Mezi slovesem a větou

František Štícha

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pod tímto zajímavým titulem poněkud esejistického charakteru vydalo v r. 1989 nakladatelství Veda v Bratislavě v edici Jazykovedné štúdie pozoruhodnou monografii známého slovenského lingvisty mladší generace Slava Ondrejoviče. Přestože jde v podstatě o teoretickou studii zabývající se jevem tzv. slovesné konverze, který v československé jazykovědě dosud nebyl soustavně sledován a zkoumán do větší šíře, může být tato práce zajímavá i pro čtenáře Naší řeči, tedy nejen pro lingvisty, nýbrž třeba také pro učitele, publicisty, překladatele apod. Obsahuje totiž množství zajímavých příkladů synonymních (i když ne vždy významově plně totožných) dvojic vět či víceprvkových soustav takových vět, obsahujících totéž sloveso nebo různá slovesa spjatá lexikálně-gramatickým vztahem tzv. slovesné konverze. Konverzí se v současné teoretické syntaxi rozumí zhruba řečeno vztah různých syntaktických konstrukcí, resp. vět různé syntaktické konstrukce, tvořených týmiž slovy a označujících tutéž reálnou (ponejvíce dějovou) situaci. Nejčastěji tu jde o dvojice synonymních vět typu Chodník zavial snieh — Chodník zavialo sniehom; Na lúke zakvitli kvety — Lúka zakvitla kvetmi apod., tedy o jistou formálně-významovou konkurenci vět, která je známa nejen ve slovenštině a češtině, ale snad ve všech jazycích světa. Přitom jazyky se v možnostech konstrukce a komunikačního použití formálně různých vět s týmž nebo velmi podobným významem velmi různí (záleží tu též na typologické příbuznosti či odlišnosti jazyků), avšak ani velké gramatiky (natož pak učebnice jazyků) neposkytují dosud většinou o tomto jevu hlubší a soustavnější poučení.

Monografie S. Ondrejoviče obsahuje kromě úvodu a závěru ještě osm kapitol. Poreferujeme nyní stručně o každé z nich.

V úvodu je jev slovesné konverze začleněn do širšího teoretického rámce. Autor se tu dotýká řady v soudobé teoretické syntaxi známých pojmů a prvořadou pozornost tu věnuje sémantické roli; ukazuje, jaký počet rolí stanovují v rámci svých koncepcí a pojmů různí přední zahraniční i naši lingvisté.

Kapitola druhá se zabývá vymezením konverze. Po uvážení a teoretickém zhodnocení různých aspektů tohoto jevu se v závěru kapitoly dospívá k šesti podmínkám, jejichž souhrnem je pro autora dán pojem lexikálně-syntaktické konverze.

Ve třetí kapitole, v níž je stručně a přehledně rekapitulována historie výzkumu slovesné konverze, jsou představeny a konfrontovány základní myšlenky o ní, a to od řady zahraničních i našich lingvistů (např. K. F. Sundéna, O. Jespersena, J. D. Apresjana, A. A. Ufimcevové, F. Daneše, P. Sgalla a J. Panevové aj.).

[261]Čtvrtá kapitola (pouhé 3 stránky) definuje konverzi jako systémový vztah. Zajímavě a užitečně se tu usouvztažňuje pojem konverze s pojmy synonymie, homonymie a antonymie. Ukazuje se, že třídy synonym, homonym, antonym a konverzív nejsou ve vztahu disjunkce, nýbrž navzájem se pronikají. Autorem vymezená synonymie je tu ovšem poněkud problematická, jestliže se za lexikální synonyma považují i takové dvojice sloves jako kupovat — prodávat, o nichž autor tvrdí, že jsou antonymní i synonymní zároveň. Je sice pravda, že např. věty Petr prodal Karlovi auto a Karel koupil od Petra auto vypovídají o téže reálné dějové situaci, a z tohoto hlediska jde o synonymní věty, avšak na druhé straně sloveso prodávat přisuzuje subjektu zcela jinou činnost než sloveso kupovat, a o lexikální synonyma tedy jít nemůže.

Kapitola pátá je speciálně věnována otázkám synonymie a některým jiným základním pojmům teorie lexikálně-syntaktické konverze. Autor se zde ztotožňuje s názorem, že synonymie se má zakládat na významové identitě a ne pouze na blízkosti či příbuznosti významů. Ukazuje však, jak není někdy snadné dokázat, že dvojice vět vykazuje stejné pravdivostní podmínky, a je tedy synonymní; např. Park se stal skladištěm odpadků — Z parku se stalo skladiště odpadků.

