Časopis Naše řeč
en cz

Nářeční monografie z Čech

Jan Balhar

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Když uvážíme, že v nakladatelství ČSAV vychází jedna dialektologická práce přibližně jednou za čtyři roky, příliš nás neudiví, že ještě pořád máme v dialektologii četná „bílá“ místa, která čekají na zpracování. Publikační produkci nakladatelství Academia naštěstí doplňují publikace vydávané našimi vysokými školami. Karlova univerzita vydala v r. 1987 ve svých spisech nevšední monografii Nářečí a běžná mluva na Příbramsku (Praha 1987, 173 s.). Její autorkou je pracovnice filozofické fakulty uvedené univerzity Jana Jančáková.

Většina našich nářečních monografií se obírá nářečím jednoho typu. Dosavadní metodické postupy si ostatně takový přístup přímo vynucovaly. Často se popisoval ideální nářeční systém nářeční skupiny a všechny odchylky od nářeční jednoty se jako „cizí“ prvky odsouvaly na okraj. Monografie J. Jančákové přináší popis a rozbor dialektů Příbramska se zvláštním zaměřením na bývalý příbramský soudní okres. Vymezení oblasti je tedy nejazykové. Jde o území ve středu Čech, po stránce nářeční složité, neboť Příbramsko leží na pomezí dvou velkých nářečních oblastí — oblasti jihozápadočeské a středočeské, na periferii obou celků, kde se na půdoryse společných znaků celočeských vrství rysy charakteristické pro obě uvedené oblasti a vytvářejí pozvolný přechod.

Tuto komplikovanou jazykovou situaci se podařilo Jančákové zachytit dokonale; hlavně proto, že se zaměřila na systémové jevy příznakové a že s úspěchem uplatnila jazykovězeměpisnou metodu. Neoddělitelnou součástí její analýzy je soubor 78 komentovaných map.

Autorka provedla detailní výzkum nářečí v 37 lokalitách podle Dotazníku pro výzkum českých nářečí (Praha—Brno 1964—65), který rozhojnila o položky zaměřené na místní diferenční jevy. Tento základní materiál pak přirozeně doplnila doklady získanými ze spontánních rozhovorů. Je třeba ocenit, že se neomezila pouze na nejstarší generaci občanů a na nejstarší zjistitelný nářeční stav, ale konfrontací s mluvou mladé generace ve městech postihla jazykový vývoj.

Recenzovaný spis je rozvržen do tří oddílů. První podává popis a rozbor hláskoslovných, tvaroslovných, slovotvorných, syntaktických i lexikálních znaků popisovaného nářečí. Druhý oddíl představuje v naší odborné literatuře do značné míry novum. Na základě jazykovězeměpisného rozboru se v něm ukazuje, jak se na zkoumaném území realizuje přechod mezi sousedními nářečními podskupinami. V třetím oddíle se srovnává nejstarší zjistitelný nářeční stav se stavem v městské mluvě v Příbrami. V něm se naznačuje směr budoucího vývoje mluveného jazyka ve zkoumané oblasti.

[27]I. K příznakovým hláskoslovným znakům Příbramska patří např. změna ’e v a (sršán, řešato, jahla, kačar), vyrovnávání ve prospěch přehlasovaných tvarů v případech jako hříl, uvíznout, třís, rozdíly v kvantitě samohlásek, např. plouh, čás, listopád; kňíha, rejbje, kráva — kravou, zedňíci; 2. p. mn. č. kuřát, housát; von píje, žíje; nemuže, stuj; upect, pomahat aj.

Rozdíly se týkají i souhlásek, např. se tu nacházejí relikty změny d v r (ďerek), záměny retnic (pabučiny, coubat), v slovech cizího původu je za původní g souhláska k (kratulace, kranáti, brikáda). Dobře se zachovávají diference plynoucí z různé asimilace znělosti párových souhlásek. Na zkoumaném území je běžný např. typ umejd lavice, kuz vola, z maminkou. Přežívá také disimilace ve skupinách sykavek a zubnic (bej sebe, zaplajte, zaj žere) a epentetické j (pjekňe sejď, ta zejď).

Z nářečních jevů morfologických autorka uvádí např. 2. p. mn. č. s analogickým -ch (pjet ptákúch, slzích, moc kosťích, staveňích, krejčuch). Nápadné jsou analogické tvary 2., 3. p. j. č. podst. jmen vzoru „stavení“ podle adjektiv s koncovkami -ího, -ímu, např. plno zrňího, k mazáňímu. Od spisovného jazyka se dále odlišuje příbramská mluva 6. pádem zájmen a tvrdých příd. jmen; podle tvrdých zájmen má analogický tvar po našom, na části území v pjeknom lese apod. K výrazným a dosud živým diferenčním nářečním znakům patří také původní koncovka -ej v 3. a 6. p. j. č. žen. r. příd. jmen a rodových zájmen, např. k tej jinej ženckej.

