Časopis Naše řeč
en cz

Příspěvek k popisu českých sloves pravení

Eva Macháčková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jako interní tisk Univerzity Palackého v Olomouci vyšla v r. 1988 zajímavá práce Milady Hirschové nazvaná České verba dicendi v performativním užití (Příspěvek ke zkoumání komunikativních funkcí výpovědi) (156 s., rus. a angl. résumé).

Ve své práci autorka vymezuje skupinu tzv. performativních predikátorů, tj. jednotlivých „významů“ slovesných v performativním užití. Co to jsou slovesa v performativním užití? „Jde o skupinu charakterizovanou takovým specifickým funkčním rysem, že jejich pronesení v určitém tvaru je zároveň realizací té činnosti, kterou vyjadřují, a dále tím, že explicitně vyjadřují komunikativní funkci, smysl výpovědi. Schopnost performativního užití mají nejčastěji ve tvaru 1. os. sg. / pl. ind. préz. akt. imperf., performativní platnost mohou však mít i tvary jiné“ (s. 7). Uvedený typ sloves lze ilustrovat příklady jako: Omlouvám se za zpoždění. Prohlašuji, že jsem nevinen. Slibujeme, že vám pomůžeme. Nařizujeme vám (tímto), abyste se vrátili.[1] Ne každého slovesa vyjadřujícího řečovou činnost (verba dicendi) můžeme ovšem užít performativně (srov. (s. 13): *Tímto ti vyhrožuji, hrozím, že…), i když můžeme definovat řečový akt hrozby.

V úvodu se autorka zabývá rozborem literatury týkající se tématu. Ve své analýze navázala jak na práce cizí, tak na práce domácí (srov. d. cit. v pozn. 1). Pro poznání komunikativních funkcí jazyka byla především důležitá teorie řečových aktů, tak jak byla rozvíjena zvláště v 70. letech.

Těžiště autorčiny práce záleží však v části materiálové. Na základě Slovníku spisovného jazyka českého 1—4 (Praha 1960—1971) bylo vybráno 51 sloves v performativním užití. Slovesa byla klasifikována z hlediska sémantického, na druhém místě pak autorka přihlížela k faktorům komunikativně pragmatickým. Všechna analyzovaná slovesa představovala činnost řečovou, protože to, co můžeme vyslovením (většinou v 1. os. sg. nebo pl.) vykonat, je činnost řečová. Při analýze a klasifikaci sloves v performativním užití se přihlíží k následujícím parametrům: /1/ obsah informace — např. budoucí činnost mluvčího. /2a/ Mentální vztah mluvčího k informaci, tj. např. mluvčí věří v pravdivost informace, vyjadřuje úmysl realizovat její obsah apod. /2b/ Prospěchový vztah mluvčího k informaci (informace je ve prospěch mluvčího, mluvčí je zainteresován na informaci apod.). /3a/ Mentální vztah adresáta k informaci (ten nevyplývá ze sémantiky slovesa a [205]závisí na mnoha okolnostech). (3b) Prospěchový vztah adresáta k informaci. (4) Vztah mluvčího a adresáta — tady se bere v úvahu, zda je mluvčí adresátovi nadřazen nebo podřazen, zda jsou rovnocennými partnery nebo zda vztah mluvčího a adresáta není specifikován. (5) Vlastní komunikativní funkce — je závislá na předcházejících parametrech, zároveň však ukazuje komunikativní smysl výpovědi (s. 23).

Při analýze autorka pracuje s následujícími základními charakteristikami komunikativních funkcí: sdělit adresátu obsah informace, přimět adresáta, aby uskutečnil obsah informace, vytvořit pro mluvčího závazek týkající se obsahu informace a konečně vyjádřit emoce (psychický stav mluvčího). Tímto postupem autorka dospěla k následujícímu rozdělení sloves v performativním užití do skupin: /1/ sdělovací (sdělovat, oznamovat, hlásit, konstatovat aj.), /2/ direktivní (rozkazovat, poroučet, doporučovat, pověřovat, požadovat aj.), /3/ závazkové (slibovat, přísahat, sázet se aj.), /4/ závazkově direktivní (nabízet, zvát, zamlouvat si aj.), /5/ konvenčních obratů a společenského styku (blahopřát, zdravit, děkovat aj.).

Autorka provádí pečlivou a jemnou analýzu sloves v jednotlivých skupinách. Popisuje jejich syntaktické vlastnosti a charakterizuje jejich jednotlivé parametry (1—5).

V závěru práce se autorka zabývá problematikou reprodukování performativních výpovědí, postavením performativních predikátorů ve skupině sloves dicendi a uplatňováním negace.[2] U negace je např. zajímavé, že její platnost se u některých sloves nevztahuje k slovesu v performativním užití, ale k predikátu začleněné propozice (věty vedlejší): Neradím ti, abys mu to říkal (= radím ti, abys mu to neříkal).

Monografie M. Hirschové je zajímavým příspěvkem k sémantické a syntaktické analýze sloves. Citlivá analýza vybraných sloves přináší však také mnoho podnětného pro teorii komunikativních funkcí výpovědi, jak už napovídá i podtitul práce. Nemění na tom nic ani fakt, že soubor vybraných sloves si nemůže činit nárok na úplnost — je-li např. uvedeno sloveso pověřit, mělo by být zařazeno i sloveso zprostit.


[1] Srov. k tomu zvláště F. Daneš, Verba dicendi a výpovědní funkce, in: Studia Slavica Pragensia, Praha 1973, s. 115—124; F. Daneš, Z. Hlavsa a kol., Větné vzorce v češtině, Praha 1981.

[2] Negaci autorka věnovala i samostatnou studii. Srov. M. Hirschová, Uplatňování negace ve výpovědích s performativní platností, SaS 49, 1988, s. 101—110.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 4, s. 204-205

Předchozí Marek Nekula: Typy komunikátů a variabilita výrazových prostředků

Následující Jana Pleskalová: Nová knížka o slovesných předponách

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1