Z historie slov československý a Čechoslováci
Igor Němec
[Articles]
-
I nejstarší generace našich občanů si již ze svého dětství pamatuje, že se do úřední kolonky se záhlavím „státní příslušnost“ vyplňovalo přídavné jméno československá a pod záhlaví „národnost“ se psalo česká nebo slovenská. Slovo československý bylo proto již tehdy v povědomí každého občana usouvztažněno se státem a slovo český s národem. Opačné pojetí, vyjadřované souslovími československý národ a český stát, proti tomu patřilo k pojmům méně běžným, okrajovějším, jež se uplatňují více jen v užších sférách společenské činnosti — v politice, ve vědě apod. Dokud jsme neměli svůj samostatný stát, mluvilo se ovšem jen o československém plemeni (Osvěta), o československých Slovanech (Šafařík), o československém jazyce (Hlasy Slováků) a o Čechoslovanech (Holeček), jak uvádí Příruční slovník jazyka českého (díl 1., Praha 1935—7).
Čechoslovan se také jmenoval týdeník ruských Čechů a Slováků, který vycházel již před první světovou válkou v Kyjevě. Ale za války jeho úlohu převzal týdeník Čechoslovák, vydávaný od 17. června 1915 v Petrohradě mladým slovenským redaktorem B. Pavlů. „Název Čechoslovák přijali jsme proto,“ praví se v úvodním redakčním oslovení čtenářů, „abychom již v názvu dali výraz té shodě a bratrské jednotě, jaká se projevuje mezi Čechoslováky nejen v rodném kraji, leč i v druhé vaší vlasti, v Rusku, a za mořem v Americe. Proto také v listě budeme uveřejňovati nejen české, leč i slovenské články, aby rovnoprávnost byla tak i zevně projevena.“ Toto úvodní slovo končí závěrem, v němž se již mluví o společném česko-slovenském státě: „Kéž dočkáme se toho štěstí, že budeme moci psáti o slavném návratu [17]našich krajanů do Zlaté Slovanské Prahy, hlavy svobodného království česko-slovenského.“[1]
Adjektivum československý (česko-slovenský) bylo od začátku spojováno se státní samostatností Čechů a Slováků také mezi krajany ve Francii. Jak uvádí T. G. Masaryk,[2] od 22. srpna 1915 vydává jeho spolupracovník L. Sychrava ve francouzském městečku Annemasse Československou Samostatnost s podtitulem „orgán politické emigrace“ a s programem být „mluvčím ústředí a vedení celé zahraniční akce“. Je třeba říci, že za první světové války se v zahraničí užívalo obojí psané podoby, totiž československý i česko-slovenský. Tak Čechoslovák v Rusku píše o „česko-slovenském království“ (viz výše), ale má podtitul „Věstník Svazu československých spolků na Rusi“,[3] ve Francii vychází „Československá Samostatnost“ a americké publikace mluví o „Česko-Slovenské armádě“.[4]
Slova československý a Čechoslováci, kterých se před první světovou válkou užívalo o společném slovanském „plemeni“ a zejména v Rusku o společném „národě“, začalo se tedy již v odbojovém prostředí spojovat s cílem osvobozovacího zápasu — se společným samostatným státem Čechů a Slováků. Čteme-li historickou literaturu o tomto odboji, je nám jasné, že pojetí Čechů a Slováků jako jednoho národa mělo své jazykové ztvárnění také v užívání slov český a Češi: tato slova — zejména v úsporném vyjadřování nebo adaptovaná v jazycích jiných národů — zahrnovala i komponent ‚slovenský‘ a ‚Slováci‘. Uveďme aspoň příklad z Masarykovy Světové revoluce:[5] „Kyjevští se obávali, že by Rakušané zajaté české vojáky trestali smrtí; tomu se mělo předejít okupací Slovenska, prohlášením nezávislosti českého státu a svržením habsburské dynastie; mimo to mělo Rusko zaručit Čechům budoucnost … manifestem vrchního velitele“ V té době již ovšem šlo — a doslova se jednalo — o české a slovenské vojáky a o nezávislost společného státu Čechů a Slováků. A také car vydal onen požadovaný manifest, v němž přislíbil nejen vrácení všech práv [18]národu českému, ale i to, že „větev slovenská … bude jako nejbližší pokrevenec národa českého k zemím českým připojena“.[6]
