Časopis Naše řeč
en cz

Názvy sportovců zakončené na -ař/-ář

Renata Povolná

[Drobnosti]

(pdf)

-

V současné češtině se často setkáváme s jednoslovnými výrazy zakončenými na -ař/-ář, které označují sportovce, např. dálkař, dráhař, koulař, vrchař, silničář. Ne všechny z nich však náležejí do spisovné slovní zásoby naší mateřštiny. Excerpcí Slovníku spisovného jazyka českého,[1] Slovníku spisovné češtiny,[2] Malé encyklopedie sportu[3] a [49]denního tisku[4] jsem shromáždila větší množství těchto výrazů. Roztřídila jsem je do několika skupin, a to především podle jejich funkčního a stylistického hodnocení v SSJČ.

První skupinu tvoří ta pojmenování, která SSJČ hodnotí jako spisovná, a to bez dalšího omezení; jde o slova běžné spisovné slovní zásoby: bruslař, diskař, jachtař, koulař, krasobruslař, lyžař, plachtař, rychlobruslař, sáňkař, sjezdař, veslař, kajakář, kuželkář, modelář, oštěpář, rybář, tělocvikář.

Druhou skupinu představují rovněž názvy spisovné, ale kvalifikované v SSJČ jako sportovní termíny: desetibojař, hrazdař, pálkař, pětibojař, polař, prsař, skifař, smečař, vícebojař, znakař; brankář, kladivář, košíkář, překážkář, slalomář, výsadkář. Srovnáme-li jejich funkční hodnocení v SSJČ a SSČ, zjistíme, že v SSČ došlo k určitému posunu ve prospěch běžného spisovaného výraziva, např. slova brankář, desetibojař, košíkář, pětibojař, překážkář, slalomář, smečař, výsadkář nejsou již hodnocena jen jako slova spadající do sportovní terminologie.

Třetí, poměrně rozsáhlá skupina zahrnuje sice pojmenování uvedená v SSJČ, ale hodnocená jako výrazy sportovního slangu, tedy jako výrazy nespisovné: blokař, čtvrtkař, dálkař, kolař, kraulař, mílař, půlkař, stovkař, štrekař, tyčkař, vodař, vrchař, výškař; házenkář, motýlkář, obranář, odbíjenkář, plošinář a silničář. Výrazy házenkář a odbíjenkář jsou tvořeny pomocí přípony -kář, tzn. pomocí rozšířené varianty přípony -ář. Přípony -kář se užívá k pojmenování hráčů her, jejichž názvy jsou odvozeny od trpných příčestí (házená → hráč házené → házenkář, odbíjená → hráč odbíjené → odbíjenkář); tato přípona je patrně výsledkem analogie podle názvů, v nichž -k- je součástí slovního základu (např. košík → košíkář).

Slangový charakter si udržují zvláště ta pojmenování, při jejichž tvoření došlo k vynechání zpravidla několika členů původního víceslovného pojmenování: např. atlet pěstující skok do dálky nebo do výšky → dálkař, výškař; sportovec pěstující skok o tyči → tyčkař, a to místo přesnějšího pojmenování tyčař, kterého se ve sportovním slangu užívá řidčeji; plavec, který plave kraulem → kraulař; plavec užívající motýlkového stylu → motýlkář; hráč hrající převážně obrannou hru (zvl. v stolním tenisu) → obranář; hráč (při odbíjené), který blokuje → blokař. Obdobným způsobem lze však vyložit i mnohé výrazy spisovné, např. sportovec pěstující hod diskem, oštěpem → diskař, oštěpář. Zdá se tedy, že problém spočívá především v stylovém přehodnocení původního slangového výraziva.[5] Slangovou povahu mají dále ta pojmenování, jejichž základem je slovo, které již samo o sobě má slangový charakter: půlkař ← půlka ‚závod v běhu [50]na půl angl. míle nebo na 800 m‘; čtvrtkař ← čtvrtka ‚běh na 400 m (= asi čtvrt angl. míle)‘; stovkař ← stovka ‚běh nebo plavání na 100 m‘; štrekař ← štreka ‚delší běžecká trať‘.

Těchto výrazů se často užívá nejen v denním tisku, ale i v příslušné odborné literatuře, a proto by si mnohé z nich zasloužily zařazení do spisovné češtiny. U některých to učinil SSČ, který pojmenování dálkař, výškař, tyčkař, silničář, odbíjenkář a házenkář nehodnotí už jako slangová, nýbrž je uvádí bez funkčně stylistického omezení. Nejnovější Mluvnice češtiny zaznamenává tendenci k terminologizaci původně slangových sportovních výrazů zakončených na -ař/-ář a uvádí následující názvy: výškař, tyčkař, čtvrtkař, znakař, obranář, slalomář, desetibojař, volnostylař.[6] Zdá se, že se slovotvorný model konatelských jmen zakončených na -ař/-ář přestal pociťovat v názvech sportovců jako slangový a že se stává výhodným jednoslovným pojmenovávacím prostředkem terminologickým.

