Současné problémy tvorby a výzkumu školních učebnic
Jasňa Šlédrová
[Posudky a zprávy]
-
Úroveň učebnic na všech typech škol je problém, který v současnosti znepokojuje stále více pedagogů, didaktiků i učitelů. K jeho řešení mohou podstatnou měrou přispět také lingvisté. Učebnice představuje složitý didaktický jev a její konečnou kvalitu zajišťuje mj. úsilí o co největší textovou propracovanost výkladu, která předpokládá jazykovou správnost a slohovou přiměřenost.
Pro systematické řešení zmíněného problému učinil rozhodující krok Pedagogický ústav J. A. Komenského (dále PÚ JAK), jehož pracovníci se stali v září 1985 iniciátory prvního semináře, který byl věnován teorii a výzkumu učebnic. V současnosti máme již před sebou sborník nazvaný Seminář o teorii a výzkumu školní učebnice. Referáty a sdělení (Tvorba učebnic, sborník 6, SPN, Praha 1987). Ten zahrnuje všechny příspěvky přednesené na tomto semináři. Dále jsme bohatší o nové poznatky, které obsahovaly referáty a sdělení druhého semináře uspořádaného v říjnu r. 1987. Z obou seminářů vyplynuly i důležité poznatky pro lingvistiku. Na některé se budeme snažit v naší zprávě upozornit.
Nejprve vybíráme z referátů prvního semináře. V. Michovský v úvodní poznámce sborníku upozornil na to, že dosud nebyl propracován metodologický postup pro analýzu učebnic z hlediska jejich funkcí. Ředitelka PÚ JAK J. Skalková ve svém referátu zdůraznila nutnost zkvalitňování procesu pronikání pedagogické teorie do praxe při tvorbě učebnic. V. Michovský řešil ve svém pří[21]spěvku otázku strukturních prvků učebnice a problém funkcí, které má učebnice ve vyučovacím procesu plnit. Vyčlenil dva základní druhy: funkce didaktické a funkce organizační. Didaktické funkce dále dělil na informativní, metodologické a formativní. Organizační funkce zahrnovala plánování, motivaci, řízení procesu vyučování a učení, kontrolu a sebekontrolu. Domníváme se, že by bylo možné funkční hlediska opřít o vymezení jazykových funkcí, zejm. v případě takového komunikátu, jakým je učebnice.
Syntetický charakter měl referát J. Průchy, který informoval o metodách výzkumu, jejich výsledcích i o některých praktických aplikacích ve výzkumech učebnic. Zdůraznil, že důležitým metodologickým principem je mezioborový přístup, v němž mají své důležité místo i poznatky z textové lingvistiky a psycholingvistiky.
V několika příspěvcích zvolili referenti jako téma analýzu obtížnosti učebnic. Používali k tomu metodu K. Nestlerové v úpravě J. Průchy.[1]
V souvislosti s touto metodou uvádíme připomínku J. Mareše, který upozorňuje, že daná metoda nepočítá s jazykovou podobou textu jako s další proměnnou zvyšující či snižující obtížnost textu. Např. skutečnost, že jsou některé pojmy uváděny v cizím jazyce, se nijak neodrazí ve vlastním výpočtu pojmové obtížnosti textu.
Na semináři měla svého zástupce i lingvistika. Byl jím J. Kraus, který vnesl do jednání semináře konkrétní lingvistická hlediska. Své sdělení zaměřil na jazykovou a slohovou stránku učebnice. Upozornil na vnitřní zákonitosti a normy učebního stylu a odkázal na stať K. Hausenblase publikovanou v Naší řeči.[2]
Dále J. Kraus uvedl zajímavý poznatek, že pro učební styl nevyhovuje rozlišování jevů jednoznačně chybných od jevů jednoznačně správných, ale že by bylo vhodné tuto dichotomii upravit na přiměřené, vhodné — nepřiměřené, méně vhodné. Svou tezi dokládá řadou příkladů, které nejsou jednoznačně chybné, ale lze je pokládat za narušení vnitřních norem učebního stylu. Referát zakončil výzvou, která se shodovala s hlavní ideou jednání obou seminářů. „Bylo by … velmi účelné shromáždit jistý soubor empirických údajů o stylu učebnic, který by vycházel z kvalitativních i kvantitativních charakteristik textu i ze zjišťování psychologických hodnot jejich působení, a na jejich základě formulovat jistá obecnější doporučení“ (s. 40n).
Referáty a sdělení druhého semináře se vztahovaly ke dvěma okruhům výzkumů: /1/ k fungování učebnic a /2/ k vlastnostem učebnic. Velmi obsažný referát přednesl J. Průcha. Hovořil o teorii školní učebnice, o výzkumech jejích parametrů, o fungování učebnice a o výzkumech jejích účinků. Dále upozornil na problém, o který se již řadu let zajímají i jazykovědci, a to na odlišnost mezi recepcí (vnímáním) obsahu výkladu a rekonstrukcí smyslu výkladu.
Na druhém semináři byly lingvistice nejblíže příspěvky R. Choděry (Výzkum textových cvičení ruského jazyka pro studenty nefilology) a Z. Nováka (Ke [22]komunikativní funkci učebnic). Z dalších přihlášených sdělení, která nebyla přednesena, ale budou publikována ve sborníku, měla lingvistické zaměření sdělení P. Gavory a J. Šlédrové. Ta konfrontovala pojetí komunikačního záměru v textové lingvistice a v pedagogických pracích zabývajících se komunikací.
Na závěr jednání shrnula J. Skalková základní poznatky semináře a dospěla k jednoznačnému východisku: Pro zlepšení dosavadního stavu v oblasti teorie a praxe tvorby učebnic je třeba vytvořit mezioborový výzkumný tým, který bude soustavně spolupracovat s autory učebnic. Určitě není nutné zdůrazňovat možnosti, které se otevírají v takovém týmu lingvistice.
[1] Srov. J. Průcha, Metody hodnocení školních učebnic, Tvorba učebnic, sešit 5, Praha 1984.
[2] Srov. K. Hausenblas, Učební styl v soustavě stylů funkčních, NŘ 56, 1972, s. 150—158.
Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 1, s. 20-22
Předchozí Růžena Šišková: Typologie jednoduchých slovesných vět v češtině v porovnání s ukrajinštinou
Následující Ivana Bozděchová: Sovětský sborník o slovanském tvoření slov
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1