Časopis Naše řeč
en cz

Z hereckého slangu

Miloslav Churavý

[Články]

(pdf)

-

(Výrazy spojené se získáváním finančních prostředků někdejšími putujícími umělci)

Životní úroveň kočujících herců bývala kdysi velmi nízká. Až příslovečně nízká, vždyť ještě začátkem našeho století (a ze zkušeností vlastního příbuzenstva vím, že i mezi oběma válkami) platilo rčení mít hlad jako herec. Nám však v tomto příspěvku půjde hlavně o způsob odměňování členů putovních hereckých společností, jak se projevuje v starším hereckém slangu.

Nejčastěji se v memoárové literatuře objevují výrazy hrát do dílů a hrát na party. V soupisech a slovníčcích se často pokládají obě fráze za synonymní. Slovník spisovného jazyka českého (Praha 1960—71; dále SSJČ) nezachycuje frázi ani u slovesa hrát, ani u podst. jmen díl nebo part: jen 3. význam výrazu part nepřesně vysvětluje ‚zast. slang. podíl na výdělku, část zisku‘ s příkladem z prostředí hudebnického a 2. význam slova díl synonymem ‚podíl‘. A. Branald[1] vykládá part jako ‚podíl herce na čistém zisku z představení (srovnej hrát do dílů)‘ a také jinde[2] píše: „Večer hráli prvně do dílu jako svépomoc. Matka … položila na noční stolek tři desetikoruny. Jeden díl za koncesi, jeden za herečku a ten třetí posílají herci tatínkovi. Aby prý se nebál o angažmá. Budou mu posílat jeho part, dokud se neuzdraví.“ Spisovatel tu tedy stylisticky využívá oba výrazy jako dokonale záměnné. J. Hubáček ve svých publikacích[3] vysvětluje frázi hrát do partu (hrát do dílu nezaznamenává) ‚dělit se o výtěžek ze [127]vstupného‘, a v první práci k tomu ještě dodává „neboli o tzv. komunu“ (o významu komuny bude řeč později). Jeho výklad přejímá L. Tomsová[4] i F. Černý.[5] Ten propojuje slova part a díl odkazem a u výrazu díl obšírněji vykládá: „díl (hrát do dílu, hrát na díly) ‚čistý zisk z divadelního představení se u některých společností dělil na tzv. díly; díly se rozdělily mezi podnikatele a členy souboru podílející se na inscenaci‘.“ Vedle nepřesnosti jindy spolehlivého pamětníka A. Branalda (ten v knize My od divadla jako jediný připomíná i frázi hrát na tály, pravděpodobně z německého Teil ‚díl, podíl‘) se mi v jiných hereckých vzpomínkách projevuje jistý rozdíl mezi díl a part. Tak např. J. Vojta[6] líčí přijímací pohovor s ředitelem společnosti: „Co se gáže týče, žádnou s vámi sjednávat nebudu, protože hrajeme do dílů.“ A k tomu hned poznamenává: „Hrát „do dílů“ znamenalo, že to, co se večer vybralo, se hned mezi všechny rozdělilo, a to tak, že ženatí s dětmi dostali víc, svobodní méně.“ Naproti tomu F. Hlavatému[7] při stejné příležitosti řekl direktor: „… proto vás angažuji za dvacet pět zlatých měsíční gáže, která se vyplácí v ‚partech‘.“ Nešťastný, ve světové válce oslepený herec F. Bohuslav[8] hlásí: „Tam se nevyplácela gáže na party, nýbrž osmidenně (!?) jako u pořádného divadla.“ U V. Vydry[9] nacházíme: „Tam, kde se hrálo „do gáže“, vyplácela se také denně mezi představeními a také po částkách (po „partech“) v poměru k výši gáže jednotlivců a ovšem, jak dovolovala tržba.“ K. Želenský[10] vzpomíná s nadšeným výkřikem: „Je tu Krumlovský! Návštěvy budou valné — o tom není pochyby — budou větší party, resty na gáži se budou splácet.“ Apod.

