Sborník o dynamice současné češtiny

Věra Šlangalová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Funkční přístup k jazyku jako jeden ze základních principů naší moderní jazykovědy je spjat s vědomím dynamiky jazyka. Ta se v projekci do synchronie jeví především jako množina protikladů (jazyk — řeč, spisovné — nespisovné atd.).

Předkládaný sborník Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe (věd. red. R. Brabcová — F. Štícha, UK, Praha 1988, 203 s.), zahrnující referáty československých lingvistů přednesené na vědecké konferenci pedagogické fakulty UK (1986), dokládá, že jev i pojem dynamiky se stává stále důležitějším aspektem popisu a výkladu jazyka.

J. Chloupek hovoří o klíčovém termínu dynamika jako o pojmu, který v současné době ztrácí svou terminologickou povahu, poukazuje na průvodní významy, které se navrstvují na jeho význam základní a které jsou spojeny s jazykovědným chápáním pojmu (rys pokroku, vztažení pojmu k obecným jevům), a rozlišuje dynamiku vnitřní a vnější. Spolu s F. Danešem a J. Horeckým se pak zaměřuje na naši současnou jazykovou situaci a na postavení spisovného jazyka (SJ) v ní.

Podle F. Daneše je současná situace SJ určována dvěma znaky: jednak stále výraznější stylistickou diferenciací spisovného vyjadřování, vedoucí až k „decentralizaci“, rozplývání SJ, jednak specificky českým problémem dvojí normy.

Na Danešův požadavek propracovat funkční diferenciaci stylů s ohledem na nové slohotvorné činitele, hl. „vědeckotechnické“, navazuje referát O. Šoltyse, zamýšlející se nad tím, zda existuje stylová oblast operování s počítači.

V souvislosti s dvojí normou autoři shodně konstatují, že funkci běžně dorozumívacího prostředku neplní SJ, ale — řečeno Danešovými slovy — „smíšený kód“. (Chloupek hovoří o využívání prostředků z územně podmíněných útvarů, Horecký aplikuje na českou jazykovou situaci svůj pojem standardu). Pojetí onoho smíšeného kódu co do počtu a vymezení jeho složek je však rozdílné.

Tendenci k sbližování jazykových útvarů, jejímž projevem je právě jejich míšení, ukazuje i příspěvek M. Krčmové, zabývající se historickými proměnami běžně mluveného jazyka (BMJ). Dnešní vývoj celku BMJ charakterizuje autorka jako směřování k unifikaci (sjednocení).

J. Dvončová se domnívá, že k sbližování stratifikačních útvarů českého jazyka přispívají také jeho kontakty se spisovnou slovenštinou, jejímž působením může dojít k oslabení nespisovnosti některých obecněčeských [210]tvarů, blízkých spisovným tvarům slovenským, a k usnadnění jejích vstupu do SJ.

Na význam mezijazykových kontaktů pro dynamiku obou našich národních jazyků upozorňuje V. Budovičová, která se soustředila na tzv. semikomunikaci (tj. neúplnou, defektní komunikaci) způsobenou interferencí (vzájemným ovlivňováním) obou jazyků v lexikální oblasti (hl. v oblasti mezijazykových homonym).

Kontakty češtiny a slovenštiny jsou zprostředkovány především hromadnými sdělovacími prostředky (HSP). Z. Hlavsa pokládá jazyk HSP (který není zcela totožný s funkčním publicistickým stylem) za významný normotvorný faktor, jehož poznáním a usměrňováním lze ovlivňovat dynamiku spisovné normy. Podobně (méně přesně) se vyjadřuje ve svém příspěvku, věnovanému charakteristice slovní zásoby (SZ) současné publicistiky, i K. Kamiš.

Jak hluboké změny nastávají v jazykovědě samé, ukazuje článek J. Kořenského, J. Hoffmannové a O. Müllerové. Autoři mluví o pragmatizaci, interdisciplinarizaci a procesualizaci jazykovědy, s nimiž se mění i její objekt: Stává se jím proces řečové činnosti se svými dílčími složkami, podrobovaný rozborům, jejichž východiskem je mnohostranně nazíraná komunikační událost (KU). Od prvotní analýzy společenského kontextu se přechází k interpretaci vlastní KU a její jazykové složky — textu.[1]

Součástí interpretace textu jsou i otázky jeho koherence (souvislosti) v rovině formální i významové organizace. Podle J. Hrbáčka je koherence dosahováno čtverými druhy prostředků: prostředky navazovacími (vztahy tematické), spojovacími a připojovacími (vztahy rematické) a prostředky formální organizace textu. Jejich dynamika je viděna jako napětí mezi prostředky nastupujícími a ustupujícími, které se projevuje mj. v jejich stylové diferenciaci.

Obecněji se stylovou diferenciací jazykových prostředků, zvláště morfologických, a jejím vztahem ke kodifikaci zabývala M. Čechová. Z tohoto hlediska hodnotí kodifikaci jako činitele, který jazykovému prostředku brání v posunu od hovorovosti směrem k neutrální pozici na ose.

R. Brabcová zkoumá vztah morfologického aparátu a kodifikace z jiného hlediska — z hlediska funkčnosti některých dubletních tvarů (dvojtvarů). Dochází k závěru, že kodifikované tvary jsou někdy nadbytečné, jindy naopak chybějí. Ojedinělé požadavky úzu byly od dob konference akceptovány (např. gen. třech vedle tří), řešení dalších naléhavých případů (3. os. pl. ind. préz. sloves 4. tř.: -í/-ejí; nom. pl. subst. mask. živ.: -i/-ové) však zůstává nadále aktuální.

