Sborník přednášek o slangu a argotu

Eva Schneiderová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V červenci 1987 vyšel Sborník přednášek z III. konference o slangu a argotu v Plzni 24.—27. ledna 1984.[1] Publikací sborníku pokračuje vydavatel (Pedagogická fakulta v Plzni) ve chvályhodné tradici informovat okruh zájemců o nových poznatcích v oblasti slangu a argotu, jak byly představovány na mezinárodních konferencích k tomuto tématu.[2] Vzhledem k tomu, že i tentokrát jde o neprodejný tisk určený především účastníkům konference a některým vybraným institucím (knihovnám, vědeckým ústavům), chceme zde o jeho obsahu podat podrobnější informaci.

Sborník je ve srovnání s předešlými opět rozsáhlejší. Zahrnuje 25 příspěvků (celkem 223 stran), u většiny jsou také cizojazyčná resumé. Diskusní příspěvky (jichž bylo 76) již do sborníku zařazeny nebyly.

Moderní zkoumání slangů je značně mnohotvárné. Tento fakt se odrazil i v přístupech účastníků konference k danému tématu a jeho aspektům. K tradičním příspěvkům patří práce převahou materiálové, které usilují o zachycení a předvedení konkrétního slangového výraziva určitého pracovního nebo zájmového prostředí. Do této skupiny bychom mohli zařadit příspěvek M. Churavého Z minulosti a současnosti cirkusového slangu. Autor konstatuje, že u cirkusového slangu, stejně jako u sportovního, má svůj vlastní slang každá disciplína (např. artistika, drezúra zvířat ap.). Soustřeďuje se proto na skupinu slangových výrazů, týkajících se cirkusu jako celku. Příspěvek O. Rýdla Příspěvek k technickému slangu poukazuje na to, že rozvoj počítačů přinesl s sebou mnoho nových výrazů, z nichž některé, zpočátku pociťované jako slangové, přecházejí postupně k výrazům profesním, či dokonce mezi termíny. Řadíme sem rovněž příspěvek B. Dejmka Nespisovné výrazy rockové hudby, jejich charakter a zdroje, předkládající nám soubor výrazů, které je možno posuzovat jako více či méně nespisovné, omezené na prostředí a atmosféru rockové hudby v české situaci, blízké jiným druhům hudby a mluvě generace, která rockové hudbě „fandí“. Příspěvek J. Koldové Jihočeský vorařský slang zachycuje jeden z historických, tj. již zaniklých slangů, užívaný plavci na řece Vltavě, Otavě a Lužnici. Referát L. Kubů Slang sklářský a slang z prostředí porcelánek představuje malou sondu do profesního slangu těchto odvětví v konkrétní oblasti Sokolovska.

Postupy užívané v uvedených statích, ač nazvané tradiční, mají stále svůj velký význam, protože bez poznání jednotlivých druhů slangů není možno dojít k zobecňujícím závěrům. Výklad některých obecných zákonitostí i souvislostí slangu s jinými jazykovými vrstvami zachycuje ve svém příspěvku K vnitřní diferenciaci slan[152]gu J. Hubáček. Autor seznamuje čtenáře s některými hodnotícími kritérii pro vymezení hranice mezi slangovými prostředky profesními a zájmovými. V příspěvku J. V. Bečky Slang a diferenciace v běžné mluvené řeči autor argumentuje, že není slangem vše, co je v současnosti jako slang označováno (např. rodinná řeč, mluva mládeže), a zamýšlí se nad vztahem slangů k běžné mluvené řeči. V jistém směru patří k tomuto typu prací i příspěvek J. Bosáka Slang ako dynamický faktor, zabývající se okolnostmi přehodnocování hovorových a slangových prostředků v současné slovenštině.