Zajímá-li nás historická otázka, kdy se začalo adjektivum československý užívat v platnosti přívlastku v názvu společného státu Čechů a Slováků, musíme připomenout memorandum ruských Čechů a Slováků předložené 17. září 1914 caru Mikoláši II. jejich čtyřčlennou delegací. Požaduje se v něm zřízení „dvojjediného československého království“.[7] Když car položí slovenskému plnomocníkovi J. Országhovi otázku, zda si Slováci přejí být spojeni v jednom státě s Čechy, zazní historická odpověď: „Ano, Vaše Veličenstvo, právě toho si přejeme, abychom byli spojeni s našimi milovanými bratry Čechy“.[8] A tak první kompetentní požadavky společného státu osvobozeného od rakousko-uherské nadvlády jsou spojeny se jménem Slováků. Slovák J. Országh tento požadavek vyslovuje před carem, Slovák B. Pavlů jej zdůrazňuje jako redaktor Čechoslováka. Oba ovšem mluví o československém (nebo česko-slovenském) království a také závěrečné prohlášení sjezdu československých spolků na Rusi ze dne 11. března 1915, které požaduje samostatný československý stát, vyslovuje víru, že v něm bude „československý generální sněm jako jediný představitel vůle československého národa“ a že v jeho čele „musí stanouti král slovanský“.[9] Tento roajalistický prvek oněch proklamací nesmíme přeceňovat, jak to činila bolševická propaganda.[10] Mluvit tehdy o jiné státní formě než království a přitom požadovat od carského Ruska podporu našich osvobozeneckých snah i zřízení československých jednotek v ruské armádě — to by nebyla reálná politika. Reálnější a trvalejší hodnotou tu zůstává projevený smysl pro společný stát Čechů a Slováků, tj. hodnota československé státnosti. O vznik této tradiční hodnoty se nesporně zasloužili zejména Slováci, kteří měli významný podíl na tom, že se místo český stát a Češi začalo častěji mluvit o československém státě a o Čechoslovácích.
Tento vývoj je zejména patrný na historii pojmenování naší první odbojové jednotky v první světové válce. Na základě návrhu Českého komitétu v Moskvě nařizuje ruská vojenská rada 20. srpna 1914 utvo[19]ření České družiny,[11] a ta — nikoli bez vlivu Svazu československých spolků na Rusi (od března 1915) a jeho týdeníku Čechoslovák — byla počátkem r. 1916 přejmenována na Československý střelecký pluk.[12] Ten se pak stal základem dalších „československých částí (jednotek)“ vůbec. Jejich příslušníkům se již neříkalo jenom Češi, ale stále častěji Čechoslováci. Samozřejmě že se tento název blízký ruskému ekvivalentu (Čechoslovaki, čechoslovackij) pociťoval zprvu jako nezvyklý (svědčí o tom např. slovní hříčka zaznamenaná J. Koptou „Budu vyprávět o svém novém dobrodružství. Očeň jumorističeskoslovackoje“); ale změnilo se v jedno ze „slavných slov“ ruských legií, jak je nazval F. Langer,[13] a vznikla z něho i pozoruhodná odvozenina Čechoslováčtina jako název pro jejich mluvu nasycenou rusismy a charakteristickými expresívy, jež byly z větší části společné češtině i slovenštině.[14]
