záporné tvary rozkazovacího způsobu sloves říci, říkat. Za všechny uvedeme výpovědi:
I. Proč jsi tam nepřišel? Neříkej, že jsi o tom nevěděl.
II. A: Pavla přejelo auto.
    B: Neříkej! Kdy se to stalo?

V případě I tvoří sloveso neříkej se spojkou že pevný celek, který nabývá již povahy frazeologismu. Je totiž patrné, že má zcela jiný význam než samotný záporný rozkazovací tvar neříkej, který vyjadřuje nedůvěru spojenou s překvapením, kdežto výraz neříkej, že je ukazatelem nedůvěry spojené spíše s výčitkou. Samostatný výraz neříkej má podobný význam jako podivová otázka Co to říkáš.

2. Užije-li mluvčí výpovědi s říci, říkat v první osobě, klade zpravidla důraz na vyjádření svého vlastního názoru, postoje k obsahu výpovědi a k adresátovi.

[25]2.1 Poměrně často užívaný obrat říkám ti se většinou pojí s vedlejší větou obsahovou uvozenou spojkou že, která se ovšem často vypouští, aniž se změnil smysl výpovědi: Říkám ti, že on to nezvládne / Říkám ti, on to nezvládne. Slovesný tvar říkám ti má stejný význam jako jsem přesvědčen, popř. můžeme tento význam vyjádřit příslovečným určením zajisté, určitě. Tento příslovečný výraz se pak vsouvá do výpovědního úseku, který následuje po říkám ti, výpověď pak zní: On to určitě / zajisté nezvládne. Z této skutečnosti vyplývá, že obrat říkám ti funguje jako signál pro vyjádření jistoty.

2.2 Některé výpovědi se slovesy říci, říkat v první osobě mají podobu otázek řečnických nebo rozvažovacích.[9] Nedílnou součástí těchto otázek je v následujícím typu výpovědi modální sloveso mít:
A: A jak je na tom teď?
B: Co ti mám říct? Vypadá to hodně špatně.

Mluvčí B rozvažuje, co je v dané situaci „povinen“ sdělit A. Vyjadřuje lítost, že nemůže poskytnout uspokojivou zprávu. V dalším případě: Ty si stěžuješ? A co mám říkat já? je důležitým prvkem právě osobní zájmeno já, které spoluurčuje hlavní záměr mluvčího, totiž upoutat pozornost ke své osobě. Zde na rozdíl od předchozí výpovědi nejde o otázku rozvažovací, ale řečnickou.

2.3 Ve Slovníku spisovného jazyka českého je jako zvláštní případ v rámci slovesa říci uveden výraz řekněme ve výpovědi: přijedu řekněme v pátek.[10] Tvar řekněme má význam třeba, možná. Vyskytuje se také ve výpovědích:
I. No, byla tam řekněme dobrá polovina města.
II. No, řekněme, že by se to mohlo podařit.

V první výpovědi má řekněme význam příslovečného určení ‚přibližně‘: No, byla tam přibližně dobrá polovina města. Ve druhé výpovědi můžeme stejný význam vyjádřit slovesem připusťme, nebo výrazem snad, možná:
No, připusťme, že by se to mohlo podařit / Snad by se to mohlo podařit.

Místo tohoto „plurálového“ tvaru, jehož význam se již blíží spíše k významu formy neosobní Dalo by se říct (srov. No, dalo by se říct / dá se říct, že se to nepodařilo), mluvčí často užije spíše osobní „sin[26]gulárovou formu“ v kondicionálu řekl bych, výpovědi pak mají podobu:
No, řekl bych, že tam byla dobrá polovina města.
No, řekl bych, že by se to mohlo podařit.

Obsahovou spojku že je možné vypustit, aniž se tím změní význam výpovědi. Kondicionálový tvar dokonce výstižněji vyjadřuje onu „přibližnost“, „neurčitost“, ve srovnání s tvarem řekněme.

3. Výrazy se slovesy říci, říkat uvedené v části 1 a 2 charakterizujeme jako konstrukce osobní. Často se však setkáváme s konstrukcemi neosobními, které jsou většinou tvořeny spojením modálního slovesa s infinitivem; ve výpovědi Věnoval tomu hodně času, to se musí říct můžeme stejný význam vyjádřit příslovci rozhodně, určitě: Rozhodně tomu věnoval hodně času. Určitě tomu věnoval hodně času. Obrat to se musí říct tedy zdůrazňuje platnost obsahu výpovědi Věnoval tomu hodně času. Často tvoří také tzv. „příslovečnou vsuvku“, tj. přerušuje výpověď, jejíž platnost zdůrazňuje: Není to sice perfektně zvládnutá práce, ale přináší, a to se musí říct, mnoho nových poznatků. Všechny tyto výrazy mají platnost modálně hodnotící.

Již v úvodu bylo řečeno, že uvedené případy nevyčerpávají všechny možnosti a způsoby užití sloves říci, říkat jako ukazatelů komunikačních funkcí výpovědi a postojů mluvčího. Naším záměrem bylo ukázat, jak se jednotlivé mluvnické formy výpovědi mohou vzájemně zastupovat ve stejné funkci a jak je většinou funkce výpovědi ovlivňována jazykovým kontextem.


[1] Charakteristiku těchto sloves podává studie F. Daneše — Z. Hlavsy, Větné vzorce v češtině, Praha 1981, s. 176—180. Dále k tomu srov. sémantické třídění sloves pravení v knížce M. Hirschové, Příspěvek ke zkoumání komunikativních funkcí výpovědi, UP, Olomouc 1988, recenze v NŘ 73, 1990, s. 204—5.

[2] Srov. k tomu M. Grepl, Partikulizace v češtině, Jazykovědné aktuality 26, 1989, s. 95—100.

[3] O vsuvkách pojednává podrobně B. Rulíková, Parenteze v současné češtině, Praha 1973.

[4] Srov. k tomu Mluvnice češtiny 3, Praha 1987, s. 367—370.

[5] K intonaci otázky srov. M. Grepl — P. Karlík, Skladba spisovné češtiny, Praha 1986, s. 21—22.

[6] O jazykových prostředcích vyjadřování návrhu srov. d. cit. v pozn. 5, s. 55—66.

[7] Podivové otázky srov. d. cit. v pozn. 5, s. 62—66.

[8] K tomu srov. d. cit. v pozn. 4, s. 276—277. Kromě termínu „transpozice kladu a záporu“ je zde uveden termín „expresívní změna polarity kladu a záporu“, neboť s tímto jevem se setkáváme především ve výpovědích s emocionálním zabarvením.

[9] K tomu srov. d. cit. v pozn. 5, s. 64—67.

[10] Srov. Slovník spisovného jazyka českého 3, Praha 1966, s. 233.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 1, s. 22-26

Předchozí Igor Němec: Z historie slov československý a Čechoslováci

Následující Pavel Jančák: Monografie o mluvě hradecké mládeže

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1