In memoriam Jitky Štindlové

Antonín Tejnor

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

23. listopadu 1989 zemřela po těžké nemoci ve věku 61 let jedna z nejhorlivějších propagátorek uplatňování výpočetní techniky v lingvistice, dlouholetá vědecká pracovnice Ústavu pro jazyk český ČSAV, PhDr. Jitka Štindlová, CSc. Přestože její vědecká práce byla tak těsně spjata s Ústavem pro jazyk český a přestože (nebo právě protože) statečně vystupovala na obranu jeho pracovníků v pohnutých dnech r. 1968, musela r. 1973 opustit své nedokončené dílo, vzdát se mnoha vědeckých plánů a [263]odejít z Akademie. Nastoupila do n. p. Vakus, kde se zabývala počítačovým zpracováním poštovních finančních transakcí, r. 1978 pak přešla do n. p. Kancelářské stroje, kde ve funkci vedoucí výpočetního střediska zpracovávala na počítačích veškerou obchodní agendu.

J. Štindlová se narodila 9. dubna 1928 v Náchodě, vystudovala gymnázium ve Vysokém Mýtě a filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, po krátké pedagogické praxi pak nastoupila r. 1953 jako vědecká aspirantka do Ústavu pro jazyk český ČSAV. Pracovala tam v terminologickém oddělení a vedla rozsáhlý terminologický archív, který doplňovala zejména průběžnou excerpcí odborných názvů publikovaných v názvoslovných normách vydávaných Úřadem pro normalizaci a měření. Z té doby pocházejí i její první články s terminologickou tematikou, publikované v Naší řeči. Kritizují se tu např. termíny typu člověkohodina neb člověkoden, přejímané z ruské ekonomické literatury. Další její zájem se soustředil na kalky z němčiny a na problematiku retrográdních slovníků. Vydala o tom několik studií doma i v zahraničí.

Nejvíce však její pozornost upoutaly stroje na zpracování informací. V 60. letech převládaly v této oblasti ještě stroje děrnoštítkové, které nebyly schopny vyjádřit všechny znaky české abecedy. Ve spolupráci s francouzskými konstruktéry vypracovala J. Štindlová projekt, jak tyto nesnáze odstranit, a postupně vybudovala v Ústavu pro jazyk český mechanografickou laboratoř, kde se měla pomocí strojů zpracovat celá česká slovní zásoba. Děrné štítky umožňovaly mnohonásobné využití vyexcerpovaných dokladů pro statistické údaje o nejrůznějších jazykových kategoriích. Při této práci bohatě využila J. Šindlová zkušeností ze zahraničních pracovišť, zejména výpočetního centra v italském Gallarate, které vede profesor milánské a římské univerzity P. Roberto Busa, a výpočetního střediska v Besançonu, v jehož čele je univ. prof. Bernard Quemada. O svých zkušenostech i plánech psala v odborných časopisech ve Francii a v Sovětském svazu, konzultovala s podobnými pracovišti v Německu a v Holandsku. Širokou veřejnost informovala o mechanizaci a automatizaci v lingvistice r. 1964 v jedné kapitole publikace Cesty moderní jazykovědy.

R. 1966 uspořádala J. Štindlová na Jílovišti mezinárodní kolokvium o mechanizaci a automatizaci v jazykovědě za široké odborné účasti a se značným ohlasem v odborných kruzích. Vypracovala číselný klíč pro vyjádření abecedních znaků a soupis požadavků kladených na kód pro vyjádření úplné české abecedy. Tím zároveň položila základy pro cílevědomý rozvoj aplikační výpočetní techniky v Ústavu pro jazyk český ČSAV a v české jazykovědě vůbec.

Na žádost polygrafického průmyslu rovněž vypracovala návrh na dělení českých slov pomocí strojů při automatické sazbě textu. Pro potřeby bádání o díle Petra Bezruče vypracovala na děrnoštítkových strojích Konkordanční a frekvenční index k Slezským písním. Zahájila zpracovávání Slovníku spisovného jazyka českého na děrné pásce, zabývala se problematikou syntak[264]tické charakteristiky sloves i programováním lexikálního materiálu pro strojové zpracovávání slovníkových hesel, tedy problematikou, na níž se v Ústavu právě v současnosti — už s jinými technickými možnostmi — usilovně pracuje.

Neúprosné rozhodnutí ji násilně vytrhlo z nejhorlivější práce. Místo lexikologických výzkumů se musela věnovat praktickým administrativním úkolům. Ale ani pak nepřerušila kontakty se zahraničními vědeckými přáteli. R. Busa jí pomohl v Itálii připravit retrográdní slovník, který má být vydán jako doplňující svazek k II. vydání Slovníku spisovného jazyka českého. Jejích návrhů na automatické dělení slov využívají naše tiskárny, výpočetní centrum v Belgii zamýšlí vydat zvláštní číslo svého bulletinu věnované její památce.

Jsme rádi, že se započaté dílo Jitky Štindlové dočkalo dnes v Ústavu pro jazyk český následování.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 5, s. 262-264

Předchozí František Štícha: Mezi slovesem a větou

Následující František Daneš: In memoriam Jaroslava Machače