Podle toho tedy díl je ‚prostý podíl na denním zisku‘, kdežto part je ‚část sjednané gáže, denní záloha na gáži‘. Hrát do dílů, do dílu, na díly je nádenický „honorářový systém, k jakému sahal počestný podnikatel jen v období krajní tísně. Principála zbavoval rizika, ale i odpovědnosti“.[11] Naproti tomu hrát na party, do partu, do gáže bylo [128]jistě důstojnější,[12] protože ředitel při stanovení výše gáže, byť vyplácené v zálohách, jejichž výše byla podmíněna počtem diváků, musel přihlížet k výkonu herce a k jeho sociálnímu postavení, i když naneštěstí velmi často byl nucen restovat, tj. hercům zbytek gáže dlužit. V. Vydra[13] uvádí: „Nedoplatkům, které takto (při malých zálohách) rostly, říkalo se v herecké hantýrce rest. Herec měl u ředitele tolik a tolik restů. Tyto resty se při dobrém vedení většími party vyrovnaly, anebo, když herec odcházel při špatném vedení, zůstal mu ředitel rest dlužen.“ Samozřejmě, že čím větší byl rest, tím pevněji byl herec, který nechtěl o něj přijít, připoután ke společnosti, k direktorovi. A některý direktor i toho zneužíval a zadržováním restů si zajišťoval, aby se mu parta nerozpadla. Ale ještě k citátu: Vydra považuje slovo rest za přináležející do herecké hantýrky, tedy do hereckého slangu. To se v laickém pohledu zhusta stává, že některý obecný výraz považuje uživatel slangu za typický pro vlastní prostředí, a dokonce leckdy i za vyrostlý v jeho vlastním kolektivu. Ale slovo rest, německým prostředím upravené italské maskulinum resto, vyhovující svou podobou i našemu jazykovému systému, najdeme v německo-českém slovníku bez jakéhokoli omezení,[14] v SSJČ jako obecné zastarávající ‚co zbývá zaplatit, nedoplatek‘, v Slovníku spisovné češtiny (Praha 1978) už jen jako hovorové ‚co zbývá dokončit, nevyřízený spis‘. Z toho tedy vyplývá, že rest není slangový výraz (jako je tomu při slovese restovat), nýbrž slovo ve starší době běžně užívané.

Ještě se v Hubáčkově výkladu zastaralého spojení hrát do partu objevilo slovo komuna, také přejímané F. Černým. Ale komuna neznamená totéž, co domnělá synonyma hraní do partu a do dílu. Byl to sociálně a ekonomicky nejnižší, nejproletářštější typ divadelní společnosti, jejíž zkrachovaný direktor propůjčil svou koncesi hercům, aby se sami starali o hospodářskou stránku kolektivu, zatím co on buď zůstal ve společnosti jen jako jeden z jejích členů, nebo ji docela opustil. Ani komuna není slangovým výrazem. Slovo z latinského [129]základu znamenajícího pospolitost, činnost pro obecné dobro, ke společnému prospěchu, něco s někým společně nésti, dělit se s někým oč ap. žilo v obecném povědomí.

