Filologické studie XIII

Ilona Štorcová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Třinácté číslo periodického sborníku Filologické studie (UK, Praha 1985, 123 s.) obsahuje osm příspěvků tentokrát zaměřených na problematiku lingvistickou. Jejich autory jsou převážně členové katedry českého jazyka a literatury pedagogické fakulty UK.

[43]K. Kamiš (František Bartoš a jazyková kulturná poslední čtvrtiny 19. století, s. 7—18) hodnotí přínos F. Bartoše do oblasti naší jazykové kultury ve zmíněném období. V kontextu tehdejší kulturněpolitické a jazykové situace přibližuje autor snahy puristů (brusičů), zaměřené především proti lexikálním germanistům. Bartoše řadí Kamiš do skupiny těch puristů, kteří — na rozdíl od svých protivníků trpících přílišným historismem — naopak přeceňovali význam současné řeči lidové a dialektů jako kritéria jazykové správnosti. Autor vychází především z Bartošovy práce nazvané Rukověť správné češtiny (1891) a postupně seznamuje s jeho názory na historické změny v jazyce, na otázku brusičství, zvláště ve vztahu k slovní zásobě, dále na skladbu a na aspekty slohové. Nehodnotí z dnešního stanoviska Bartoše jako typického brusiče; v jeho činnosti, opřené o dobré teoretické i praktické znalosti jazyka, spatřuje především úsilí o kulturu soudobého jazykového vyjadřování.

O. Martincová (Okazionální pojmenování a jejich tvoření v současné češtině, s. 19—32) navazuje na svou práci zaměřenou na neologismy v současné spisovné češtině (Praha 1983). Autorka seznamuje čtenáře jednak s některými obecnými otázkami teorie okazionalismů, jednak řeší dané téma z hlediska současného českého jazyka. Při vymezení okazionalismů zdůrazňuje jejich příležitostný, náhodný vznik v momentu řeči a sepětí s jejich individuálním tvůrcem. Konstatuje, že okazionalismy vznikají ve všech komunikačních sférách, avšak ne ve stejné míře. Autorka představuje repertoár slovotvorných způsobů a postupů, jimiž se okazionalismy tvoří; zejména u substantiv je velmi rozmanitý (z produktivních slovotvorných typů substantiv jde především o substantiva verbální, zdrobněliny a názvy vlastností na -ost). Z hlediska současné spisovné normy se při tvoření okazionalismů nerealizují pouze systémové možnosti — překračují se hranice slovotvorných typů fungujících v současné slovotvorné normě. Jak autorka konstatuje závěrem, studium okazionalismů je zajímavé nejen z hlediska specifických jevů, ale i pro osvětlení otázky tvořivosti jazyka, jeho neustálé regenerace a přetváření.

Stať M. Markové (K fungování polopredikativních konstrukcí se slovesným adjektivem v současné češtině, s. 33—40) doplňuje autorčiny starší příspěvky k otázce polopredikativních konstrukcí. Zde si klade za cíl přiblížit polopredikativní konstrukce jako přechodný typ mezi vlastními prostředky členskými a konstrukcemi větnými především z hlediska jejich konstrukčního postavení vůči vedlejším větám atributivním (přívlastkovým). Za nejdůležitější faktory ovlivňující výběr buď větného, nebo kondenzovaného vyjádření polopredikativní konstrukcí v pozici atributivní pokládá jednak gramatické a obsahově sémantické vlastnosti kontaminované věty a jejích jednotlivých komponentů, jednak činitele slohové a komunikativní. Konstatuje, že v souvětí, které obsahuje více predikačních jader, je situace složitější a uplatňuje se především obecná tendence diferencovat. Pravděpodobnost výskytu kondenzovaného vyjádření dále ovlivňuje např. rozvitost řídícího substantiva, rozvitost slovesného jádra atributivní konstrukce, vyjádření vztahu k řídícímu substantivu, morfologický a sémantický typ slovesného adjektiva, dějovost a stupeň predikativní povahy konstrukce a postavení atributivní konstrukce v aktuálním členění věty.

