Nová knížka o příjmeních

Miloslava Knappová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Původ vlastních jmen, zejména příjmení, zajímá mnoho našich občanů. Prozatím se však touto problematikou zabývaly jen nečetné práce; vedle již zastaralé knihy Antonína Kotíka Naše příjmení (1897) jsou to pouze Staročeská osobní jména a naše příjmení od Jana Svobody a monografie Josefa Beneše O českých příjmeních (1962); další práce téhož autora O německých příjmeních Čechů zůstala v rukopise. Všem uvedeným pracím byl společný způsob zpracování, členící příjmení do jednotlivých kapitol podle motivace jejich vzniku.

Hledání v podobných publikacích, zejména postrádají-li rejstřík příjmení, jako tomu je u Benešovy práce, je pro laika velmi obtížné. Proto byla s velkým zájmem uvítána knížka Dobravy Moldanové Naše příjmení (Mladá fronta 1983), zpracovávající příjmení slovníkovou formou. Knížka vznikla na základě obou uvedených monografií Josefa Beneše a dalších jeho dílčích studií a materiálu z jeho celoživotní práce věnované této problematice (autorce byl při zpracování její otec Josef Beneš nápomocen).

V knížce je zpracováno na 12 000 příjmení, další tisíc je probrán v úvodní výkladové části. Vezmeme-li v úvahu, že podle odhadu uvedeného v knížce se u nás užívá na 40 tisíc příjmení (podle úvodu „do slovníku nebyla pojata některá častá česká příjmení, zejména ta, která jsou na první pohled etymologicky průhledná“), můžeme konstatovat, že zhruba třetina našich příjmení je v knize zachycena. Důležité je zejména to, že to jsou i příjmení cizího původu, zvláště německá, která dosud v žádné naší publikaci probírána nebyla.

Kniha se skládá ze dvou částí. První z nich, nazvaná Jak vznikala naše příjmení (s. 11—38), seznamuje čtenáře s vývojem našich příjmení a s různorodou motivací jejich vzniku. Příjmení nejčastěji vznikala z (křestních) jmen, a to buď z výchozí podoby (Filip, Prokop), nebo z různých domáckých podob, odvozovaných zhruba 150 českými příponami (např. z Jakuba máme příjmení Kuba, Kubík, Kubíček, Kubec, Kubásek, Kuběnka, Kubín, Kubišta, Kubica, Kubský atd., dále i Jakubec, Jakubal, Jakubše, Jakubů atd.). Dalším bohatým zdrojem vzniku příjmení byla místní jména (Palacký z Palačova, Vocloň (= od sloň) podle domovního znamení U slona) a obecná jména podstatná (apelativa, dále A) (Kovář, Chalupník, Jelínek, Chmel, Kostka) a přídavná (Veselý, Černý), dále i jména národů a obyvatelská (Němec, Pražák, Hanák), slovesa (Velebil, Hovora), větná spojení (Potměšil, Drahokoupil) i nesklonná slova (Tenkrát, Cvak). Mnozí Češi jsou nositeli příjmení cizího původu, nejčastěji německého (Müller, Kurz), ale i francouzského (Dezort) [142]a italského (Demartini). V novější době k nám pronikají příjmení ruská, ukrajinská a polská, ale i orientální. Tyto skutečnosti jsou výsledkem historického vývoje, mezinárodních styků apod.

Jádro knížky (s. 39—287) tvoří Výkladový abecední slovník našich příjmení. Čtenář zjistí, že u některých příjmení je výklad jejich vzniku jednoznačný, např. Skořepa pochází z obecného zastaralého jména skořepa, tj. ‚skořápka, skořepina‘, Novák z příd. jména nový, tj. ‚nově přistěhovalý soused‘, Knipl (Knypl) z německého Knüppel, tj. ‚klacek‘. U mnoha příjmení je však možných výkladů více. Je to dáno tím, že jedno a totéž příjmení mohlo vzniknout na různých místech v rozdílné době a z rozmanitých příčin; např. rozšířené příjmení Růžička má nepochybně spojitost s obecným jménem růžička, tj. zdrobnělina z růže; mohlo však vzniknout i podle domovního znamení, ve kterém byla růžička, mohlo být původně přezdívkou pohlednému člověku, popř. se též vztahovat k jiné květině barvou či tvarem podobné růži.

Při zpracování knihy bylo použito tzv. hnízdové metody, tj. pod jedním, z hlediska tvoření základním příjmením, jsou uvedená i další, odvozená ze stejného základu, např. pod příjmením Kos (název ptáka) je uveden Kosek, Kosík, Kosejk, Kosák (je však i východomor. kosák — ‚žnec‘), pod heslem Mařák je uveden i Mařáček, Mařan, Mařas, Mařatka, Mařenec, Mařík, Mařinec.

Vznik některých příjmení je upřesněn letopočtem prvního doložení (např. Kvasnica 1385), popř. též historickými doklady, např. Racek 1376 Radslav z Olšan, 1365 Racek; z osobního jména se změnou ds-c. Kouba 1509 Jacobus sutor (švec) dictus Kouba. Pro čtenáře však není jasné, v kterých případech jsou tyto údaje uvedeny (nejspíše tehdy, když se je podařilo získat, mohou však být i důvody jiné), a marně hledá vysvětlení v úvodu.