Kromě partů jako denních záloh na gáži bývala ještě záloha mimořádná — a bývala i u divadel stálých — a té se říkalo ákonto. J. Šmaha[15] o něm píše: „Po představení přinesl ředitel nebo jeho choť kasu, ve které byly lístky a peníze, denní příjem — podělovali herce a dávali à conto. Byli jsme v gáži. Ta se však vyplácela každého dne.“ Skoro všechny prameny ponechávají italskou pravopisnou podobu nebo ji jen částečně počešťují (do jaké míry je to jen zásluhou korektorů, nelze posoudit). Zato celý předložkový výraz, jehož základem je italské maskulinum, skloňují jako prosté neutrum na -o: žádané à conto vyplatila (R. Deyl), pumpnout (ředitele -Ch) o à konto (F. Bohuslav), chodil příliš často pro à conta (V. Budil), (šli) s těžce vydobytým a contem do hospůdky na „gáblíček“ (E. Pechová) ap. Z takového morfologického začlenění cizího výrazu do české věty je poznat, že původní výraz úředního jazyka (méttere) a conto ‚(připsat) na účet‘ — ostatně SSJČ uvádí i pro současnost podobu a conto jen jako obchodní termín, aniž ovšem určuje slovní druh takového citátového spojení a prozrazuje jeho eventuální hovorové paradigma — přešel do úst řemeslníků, živnostníků, jejich obchodních partnerů a drobných střadatelů, kteří už přijímali slyšený termín jako kompaktní. Zůstal však spjatý s finančními záležitostmi a zobecněl ve výraz interslangový. Přirozeně, že v neskloňované podobě je termínem spisovným.

Synonymem k ákontu byl jiný slangový výraz, totiž fóršus (SSJČ), foršus (O. Scheinpflugová) i fóršús (V. Vydra) (z německého Vorschuss ‚záloha‘). Ačkoli všichni autoři pamětí ho považují za herecký výraz (do hereckého slangu ho zahrnuje i F. Černý, kdežto J. Hubáček ho správně označil „isl“), je interslangový, protože se objevoval v mluvě každého zaměstnance, ať to byl herec, příručí, železničář, úředník nebo třebas i důstojník, prostě každého, komu nevystačily finanční prostředky až do měsíční výplaty služného. Se zavedením pravidelných záloh tento jazykový relikt vymizel.[16]

Jiným zdrojem příjmů vedle přímých odměn za výkon byla pro herce cedulařina nebo cedulářství. O významu této činnosti v životě [130]divadelního souboru pro obživu hereckých rodin svědčí i bohatost odvozenin od slova cedule, obecně ‚větší list papíru s veřejným oznámením, vývěska, návěští, plakát‘, v divadelním prostředí ‚reklamní sdělení o provozované hře, jejích osobách a obsazení rolí, o ceně vstupenek aj., vyvěšované na nárožích nebo i roznášené po domech‘. Sami herci, když si odbyli mezi 8. až 11. hodinou dopolední zkoušku, chodili podomně zvát obecenstvo na večerní představení. A protože přitom roznášeli ty cedule, říkalo se jim ceduláři a slovesné spojení ‚chodit zvát‘ se nahrazovalo slovesem cedulařit. Ceduláři měli svého vedoucího, tzv. prvního ceduláře, jímž býval obyčejně služebně nejstarší a u diváků nejoblíbenější herec. Když ostatním přiděloval na zvaní ulice a byty, sám si ponechal přirozeně ty nejvýnosnější, kde bydleli zámožnější obyvatelé města nebo vůbec nadšení návštěvníci divadelních večerů, stálí příznivci divadla; takovému okrsku a štědrým obyvatelům tam bydlícím se pak metonymicky na základě místní souvislosti říkalo dobrá cedule. Vedle prvního ceduláře „nosil někdo druhé cedule, jiný třetí, čtvrté“, jak vzpomíná V. Vydra.[17] Předpokládaná pojmenování druhý, třetí atd. cedulář a první cedule nejsou doložena.

Části obce, v níž cedulář zval, se také říkalo strana, aspoň tak to dokládá F. Černý.[18] R. Deyl[19] si pohrává s označením zváč-štváč pro ceduláře: „Náměstí a hlavní ulice bývá rayonem vrchního štváče, odlehlejší části města připadnou jeho pomocníkům.“

Divadelním „cedulím se také říkalo — nevím opravdu proč — synovci“, přiznává se V. Vydra[20] (nějaká souvislost s frází mít strýčka ‚něco napřed, do zálohy‘, tedy tady ‚něco napřed vytištěného, předtištěného, do čeho se vpisuje datum a místo konání‘, je ovšem dost krkolomná). E. Tomsová[21] zachytila někde označení nemluvně, ale o objasnění tak zastřené motivace se ani nepokusila (mlčenlivý, němý začátek divadelního ruchu?). Konečně F. Černým[22] uváděné pojmenování mrtvola pro ‚plakát se jmény herců, kteří od společnosti odešli‘, má motivaci aspoň trochu vysvětlitelnou, pochopitelnější, nejspíš v ustrnulosti, neživotnosti dávno odbytých údajů.