[44]R. Brabcová (Slovesné vyjadřování v mluvených projevech, s. 41—60) shrnuje výsledky šetření uskutečněného jednak na materiálu nepřipravených neoficiálních projevů mluvčích širokého věkového spektra, jednak na připravených oficiálních projevech zachycených z televize, z rozhlasu a ve škole. Autorka sleduje, jakých slovesných podob se užívá v přísudku vět dvojčlenných a které tvary tvoří základ slovesných vět jednočlenných. Zjišťuje, že vysokou frekvenci má sloveso být ve funkci sloves plnovýznamových, ve funkci spony se vyskytuje s krátkým tvarem adjektiva. Dále se zaměřuje na participiální tvary v přísudku a sleduje konstrukci jejich krátké a dlouhé podoby. U plnovýznamových sloves se věnuje zejména reflexívním konstrukcím a konstrukcím vyjadřujícím výsledný stav. Zamýšlí se rovněž nad sémantikou některých sloves a uvádí frekvenci sloves a slovesných tvarů ve zkoumaných mluvených projevech.

Otázkami tolik potřebného uplatnění moderní syntaktické valenční teorie při výuce mateřského jazyka se zabývá F. Štícha (Vztah předmětu a příslovečného určení z hlediska syntaktické teorie a školské praxe, s. 61—76). Z konfrontačního pohledu na pojetí starších skladeb (zvl. Gebauerovy, Kopečného a Šmilauerovy) na jedné straně a na moderní pojetí na straně druhé vyplývá, že rozlišování předmětu a příslovečného určení není adekvátní současné soustavě syntakticko-sémantických hodnot rozlišitelných v rámci základové větné struktury. Toto tvrzení dokládá Štícha výsledky orientačního průzkumu na střední a vysoké škole. Konstatuje, že škola dosud nevychází při rozlišování předmětu a příslovečného určení ani z rozdílných formálněsyntaktických vztahů predikátu a jeho komplementu, ani z rozdílných větněsémantických vztahů těchto složek věty. Proto autor navrhuje v rámci syntaktické analýzy věty ve škole zrušit doplnění predikátu charakterizované dichotomií předmět — příslovečné určení a rozlišovat tři protikladné vztahy mezi predikátem a jeho determinanty.

Rovněž E. Müllerová usiluje svým příspěvkem (K novému pojetí syntaxe, s. 77—94) o zařazení nových prvků moderní syntaktické teorie do výuky syntaxe budoucích učitelů 1. až 4. ročníku základní školy. Autorka předkládá model algoritmu, jehož pomocí lze určit základovou větnou strukturu a gramatický větný vzorec s vyloučením fakultativních členů větné struktury, zachycením obligatorních členů a rozpracováním jejich větného modelu. Předloženými příklady schématu jednočlenných a dvojčlenných vět, jejich základových větných struktur, gramatických větných vzorců a planimetrických větných modelů dokládá skutečnost, že i v rámci přístupu valenčně-intonačního lze postihnout gramatickou strukturu věty.

E. Hájková (K jazyku učebnic fyziky pro základní školu, s. 95—112) podrobila analýze učebnice pro 6. až 8. ročník podle Hausenblasovy stratifikace promluvy v rovině lexikální, hláskoslovné a tvaroslovné, syntaktické, textově syntaktické a kompoziční se zřetelem ke specifickým požadavkům textu učebnic: řeší se otázky typu definic a začleňování termínů do textu, typů a povahy souvětí vzhledem ke způsobu řazení informací, rozložení tematických elementů, způsobů navazování ap. Údaje jsou doplněny kvantitativními charakteristikami (v porovnání s odbornými texty) a srovnány s vlastnostmi textu populárně naučného.

Stať J. Hedvičákové (K historii vyučování slovenskému jazyku na českých [45]školách, s. 113—122) seznamuje s historií vyučování slovenskému jazyku v období od počátku století až po současnost. Z tohoto aspektu srovnává autorka učebnice českého jazyka, osnovy a metodické časopisy.

Jak je z charakteristik jednotlivých příspěvků patrné, většina z nich se jistým způsobem dotýká školy a vyučování. Přispívá tím ke spojování teoretické lingvistiky s jazykovou praxí.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 1, s. 42-45

Předchozí Ivana Bozděchová, Irena Hroudová: Časopis Český jazyk a literatura

Následující Libuše Hanzalová: Přídavná jména tvořená k zeměpisným názvům zakončeným na -ie