Časopis Naše řeč
en cz

Přídavná jména tvořená k zeměpisným názvům zakončeným na -ie

Libuše Hanzalová

[Drobnosti]

(pdf)

-

K cizím zeměpisným názvům zakončeným na samohlásky -ie se v češtině přídavná jména netvoří zcela jednotně. Např. Albánie — albánský, Anglie — anglický, Gambie — gambijský. Není výjimkou, že k jednomu zeměpisnému jménu jsou vytvořeny dvě, popř. tři varianty přídavného jména, např. Arkádie — arkadský i arkadický, Bolívie — bolivijský i bolivský, Umbrie — umbrijský, umbrický i umberský a v případě zeměpisného názvu Byzancie, Byzanc jsou zaznamenány dokonce varianty čtyři — byzantský, byzantický, byzantijský a byzantinský. Jak však ukážeme dále, jen některé variantní tvary jsou rovnocenné, mnohé jsou dnes pociťovány jako zastaralé, popřípadě se jich neužívá vůbec, anebo přežívají jen v ustálených spojeních.[1]

1. K cizím zeměpisným jménům zakončeným na -ie se nejčastěji tvoří přídavná jména tak, že se toto zakončení odsune a k základu jména se připojí přípona -ský, případně její poziční varianta -cký, např. Albánie — albánský, Anatolie — anatolský, Austrálie — australský, Germánie — germánský, Kaledonie — kaledonský, Kirgízie — kirgizský, Panonie — panonský, Persie — perský, Tasmánie — tasmánský, Thrákie — thrácký aj.

2. Poměrně často se přídavná jména tvoří i tak, že se odsune pouze koncová samohláska zeměpisného jména a přípona -ský se připojí k základu rozšířenému přechodovou souhláskou -j, např. Asie — asijský, Gambie — gambijský, Kolumbie — kolumbijský, Libye — libyjský, Sofie (Sofia) — sofijský aj.

3. V podstatně menší míře vznikala přídavná jména nikoli ze základového zeměpisného názvu, ale jen adaptací jinojazyčného přídavného jména. Například přípony zastaralých přídavných jmen, jako jsou -anský (Británie — britanský), -ánský (Itálie — italiánský), -inský (Alexandrie — alexandrinský), vycházejí z cizích přípon — -(i)anus, -inus. Tento způsob tvoření je však příznačný pro starší dobu a již od 19. stol. byl nahrazen tvořením přídavných jmen přímo z podstatného jména.

Další cizí přípony -ikos, -icus, ique, -isch jsou základem českých přídavných jmen zakončených na příponu -ický. Některá z těchto přídavných jmen se plně vžila, např. Anglie — anglický, Belgie — belgický, Indie — indický; k jiným byly postupně vytvářeny novější variantní tvary vycházející buď přímo ze základového zeměpisného jména, např. Galie zast. galický, dnes galský, Lýdie — lydický i lýdský, Núbie — nubický i núbijský, anebo ze jména obyvatelskeho, např. Británie zast. britický, dnes jen britský.

4. Skupina přídavných jmen britský, gruzínský, helvétský, etruský vznikla odvozením přímo ze jména obyvatelského (Brit, Etrusk, Gruzín, Helvét). Lze k ní přiřadit patrně i přídavné jméno [47]francouzský z obyvatelského jména Francouz, ačkoliv ve slovnících Jungmanna a Kotta[2] je pro Francii uveden i název Francouzy a Francouzsko (jde o archaický způsob tvoření názvu země množným číslem obyvatelského jména — srov. Bavor — Bavory — Bavorsko).

5. Ve tvarech přídavných jmen odvozených ze zeměpisných názvů se mnohdy odráží nejen jazyk, ze kterého byl zeměpisný název převzat, či slovotvorba typická pro určité časové období, ale někdy i prvotní grafická podoba převzatého zeměpisného jména. Například původní latinské zakončení -tia v zeměpisných jménech se postupně změnilo ve prospěch výslovnostní podoby v -cia, které se posléze přizpůsobilo českému skloňování podstatných jmen rodu ženského a ustálilo se v podobě -cie. Příslušná přídavná jména jsou odvozena od původního základu zeměpisného jména zakončeného na souhlásku -t, která už v současném užívaném tvaru zeměpisného jména není, ale zůstala zachována v základu jména přídavného (Dalmatia Dalmacia Dalmácie — dalmatský).

Jen nemnohé slovotvorné varianty přídavného jména vystupují jako rovnocenné, např. arkadický i arkadský, lýdský i lydický, nubický i núbijský, ale ve významu zeměpisném dáváme přednost nověji utvořeným tvarům arkadský, lýdský, núbijský.

Četné starší slovotvorné varianty přídavných jmen žijí už pouze v ustálených spojeních či odborných termínech a ve vztahu k zeměpisným názvům se užívá jen podob novějších (jsou uvedeny v závorkách), např. alexandrinská škola (alexandrijský), bolivský moko — druh hlodavce (bolivijský), florentinský klobouk (florentský), britanský kov (britský), frygidská čapka (frýžský), kalabréský klobouk (kalábrijský), lakonická odpověď (lakónský), liberský kávovník (liberijský).

