Video

Libuše Čižmárová

[Články]

(pdf)

-

V poslední době se v mluveném jazyce i na stránkách novin a populárních časopisů setkáváme velmi často se slovem video ve významu ‚přídavné zařízení k televizoru, které umožňuje zaznamenat a znovu přehrát televizní vysílání, popř. reprodukovat záznam nahraný na speciální pásku jiným zařízením‘. Značně přibývá nejrůznějších složenin s první částí video-, jež se libovolně připojuje k základům domácím i cizím. Setkáváme se s nimi jak v tisku (Rudé právo, Věda a technika mládeži, Mladý svět, Tvorba aj.), tak i v televizních pořadech.

Vzhledem k tomu, že normalizovaný název pro uvedený přístroj existuje už dvanáct let,[1] ale je odlišný od názvu běžně užívaného, je stále pravděpodobnější, že jej uživatelé češtiny nepřijmou. Proto je třeba zaujmout k tomuto problému stanovisko.

Naše slovníková literatura posledního desetiletí se k otázce názvu uvedeného přístroje nestaví jednoznačně. Nejstarší slovníkově zaznamenaný název má Televizní slovník:[2] magnetoskop, méně správně videomagnetofon. Uvádí tedy názvy dva, ale k druhému zaujímá negativní hodnotící stanovisko. Klimešův Slovník[3] má pouze jeden název, odlišný od obou uvedených, a to videorekordér. A konečně v Technickém slovníku[4] najdeme jako heslové slovo magnetoskop a za ním jako vysvětlivku v závorce videomagnetofon. Výklad je uveden u hesla magnetoskop, u videomagnetofon se na magnetoskop odkazuje. K žádnému z hesel není připojeno hodnocení „správnosti“, lze je tedy považovat za ekvivalentní.

Existují tedy tři označení, a připočteme-li ještě populární video, pak se pro dané zařízení užívají výrazy čtyři. Tři z těchto názvů [136]obsahují buď jako první část složeniny, nebo jako samostatnou lexikální jednotku video (z lat. videre ‚vidět‘); v mezinárodní terminologii vystupuje tato část jako příd. jm. nebo jako první část složených slov znamenající ‚obrazový‘. Videorekordér lze tedy doslova přeložit jako ‚záznamník obrazu‘ (angl. record = ‚záznam‘ nebo ‚zaznamenat‘), videomagnetofon jako ‚záznamník obrazu a zvuku‘ (řec. foné = ‚zvuk‘; komponent magneto- obráží technologii zaznamenávání). Pokud jde o název magnetoskop, znamená v doslovném překladu vlastně totéž co videorekordér, tedy ‚záznamník obrazu‘ (-skop je z řec. skopeo ‚vidím‘). Jako součást odborného názvosloví jsou všechna uvedená složená slova zcela přijatelná, i když nepostihují možnost reprodukce zaznamenaného zvuku a obrazu; ostatně žádné pojmenování nevyjadřuje komplexně skutečnost, kterou označuje, jen její určité stránky. Pokud vezmeme v úvahu pouze čistě onomaziologické hledisko, jeví se jako přece jen nejvhodnější ze všech tří uvedených názvů videomagnetofon, poněvadž je v něm obsažena schopnost záznamu jak zvuku, tak obrazu, kdežto ostatní názvy postihují pouze schopnost přístroje zaznamenat obraz, třebaže se samozřejmě nahrává obojí. Je však třeba akceptovat také jiná hlediska, a to především zapojitelnost pojmenování do kontextu, schopnost tvořit odvozeniny, délku výrazu, jeho stylistické zařazení apod.

Slovníky zpravidla neuvádějí názvy jednotlivých typů přístrojů, obvykle v nich najdeme jen pojmenování pro základní zařízení, tj. takové, které umožňuje zaznamenat a zároveň i reprodukovat televizní vysílání. Jen Technický naučný slovník[5] u hesla magnetoskop uvádí: „Některé druhy magnetoskopu mají možnost pouze záznamu (záznamový m.) nebo pouze reprodukce (reprodukční m.)“. Běžný jazyk si však už pro tyto přístroje vytvořil stručnější, jednoznačnější, dobře fungující paralely videonahrávač a videopřehrávač, stejně tak jako pro další přístroje a pomůcky z oblasti videotechniky, jejichž označení zatím ve slovnících uváděna nejsou.

V jazycích bývá častým jevem, že s přejímanou reálií se přejímá i její pojmenování (telefon, televize apod.). Videotechnika se k nám rozšířila především z anglosaských zemí, kde se běžně užívá složenin s první částí video-[6]; proto se pojmenování různých zařízení z této oblasti v češtině buď přejímají celá přímo z angličtiny, např. video[137]telephon/videophon (s grafickou úpravou, tedy -fon), nebo se druhé části složenin překládají, např. videodisc — videodeska, videoape — videopáska/-pásek, videoplayer — videopřehrávač, příp. se uplatňují nové termíny tvořené podle anglických vzorů, např. videomagnetofon.

