Typy komunikátů a variabilita výrazových prostředků

Marek Nekula

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O popularizaci poznatků pragmaticky orientované jazykovědy usiluje kniha Jozefa Mistríka Variácie reči (Směna, edice Křižovatky, Bratislava 1988, 164 s.). Autor místy přesahuje rámec úzce jazykovědný, když se zmiňuje o znakových systémech vůbec, vedle postřehů stylistických a poetologických se objevují údaje o paralingvistických elementech obohacené o pohled sociolingvistický či psycholingvistický. Praktické určení knihy obracející se na kulturní a osvětové pracovníky a studenty vede autora k připojení příručkových pokynů, např. pro grafickou úpravu textu pro tisk ap. Orientaci usnadňuje rozdělení volně řazených kapitol do čtyř oddílů, to však neznamená, že by se tatáž fakta nemohla opakovat a být zhodnocena z různých perspektiv.

V části Jazykové výrazové prostředky charakterizuje autor nejdůležitější příznaky jazykových prostředků. Jejich časové proměny se např. demonstrují na odlišném poměru sloves a substantiv a jiných slovních druhů v tisku (dnes převažují substantiva) nebo na rostoucí internacionalizaci jazyka publicistiky. Tak autor naráží na otázku cizích a zdomácnělých slov a na otázku jazykové tolerance. Pro mladý jazyk, jako je slovenština, jsou otázky jazykové kultury (čistoty) dosud existenční; v tomto smyslu se zvláštní pozornost věnuje vztahu českého a slovenského jazyka. Sociální hledisko se uplatňuje také při výkladu o aktivní a pasívní slovní zásobě (její závislosti na věku, psychice a vzdělání) a o slangu.

Podrobněji je rozpracován aktuální problém zkratek. Upozorňuje se na nejproduktivnější typy v názvech podniků (Tuzex, Slovakofarma), chemické a jednotkové zkratky. Populárně jsou pojaty jazykové prostředky mající oživit projev, např. frazeologismy (včetně jejich aktualizujících deformací: Kto druhému jámu kope, je hrobár), paronymie v epigramech či poezii pro děti (Qetoslav Qetinka, 3 ses3čky), slangové výrazy. Ve výkladu, který se opírá o tvrzení, že jazyková hra je tvořivým principem v jazyce, postrádáme lingvistické vymezení podstaty vtipu, slovní ironie nebo nonsensu. Mistrík si dále všímá slov „putujících“ (např. numeralizace substantiv kopa, hromada atd.) a „nepřenosných“ (pozdravů, kontaktových slov, deiktorů, tj. osobních a ukazovacích zájmen apod.). Nepřenosná slova nelze opakovat [202]při ověřovací otázce (A: „Počuj.“ — B. „Prosím?“ — A: *„Že počuj.“) a mimo text či kontext nemají význam. Lze jich ovšem užít v nevlastním kontextu (ironické užití pozdravu No nazdar! nebo Servus!). Jako „nepravdivá“ slova označuje autor přenesené významy, společenskou lež i výklady symbolu (naděje je modrá). Pominuta je však jazyková stránka tropů i výklad způsobu interpretace ostatních typů promluv // pojmenování. Zmíněn je i tzv. trojný rod mužský (přirozený, gramatický a všeobecný v druhových, expresívních a nepřechýlených pojmenováních) nebo výskyt čísel v pojmenováních (pátek) a ve slangu (osmička — bota, tramvaj …) atd.

Přínosná je kapitola o parafrastice, neboť se uvádějí nejen nejčastější způsoby opisu (např. konstrukce typu … ten, který …, synonyma, antonyma, onomatopoia, analogie či gesta), ale také nejběžnější komunikační situace (nemocný u lékaře, výklad učitele), nechtěný komunikační efekt (např. signalizování terminologické neznalosti mluvčího), objekty opisu (např. tabuové předměty) apod.

V části Mimojazykové prostředky řeči se pozornost zaměřuje na neverbální prostředky komunikace, které nesou 70 % komunikovaného obsahu. Vedle gest, mimiky a tempa má komunikační funkci také vzdálenost mluvčích (s jejím poklesem roste důvěrnost), místo gestikulace (gesta od pasu nahoru se spojují se vznešenými myšlenkami) apod. Gesta se v různých kulturních sférách liší významem, frekvencí (u jižních národů je vyšší), mírou závaznosti v sociálních skupinách (normovaná gesta má církev a armáda) a určitých situacích (smeknutí při pohřbu). To se týká také modelového chování (např. skandovaný potlesk znamená u nás nadšení a ovace, v Anglii zásadní odmítnutí).

