Časopis Naše řeč
en cz

Profesorovi Vladimíru Skaličkovi k narozeninám

Oldřich Leška

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Vladimír Skalička se narodil 19. srpna 1909 v Praze. Jeho otec byl lékař-psychiatr a matka malířka; zdědila talent svého děda J. Mánesa a její syn nade vši pochybnost mánesovský profil. Do školy začal chlapec chodit v Kosmonosech, kam byl otec přeložen; pokračoval na klasickém gymnáziu v Mladé Boleslavi. Jazyky ho zajímaly již ve škole a již tehdy ho přitahoval problém jazykové různosti. Po maturitě na akademickém gymnáziu v Praze, kam se rodina přestěhovala, se tedy nemusil těžko rozhodovat, pokud jde o směr, kterým se vydá. Výběr češtiny a latiny, kterou studoval [252]na filozofické fakultě Karlovy univerzity v letech 1927—1930, byl kompromisem mezi tím, co chtěl on sám, a tím, co tehdy Univerzita nabízela, a také — jak to někdy bývá — přáním otce. To však neodsunulo stranou zájem, s nímž na vysokou školu přišel; od 5. semestru studuje u P. Bujnáka maďarštinu, samostatně studuje finštinu. Pražská studia uzavřel doktorátem z bohemistiky. V r. 1931/32 studuje jako stipendista finštinu na univerzitě v Helsinkách, v r. 1934 je na kratším stipendiu v Budapešti.

Již za studentských let mu přirostl k srdci G. von der Gabelentz pro rozhled po jazycích, nedogmatičnost, umění vidět problémy a snahu chápat jazyk v jeho celku, úhrnu. „Když mluvím o jazyce, myslím vždy na úhrn jazyků“, říká sám V. Skalička; proto se s nelibostí — ale možná spíš se soucitem — díval na ty, kdo razili zásadu, „že se má dělat jeden jazyk, a to pořádně“. Na nikoho z učitelů, s nimiž se ve svém řádném studiu setkal, nevzpomíná se zvláštní příchylností, nejspíš snad na M. Weingarta jako na dobrého pedagoga.

Tradiční univerzitní přednášky, semináře, prosemináře a cvičení neskýtaly již tehdy příležitost seznamovat se s novými idejemi, které určovaly perspektivu oboru, ale taková příležitost tehdy byla, ač formálně na okraji univerzitního života; ohniskem tvořivé myšlenkové práce lingvistické byl Pražský lingvistický kroužek a jeho předseda V. Mathesius se zájmem a účastí sledoval práci mladých adeptů lingvistiky. Do tohoto prostředí uvedl V. Skaličku jeho kolega J. Vachek; to byl zvlášť důležitý okamžik v Skaličkově životě.

Skalička si dovedl Mathesia získat svým zájmem, perspektivou tohoto zájmu a ostrým viděním věcí i svou samozřejmou samostatností. Málokomu — jak uvidíme — se dostalo od Mathesia tolik pozornosti a uznání jako právě jemu; byla to ovšem náklonnost oboustranná a Mathesius má ve Skaličkových vzpomínkách a hodnocení zcela zvláštní místo.

V r. 1935 vychází Skaličkova práce Zur ungarischen Grammatik (Práce z vědeckých ústavů filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, č. 39); je to také jeho habilitační práce (habilitován r. 1939). Význam této práce je několikerý a sotva se dá z názvu vytušit; pro nás bude základním východiskovým bodem při přehledu Skaličkova díla.

Pro V. Mathesia — v recenzi v SaS 2 (1936) — byla Skaličkova kniha „pokusem o strukturální mluvnici“. Mathesiova recenze je ojedinělý případ, kdy se tak podrobně někým zabýval. Kdo zná Mathesiovo dílo v úhrnu, čte rozbor nejen s velkým zaujetím, ale dokonce s jistým pocitem dramatičnosti. Je zcela zřejmé, jak silně tato práce — vyrostlá v jeho bezprostředním okruhu a hlásící se k jeho dílu jako pramenu inspirace — na Mathesia zapůsobila. Uvědomuje si novost celkového pojetí a vytýká ji v názvu recenze — jde o „strukturální“ gramatiku; vidí a cítí, že systematické zření k jazykové struktuře doplňuje pohled funkční. Strukturalismus (u Mathesia výraz celkem vzácný!) dovršuje teoretické zdůvod[253]nění nového chápání lingvistiky. Snad právě v okamžicích, kdy recenzi promýšlel a psal, Mathesius pochopil nové implikace svého pojetí potenciálnosti jevů jazykových.

Hungaristé mluví o Skaličkově práci jako o první strukturní mluvnici maďarštiny. V přehledu stratifikačních modelů by Skaličkova kniha Zur ungarischen Grarnmatik měla stát na čestném místě, časově ještě před tím, než se vůbec o stratifikačních modelech začalo mluvit. Sotva si dovedeme představit Trnkův rozvinutý model jazyka (pracoval na něm do posledních let života) bez vnitřní Skaličkovy inspirace, stejně jako sotva dovedeme oddělit Skaličkovo séma od Trnkova morfologickéha exponentu.