Autorka zachytila rovněž některé obecnější slovotvorné typy, jež lze označit jako oblastně příznakové. Jmenujme tu aspoň tvoření nesklonných rodinných jmen typu Novákojic, tvoření jmen chlapců a děvčat od mužských příjmení, a to pomocí přípony -ík (Antošík) a podle typu „kuře“ (Vorle — Vorlovo děvče), tvoření jmen označujících rodinnou usedlost příponou -ina (Bartošovina). Celá řada rozdílů v tvoření slov se týká jen jednotlivých případů (např. chlívec × chlívek, šlupina × šlupka, vokurče × vokurka, ribička × rejbje; škvarek × voškvarek, stejnavej × stejnej; pučovat × poučet, spadnout × padnout).

Nářečí na Příbramsku lze charakterizovat také specifickým lexikem. Část nespisovné slovní zásoby nářečí na Příbramsku jsou slova celočeská, jiné výrazy zabírají jen část zkoumaného území. Jančáková uvádí 72 důležitých izolex, které probíhají tímto okresem. Jednak sem zasahují slova jihozápadočeská (např. sosna ‚borovice‘, tvrzík ‚hřib‘, puťák ‚sýček‘), jednak slova středočeská (např. víčko ‚ošatka‘, rejví ‚bramborová nať‘, votápek ‚škraloup na mléce‘).

V první části práce se autorce podařilo odlišit jevy, jež v nářečí běžně přetrvávají, od vzácných, víceméně ojedinělých reliktních prvků. Jančáková upozorňuje na jevy archaické, zachovávající starší vývojové stadium našeho národního jazyka (např. tvary dvá, vobá, 3. a 6. p. j. č. příd. jm. žen. rodu na -ej (např. po mokrej trávje), tvary zabím, zabíš aj.), a odlišuje je od pozdějších inovací (např. od tvarů vzniklých analogií vo našom dobrom). Je třeba ocenit, že autorka neprobírá např. u skloňování všechny pády, ale že se zaměřuje jen na jevy diferenční. Její práce tak není přetížena materiálem a jasně z ní vyplývá, které jsou charakteristické rysy nářeční. Na ně se pak mohla plně soustředit.

[28]Vcelku nepřekvapuje, že autorka nenašla mnoho nářečních zvláštností týkajících se syntaktické stavby vět. Z jejích dokladů je patrno, že některé syntaktické jevy, které jsme byli ochotni považovat jen za moravské, popř. východomoravské archaismy, jsou zcela běžné i ve středních Čechách. Ze zajímavých větných typů bych chtěl upozornit aspoň na doplňovací(!) otázky s příklonným -li, např. dlouho-li budeš u ďedi? (= jak dlouho budeš u dědy?). Jistou jejich obdobu najdeme v hlučínském typu moc teho mac’e? (= jak mnoho toho máte?). U popisu tohoto typu otázek by neměl chybět popis intonace; ta je tu nesmírně důležitá.

II. Druhá část monografie přináší jazykovězeměpisný rozbor. Jde vlastně o závěry plynoucí z mapové přílohy. Od jevů celopříbramských odlišuje autorka jevy, které se podílejí na vnitřní diferenciaci Příbramska a které tvoří na zkoumaném území izoglosy.

V této souvislosti je třeba připomenout, že k charakteristickým znakům příbramské mluvy neřadí autorka jen jevy, které vytvářejí na zkoumaném území předěly, ale přirozeně též ty, které se zde sice nediferencují, ale jsou příznakové zároveň pro celý vyšší nářeční celek. Jde např. o jevy společné všem českým dialektům v užším slova smyslu. Některé se uplatňují poměrně důsledně, jiné spíš potenciálně a jsou vázány na starší tradiční prostředí a na starší generaci uživatelů.

Z map lze stanovit, odkud se která změna šířila, kde asi měla své ohnisko vzniku. Zvolená technika mapování je v tom směru jedinečná. Dobře je postižen stupňovitý přechodný ráz zkoumané oblasti. Na některých mapách je patrno, jak z jedné strany ubývají příznakové jevy jihozápadočeské a zároveň přibývají prvky typické pro oblast středočeskou. U mnohých jevů jsou hranice málo ostré, namnoze izoglosy vymezují jen pozitivní výskyt jedné příznakové formy při současné přítomnosti jiné formy. Vcelku se ukazuje, že jihozápadní okraj je archaičtější proti nivelizovanějšímu okraji severovýchodnímu. Autorka seskupila izoglosy v celé svazky izoglos a pátrala po jejich příčinách. Doložila, že mnohé z nich sledují hranice přírodní a hranice někdejších správních jednotek. Tam, kde se obě hranice spojily, nachází se společných izoglos nejvíce. Tato část práce pěkně ukázala na souvislost mezi vývojem jazyka a vývojem společnosti.

III. Poslední oddíl monografie si všímá perspektiv dalšího vývoje mluvy na Příbramsku. Autorka se v ní zaměřuje na mluvu, která je procesem nivelizace postižena nejvíce a která může posloužit jako předobraz dalšího vývoje tradičních nářečí v Čechách, totiž na mluvu města Příbramě. V této lokalitě se sdružují vlivy, které nivelizační proces urychlují — velká migrace obyvatelstva, složení občanů z různých nářečních oblastí, snížení počtu původních starousedlíků.