Do tohoto významového pole náleží ovšem i výrazy, které znamenají ‚vnucovat vstupenky hned při zvaní‘ na večerní produkci: jít (na diváky) s revolverem a ještě drastičtěji vraždit.[23] Pro ‚někoho, kdo si nechtěl od herce koupit vstupenku na [131]jeho benefici‘ zaznamenává K. Želenský[24] tuhej Svoboda. Toto slovní spojení — bohužel vyskytující se ojediněle — vzniklo asi kontaminací označení netečných, nechápavých, špatně reagujících diváků za tuhé[25] a rčení šlo to ztuha — Václav Svoboda, ale v docela jiném významu. Když V. Svoboda v l. 1867—80 řediteloval, úzkostlivě dbal, aby herci dokonale uměli úlohy zpaměti. Jakmile někdo „roli soukal, přistoupil ředitel Svoboda v zákulisí k němu a vtiskl mu do ruky malý papírek. Stálo tam: Šlo to ztuha — Václav Svoboda. Toho rčení se mezi herci užívá podnes, nejde-li text jak se patří od úst,“ vzpomíná R. Deyl[26] a B. Bezouška[27] stoletou tradici toho úsloví potvrzuje: „To se vžilo; kdykoli jde v divadle něco „ztuha“, neopomeneme dodat Václav Svoboda.“

Po domech zvát nechodil jen cedulář, ale výjimečně i herec, jemuž měl toho dne připadnout čistý zisk z představení, z tzv. benefice. Toto femininum pochází z latinského základu, z neutra beneficium ‚dobrodiní, přízeň‘, ale bezprostřednější převzetí je z německého das Benefiz ‚prospěch‘ nebo z osamostatnělé první části složeniny die Benefizvorstellung ‚představení ve prospěch (herce)‘, která si podržela podle druhé části ženský rod, neboť italské femininum beneficenza pro svou vzdalující se výslovnost [-čenca] stěží mohlo rodové zařazení ovlivnit. Slangově byla benefice ještě dále zkrácena na benda. Přijmeme-li za fakt, že slovo benefice je spisovným termínem a benda slangovým, pak u dobově užívaného synonyma příjem vyvstává nejistota, kam ho zařadit, mezi výrazy spisovné nebo slangové? Co o něm víme: /1/ Je to deverbativum převzaté a přeložené z německého Einnahme[28] (am Gelde) (z Gelder einnehmen ‚přijmout, přijímat peníze‘); /2/ jeho vnější podoba je neutrální, SSJČ ho kvalifikuje jako archaismus, vykládá ho synonymem benefice a dokládá z V. Hálka; /3/ vnitřně jde o metonymickou záměnu slov na základě věcné souvislosti příčinné — kladení účinu za příčinu: výrazem pro výsledek (účin) nějakého podnikání je přejmenován sám podnik (příčina) takový výsledek přinášející; ale metonymie přece nejsou výlučně slangovým pojmenovávacím postupem; /4/ má, respektive mělo široký [132]sortiment kontextů, a to knižních i hovorových: „Mnoho-li dáte?“ — „Čtyřicet zlatých měsíčně a nějaký ten příjem,“ pravím (V. Budil, Z mých ředitelských vzpomínek, 1920, s. 9 — knižní kontext); až budeš mít příjem, že si vezmou vedle sebe lístky a dají ti na jeviště pugét s pentlí (F. Bohuslav, viz pozn. 8, s. 54 — hovorový kontext); k příjmu má beneficiant právo volit hru (R. Deyl, viz pozn. 19, s. 98 — neutrální, spíše knižní kontext); /5/ uživatel cítí nutnost vysvětlení adresátovi, popř. nějakého jiného komentáře: byl-li špatný příjem (příjem říká se dodnes také benefičnímu představení hercovu, pokud se udrželo, nebo benefice), měl vztek (B. Stejskal, Jak se dělá divadlo, Rozpravy Aventina 1927, s. 139). Na základě tohoto rozkladu slova příjem, na pozadí hodnocení synonym benefice a benda, za pomoci Stejskalova komentáře a za předpokladu, že toto slovo je místně vymezeno divadelním prostředím a časově omezeno na starší období (nejvýše snad do 30. let 20. století), můžeme výraz příjem ve významu ‚představení, jehož výnos byl peněžním příjmem jednoho herce nebo jiného člena divadla‘ považovat za starobylý profesionalismus, který měl naději pro svou spisovnou českou podobu jednou nahradit nadále užívaný cizí termín benefice, ale začal ztrácet svůj denotát, až ho koncem 40. let spolu se zrušením putovních divadelních společností ztratil úplně, protože hercům nově zřizovaných oblastních zájezdových divadel byl přiznán fixní plat.