Lze uvést i slovotvorné varianty, které jsou dnes už považovány za zastaralé nebo jsou ve slovnících zachyceny jako řídce užívané. Vedle již zmíněného adjektiva britický (dnes — dále jen dn. — britský) je to i dalmatinský (dn. dalmatský), isterský ( dn. istrijský), kalaberský (dn. kalábrijský), jonický (dn. jónský), byzantický, byzantijský, byzantinský (dn. byzantský).

Některé přídavné jméno zastaralo třeba i proto, že původně převzaté cizí jméno bylo plně nahrazeno českým ekvivalentem, např. konstancký, konstantský, konstanský k zeměpisnému jménu Konstancie, Konstanc (něm. Konstanz) — dnes jen Kostnice — kostnický. (Pozor na záměnu s rumunským místním jménem Konstanca — konstancký.)

Jako nespisovná, citově zabarvená jsou dnes hodnocena starší přídavná jména italiánský (dn. italský) a siciliánský (dn. jen sicilský). Zcela zaniklo přídavné jméno etrurský k zeměpisnému jménu Etrurie (uvádí je ještě Kottův slovník), neboť se prosadilo a ustálilo přídavné jméno etruský odvozené od obyvatelského jména Etrusk (zapomenuta je i starší podoba obyvatelského jména Etruřan).

Neujaly se slovotvorné varianty, jejichž základ je rozšířen o vkladné -e, např. Istrie — isterský (dn. Istrij[48]ský poloostrov), Kalábrie — kalaberský, příp. kalabréský (dn. Kalábrijský poloostrov). Pouze v případě zeměpisného jména Umbrie je ve Slovníku spisovného jazyka českého i ve Slovníku spisovné češtiny uvedeno jen přídavné jméno umberský jako jediná možnost, i když novější české encyklopedie uvádějí i tvar umbrijský (heslo umbrijská škola) a v publikaci Vžitá česká jména geografická je ve výčtu uveden zeměpisný název Umbrický Apenin.

6. Nejednotné je rovněž užití přídavného jména odvozeného ze zeměpisného názvu Oceánie. Slovník spisovné češtiny uvádí podobu oceánický, Slovník spisovného jazyka českého oceánický, řidč. oceánský. Tato přídavná jména se však významově vztahují i k podstatnému jménu oceán a jsou též součástí odborných termínů (oceánická kůra, oceánické slapy, oceánický pocit; oceánské i oceánické podnebí, oceánský parník). Naproti tomu kartografové užívají podobu oceánijský (viz Vžitá česká vlastní jména geografická), která jednoznačně poukazuje k vlastnímu zeměpisnému názvu.

7. Pro úplnost je nutno poukázat na případy krácení délky samohlásek v základu popisovaných přídavných jmen Asýrie — asyrský, Bolívie — bolivijský, Sicílie — sicilský. Zpravidla platí, že kvantita samohlásky přídavného jména se shoduje s kvantitou samohlásky obyvatelského jména. Ke krácení samohlásky v základu přídavného jména dochází tedy pouze tehdy, je-li krácena i v obyvatelském jméně, např. Asýrie — Asyřan — asyrský, Bolívie — Bolivijec — bolivijský, Sicílie — Sicilan — sicilský aj.

8. Z uvedeného vyplývá, že tvar přídavných jmen tvořených z cizích zeměpisných jmen zakončených na -ie byl ovlivněn několika faktory: jazykem, ze kterého bylo jméno přejímáno, dobou svého vzniku či adaptace, dále tím, zda základem bylo samotné zeměpisné jméno, cizí přídavné jméno, anebo jméno obyvatelské. Variantní tvary přídavných jmen vznikaly zejména u častěji užívaných zeměpisných názvů, kdy původní přídavné jméno bylo pociťováno jako zastaralé (nejčastěji takové, které vzniklo adaptací cizích přídavných jmen), a proto bylo nahrazeno novým přídavným jménem, které odpovídá současným slovotvorným tendencím vycházet přímo ze základového podstatného jména se snahou zachovat v přídavném jméně základní podobu zeměpisného názvu.

Nepravidelnost tvoření přídavných jmen vztahujících se k zeměpisným jménům na -ie sice způsobuje v jazykové praxi určité obtíže, ale dodatečné zpravidelnění není vzhledem k pevné ustálenosti mnohých přídavných jmen ani proveditelné, ani žádoucí. Potřebné je však sjednotit užívání některých dosud rozkolísaných podob přídavných jmen (např. k zeměpisným názvům Umbrie a Oceánie).


[1] Na stránkách tohoto časopisu se problematikou tvoření přídavných jmen od zeměpisných názvů zabýval V. Šmilauer velmi podrobně ve svém článku Tvoření přídavných jmen na -ský ze jmen zeměpisných, NŘ 39, 1956, s. 187—214. — Srov. též Mluvnice češtiny I, Praha 1986, s. 363

[2] Viz J. Jungmann Slovník česko-německý I, Praha 1835, a F. Št. Kott Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický I, Praha 1878.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 1, s. 46-48

Předchozí Ilona Štorcová: Filologické studie XIII

Následující Renata Povolná: Názvy sportovců zakončené na -ař/-ář

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1