Zkoumání slangu je do značné míry záležitostí sociolingvistickou a psycholingvistickou, což dokazuje např. příspěvek J. Nekvapila Některé sociolingvistické aspekty výzkumu slangů. Autor se zamýšlí nad typologií přístupů ke studiu slangů, diferenciací slangu v závislosti na sociálních rolích a některými sociolingvistickými a psycholingvistickými rysy v řečovém chování v určitém (zde vojenském) prostředí. Dále zkoumá slangy v ontogenezi, řeší otázku vztahu slangu jako souboru komunikačních prostředků a slangu jako lexikální vrstvy a zamýšlí se nad jedincem jakožto uživatelem několika slangů. Přínosný je příspěvek bulharské lingvistky C. Karastojčevové Bulharské sociolekty — současný stav a perspektivy, informující o výzkumu bulharských sociolektů za poslední desetiletí. Autorka konstatuje, že v Bulharsku existují v současnosti sociolekty všech základních typů, upozorňuje na prolínání sociolektů různého typu a druhu (argotu a slangu; profesionálního a zájmového slangu). Zdůrazňuje, že na rozdíl od argotů, které zcela zanikají nebo mění své podstatné rysy, slangy se stále aktivizují, jak co do počtu, tak i co do bohatství slovní zásoby.

Značná pozornost byla věnována užití slangů mimo běžnou komunikační sféru, a to v publicistice. Příspěvek E. Minářové Slang v regionálním tisku poukazuje na to, že slang v současnosti proniká stále častěji do povědomí nejširších uživatelů češtiny a porušuje hranice prostředí svého vzniku. Dokladem toho je i stále častější využívání slangu v publicistickém stylu, což je zde doloženo konkrétními příklady. V příspěvku V. Flegla Sportovní slang a sportovní publicistika se zdůrazňuje, že texty psané i mluvené sportovní publicistiky vznikají v extrémních komunikačních podmínkách, a je proto vždy nutné citlivě posuzovat využití prostředků ne plně spisovných. Silnou motivací k uplatnění slangových prostředků je nejen snaha o navázání kontaktu s diváky (posluchači, čtenáři) a respektování jejich mentality, ale také pocit vyjádření důvěrné znalosti tohoto prostředí. Na možnosti využívání slangů při překladu se zaměřuje příspěvek M. Čejky Překlad literárního díla a jazyková situace, jehož autor na konkrétním příkladu zvažuje vhodnost překladatelova přístupu k využití prvků obecné češtiny při překladu. Tyto práce poukazují na významné postavení slangu v stylistickém rozvrstvení slovní zásoby.

K živé problematice patří zkoumání slangu v onomastice. Dokladem toho je příspěvek P. Hausera Přezdívky jako součást slangu. Autor posuzuje stav výskytu přezdívek v určité skupině horníků a dělníků a poukazuje na širší chápání pojmu „slangové přezdívky“, než tomu bylo doposud. Přínosný je také příspěvek německého lingvisty H. Naumanna Eigennamen im umgangssprachlichen Gebrauch [153]des Deutschen. Slangové používání vlastních jmen předvádí na přezdívkách pro některá toponyma a antroponyma a na souboru osobních přezdívek užívaných mládeží a dospělými.

Velmi podnětný je také příspěvek O. Martincové Neologismy v současné spisovné češtině a slang, zabývající se podílem slangu na pohybu současné spisovné češtiny v rovině pojmenovací a zkoumající faktory, které ovlivňují přehodnocení slangismů a jejich zařazování do jiných komunikačních sfér. Rovněž zajímavý je příspěvek J. Zemana K řečové komunikaci Čechů a Slováků v jednom sociálním prostředí, upozorňující na některé zvláštnosti řečové komunikace ve vojenském prostředí, které je kromě jiného charakterizováno soužitím příslušníků dvou národností. Autor popisuje tendence výběru jednotlivých výrazů v této komunikační sféře.

