Časopis Naše řeč
en cz

Nová publikace o příjmeních

Redakce, Svatopluk Pastyřík

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

In memoriam Františka Kopečného

 

V 5. čísle minulého ročníku Naší řeči vzpomněla Ludmila Pacnerová osmdesátin Františka Kopečného. Naznačila, že byl dnes již vzácným typem lingvisty, vybaveného znalostí řady jazyků, s téměř univerzálním rozhledem, sahajícím od nářečí jeho rodného kraje, kterému věnoval dnes již klasickou monografii, přes spisovnou češtinu, problematiku slavistickou a germanistickou až k neindoevropským jazykům, a schopného vysoce teoretického, strukturního uchopení jevů synchronních i historických. Byl však také vzácně harmonickou osobností, v které se imponující vědecký nadhled spojoval s pevnými mravními zásadami; dnes již můžeme připomenout, že ačkoli se habilitoval již v roce 1947 a dlouhá léta úspěšně působil jako univerzitní pedagog, profesura mu nikdy nebyla udělena.

František Kopečný dne 27. března 1990 zemřel. Následující recenze připomíná také jeho schopnosti popularizační a je skromnou připomínkou toho, jak dovedl i vědeckou problematiku přiblížit nejširšímu okruhu čtenářů.

Redakce

 

Od konce třicátých let se objevují práce F. Kopečného s regionální tematikou, nejprve dialektologické (Hanácké nářečí okresu prostějovského, Prostějov 1938; Nářečí Určic a okolí, Praha 1957), později onomastické (Jména obcí a osad prostějovského okresu, Prostějov 1985; Čtení o jménech, Prostějov 1988). Poslední dvě práce mají stejný původ: vznikly ze seriálu onomastických článků, které vycházely v kulturněpolitickém čtvrtletníku prostějovského okresu Štafeta. Knižnímu vydavateli — Okresnímu kulturnímu středisku (OKS) v Prostějově — je jenom ke cti, že dokázal využít ve prospěch regionu zájmů a pracovitosti F. Kopečného a našel i tolik sil a prostředků, aby dotáhl práci do konce — až ke knižnímu vydání. Takových případů, aby nejazyková instituce vydávala lingvistické práce, není příliš mnoho a určitě by stály za následování.

Čtení o jménech (OKS, Prostějov 1988, 38 s.) je zamýšleno jako hlubší poučení pro všechny zájemce o antroponomastickou problematiku na Prostějovsku. Dál, za regionální hranice se její znalost bohužel příliš nerozšíří — publikace totiž vyšla v nákladu pouhých tisíc výtisků jako neprodejný tisk. A to je velká škoda. Zájem široké veřejnosti o onomastickou problematiku je i v současnosti značný a antroponomastických příruček věnovaných příjmením zase není tolik. Po starších monografiích o příjmeních (J. Beneš, [200]O českých příjmeních,[1] Praha 1962; J. Svoboda, Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1964) vyšla jen Naše příjmení od D. Moldanové (Praha 1983; srov. recenzi v NŘ 68, 1985, s. 141—4), která jsou dávno rozebrána. Kopečného Čtení o jménech mohlo svým stručným a jasným výkladem poskytnout poučení většímu počtu zájemců.

Autor nezkoumá všechna příjmení, zaměřil svou pozornost pouze na jednu skupinu, totiž na ta příjmení, která vznikla z osobních jmen. Tato skupina příjmení není nikterak malá; podle Moldanové existuje v češtině okolo sto padesáti přípon, jimiž jsou taková příjmení tvořena.

Čtením o jménech navazuje F. Kopečný na svou publikaci Průvodce našimi jmény z r. 1974. A stejně jako v Průvodci, ani v nové antroponomastické publikaci se autor nevyhýbá při výkladu jmen literárním reminiscencím, ani širšímu kulturněhistorickému a etymologickému poučení, což je zvlášť přínosné zejména pro mladší čtenáře.

Ve čtyřech úvodních kapitolách autor opatrně zavádí čtenáře do spleti problémů s příjmeními a rodnými jmény. Třeba už jen ten klíčový pojem! Jméno, osobní jméno, rodné jméno? Autor sice navrhuje užívat místo staršího označení křestní jméno výraz osobní jméno[2] (podobně jako je tomu v ruštině), ale v textu užívá paralelně vedle sebe všechny výrazy: jméno, rodné jméno, křestní jméno, osobní jméno. A jen občas dává do závorky zpřesňující přívlastek či synonymum. F. Kopečný nerozdmýchává zbytečně spor kvůli přívlastku, když ví, že čtenář je spíše zvědavý na původ jednotlivých příjmení. Mezi Kopečným a Moldanovou se sice vyskytují někdy rozdíly ve výkladu původu některých příjmení, např. Stich, Šabata apod., ale i když se někde oba výklady liší, nevadí to. Už Seneca říkal, že do sebe narážejí jen ti, kdo kráčejí stejnou cestou. A užívání příslovcí „někdy, patrně, snad, též“ (Moldanová) a výrazů „může být, někdy jde, nelze vyloučit“ (Kopečný) u jednotlivých výkladů napovídá, jak říká autor, že „jména jsou zatrachtilá věc“ (s. 6).

Jsou-li první dvě kapitoly Čtení o jménech dobrým poučením i pro laického čtenáře (publikace je určena především pracovníkům národních výborů), třetí kapitola, nejrozsáhlejší, podává ve slovníkovém přehledu soupis 168 osobních jmen, od nichž jsou příjmení tvořena. Čtvrtá kapitola upozorňuje na možnosti několikerého výkladu původu příjmení a uvádí také jiné motivace vzniku příjmení (podle původu apod.). Pro lepší orientaci uživatelů jsou připojeny tři výběrové slovníčky, z nichž zaujme především první, Některá zvláštní příjmení vzniklá z domáckých forem osobních (křestních) jmen.

[201]Prostějovský tisk není rozsahem velký — má pouhých třicet osm stran. Ale je to čtení poutavé, vtipné, laskavě vzdělávající. Dík za ně patří autorovi i vydavateli.


[1] Pozn. redakce: Rejstříky monografie sestavila V. Doležalová; abecední vyšel jako zvláštní příloha Zpravodaje Místopisné komise ČSAV v r. 1970, retrográdní jako 3.—4. číslo 15. ročníku téhož časopisu v r. 1974.

[2] Pozn. redakce: Osobními jmény se však často rozumějí i příjmení, přezdívky, pseudonymy, přízviska apod., tj. všechna vlastní jména sloužící k pojmenování jedné osoby.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 4, s. 199-201

Předchozí Milada Homolková: Třetí svazek staročeské bible

Následující Marek Nekula: Typy komunikátů a variabilita výrazových prostředků

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1