Mezi textem mluveným a psaným existují paralely. Např. prostor hraje roli i v psané komunikaci („plýtvání“ místem v oficiálních dopisech, kondolencích a gratulacích a zhuštěné řádkování technického, pracovního textu). Paralingvistické prostředky zvukové se odrážejí v interpunkci.

V části Druhy projevu se vytyčuje rozdíl mluveného a psaného projevu jako protiklad implicitního a explicitního vyjadřování a dále se popisují nejfrekventovanější typy komunikátů. Jako „pilulkové“, shrnující texty se označují definiční a procesuální rovnice, strukturní modely, grafy a tabulky. Literaturu faktu a vědeckofantastickou literaturu odlišuje protiklad reality a fikce; v prvním případě je reálný rámec a volně dotvářeny jsou detaily, v druhém případě je rámec fiktivní, zato se využívá dílčích technických poznatků. Proto se kladou do souvislosti s populárně naučným stylem. U comics je podtrženo včlenění textu, omezeného na přímou řeč, citoslovce a grafická znaménka „!?“ (vyjadřující jistotu či nejistotu), do obrazu, který je nositelem fabule. U encyklopedického stylu se připomíná zlomkovitost, užití zkratek a ustálená kompozice hesla. Digestem se rozumí antologie textů (u nás Světová literatura) nebo metoda koncipování textu pro rychlé předávání vědeckých informací.

[203]V druhé části tohoto oddílu se pozornost obrací k řeči a její technice, vytyčuje se tendence k úspornosti, (telegrafický styl) a nadbytečnosti (verbalismus), připomenuta je funkce zdvořilosti a důvěrnosti v komunikaci. Uvádějí se nejdůležitější pragmémy (Nemohli by ste mi povedať …) a užívání honorativu (onikání má dnes ovšem ironickou příchuť) nebo litotes v negativní kvalifikaci (nepatří mezi nejlepší) v společensky závazných zdvořilostních formulích. Mezi nimi a něžnými slovy je podle Mistríka plynulý přechod. Zaměřením na lexikální stránku jsou pominuty způsoby vyjadřování něhy závislé na širším pragmatickém kontextu, tj. užívání nezdvořilých dysfemismů (špindíro, chlape hloupej), kdy celkový smysl závisí na vztazích primární důvěrnosti (tj. na vztazích před započetím promluvy) mezi subjekty obsazujícími pragmatické role.

Pozoruhodné je rozvedení Wertheimerova principu emergence (celek je víc než součet jeho částí), který je exemplifikován na poetickém účinku anafory i jiných prostředků stupňování výrazu a scelování textu. Aplikován je na drama, seriál, ságu, užívání pojmu ve vědeckém textu; vývoj postavy či pojmu v čase neodpovídá sumě jeho osudu, resp. definici. Teorie textu a poetiky se využívá také při výkladu stylu jako expresivity, jako směřování k subjektivitě či objektivitě. Text se chápe v širších souvislostech pragmatických, tj. jeho různá úspěšnost v různých kontextech, zdůrazňuje se jeho procesuálnost, sepětí se situací a dobou. S tím souvisí i problematika metatextu (např. překladu).

Závěrečná část Speciální typy řeči se věnuje rozdílu jazyka mužů a žen (výšky hlasu, vnímání modálních výrazů atd.), problematice televize, deformovanému jazyku (např. užití slovenštiny cizinci a dětmi), řeči zvířat ap. Se zaměřením na jevy každodenního života souvisí výklad o posuncích, řeči hluchoněmých a tzv. řeči bez gramatiky (neexplicitní vyjádření vztahů výrazů v titulech knih, rozvrzích hodin, jízdních řádech, jídelních lístcích atd.). Některé útvary jsou rozvedeny podrobněji, např. řeč pomníků nebo enigmatická řeč (hádanky, křížovky atd.).

Mistrík shrnuje aktuální témata současného lingvistického zkoumání. Neusiluje o globální zachycení výrazových prostředků, ale spíše o popis jejich funkce ve vybraných typech komunikátů, rozhojňuje výklad o perspektivu sociolingvistickou a psycholingvistickou. Ve své práci vychází z obecné teorie znaku; stejnou pozornost věnuje jazykovým i nejazykovým prostředkům, jazykovým mikroútvarům (frazeologismus) a makroútvarům (umělecký text) a snaží se postihnout obecně platné zákonitosti komunikace.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 4, s. 201-203

Předchozí Redakce, Svatopluk Pastyřík: Nová publikace o příjmeních

Následující Eva Macháčková: Příspěvek k popisu českých sloves pravení