Pro Skaličku byl v té době východiskem problém jazykové různosti a práce směřovala k nově pojaté strukturní typologii, která by celek stavby vykládala a ne prostě klasifikovala jazyky podle morfologických postupů. Proto si musil vytvořit obecnou představu o jazykové stavbě, která by byla tomuto úkolu práva; v ní rozlišil to, co je nutné (diferenciace vertikální : sémantémy :: formémy; diferenciace horizontální : základní jednotka pojmenovací — slovo :: základní jednotka vypovídací — věta) a co se k sobě druží v jednotlivých jazycích s jistou mírou pravděpodobnosti. Zvláště prakticky významné pro další rozvoj bylo zavedení pojmů větného (případně slovního) klišé. Skalička podal ve své práci nejen představu své typologie, ale také příklady typologické analýzy a typologického porovnávání (maďarština, finština, turečtina, čeština). Svou typologii pak demonstruje, ale také rozvíjí na různém jazykovém materiálu (zvl. Vývoj české deklinace, Studie Pražského lingvistického kroužku 4, Praha 1941); Über die Typologie der Bantusprachen, AOr 15 (1946);[1] Sur la typologie de la langue chinoise parlée, tamtéž; Typ češtiny, Praha 1951; Sur les langues polysynthétiques, AOr 23 (1955); Typologischer Vergleich der Balkansprachen, Études balcaniques tchécoslovaques V (1965); o přehled díla se postarala především edice Typologische Studien, Schriften zur Linguistik, Bd. 11, Mnichov 1980). Jinde Skalička ukazuje jednotlivé jevy v typologických souvislostech a zkoumá tak jejich typologicky charakterizační relevanci (např. Ergativity and its relevance in the typology of language, Festschrift Peter Hartmann 1985; Die phonologische Typologie, Phonetica Pragensia 1968; Modalita a jazyková různost, Otázky slovanské syntaxe III, Brno 1973). Skaličkova typologie však není schéma hotové jednou provždy, má svůj vnitřní život a těšíme se na jeho nejnovější práce, o nichž prozatím víme jen z jeho vypravování.

Samozřejmě, že se Skalička v práci, jíž vstoupil jako osobnost do lingvistického povědomí, setkal s řadou otázek, k nimž bylo potřeba se vracet. Týkají se celého rozsahu jazykové stavby, protože do svého modelu zahrnul i výpověď; tím se nahrnula do lingvistiky řada otázek s ní spojených. Řekl mnoho nového o takových věcech, jako jsou význam pádu, [254]význam gramatických jednotek vůbec, kongruence, druhé sloveso ve větě, pořádek jazykových jednotek, typy syntaxe ap. Bylo pro něho samozřejmé, že se lingvistika musí zabývat nejen strukturou jazyka, ale také nově oblastí jeho funkčního uplatňování. Po článku Promluva jako lingvistický pojem, SaS 3 (1937) nejsou překvapením Problémy stylu, SaS 7 (1941), ani programová stať The need for a linguistics of la parole (Recueil linguistique de Bratislava 1, 1948), ani práce další až do doby nejnovější. V. Skalička si musí při pozorování lingvistické scény leckdy připadat jako závodník, který dorazil do cíle a čeká tam na ostatní.

Kniha Zur ungarischen Grammatik nebyla Skaličkovým prvním vystoupením na lingvistické veřejnosti, měl v té době již svou bibliografii. Na jeho pracích je zajímavé, jak pohotově a samostatně reagoval na to, čím Pražský lingvistický kroužek žil. Je skoro samozřejmé, že první práce patří fonologii (Zur Phonologie der finnischen Schriftsprache, AOr 5 (1933), k fonologii také v přednášce v Kroužku 1934/35, viz SaS 1, 1935); vzápětí reaguje na Jakobsonovy práce K charakteristike jevrazijskogo jazykovogo sojuza (Paříž 1931) a Über die phonologischen Sprachbünde, TCLP 4 (1931) svými články Zur Charakteristik des eurasiatischen Sprachbundes (AOr 6, 1934) a Notes sur la déclinaison des langues eurasiatiques (AOr 7, 1935). Byly to otázky Skaličkovi bytostně blízké pro dominantní jeho zájem a později se k nim nejednou vracel (srov. Zum Problem des Donau-Sprachbundes, Uralaltaische Jahrbücher 40, 1968; Finnougrisch und Indogermanisch, Uralaltaische Jahrbücher 41, 1969). K „pražským“ problémům, které Skalička dovedl ihned nově ukázat ve vztahu ke své koncepci jazykové struktury, patří i Karcevského asymetrický dualismus znaku (Asymetrický dualismus jazykových jednotek, NŘ 1935).

Po válce (1946) byl V. Skalička jmenován profesorem obecné jazykovědy a zaujal místo na nově zřízené stolici pro tento obor; v r. 1960 mu byla udělena hodnost doktora věd, dva roky poté byl zvolen členem korespondentem ČSAV. Byl členem vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV a vědeckých rad několika ústavů ČSAV, dlouholetým předsedou Jazykovědného sdružení při ČSAV, členem Societas linguistica europaea; je členem Suomalais-ugrilainen seura (Helsinki), Suomalisen Kirjallisuuden seura (Helsinki) a Uralaltaische Gesellschaft (Hamburg). Byl vyznamenán stříbrnou medailí Josefa Dobrovského a medailí Helsinské univerzity. Všechno to jsou projevy Skaličkových zásluh, ale — jak ho známe — nejsou to věci, na nichž by lpěl. Více by ho potěšilo asi, kdyby obecná jazykověda jako obor, o který se staral, zaujala zase náležité místo ve studijních plánech a ožila.


[1] AOr = Archív orientální.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 5, s. 251-254

Předchozí Adolf Kamiš: Vědecká konference k 150. výročí Jana Gebauera

Následující Jana Jančáková, Miloslava Knappová: Ivan Lutterer šedesátiletý

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1