Praktické kapitoly
Pavel Chalupa
[Posudky a zprávy]
-
Publikacím o jazykové kultuře věnuje Naše řeč, ale i veřejnost, stále velkou pozornost. Odráží se v nich totiž to, k čemu směřuje (či by mělo směřovat) veškeré úsilí teoretické lingvistiky: šíření a uplatnění jazykové teorie v komunikační praxi.
Jako velmi záslužný ediční čin Ústavu pro jazyk český ČSAV je z tohoto hlediska třeba hodnotit stostránkový soubor studií, který byl pod názvem Praktické kapitoly ze spisovné češtiny vydán na sklonku r. 1987 v redakci J. Petra a A. Polívkové. V zájmu praxe však budiž poznamenáno, že Praktické kapitoly vyšly v dosti skromném nákladu a pouze pro vnitřní potřebu ÚJČ. Autoři, vesměs pracovníci úseku jazykové kultury, specialisté v oboru jazykového poradenství, se ovšem obracejí k veřejnosti. Svou formou je publikace určena všem profesionálním uživatelům jazyka (redaktorům, korektorům, učitelům), ale byla by přístupná i všem poučenějším zájemcům o naši mateřštinu; pro interní tisk je to však možnost prakticky jen teoretická.
Devět statí je věnováno především těm problémům a nedostatkům, které se v posledních letech nashromáždily v profesionální jazykové, zejména publicistické praxi, a odtud i na stolech sedmi autorů.
M. Sedláček se v kapitole Z české interpunkce zabývá nejmenším z velkých témat českého pravopisu, užíváním interpunkční čárky. Činí tak na názorném, vzorně logicky i graficky uspořádaném materiálu. Nepřeceňuje formální kritéria pro psaní čárky, výchozím kritériem je mu hledisko obsahové: Klade vedle sebe dvojice identických vět a souvětí, v nichž pouhé užití či neužití čárky mění obsahovou strukturu výpovědi. Didaktická názornost takto podaných výkladů o volnosti a těsnosti, případně několikanásobnosti rozvíjejících větných členů je až překvapující. Všimnout by si jí mohla zejména škola.
I. Svobodová upozorňuje ve své kapitole o pravopisu složených přídavných jmen typu politickoekonomický — politicko-ekonomický a kulturněpolitický a kulturně-politický na významové hledisko při volbě náležité pravopisné podoby těchto složenin.
[25]Ze tří příspěvků V. Vlkové je jistě pro praxi nejpotřebnější stať o pravopisu přídavných jmen účelových a dějových (kreslicí-kreslící). Didakticky cenná je především zmínka o jejich rozlišování pomocí významově podobných přídavných jmen odvozených od jiné než čtvrté slovesné třídy (psací stroj-píšící stroj, jen píšící člověk). V dalším příspěvku si autorka všímá zajímavého, v poslední době velmi častého administrativního slovotvorného prostředku, odvozování nových sloves pomocí předpony od-, a kritizuje ho tam, kde hrozí homonymie (oddezinfikovat = provést dezinfekci, ale i zbavit dezinfekce). K některým aspektům užívání předložek, zejména k problémům jejich kumulace a nadužívání předložek nevlastních, se autorka vyslovuje ve třetím, stejnojmenném příspěvku.
A. Polívková podává v kapitole o cizích zeměpisných jménech v češtině za krátkým teoretickým úvodem vyčerpávající přehled skloňování těchto jmen, doplněný množstvím příkladů jasně utříděných a graficky zvýrazněných. Ve srovnání s následujícími dvěma kapitolami se tu ukazuje, jak mimořádnou hodnotu má v praktických příručkách tohoto typu důsledné zvýraznění textové struktury, její grafická úprava, která slouží k okamžité orientaci uvnitř textu.
Na rozdíl od ostatních autorů vstoupila klasická filoložka I. Páclová v příspěvku Antická jména v české jazykové praxi na křehký led návrhů jazykových změn. A domníváme se, že úspěšně. Nepřehledný chaos, jaký dodnes vládne v používání řeckých a latinských jmen v češtině,[1] lze pravděpodobně řešit jen radikálním řezem, který autorka navrhuje. Dosud se, i když nedůsledně, označovaly původní délky samohlásek řeckých jmen i tam, kde v řeckém pravopisu vyznačeny nebyly; éta a omega se někde označovaly, ale běžně nevyslovovaly (Archimédes, Archimédés). Návrh předpokládá odstranění všech délek (s dlouhou výslovností citovanou v závorce jen tehdy, je-li nesporná i v českém prostředí). Podstatné zjednodušení skloňování latinských jmen by mohlo být podle našeho názoru dovedeno do konce i souhlasem s dubletními tvary typu Cicero, 2. p. Cicerona i Cicera — a nikoli jen Cicerona, jak traduje návrh.
Na některé obtížné a aktuální otázky syntaxe odpovídá O. Martincová v kapitole O mluvnické stavbě věty. Největší pozornost v ní věnuje praktickým syntakticko-stylistickým výkladům a doporučením.
Příspěvek J. Krause O stylistice je zařazen do závěru Praktických kapitol nikoli náhodou. Na necelých sedmi stranách tu autor mezi řádky svého pojednání naznačuje, že adekvátní volba jazykových prostředků, kultura jazyka a kulturnost vyjadřování je cílem, uvědomělá znalost jazyka pak prostředkem dosažení cíle — čistoty komunikační praxe.
Celý sborník je zdařilým pokusem o šíření jazykověkulturní teorie do praxe jazykové kultury samé — mezi nejširší veřejnost.
[1] Viz o tom čl. Na okraj vydání encyklopedií antiky v SaS 37, 1976, s. 137—151.
Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 1, s. 24-25
Předchozí Ivana Bozděchová: Sovětský sborník o slovanském tvoření slov
Následující Jan Balhar: Nářeční monografie z Čech
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1