Jen na okraj výkladu slova příjem chci ještě připomenout slovní spojení fingovaný příjem uvedené ve Vydrově výčtu rčení (viz pozn. 9, s. 175). J. Šmaha (viz pozn. 12, s. 44) o tom píše: „Vedle beneficí skutečných existovaly také příjmy „fingírované“. Nevedlo-li se zrovna příliš dobře na „štaci“, dostal ten, kdo uměl dobře zvát, ať hrál úlohy jakékoli — fingovaný příjem. Přeplatky za lístky ovšem náležely jemu. Mimo to dostal za zvaní ještě zvláštní honorář od ředitele.“

Existuje, resp. v literatuře se vyskytuje ještě jedno úplně spisovné pojmenování benefice — čestný večer. Jde o opisné vyjádření, které zůstává jen stylistickým prostředkem, avšak nevystihuje podstatu skutečnosti, mohlo by být např. vzpomínkovou slavností na zemřelého nebo naopak oslavou významnějšího jubilea, životního nebo pracovního, některého člena divadelního souboru.

Třetím členem divadelní družiny, který chodil dům po domě, aby [133]si přivydělal, byl napověda, když dělal abšíd[29] (přejímka německého Abschied ‚loučení, žehnání (s kým), rozchod‘). V. Vydra[30] rozlišuje dva druhy: „po abšídu cedulářském dělal abšíd nápověda … suflérský abšíd (běžný terminus technicus) už byl méně sympatický u obecenstva.“ I tento profesionalismus se stal základem několika odvozenin. J. Vojta[31] zaznamenal abšídář ‚ten, kdo dělal abšíd‘ a V. Vydra na několika místech abšídka ‚drobná tiskovina rozdávaná při posledním zvaní na rozloučenou s diváky‘. Někdy to byla jen vizitka s textem: „Srdečné s Bohem dává cedulář“. Ale většinou obsahovala seznam celého ansámblu a her provozovaných v tom kterém městě, „zpravidla i se závěrečným stereotypním pochlebným veršováním, jak zatěžko je služebníkům Thalie odcházet od zdejších příznivců“.[32] Také se jí někdy říkalo almanach, totiž sborníček, z něhož se návštěvník divadla dozvěděl, kdo nedávno odešel od společnosti nebo dokonce zemřel, někdy tu byla i řada vtipných průpovídek, anekdot ze života divadelního, velmi charakteristických pro tehdejší dobu a názory.[33] Ale vlastenecky český název měla abšídka v tištěné pomněnce dávané obecenstvu na památku odcházející společnosti a na připomenutí, kdyby se tato společnost někdy znovu v tomto městě ucházela o jeho přízeň.