[211]Na jeden z nich je zaměřen referát Z. Rusínové. Autorka hledá faktory, které ovlivňují rozdělení koncovek -i/-ové u osobních jmen obecných a vlastních, a nachází je především v povaze koncové souhlásky a v jejím těsném sepětí s existencí slovotvorných přípon.

K obecným zákonitostem vývoje současného jazyka patří i tendence k jeho internacionalizaci (přejímání cizích jazykových prostředků). Projevy napětí mezi touto tendencí a tendencí opačnou sleduje slovotvorně orientovaná práce K. Buzássyové, zkoumající uplatnění, stylistické a významové rozdíly konkurenčních přípon domácího a cizího původu.

Na problémy, které se ve spojitosti s internacionalizací SZ objevují ve škole, upozorňuje A. Svobodová. Autorka zároveň přináší podněty, jak tyto problémy řešit (mj. vydáním dětského slovníku neznámých slov).

Užívání přejatých slov je komplikováno také nesouměrností vztahu mezi jejich pravopisnou a výslovnostní kodifikací, jak ukazuje L. Klimeš, který porovnává grafické označení a skutečnou výslovnost délky samohlásky.

O. Martincová vychází z novodobých procesů v současné SZ a přibližuje tři typy nových pojmenovávacích útvarů (chemik analytik, C-vitamin, dia koutek), ovlivňujících dosavadní pojmenovávací typologii, především vztah mezi jednoslovným a víceslovným pojmenováním.

Současný stav regionálních (oblastních) variant lexikální normy zkoumaly E. Minářová a E. Müllerová. U spisovných regionalismů zaznamenaly určité sbližování čechismů a moravismů, nespisovná vrstva SZ obou oblastí (hl. slang) je naopak charakterizována zmnožováním regionálně odlišných výrazů.

V oblasti syntaxe se jako aktuální jeví zejména otázky syntaktické normy. Z. Hlavsa formuluje požadavek jejího vymezení a popisu ve formě pravidel, která by zahrnovala hlediska mluvnická, významová a obsahová a jimiž by se řídilo vytváření a užívání syntaktických konstrukcí.

Existenci dvojích syntaktických norem, a to uzuálních a strukturních, předpokládá F. Štícha, jehož příspěvek se zabývá projevy dynamiky vztahu jazyk — řeč právě ve vztahu k oběma druhům norem. Pozornost je věnována zejména slovesným vazbám a lexikálnímu nevyjádření objektu děje ve větě.

J. Štěpán sleduje vývojové tendence v syntaktické normě současné češtiny na nejvýraznějších jevech spjatých s přehodnocováním slovních druhů, kterým dochází k rozšíření repertoáru předložek, spojek a příslovcí.

E. Hošnová sledovala stupeň kondenzovanosti (zhuštěnosti) a míru napětí mezi mluvenou a psanou syntaxí u vědeckých textů z konce 19. století. Z konfrontace se současnými odbornými texty vyplývá, že obě tendence se tehdy uplatňovaly méně než dnes.

Práce R. Bergerové a J. Svobodové se opírají o výzkum. R. Bergerová zjišťovala, zda se různý věk žáků odrazí ve vzájemném poměru jejich vět[212]ného a souvětného vyjadřování; J. Svobodová zkoumala, jaké konstrukce pro vyjádření některých významových hodnot výzvy (prosba, rozkaz atd.), jsou živé v řeči žáků a studentů.

Nad tím, zda a jak zavést do vyučování mateřskému jazyku valenční pojetí skladby, se zamýšlí — se zřetelem k rozvoji jazykovědy a k naší pravopisné tradici — J. Nekvapil.[2]

S. Pastyřík hodnotí současnou koncepci výuky syntaxe na 1. stupni základní školy; globální analýzu nejdůležitějších problémů existujících v jazykovém vyučování podává H. Hrdličková.

Jednotlivé příspěvky sborníku se sice materiálově a teoreticky liší, ve svém souhrnu však dokumentují různost lingvistického chápání a respektování jevu dynamiky jazyka, poprvé takto vyzdviženého a představeného. Sborník jistě splňuje své poslání, a neměl by proto zůstat bez povšimnutí.

---

[1] Velmi podrobně je celá problematika zpracována ve skriptech Pedagogické fakulty (J. Kořenský — J. Hoffmannová — A. Jaklová — O. Müllerová, Komplexní analýza komunikačního procesu a textu, České Budějovice 1987; srov. o tom recenzi S. Čmejrkové v NŘ 73, 1990, č. 3).

[2] Viz k tomu diskusi v čas. Český jazyk a literatura a další stati obsažené ve skriptech pedagogické fakulty UK (vyd. K. Kamiš — J. Nekvapil, Současný spisovný jazyk. Valenční pojetí skladby ve škole, Praha 1988; srov. o tom recenzi E. Macháčkové v NŘ 73, 1990, č. 3).

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 4, s. 209-212

Předchozí Jana Pleskalová: Nová knížka o slovesných předponách

Následující Iveta Krejčířová, Milena Poláčková: Sborník o funkční lingvistice a dialektice