Nová knížka o slovesných předponách

Jana Pleskalová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V československé lingvistice byla slovesné prefixaci (zejména vzniku a vývoji předpon, jejich funkcím a významům) věnována poměrně velká pozornost. František Uher v publikaci Slovesné předpony (Spisy pedago[206]gické fakulty UJEP v Brně, sv. 33, 1987, 212 s.) navazuje na výsledky dosavadního bádání, ale zároveň je obohacuje o nové poznatky získané vlastní analýzou, do níž zapojil také dosud málo propracované hledisko syntaktické a stylistické. Organickým spojením všech významných dílčích aspektů usiluje o komplexní pohled na sledovanou problematiku. Předponová slovesa (prefixativa) jsou charakterizována z hlediska lexikálního, morfologického, slovotvorného, syntaktického a stylistického.

Materiálovou základnu této práce představují předponová slovesa, jež byla získána excerpcí 31 vybraných textů odborného, uměleckého a publicistického stylu. V souhrnu tvoří 150 000 slov. Takový výběr umožnil důslednější užití stylistického hlediska. Uvedený základní materiál byl ještě doplněn o jistý vzorek textů z hovorové stylové oblasti a o potřebné údaje z některých slovníků.

Úvodní část svého rozboru věnoval autor kvantitativní charakteristice. Výsledky vlastního výzkumu srovnává s podobnými údaji již publikovanými. Konkrétní frekvenční hodnoty a detailní přehledy jsou součástí rozsáhlé přílohy čítající téměř sto stran. Poukazuje na vzájemné shody a diference, snaží se osvětlit jejich příčiny. Užitý výběr materiálu sice omezil možnost absolutního porovnání výsledků s publikovanými závěry slovníkových analýz, ale na druhé straně zase rozšířil možnosti vlastního bádání (např. frekvence předpon v textech jednotlivých funkčních stylů, frekvence nejčastějších předponových sloves vyskytujících se v textu apod.). Autor zdůrazňuje, že zdrojem slovesného jádra věty je poměrně malý fond slovních základů a že z toho plyne vysoké procento opakování. Téměř polovinu všech předponových sloves v textech tvoří malý soubor předponových sloves s vysokou frekvencí. Nejčastější významy předpon v sémantice předponových sloves jsou směr, míra, rezultativnost a čas. U jednotlivých prefixů (předpon) je naznačena jejich sémantika. K nejvíce prefixabilním slovesům patří slovesa pohybu a přemisťování. Další údaje přispívající k detailní kvantitativní charakteristice prefixů a předponových sloves obsahuje příloha.

Samostatná kapitola je věnována funkci, významu a statusu slovesné předpony. Za ne zcela výstižné vymezení funkce slovesné předpony považujeme autorovu formulaci, v níž je funkce definována jako „vliv, který má připojení prefixu k fundujícímu základu na hodnocení prefixativa z hlediska jazykových rovin“ (s. 19). Rozeznává funkce stálé, omezené a fakultativní. Význam je definován jako „to, čím se účast předpony konkrétně projeví při lexikálně sémantické změně slovesa základového v nově utvořené“ (s. 22). Při vymezení statusu slovesných předpon vychází autor z prací Dokulilových. Slovesné předpony tvoří ucelený systém, který je uzavřený z hlediska inventáře a otevřený z hlediska vzniku nových významových odstínů.

Podrobně jsou popsány slovesné předpony a předponová slovesa z formálního hlediska. Je podán inventář českých prefixů i jejich utřídění podle [207]fonémového skladu. Zjištěné varianty předponových morfémů obsahuje příloha. Do předponového inventáře jsou zahrnuty dvojnásobné, trojnásobné i čtyřnásobné prefixy, neboť ovlivňují význam základu, případně jej pomáhají konstituovat. Uváděny jsou též postprefixální komponenty. Popis formální stránky českých prefixů je doplněn o některé Mistríkovy závěry vyplývající z analýzy slovenského materiálu (s. 30). Jestliže autor v takové souvislosti uvádí výsledky jiných badatelů, očekávali bychom, že jejich platnost ověří na materiálu vlastním. Jádrem této kapitoly je však podrobný popis prefixálních (předponových) útvarů, jenž je založen na detailním rozboru předponových formací z hlediska jejich tvoření. V úplnosti je představen v příloze.

Autor rovněž řeší otázku kategoriální platnosti předpon. Na základě svých výzkumů pokládá vid a způsoby slovesného děje za kategorie lexikálně gramatické (s nestejným stupněm gramatikalizace). Výsledky detailního rozboru opět postihuje příloha.