Velmi vzácně se vyskytuje i expresívní zdrobnělina abšídek, která se však vztahuje k druhému, metonymickému významu slova abšíd, totiž ‚peníze získané při abšídu‘: když ale ty šestáčky, tak zvaný abšíd, za cedule se spočítají (F. Bohuslav); (komik) mohl se pochlubit nejbohatším abšídem (K. Želenský); přesto jsem musil roznášet cedule, abych si mohl z abšídu něco na sebe koupit (J. Vojta) ap.

Takto se tedy promítly do někdejší herecké mluvy běžné způsoby získávání finančních prostředků na obživu. Jenom když přišla nějaká [134]mimořádná pohroma na člena společnosti, když se ocitl náhle bez angažmá nebo v jiné finanční tísni (např. nemoc nebo úmrtí v rodině), uspořádali pro něho herci mezi sebou dobrovolnou sbírku, které říkali postaru kolekta. To byl termín z církevního práva pro sbírku pořádanou k zbožným nebo církevním účelům, v liturgii to znamenalo souhrn proseb a díků v podobě mešní modlitby před epištolou. Odtud se dostalo toto slovo latinského původu do obecnějšího povědomí[34] a pak i do mluvy potulných pouličních komediantů a šantánových písničkářů, kteří věděli přesně „kdy popadnout talíř a zahájit kolektu“.[35] Samozřejmě, že zbídačelý herec přijímal kolektu jen v krajním případě, protože si byl vědom, že jde o nepřímou žebrotu.

Jak patrno, je významové pole výrazů užívaných kdysi kočujícími herci pro prostředky k obživě dost nerovné. Základní plochu tvoří profesionalismy, slangové termíny, jichž je ovšem nejvíce (hrát do dílu, do dílů, na díly, na tály, na party, do partu, do gáže a být v gáži, příjem, cedulář, cedulařit, abšídář, dělat abšíd, abšídka, asi i pomněnka, restovat) a interslangismy, zobecnělé, tj. do různých pracovních oborů rozšířené profesionalismy (ákonto, foršus). Nad tuto převládající úroveň se vyvyšují obecné a spisovné termíny (cedule, komuna, almanach, není-li ovšem spíše ještě vyšším, až knižním slovem jako čestný večer). Prohlubeninami v ploše demetaforizovaného, tj. k původnímu konkrétnímu významu vráceného termínu pole jsou pak citově zatížené slangové výrazy (synovec, nemluvně, mrtvola, jít s revolverem, vraždit, benda a předstřel) a konečně nejhlouběji ponořené jsou z dnešního hlediska zastaralé výrazy, které ovšem v době užívání v hereckých skupinách byly zcela běžné i v obecném smyslu (rest, kolekta). Horizontálně se mezi lexikálními jednotkami objevila i slangová fráze (dělat abšíd) odlišující se od univerbizovaných denominativ (cedulařit místo ‚roznášet cedule‘, restovat místo ‚zadržovat resty‘). V podstatě tu jde tedy o všechny základní lexikální složky pracovní mluvy.


[1] My od divadla, Praha 1986, abecední vysvětlivky na s. 337—339.

[2] Skřínka s líčidly, Praha 1960, s. 148.

[3] O českých slanzích, Ostrava 1979, s. 99; Malý slovník českých slangů, Ostrava 1988, s. 78.

[4] Divadelní slang, diplomová práce na FF UK, strojopis, Praha 1986.

[5] Český herecký slang, Scéna 13, 1988, č. 12—13, s. 15—16.

[6] Cesta k Národnímu divadlu, Praha 1958, s. 61.

[7] Herecké vzpomínky, Praha 1937, s. 37.

[8] Za svůdnou bohyní Thalií, Praha 1922, s. 84.

[9] Z hercova pera, Praha 1955, s. 185.