Fungování těchto složenin v češtině podporuje existence složených slov běžných v technice přenosu informací, které mají první část radio-, mono-, stereo-, audio-, fono- apod.[7]

Komponent video- lze zařadit mezi morfémy přechodného charakteru,[8] jež nelze zcela jednoznačně zařadit ani mezi kořenné morfémy, ani mezi afixy. Takových morfémů cizího původu funguje v češtině značné množství, např. anti-, auto-, elektro-, foto-, hyper-, inter-, kontra-, makro-, mini-, mikro-, mono-, neo-, poly-, termo-, para-, super-, ultra- a mnohé další. Video- se jako většina jiných komponentů kombinuje s kořennými morfémy cizími (videotechnika, videoprogram, videospektrum, videoklip[9] apod.) i českými (videonahrávka, videotvorba, videonovinky, videokoutek, videozáznam, videopořad, videoslužba atd.).

Složeniny s první částí video-, ať kombinované s kořenným morfémem cizího původu, nebo v hybridních složeninách s komponentem českým, se nevymykají slovotvorným zákonitostem současné češtiny.

Název magnetoskop byl normalizován v ČSN před více než deseti lety. V té době nebyla ještě videotechnika tak spotřebitelskou záležitostí, jako je tomu dnes; přístroj pro magnetický záznam a reprodukci televizního signálu byl znám v podstatě jen okruhu odborníků. Hledal se pro něj tehdy vhodný název. Výraz magnetoskop se jevil jako slovo krátké, ohýbatelné, tvořící dvojici se slovem magnetofon a zapadající do kontextu jiných, v češtině už déle užívaných složenin jako mikroskop, elektroskop apod.[10]

Proto se v této době mohl název magnetoskop jevit jako optimální. Situace se však za uplynulých deset let radikálně změnila. Videopřístroje různého druhu se stávají součástí domácností, zakládají se videokluby, videokoutky, v nichž se organizují videovečery, pouštějí se videonahrávky či videoklipy zaznamenané na videokazetách, jež [138]jsou ukládány ve videobankách atd. Jsme svědky rozmachu nového kulturního fenoménu, jenž úzce souvisí s rozvojem počítačové techniky a který bude mít dosah srovnatelný snad jen se zavedením televize. Příslušnost k této oblasti kultury se vyjadřuje jedním společným prvkem, totiž morfémem video-, jenž se připojuje k téměř libovolnému lexikálnímu základu. Slovo magnetoskop bohužel tuto podmínku nesplňuje, nezačíná komponentem video-, a z tohoto prostého důvodu nemá velkou naději se do obecného užívání prosadit, tím spíše ne, že označuje základní zařízení videokultury. — Uveďme jeden drobný příklad: na telefonický dotaz do brněnského Tuzexu, zda je v této prodejně možno zakoupit magnetoskop, odpověděla prodavačka po zaváhání otázkou: „To myslíte české video?“ Patrně tedy považuje název magnetoskop za firemní značku (přístroje vyráběné Teslou Bratislava ve spolupráci s firmou Philips nesou označení Magnetoskop VM 6465) pro zařízení obecně označované jako video.

Podívejme se nyní, jak se s otázkou pojmenování pro tento přístroj vypořádaly jiné evropské jazyky: francouzština zavedla termín magnétoscope. Polština kodifikovala název magnetowid, ale v běžné komunikaci i v publicistice se stále častěji užívá slova wideo. V němčině byl sice původně přijat název Bildspeichergerät či Bildbandgerät, ale v prospektu ke zmíněnému výrobku Tesly Bratislava a firmy Philips najdeme v německém textu označení Video-Recorder. Další evropské jazyky užívají názvů s první částí video, která se připojuje k přejatému nebo domácímu základu: angličtina vytvořila protějšek k názvu tape recorder ‚magnetofon‘ předsuntím slova video: video tape recorder (ten se později zjednodušil na video recorder a pronikl do užívání i v jiných jazycích). Po zavedení nové technologie byl název opět rozšířen na video cassette recorder, jehož se nyní užívá ve zkratce VCR. S touto zkratkou se setkáme i v holandštině a italštině. V ruštině byl zaveden název videomagnitofon (náš videomagnetofon je tedy buď přejímkou z ruštiny, nebo — což je pravděpodobnější — vznikl samostatně, na základě téže motivace jako anglické pojmenování, jako paralela termínu magnetofon; snad zde působily oba vlivy). Španělština užívá prostého názvu video, severské jazyky pak složenin s dalším komponentem (nebo komponenty) domácím: švédština má název videobandspelaren, norština videomaskinen, dánština videobandoptager. Z uvedeného srovnání je tedy zřejmé, že běžné označení daného zařízení (video) je v souhlase s většinou evropských jazyků.

Pokud jde o pojmenování příbuzných přístrojů, navrhují zmínění [139]odborníci[11] pro televizní kameru se záznamovým zařízením (pro niž se v běžném jazyce užívá výrazu videokamera) název kameskop, přejatý z francouzského slova caméscope.