Při lexikálně sémantické analýze slovesných předpon vychází autor i z významu základového slovesa. Zdůrazňuje, že teprve sémantika základových sloves vytváří specifický významový rys prefixu. Na základě takto široce pojaté analýzy je lexikálně sémantický systém slovesných předpon představen jako značně komplikovaný celek složený z hierarchicky uspořádaných základních, celkových a dílčích významů a významových rysů. Na této nejnižší úrovni (významové rysy) pak autor konstituuje nové významové komplexy předpon, jež nebyly v rámci svých nadřazených významů dosud blíže specifikovány. Dospívá tak k vymezení 242 významů (významových rysů). Zapojení sémantiky slovesa do analýzy slovesných předpon sice umožnilo podat detailní výčet nejrůznějších významových odstínů, jichž prefixy nabývají spojením s příslušným základovým slovesem, ale zároveň značně ztížilo celkový pohled na lexikálně sémantický systém slovesných předpon vinou jeho velmi členité struktury. Do lexikálně sémantického systému slovesných předpon jsou zahrnovány významové rysy, přestože jejich vyčlenění se často opírá o subjektivní hodnocení konkrétních (nezřídka izolovaných) předponových formací se zřetelem k významu základového slovesa (srov. např. s. 57—58, příloha 5—1, 2). Tento význam náleží však spíše nadřazenému lexikálně sémantickému systému české slovní zásoby. V této souvislosti vyvstává otázka, zda je skutečně třeba provádět ve všech případech analýzu do takové hloubky, jestliže se systémové zákonitosti projevují až v rámci významů vyšší úrovně (základní, celkové významy). Např. při kvantitativní charakteristice vychází autor především z významů základních. Také připouští, že nelze všechna předponová slovesa zařadit podle příslušných významových rysů zcela jednoznačně. Na úskalí podobných detailních analýz již někteří badatelé poukazovali.

Detailní lexikálně sémantická analýza má ovšem své důsledky i pro následující slovotvornou charakteristiku předponových sloves, neboť základní [208]třídicí kritérium slovotvorného rozboru představují významy prefixů. Slovotvorná charakteristika je podána prostřednictvím tříd předponových sloves uspořádaných podle významů prefixů. V jejich rámci se pak slovesa sdružují do skupin podle dílčích významů. Při popisu jednotlivých předponových formací se postupuje od obecnějších významů k specifickým, takže výsledný obraz je opět velmi podrobný a rozčleněný do velmi zevrubných detailů.

Důležité poznatky přináší kapitola o stylistické hodnotě prefixů. Vycházeje z obecně uznávaného pojetí, že prefixy jsou samy o sobě stylově bezpříznakové a stylistické hodnoty nabývají až ve spojení s odvozovacími základy, zjišťuje autor podíl předpon na stylistickém zabarvení předponových sloves. Uvádí případy, kdy mají prefixy nesporný podíl na nespisovnosti, knižnosti, archaičnosti nebo expresivitě výrazu. Sleduje relativní frekvenci předpon v jednotlivých stylech a dochází k názoru, že zjištěné rozdíly nejsou tak veliké, aby bylo možno přiřadit jisté předpony jednomu stylu nebo považovat předponové formace za specifický prostředek některého funkčního stylu.

Popis předponových sloves uzavírá kapitola věnovaná lexikálně syntaktickým důsledkům prefixace. Autor se zaměřuje především na celkový nástin intenčních důsledků prefixace a na obecnou charakteristiku syntaktické úlohy prefixů. Je zdůrazněno, že prefixací způsobená změna intence je vždy spjata se sémantickou modifikací slovesného základu.

V závěru jsou naznačeny vývojové tendence prefixace (růst předponových sloves s rezultativním významem vznikajících spojením sloves cizího původu a předpony z-, produktivní verbalizace substantiv a adjektiv — zprovoznit apod.).

Monografie by měla sloužit (jak autor na několika místech připomíná) jednak k přípravě komplexního rozboru předpon, jednak k účelům didaktickým. Ale vzhledem k vysoce teoretickému stylu, jímž je psána, bude patrně studentům těžko dostupná. Autor užívá latinské i české terminologie zcela promíšeně, což nemusí být vždy ku prospěchu věci. Jistě by bylo užitečné, kdyby byla nejobecnější shrnutí podána v závěru každé kapitoly takovou formou, která by potřebám vyučování vyhovovala. Jinou možností zpřístupnění práce studentům-bohemistům by bylo vydání skript obsahujících základní myšlenky monografie. — Autor pracuje s bohatým repertoárem zkratek a symbolů; některé z nich však zůstaly nevysvětleny nebo nebyly přesné (FSČ, Mistrík 1977, Marsínová 1971, Šlosar 1980). Za praktické nepovažujeme volit stejnou značku pro dva rozdílné termíny (P — publicistický styl i předpona).

Naše připomínky však nijak nechtějí snížit význam recenzované monografie. Ta je podle našeho mínění cenným příspěvkem k hlubšímu poznání slovesných předpon i předponových sloves a zároveň představuje důležitý předpoklad pro další propracování problematiky slovesných předpon.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 4, s. 205-208

Předchozí Eva Macháčková: Příspěvek k popisu českých sloves pravení

Následující Věra Šlangalová: Sborník o dynamice současné češtiny