[10] Umělci v županu, Praha 1920, s. 175.

[11] J. Knap, Umělcové na pouti, Praha 1961, s. 25.

[12] Ostatně J. Šmaha (Dělali jsme divadlo, Hradec Králové 1982, s. 46) to formuloval explicitně: „Pázdral druhého dne skutečně zmizel. … Hrálo se sice do gáže, čtrnáctidenní výpověď se měla dát, ale k čemu to? Kdo chtěl — šel. Jako u společnosti, která hraje do dílu. Na společnost, která hraje do gáže, hledí se přece jen jinak než na společnost, která se dělí, ale vcelku se to mnoho neliší.“

[13] Má pouť životem a uměním, Praha 1954, s. 91.

[14] Der Rest ‚zbytek, ostatek, zádržek, nedoplatek‘. — K objasnění významu německých slov přecházejících leckdy do českého slangu v pozměněné podobě užívám slovník J. Ranka, vydaný ještě c. a k. dvorní tiskárnou A. Haase, protože většinou jde o přejímky z minulého století.

[15] Viz poznámka 12, s. 40.

[16] Žertovně kalkovaný výraz předstřel, který mám zapsaný bohužel bez příslušné citace, tu ovšem mohu jen poznamenat.

[17] Viz pozn. 9, s. 171.

[18] Viz pozn. 5.

[19] Divadelní všehochuť, Praha 1948, s. 88.

[20] Viz pozn. 9, s. 170.

[21] Viz pozn. 4.

[22] Viz pozn. 5.

[23] Oba výrazy doloženy jen u F. Bohuslava.

[24] J. Mošna, Jak jsem se měl na světě, dle vypravování mistrova pro tisk napsal K. Želenský, Praha 1954, s. 135.

[25] Tak si to zachytila sice až v 50. letech našeho století A. Balajková, když u estrádních umělců zjišťovala koloritové jazykové prostředky pro své překlady humorek S. Grodzieńské, ale může být i starší.

[26] Humor plátěného světa, Praha 1942, s. 148.

[27] Tajnosti zákulisí, Praha 1971, příloha U šmíry.

[28] J. Šmaha (viz v pozn. 12, s. 10) zachytil starší pojmenování: „Měl-li některý z herců příjem, benefic, tenkrát se říkalo ještě „Einnahme“, řekl otec: „No, matko, vezmeš lístky.““ — Z citátu bohužel nelze poznat rod ani jednoho z obou přejímaných termínů.

[29] Viz pozn. 11, s. 45: „Poslední slovo na štaci platilo napovědovi. Když dny společnosti v místě již byly sečteny, vystoupil ze svého přítmí a nastavuje ruku ještě důrazněji než cedulář nebo beneficiant, „dělal abšídy“.“ — V. S. Táborský v Dějinách venkovských divadelních společností (Praha 1930, s. 20) referuje o článku F. J. Kubra v Divadelních listech 1881, v kterém mezi některé vady kočujících společností zahrnuje i „zlozvyk, že napověda jde dávat po domech „S bohem“ a vyžaduje na obecenstvu „malého dárku“ na cestu“. Kuber prý navrhuje, aby měl napověda jako jiný člen společnosti svou benefici, protože abšíd „degraduje napovědu, který přece není jistě nepatrnou osobou u divadla, na nejmizernějšího sluhu — na žebravého umělce“.

[30] Viz pozn. 9, s. 172.

[31] Viz pozn. 6, s. 33.

[32] Viz pozn. 11, s. 45.

[33] V. S. Táborský, pozn. 29, s. 118.

[34] V. Kaplický, Rekruti, Praha 1956: „páni udělají mezi sebou kolektu (na zbraně)“.

[35] A. Branald, Chléb a písně, Praha 1953, s. 279.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 3, s. 126-134

Předchozí Alexandr Stich: O jazyce dvou současných autorů

Následující Libuše Čižmárová: Video

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdm transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1