Zvlášť se tu sleduje ústup nářečních prvků u starší generace a zvlášť u mládeže. Autorčina zjištění jsou pozoruhodná. Velká část hláskoslovných znaků jihozápadočeských ustoupila, uchovávají se jen ty nářeční prvky, které jsou shodné se spisovným jazykem. Zajímavé je přitom, že důsledněji [29]přetrvávají jevy morfologické než hláskoslovné. Je dobře, že autorka mohla konfrontovat jazykový stav v Příbrami též se stavem v jiných jihozápadočeských městech. Z této konfrontace vyplynul závěr, že nivelizační a unifikační procesy postoupily v Příbrami nejdál, že městská mluva v Příbrami rychle ztrácí svou příslušnost k jihozápadočeské nářeční podskupině.

Ze současného stavu městské mluvy mládeže usuzuje autorka na budoucí vývoj mluvy v českém regionu. Na rozdíl od situace moravské nesměřuje tu vývoj přímo k spisovnému jazyku, ale k obecné češtině. Mluva příbramské mládeže má ráz obecné češtiny a je jen minimálně lokálně zabarvená.

Práce vyniká systematičností. Čtenář má možnost se v ní poměrně dobře orientovat, může srovnávat jednotlivé poznatky a uvádět je do vztahů.

Přehlednosti by mělo napomáhat uplatněné desetinné třídění. Vím, že se v současné době těší toto třídění (v souvislosti s rozvojem počítačové techniky) mimořádné oblibě. Nechci působit dojmem staromilce, ale nemohu nevarovat. Vždy by měl být brán zřetel na čtenáře. Kladu si otázku, zda je třeba odlišovat dva nepatrné odstavce pomocí sedmimístných čísel. Podle psychologických výzkumů udrží člověk bez problémů v paměti maximálně čtyřmístné, výjimečně pětimístné číslo. Mělo by se tedy s tímto pozitivním prostředkem členění pracovat uvážlivě.

Cenná je mapová část studie. Mapy bezesporu výborně postihují horizontální členění dialektů. Škoda jen, že špatná kvalita tisku a papíru činí některé mapy špatně čitelnými.

Na některých mapách jen s obtížemi odlišíme kolečko znamenající lokalizaci vesnice (byla vůbec nutná?) od kolečka — symbolu pro jazykový jev (např. mapy 3, 6, 7, 11 aj.). Škoda, že některé izoglosy jsou málo graficky odlišené (např. na mapě č. 44, 43 aj.). U nesmírně zajímavých a cenných map izoglosových se v legendě mohlo poznamenat, na které světové straně se který nářeční jev nachází. Čtenář by byl ušetřen hledání informace o průběhu příslušné izoglosy v textu.

K dokonalému uspořádání materiálu mám jen tuto drobnou připomínku: Při probírání jednotlivých nářečních zvláštností bylo možné některé příbuzné jevy spojit a probrat souhrnně. Myslím tu zejména na unifikaci koncovek v plurálové flexi (jev celonárodní, ba celoslovanský). Zakončení 2., 3., 6. a 7. p. mn. č. všech rodů je projevem vlastně téže tendence — unifikace a analogického vyrovnávání.

Přílišné zaměření na formální rozdíly vedlo v ojedinělých případech k potlačení funkčního zřetele. Např. u flexe zájmena on nacházíme výčet všech možných nářečních tvarů, ale nedočteme se, kdy se kterého tvaru užívá.

Monografie J. Jančákové je mimořádně cenná z mnoha důvodů. Především proto, že přináší zdařilý detailní popis a rozbor jazykové situace ve středních Čechách. (Připomínám, že ve srovnání s dialekty moravskými jsou česká nářečí probádána málo, o středních Čechách to platí dvojnásob.) Tento popis pak není zahlcen banálními, samozřejmými fakty: autorka se zaměřila na jevy pro zkoumané území příznakové. Dostatek místa vy[30]hradila vývojovým procesům v nářečí a pečlivě odlišila jevy ustupující od přetrvávajících. Komparací mluvy na venkově s mluvou ve městech a srovnáním mluvy starší a mladší generace si vytvořila předpoklady pro postižení vývojových tendencí v jazyce středních Čech. Je nasnadě, že mnohé poznatky, které platí o zkoumaném Příbramsku, mají obecnější povahu a platí pro celé Čechy.

Nemenší cenu má recenzované dílo po stránce metodologické. Představuje totiž vzor, jak s úspěchem užít pro popis všech složek jazyka jazykovězeměpisné metody. Práce J. Jančákové je povzbuzením pro všechny dialektology: přesvědčuje, že i velmi nivelizovaná nářečí a nářečí různorodá lze zkoumat s úspěchem.

Recenzovaný spis vřele doporučuji i našim učitelům češtiny. Obohatí jejich znalosti o strukturních útvarech národního jazyka a při výuce jim umožní zaměřit se na ty úseky gramatiky naší mateřštiny, které činí žactvu největší potíže.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 1, s. 26-30

Předchozí Pavel Chalupa: Praktické kapitoly

Následující Miroslava Kyselá: Sborník o řečové komunikaci

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1