V denním tisku a v odborné literatuře, zabývající se sportovní tematikou, se objevují další názvy označující sportovce: běžkař, cyklokrosař, bradlař, brzdař, dráhař, koncař, kordař, kruhař, metař, mlýnař, motokrosař, pádlař, skibobař, skulař, surfař, šavlař, špicař, trojbojař, volnostylař; pistolář, přespolář, rovinář, sdruženář; ty nejsou ve výše citovaných slovnících doloženy a tvoří podobně jako výrazy předchozí skupiny prostředky současného sportovního slangu. Vznikly univerbizací,[7] „zjednoslovněním“ původně víceslovného pojmenování. Některé názvy jsou odvozeny od jmen podstatných, např. cyklistický závodník účastnící se závodu do vrchu nebo ovládající dobře jízdu do vrchu → vrchař; závodník účastnící se jízdy na skibobu → skibobař; cyklista, který jede na špici „v čele“ pelotonu → špicař; hráč ragby, který rozvíjí mlýn, tj. určité seskupení hráčů obou stran, při němž se mezi ně vhazuje míč → mlýnař; jiné výrazy jsou odvozeny od jmen přídavných, např. účastník sdruženého závodu → sdruženář, účastník přespolního běhu → přespolář. Podobným pojmenovávacím postupem byla vytvořena i plně spisovná slova jako koulař, oštěpář, kladivář pro sportovce, kteří dříve museli být nazýváni vrhač koulí, oštěpem, kladivem, nebo dokonce atlet závodící ve vrhu koulí, v hodu oštěpem, kladivem.[8] Je tedy zřejmé, že se v jazykové praxi univerbizují ta pojmenování, která — přes jejich víceslovnost — pociťujeme jako jediný pojem. Výhodou jednoslovných pojmenování je především snadnost jejich zapojení do syntaktické stavby věty.

Pokud jde o délku samohlásky v příponě -ař/-ář u výše uvedených názvů, platí, že slova trojslabičná a víceslabičná mají příponu s dlouhou samohláskou, např. kuželkář, obranář, slalomář; odbíjenkář, tělocvikář.

U slov dvojslabičných je situace poněkud složitější. Délka samohlásky v příponě -ař/-ář totiž závisí na délce samohlásky v základu slova a především na stáří daného výrazu. Mají-li dvojslabičné výrazy v první slabice [51]samohlásku krátkou, následuje zpravidla přípona dlouhá, např. rybář. Mají-li v základu samohlásku dlouhou nebo jde-li o novější pojmenování (a ta mezi sledovanými výrazy jednoznačně převažují), následuje přípona krátká, např. dálkař, dráhař, sáňkař; diskař, kraulař, smečař, znakař. Ojediněle je možná u téhož jména obojí přípona: brankař / brankář.[9]

Všechny sledované výrazy užívané k označení sportovců patří do kategorie konatelských jmen. /1/ Jde o názvy sportovců pojmenovaných podle sportovního náčiní, které je charakteristické pro danou sportovní disciplínu: diskař, kladivář, kuželkář, oštěpář, pálkař, plachtař, tyčkař, veslař aj. /2/ Druhou skupinu tvoří názvy osob podle prostředku, pomocí něhož se pohybují a který jim umožňuje sportovní činnost zaměřenou na soutěž v rychlosti nebo dovednosti: běžkař, bruslař, jachtař, kolář, lyžař, sáňkař, skifař atd. /3/ Do třetí skupiny se řadí názvy osob podle místa, v němž nebo po němž se pohybují: brankář, dráhař, polař, rovinář, silničář, štrekař apod. /4/ Do čtvrté skupiny lze zahrnout pojmenování sportovců podle her, které provozují: házenkář, kuželkář, odbíjenkář aj. /5/ Další skupinu představují názvy sportovců podle speciální činnosti: blokař, mlýnař, obranář, smečař atd. /6/ Nemalá je též skupina pojmenování sportovců odvozených od příslušné sportovní disciplíny: desetibojař, volnostylař, sdruženář, slalomář apod. Je třeba poznamenat, že mezi jednotlivými skupinami nejsou přesné hranice a že některá jména lze zařadit do dvou skupin.[10]