Zpracování takového množství materiálu, kterého bylo použito pro přípravu publikace Naše příjmení, muselo nutně způsobit mnoho autorských problémů a patrně vyvolá i četné připomínky týkající se zejména etymologie příjmení; ty bývají u prací tohoto druhu jedny z nejčastějších. (Vzhledem k tomu, že jim věnuje velkou pozornost recenze J. Spala v Onomastickém zpravodaji ČSAV 25, 1984, č. 3—5, s. 420—4, se jimi zde nezabýváme.) Proto je také v úvodu práce k výkladu původu jednotlivých příjmení řečeno, že „v mnoha případech jde však o vědeckou hypotézu, o výklad pravděpodobný, opřený o jazykový rozbor. … Slovník uvádí výklad či výklady nejčastější, takové, pro něž je opora v materiálu, s vědomím, že to nemusí být jediná či jedině správná možnost“. Některé hypotetické výklady původu příjmení patrně podnítí vedle polemiky i zájem o další rodopisné bádání v této oblasti; to také jedině může přivést až k samému vzniku příjmení a k jeho prvotní podobě.

U většiny příjmení se uvádí několik možných motivací jejich vzniku. Není však objasněno, jak jednotlivé motivační možnosti hodnotit. Vzhledem k to[143]mu, že tyto podněty jsou řazeny bez dalšího komentáře a není přitom přihlédnuto k jejich frekvenci či míře pravděpodobnosti, mohl by u laického čtenáře vzniknout dojem, že častost jejich použití je u jednoho a téhož příjmení stejná. Týká se to zejména příjmení, u nichž je jako jeden z možných výkladů uvedeno nářeční slovo (a jeho motivace tedy nejspíše nářečně omezena), např. u takových hesel jako Kuták A (=apelativum) kuták=pohrabáč; valaš. nář. okovaný cep, valaš. nář. A kuťák=králík; též ze sl. kutat=dolovat. (Pojem ‚apelativum = A‘ se zde užívá ve velmi širokém pojetí i pro slova staročeská, nářeční aj.) Dodejme, že apelativum kuták ‚pohrabáč‘ není v slovnících spisovné češtiny doloženo a že je tedy patrně stylově (slangově?) omezeno.

Apelativ, ke kterým se odkazuje a která nejsou v běžných slovnících doložena, je více. Jsou i z oblasti staročeské. U hesla Polák se např. vedle výkladu kdo přišel z Polska, je polské národnosti jako další motivace uvádí staročeské apelativum polan=kdo obdělává pole; venkovan; polská mince. V Malém staročeském slovníku je však Polan uveden pouze jako označení národnosti; tak je také zachycen v staročeském materiálu Ústavu pro jazyk český ČSAV a dále i v Klaretově a v Jungmannově slovníku. Význam ‚kdo obdělává pole‘ v uvedených slovnících není, pouze význam ‚kdo na polích nebo rovinách bydlí‘ u Jungmanna, a to u hesla Polák; význam ‚polská mince‘ je u hesla Polák zase v Machkově Etymologickém slovníku. V mnohých případech tedy postrádáme větší přesnost v citaci literatury; chybí i přehled použité literatury, který by snad mnohé nejasnosti tohoto druhu vysvětlil.

Určitá nevyrovnanost zpracování je též u příjmení vzniklých ze jmen místních. Např. u hesla Lukavec se uvádí (vedle A luka) možnost vzniku z MJ Lukavec u Pacova, u Hořic, u Lovosic, u Bílovce (dále i méně pravděpodobná motivace z obyvatelského jména odvozeného z MJ Lukavice), u hesla Lejnar z něm. příjmem Leiner, toto z A Laine=skála; často z MJ se pro ilustraci neuvádí ani jediné z takových místních jmen.

I když byl slovník při výběru uváděných příjmení nepochybně silně omezen možným rozsahem, občas zarazí, že některé příjmení (např. i v rámci hnízdování) chybí; např. u hesla Čáp Čápa A čáp=pták; A čapa=velká noha, tlapa; Čapk-ka (též A), Čap-la, Čap-oun (zhrub.) postrádáme časté příjmení Čapek, a to i pro známou vznikovou motivaci z domovního znamení s čápem (Růžička s touto motivací je např. uveden).

Jisté výhrady lze mít i k výkladům slovotvorným. Příjmení tu jsou totiž obvykle členěna na základ (či slabiku — slabiky považované za základ) a ostatek se hodnotí jako přípona, např. Melich-árek. Třebaže existuje i příjmení Melich (z OJ Melichar), nelze členit příjmení Melichárek, Melichařík jako Melich-árek, -ařík, ale je třeba vycházet z nepochybného základu Melichar + -ek, -ík. Ani složená jména jako Velislav, Velemír nelze slovotvorně členit jako Vel-islav, Vel-emír; slav a mír jsou stabilizované slovanské kom[144]ponenty, takže podle běžných slovotvorných zvyklostí je členění Vele-mír (resp. Vel-e-mír), Veli-slav (resp. Vel-i-slav).

V knize došlo i k určité terminologické nepřesnosti: „Každý z nás má dvě jména: osobní jméno a příjmení.“ Je třeba dodat, že i příjmení (a také přezdívky, přídomky, jména po chalupě ap.) jsou osobní jména — antroponyma. Osobním jménem se tedy zde mylně označuje pouze dříve křestní, nyní rodné jméno, které je úředně (oficiálně) označováno jen jako jméno.

Přes jisté výhrady, které lze ke knížce Naše příjmení mít a které jsou u takovýchto prací časově a odborně nesmírně náročných běžné, je třeba konstatovat, že jde o práci velmi cennou, přínosnou a čtenářsky neobyčejně zajímavou. Její hodnota je nepochybně dána i tím, že jde o první českou práci o příjmeních zpracovanou do podoby výkladového slovníku, využívajícího celoživotní badatelské píle našeho předního antroponomastika Josefa Beneše. Česká onomastika tím splatila jeden dlouhodobý dluh.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 3, s. 141-144

Předchozí Lenka Kusáková: Nejedlého kritika Thámovy české gramatiky z r. 1798

Následující Eva Pokorná: K publikaci Vžitá česká vlastní jména geografická