Za důležitý fakt tedy považujeme to, že naše zahraniční úspěšně bojující jednotky i organizace podporující tento boj za samostatnost nesly už jméno československé v době, kdy naše zahraniční reprezentace začíná tento cíl probojovávat diplomaticky. Ze Světové revoluce T. G. Masaryka[15] víme, že v říjnu 1915 byl z jeho iniciativy otištěn v Edinburgh Review protirakouský program, který požadoval „spojený česko-moravsko-slovenský stát“, a v dubnu 1916 tam H. W. Steed zveřejnil „mírový program“ s požadavkem vytvořit po válce „spojené státy Jihoslovanské, samosprávné Polsko pod ruským žezlem, nezávislé anebo aspoň autonomní Čechy s Moravou a Slovenskem, sjednocené Rumunsko atd.“. V té době se ještě na Západě nemluvilo o „státě československém“ a sám onen požadavek naší samostatnosti byl formulován s jistou rezervou. Jak Masaryk poznamenává, „později rezerva odpadla“. A zdůrazňuje, že se o to zasloužily především naše zahraniční jednotky svými vojenskými úspěchy.[16] Věděly, za co [20]bojují, a jazykové ztvárnění tohoto cíle — československý stát — proniklo hluboko do jejich obecného vědomí; vždyť mnozí za tento ideál položili život. Ale prosadit toto sousloví a slovo Čechoslováci v mezinárodním jednání nebylo dlouho samozřejmostí.
T. G. Masaryk popisuje,[17] jakým „úspěchem naší věci“ bylo, že jméno Čechoslováci proniklo do Wilsonovy formulace podmínek míru ze dne 12. ledna 1917, jež původně zněla „osvobození Italů, Slovanů, Rumunů od cizovlády“. Zásluhou E. Beneše tam bylo dodatečně připojeno také jméno „Čechoslováků“, připomíná Masaryk, a pokračuje: „Slovo Čechoslováků v prohlášení má zajímavou historii vnitřní; byly tři návrhy: osvobození Čech — národa českého — Čechoslováků; poslední návrh byl v poradě dra Beneše, Štefánika a Osuského přijat“. Není jistě náhodou, že se na této variantě dohodla trojice politiků, z níž dva byli Slováci.
Docházíme tedy k závěru, že právě Slováci (jako J. Országh, B. Pavlů, M. R. Štefánik a Š. Osuský) se významně podíleli na zakotvení slov československý a Čechoslováci v naší politické terminologii, která označuje společný stát Čechů a Slováků a jeho občany. Připomeňme, že k této terminologii patřila také pojmenování Československá republika, Československo a Země československé, ba i československý národ, tj. pojem martinské Deklarace slovenského národa z 30. října 1918, který měl zejména v době utvoření ČSR „svoj racionálny a inštrumentálny význam“.[18] Ovšem nejširší společenskou základnou, kde se slova československý a Čechoslováci nejdříve vžila, představují příslušníci vojenských jednotek našeho zahraničního odboje. I oni — stejně jako političtí představitelé odboje — těmito slovy manifestovali především svou příslušnost k společenství bojujícímu za společný „československý stát“ (vědomí příslušnosti k společnému „československému národu“ nebylo zde proti tomu tak vyhraněné).
Toto úsilí vojáků a politiků o vydobytí společného samostatného státu Čechů a Slováků zřejmě založilo tradici smyslu pro společný [21]stát, tradici československé státnosti.[19] Na ni navázal pak společný československý odboj v druhé světové válce. Můžeme zde vidět jednu z těch sil, o nichž T. G. Masaryk řekl: „… státy se udržují těmi politickými silami, kterými a ze kterých vznikly.[20]
[1] Přetištěno v kronice Za svobodou, vydané Památníkem odboje za vrchní redakce R. Medka, Praha 1923, s. 145. Užitá zde slovní spojení jednota … mezi Čechoslováky a království česko-slovenské mají nesporně význam ‚jednota … mezi Čechy a Slováky‘ a ‚království Čechů a Slováků‘. Jde tedy o běžný souřadný typ složenin, tj. Čechoslovák je správně utvořeno jako Srbocharvát, Turkotatar, Baltoslovan. Tím odpovídáme na dávnou otázku, kterou vyslovil již G. C. Křikava v NŘ 2, 1918, s. 280: „Co je to: Čechoslovák?“
[2] T. G. Masaryk, Světová revoluce, Praha 1925, s. 66 a 646.