Kvalita činnosti nebývá u konatelských jmen v jejich formě vždy vyjádřena. Všimneme-li si činností, které zůstávají u jednotlivých názvů sportovců nejčastěji explicitně nevyjádřeny, zjistíme, že jde v prvé řadě o běh a jízdu. Běh není vyjádřen např. u výrazů mílař, přespolář, štrekař, jízda u pojmenování bruslař, motokrosař, sáňkař, silničář, přičemž o jízdu po vodě jde u názvů kajakář, skifař, surfař apod. Nevyjádřeno bývá též plavání (např. kraulař, prsař, znakař), skok (dálkař, výškař, tyčkař), hod (diskař, kladivář, oštěpář), popř. vrh (koulař). Z ostatních činností jde zejména o hru, např. u výrazů blokař, házenkář, kuželkář, obranář, pálkař, smečař. Protože předpokládaná činnost nebývá ve slovotvorné struktuře konatelských jmen vždy přímo vyjádřena, mohou být některá jména mnohoznačná, např. kolař: 1. výrobce kol, 2. zloděj kol a 3. cyklista.

Ženská podstatná jména utvořená k sledovaným výrazům se přechylují pomocí přípony -ka, např. lyžař — lyžařka, smečař — smečařka.

Všechny názvy sportovců zakončená na -ař/-ář jsou sice od původu jména konatelská, u některých však vystupuje jako jejich motivace sekundárně do popředí děj označený slovesem, a tak bychom je mohli řadit i mezi jména činitelská, např. bruslař ← bruslit, smečař ← smečovat aj. Také jména odvozená od substantiv dějových se umísťují na pomezí jmen konatelských a činitelských: sjezdař ← sjezd, tělocvikář ← tělocvik, vícebojař ← víceboj aj.

Z našeho materiálu vyplývá, že by bylo vhodné změnit v jazykových příručkách hodnocení většiny vý[52]razů užívaných k označení sportovců. Týká se to především jmen hodnocených dosud v SSJČ jako výrazy slangové. Platí to ovšem také o jménech v tomto slovníku vůbec neuvedených, která mají významové i slovotvorné předpoklady k začlenění do spisovné slovní zásoby nebo alespoň do příslušné odborné terminologie.[11] Jejich všeobecné rozšíření a vysoká frekvence v denním tisku, ve sdělovacích prostředcích i v odborné literatuře k takovému kroku přímo nabádá. Proč nezařadit do spisovné češtiny např. pojmenování kraulař, motýlkář, když jsou za spisovné považovány výrazy prsař, znakař? Totéž platí o pojmenováních házenkář, odbíjenkář.

Není ovšem třeba přijímat do spisovné češtiny ty výrazy, které jsou slangovou variantou již ustálených slov spisovných (např. vodař — vodák, kolař — cyklista). Při rozhodování o tom, zda ten, nebo onen název sportovce na -ař/-ář přijmeme do spisovného jazyka, může hrát určitou roli frekvence daného výrazu, související mimo jiné s oblíbeností příslušného sportovního odvětví (např. názvy dálkař, tyčkař jsou častější než bradlař, kruhař). Doporučovali bychom však na častost výskytu se příliš nevázat.


[1] Slovník spisovného jazyka českého I—IV, Praha 1980—1971, dále jen SSJČ.

[2] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978, dále jen SSČ.

[3] P. Vitouš, Malá encyklopedie sportu, Malé encyklopedie, sv. 9, Praha 1980.

[4] Jako materiál mi posloužily výrazy uváděné ve sportovních rubrikách deníků Rovnost, Rudé právo, Práce a Lidová demokracie.

[5] J. Bosák uvádí, že „jako hovorová není možné hodnotit jednoslovná univerbizovaná pojmenování, která se používají podstatně častěji než jejich dvojslovné a víceslovné synonymické ekvivalenty“; viz J. Bosák, O vymedzení univerbizácie, Slovenská reč, 52, 1987, s. 231—7. To platí o většině výše uvedených sportovních výrazů.

[6] Mluvnice češtiny 1, Praha 1986, s. 263.

[7] O univerbizaci srov. M. Dokulil, Tvoření slov v češtině 1, Praha 1962, s. 27n., s. 114n., a d. cit. v pozn. 6, s. 211.

[8] O těchto a některých dalších sportovních výrazech pojednává kolektiv autorů publikace O češtině každodenní, Brno 1984, s. 90—93.

[9] Viz. d. cit. v pozn. 6, s. 261n.

[10] Viz Tvoření slov v češtině 2, Praha 1967, s. 128n.

[11] O terminologizaci některých původně slangových sportovních výrazů viz d. cit. v pozn. 6, s. 263.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 1, s. 48-52

Předchozí Libuše Hanzalová: Přídavná jména tvořená k zeměpisným názvům zakončeným na -ie

Následující Josef Štěpán: K užívání substantiv důvod a důsledek ve funkci výrazu proto

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1