Odborná technická časopisecká literatura užívá nejčastěji výrazu videomagnetofon, v běžné komunikaci i v publicistice[12] se pak zcela jednoznačně prosadilo slovo video.

Slovo video však v současnosti nabývá ještě jiného, širšího významu; kromě názvu pro uvedený přístroj znamená také videokulturu jako takovou, srov. např. formulaci problém zvaný video v uvedeném článku v Rudém právu či odbor video Supraphonu apod. Významy v oblasti videotechniky paralelní výrazům televizor a televize se oba vyjadřují slovem video. Pokud tedy užívání tohoto pojmenování pokročilo tak daleko, je neudržitelné považovat je i nadále za slangové.

K formování slova video a k jeho substantivizaci v češtině došlo na základě dvou zdrojů. Jednak byl osamostatněn komponent video- z přejatých složenin, patrně především ze slova videorekordér, jednak při stabilizaci tohoto slova jistě nemálo působilo jeho užívání v běžné komunikaci v jiných evropských jazycích, prokazatelně v angličtině, němčině, španělštině a polštině.

Jako odborný termín je slovo video pro svou významovou nejednoznačnost skutečně málo vhodné. Jako běžný, neterminologický výraz znamená však obohacení slovní zásoby a v tomto smyslu bylo už češtinou adoptováno. Organicky se totiž včlenilo do morfologického systému češtiny, k substantivnímu typu město. Neexistují sice původní česká slova se samohláskou před koncovým -o, avšak několik takových slov bylo už do češtiny přejato dříve, např. kakao, rodeo, rádio, studio apod. Tak jako slovo rádio bylo kdysi spisovným jazykem akceptováno jako prostředek běžné komunikace, zatímco v odborné oblasti pro ně existují delší a adekvátnější názvy radiopřijímač nebo rozhlasový přijímač, mělo by být také slovo video „uznáno“ za spisovné, samozřejmě s tou výhradou, že jako termínu by se užívalo názvu delšího a přesnějšího, v němž by však složka video byla obsažena. (Podobně tomu bylo i se slovem kino a názvem kinematograf.) Škoda, že odborníci stále trvají na normalizovaném názvu magneto[140]skop, který nezapadá do kontextu expanzívně se šířících, pravidelně a spontánně tvořených složenin s komponentem video-.

V případě názvu magnetoskop se úzus od schválené normy odchýlil, a protože je zřejmé, že by se termín neměl příliš lišit od názvu běžně užívaného, bylo by vhodné stanovisko odborníků znovu přehodnotit, aby se předešlo komunikačním nedorozuměním.

---

[1] Československá státní norma (ČSN) 34 5117 Magnetický záznam obrazu. Názvosloví normalizovala pro přístroj v běžné komunikaci zvaný video název magnetoskop. V časopise Sdělovací technika 8, 1987, s. 285—286, se v článku K názvu magnetoskop autorů J. Millerové, Zd. Nováka a T. Zemana píše, že tento název byl schválen subkomisí pro záznam signálu Úřadu pro normalizaci a měření dne 11. 1. 1978 a uvádějí se důvody, proč byl tento název zvolen.

[2] Televizní výkladový slovník, Odbor výzkumu programů ČST a diváků v ČSSR, 1978, díl 1, s. 84, díl 3, s. 266.

[3] L. Klimeš, Slovník cizích slov, Praha 1981, s. 773.

[4] Technický naučný slovník, díl 4, Praha 1983, s. 20, díl 7, Praha 1986, s. 160.

[5] D. cit. v pozn. 4, díl 4, Praha 1983, s. 20.

[6] Srov. Velký anglicko-český slovník, díl 3, Praha 1985, s. 2565; ještě více složenin tohoto typu uvádí Velký anglicko-český technický slovník, díl 3, Praha 1960, s. 986—987.

[7] Srov. M. Dokulil — J. Kuchař, Slovotvorná charakteristika cizích slov, NŘ 60, 1977, s. 182.

[8] Srov. O. Martincová — N. Savický, Hybridní slova a některé obecné otázky neologie, SaS 48, 1987, s. 124—139.

[9] Videoklip = ‚dramatické zpracování písničky natočené na principu magnetického záznamu obrazu a zvuku‘ (angl. clip = ‚střih, ústřižek‘).

[10] Podrobněji srov. článek cit. v pozn. 1.

[11] Srov. pozn. 1.

[12] Srov. např. článek V. Míškové Festival pro tisíce — video pro dva v Rudém právu z 25. června 1988 (s. 5), rubriku Co vidělo naše video, jež v r. 1988 vycházela v Mladém světě, dále občasnou rubriku Pusťme si video v Tvorbě, televizní pořady Videostop či Video a já aj.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 3, s. 135-140

Předchozí Miloslav Churavý: Z hereckého slangu

Následující Jana Slavíčková: Čísla o češtině