[3] Viz d. cit. v pozn. 1, s. 144.
[4] Viz např. Ch. Atherton, Oblíbené písně našich hochů v Československé armádě v Rusku, New York City 1918 (?). Jak připomíná J. Kačala (Máme nový názov federatívnej republiky, Kultura slova 24, 1990, s. 194—195), také v Pittsburské dohodě ze dne 31. května 1918 jsou uvedeny takovéto formy s rozdělovníkem: Česko-slovenská dohoda, Česko-slovenská rada, česko-slovenská otázka, česko-slovenský štát.
[5] T. G. Masaryk, d. cit. v pozn. 2, s. 181.
[6] Za svobodu, d. cit. v pozn. 1, s. 22.
[9] D. cit. v pozn. 1, s. 109.
[10] Nejnověji viz A. Ch. Klevanskij, Českoslovenští internacionalisté a legionářský sbor v Rusku, Praha 1973, s. 15.
[11] Podle statistiky V. Práška (Česká družina, Praha 1934, s. 121—127) v ní pak bojovalo 1025 dobrovolců, z toho jen 7 ze Slovenska; u 149 dobrovolců domovská příslušnost neuvedena.
[12] Viz V. Prášek, tamtéž, s. 98; T. G. Masaryk, d. cit. v pozn. 2, s. 341.
[13] F. Langer, Z válečného slovníku, NŘ 4, 1920, s. 123.
[14] Viz J. Kudela, Stručný výklad o našich legiích na Rusi a o slovanském nářečí, kterým se v nich mluvívalo, tak zvané čechoslováčtině. In: V. Valenta-Alfa, Sibiřské jedovatosti, Brno 1934, s. 7—30. Podrobnější popis a rozbor mluvy ruských legionářů uvádím v článku Jazyk československých legií v Rusku, Historie a vojenství (v tisku).
[15] D. cit. v pozn. 2, s. 122.
[16] D. cit. v pozn. 2, s. 336.
[17] D. cit. v pozn. 2, s. 148.
[18] J. Mlynárik, Martinská deklarácia a československá štátnost, Lidové noviny 18. 10. 1990, s. 7. Jako příklad k uvedeným státoprávním pojmenováním ocitujme aspoň podtitul Dekretu o zřízení Československého válečného kříže: „Výnos o stanovách pro Československý Válečný Kříž, vydaný na základě Dekretu Vlády Zemí Československých ze dne 7. listopadu 1918“ (ponecháno záměrně v původním pravopisu pařížského vydání). Připomeňme, že Ústava Československé republiky (vydaná r. 1920 v Praze) mluví o „občanech československých jiného jazyka než československého“ (§ 131).
[19] Nemůžeme tedy souhlasit s názorem, že za první světové války „dochází k ujasnění československé státnosti až v posledních válečných okamžicích“ (V. Ryneš v Lidové demokracii 25. září 1990), chápeme-li státnost s Masarykem jako smysl pro stát a jeho potřeby (srov. náš článek Masarykovy výrazy spjaté s budováním demokratického státu v NŘ 73, 1990, s. 169—173).
[20] D. cit. v pozn. 2, s. 447.
Naše řeč, volume 74 (1991), issue 1, pp. 16-21
Previous Alois Jedlička: Jazykové a jazykovědné zájmy Karla Čapka
Next Ivana Kolářová: Slovesa říci, říkat jako ukazatelé komunikačních funkcí a postojů
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1