Z hlediska metodického a terminologického je velice významný příspěvek H. Schönfelda Jugendsprache und Stadtsprache in der DDR, pojednávající především o jazykovém inventáři mluvy mládeže a městské mluvy a nabízející metodické pokyny sloužící k jejich přesnějšímu zachycování a vymezování.

F. Kopečný se ve svém příspěvku K slangovému užití předložek zabývá dynamikou vývoje předložky přes a ukazuje, jak mají některé slangové jevy hluboké historické kořeny.

Přínosný je také druhý příspěvek bulharské lingvistky C. Karastojčevové Lexiko-sémantická indukce jako prostředek k obohacování slovní zásoby bulharského slangu mládeže, v němž je předmětem analýzy jeden druh sémantické derivace, složitý jazykový jev, který se projevuje jak v paradigmatice, tak v syntagmatickém plánu a pro který je příznačné velké množství modelů. Autorka charakterizuje a klasifikuje různé druhy lexiko-sémantické indukce a dokazuje platnost systémového hlediska v lexiku.

Specifickou otázku podílu slangového výraziva při výuce cizího jazyka připomněl L. Hajzer z Maďarska ve svém příspěvku Žargon v učebnikách i kursach russkogo jazyka. V příspěvku B. Nekvapilové — J. Nekvapila Zametki o sravnenii češskogo i russkogo studenčeskich slangov je na základě rozboru lexikálního mikrosystému pojmenování klasifikačních stupňů dokazována existence výrazné diferenční složky ve studentských slanzích češtiny a ruštiny.

Také zkoumání argotu přitahuje stále zájem jazykovědců, jak o tom svědčí např. příspěvek S. Utěšeného Poslední fáze argotu slavičínských zvěroklestičů, tzv. šviháčtiny. Na základě srovnání dvou rozdílných materiálů (Bartošova souboru z Dialektologie moravské z r. 1895 a souboru J. Míči pocházejícího z let 1940—65) je blíže charakterizován argot slavičínských zvěroklestičů, jediný z našich argotů putovního řemeslného, obchodního nebo zábavního podnikání popsaný v době svého plného rozkvětu. V příspěvku M. Krčmové Argot jako prostředek umělecké stylizace se autorka zamýšlí nad fungováním argotismů v uměleckém textu. Na rozboru konkrétního díla ukazuje hranice a možnosti dané formy aktualizace uměleckého sdělení. Zdůrazňuje, že informace podané v textu prostřednictvím argotismů jsou málo srozumitelné, a proto se argot hodí jako prostředek poetizace [154]umělecké literatury jen v náznaku. Zvláštností jsou texty psané přímo v argotu, kde však nejde o sdělování obsahu, ale o zvláštní typ formalismu, jehož cílem je vnímatele zaujmout a někdy i šokovat.

Jako poslední je ve sborníku uveden příspěvek L. Klimeše Hodnocení konference, který nejen shrnuje výsledky z této konference, ale poukazuje také na to, že mnohé úkoly zůstávají stále ještě nedořešeny (např. přesnější vymezení slangu a argotu, výzkum argotu, historie jednotlivých slangů a jejich vývoj aj.), a nastiňuje další možnosti zkoumání (např. výzkum slangu bývalých politických vězňů z období okupace apod.).

Sborník je jistě dalším cenným přínosem pro všechny, kteří se nějak problematikou zkoumání slangu či argotu zabývají, neboť umožňuje bližší seznámení s novými zajímavými a podnětnými výsledky práce z této oblasti výzkumu.

---

[1] Viz M. Krčmová, Konference o slangu a argotu, NŘ 67, 1984, s. 251—252.

[2] Viz Sborník přednášek o slangu a argotu v Plzni v září 1977 (Plzeň 1978) a Sborník přednášek z II. konference o slangu a argotu v Plzni 23.—26. září 1980 (Plzeň 1982).

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 3, s. 151-154

Předchozí Anna Pecušová: Studia Bohemica IV

Následující Jiří Kraus: Praktická učebnice stylistiky