Šestou kapitolu o základních typech konverze lze pokládat za centrální a nejužitečnější pro praktického uživatele. Ukazuje se tu, že i tak blízce příbuzné jazyky, jako jsou čeština a slovenština, se v mnohém liší, což se vztahuje i na jev konverze. Uveďme si kromě dvou již citovaných ještě některé z nejzajímavějších příkladů: Na uliciach sa rojil mnohonárodnostný dav — Ulice sa rojili mnohonárodnostným davom; Chodník zavial sneh — Chodník zavialo snehom; Príval odniesol most — Most odnieslo prívalom; Prichádzajúcim zavoňali z diaľky fialky — Prichádzajúci zavoňali z diaľky fialky aj.

Důležité praktické poznatky (kromě teoretických) přináší i kapitola o vztazích aktiva a pasíva jako zvláštního projevu konverze, zejména z hlediska porovnání s češtinou. Vzhledem k příkladům, které autor uvádí, je pravděpodobné, že ve slovenštině je reflexívní deagentiv (tradičně zvaný zvratné pasívum) se slovně vyjádřeným původcem děje prostředkem méně neobvyklým než v češtině, např.: Možno povedat, že Pravidlá slovenského pravopisu sa prijali slovenskou kultúrnou verejnosťou vcelku kladne. Sám autor na s. 79 píše: „… ale niektorými autormi sa spochybňuje rovnoznačnosť …“. V češtině se sice také výjimečně setkáme s tímto způsobem ztvárnění výpovědi, avšak spíše ve stylu hovorovém a dosud opravdu velmi vzácně. Naproti tomu se jediný autorův příklad nezdá svědčit o tom, že by mezi slovenštinou a češtinou byly podstatnější rozdíly v omezených možnostech užívat pasívních vět se dvěma instrumentály, např. *Detaily boli opracované rezbárom ešte pilníkom. Autorův příklad české věty (ovšem aktivní stavby) se dvěma instrumentály vedle sebe z prózy J. Tomečka Přeletěl nad vidlicemi a pohladil je vorem jako chléb s máslem nožem je [262]neobvyklý. I v češtině a mimo kontext je tato věta dokonce až téměř nesrozumitelná. Není proto zcela vhodnou ilustrací autorova předpokladu, že čeština lépe než slovenština snáší v jedné větě dva instrumentály, zvláště v bezprostředním postavení za sebou.

V předposlední kapitole se autor věnuje konverzi tzv. symetrických predikátů, např. Petr bojuje s Karlem — Karel bojuje s Petrem. Poukazuje na to, že většina těchto predikátů si zachovává svoji symetričnost jen při jistém lexikálním obsazení vět; např. přísudek bojuje vyjadřuje symetrický vztah jen tehdy, je-li předmětem věty jméno lidské bytosti. Naproti tomu větu Petr bojuje s větrnými mlýny nelze „převrátit“ na Větrné mlýny bojují s Petrem.

Poslední část práce je věnována některým teoretickým aspektům konverze sloves dávání a přijímání, např. Syn zdědil po otci dům — Otec zanechal synovi dům. K jedné zajímavé konkurenční dvojici vět máme připomínku. Interpretuje-li autor významový rozdíl mezi větami Stratil peňaženku a Stratila sa mu peňaženka jen jako „rozdíl ve způsobu podání téhož věcného obsahu“ (s. 95), nevíme, zda tu jde o různost názoru recenzenta a autora recenzované monografie, či zda jde o různost slovenštiny a češtiny. V češtině totiž může mít věta s reflexívní formou slovesa ztratit se dosti jiný význam než věta s nereflexívní formou ztratit; např. větu Ze stolu se mi ztratila jedna knížka nelze dost dobře převést na *Ze stolu jsem ztratil jednu knížku apod. Kapitolu užitečně doplňuje přehledná tabulka významových relací 50 sloves zkoumaného typu.

Ondrejovičova studie Medzi slovesom a vetou se úspěšně zařazuje do série monografií publikovaných u nás v posledních letech, které kromě neustále nových pokusů o vlastní teoretické koncepce a teoretická řešení dílčích jevů přinášejí i užitečné nové poznatky o významu a konkurenci v oblasti syntaxe.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 5, s. 260-262

Předchozí Josef Filipec: Slovinská slovotvorba

Následující Antonín Tejnor: In memoriam Jitky Štindlové