Vědecká konference k 150. výročí Jana Gebauera

Adolf Kamiš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V loňském roce uplynulo 150 let od narození Jana Gebauera, vynikající osobnosti české vědy a kultury 2. pol. 19. stol. K tomuto výročí uspořádala katedra českého a slovenského jazyka a katedra slavistiky FF UK 13. října 1988 vědeckou konferenci. Spolu s pořadateli se účastnili konference pracovníci i z ostatních univerzit a pedagogických fakult, z akademických ústavů a hosté ze zahraničí (PLR, NDR, BLR).

Jednání bylo rozčleněno do pěti okruhů podle oblastí, do nichž Gebauer [249]zasáhl tvůrčím způsobem. Cílem konference bylo posoudit a zhodnotit jeho rozsáhlé dílo jazykovědné, literárně historické a folkloristické. Bylo předneseno celkem 17 referátů a 7 sdělení a řada diskusních příspěvků.

V úvodu se J. Petr v referátu Obecně jazykové dílo J. Gebauera pokusil postihnout zásady, z nichž Gebauer vycházel. Připomněl, že Gebauer považoval jazykovědu za vědu empirickou. Steinthalův lingvistický psychologismus ovlivnil rozhodujícím způsobem jeho pojetí teorie jazyka, především v tom ohledu, že jazykověda není přírodní, ale historická věda, a jazyk je jev psychologický. Příčiny historických změn jazykovědných jevů vždy spočívají v lidském duchu, jsou to jevy psychické. Od 2. pol. 70. let byly Gebauerovy teoretické přístupy ke zkoumání jazyka ovlivněny filozofickým pozitivismem a mladogramatickou školou; Gebauer se však sám nikdy za mladogramatika nepovažoval.

I. Němec ve svém příspěvku ukázal, že poznatky komparatistické a obecně jazykovědné a zaměření na etymologii umožnily Gebauerovi hlubší pohled na vývoj slovní zásoby, takže mohl podat dosti přesný obraz jejího vývoje. Pogebauerovská historická lexikologie mohla více jednotlivé detaily dokreslovat, než je opravovat a měnit.

K. Hausenblas charakterizoval Gebauerův styl několika výraznými vlastnostmi, především jasností, věcnou přesností a střídmostí; někdy až suchostí. Gebauerův jazyk a styl by si ovšem podle jeho názoru zasloužily důkladné zpracování.

L. Špaček ve svém sdělení uvedl, že v mnohostranné Gebaurově činnosti zaujímá přední místo působení pedagogické. I když Gebauer jako ředitel Slovanského semináře měl jako hlavní úkol vychovávat středoškolské profesory, se stejnou péčí se věnoval výchově vědeckého dorostu.

Al. Jedlička v referátu Diachronie a synchronie u J. Gebauera označuje za ne zcela správné tvrzení, že přísně historická metoda vedla Gebauera na stanovisko pozorovatele. Gebauerovi nešlo jen o popis vývoje, ale i o výklad a v některých případech přímo i o hodnocení a doporučení. Jeho mluvnice je historická co do předmětu a látky, ale nevyhýbá se problémům synchronním.

K. Kučera zdůraznil, že Gebauerova mluvnice a jeho slovník by neměly tak mimořádnou hodnotu bez široké, možno říci reprezentativní materiálové základny.

J. Jančáková ve svém příspěvku ukázala, že Gebauer ovlivnil studium nářečí, ač se sám dialektologií nezabýval, tím, že podněcoval své žáky, aby se věnovali výzkumu nářečí. Uvědomoval si úlohu nářečí pro vývoj jazyka. V Historické mluvnici využil nářečních výzkumů, nářeční materiál zde doplňoval podle toho, jak přibývalo nových studií z této oblasti; znalost nářeční v jeho době byla mezerovitá a zpracování bylo zeměpisně nerovnoměrné.

Z. Smetanová si všimla okolnosti, že Gebauer nemohl v Historické mluvnici pominout tzv. střední dobu (16.—18. stol.). Je ovšem v ní pro toto období značná materiálová mezerovitost a nerovnoměrné zpracování.

P. Nejedlý ve svém příspěvku ukázal, že se Gebauer v Slovníku staročeském neřídil žádnou ucelenou teorií lexikálního významu; nebyl svým zaměřením le[250]xikograf-specialista. Jeho přístup k slovní zásobě však některými rysy předjímá její dnešní systémové pojetí.

Výklad M. Homolkové se koncentroval na Gebauerovo vyjádření některých slovnědruhových přechodů v rámci neflektivních polysémních jednotek, jde většinou o adverbia (také ta, která dnes řadíme do slovního druhu částic), nevlastní předložky a citoslovce, většinou substantivního a ojediněle slovesného původu.

M. Čechová připomněla, že Gebauerovy normativní mluvnice jsou vyústěním jeho vědecko-pedagogické činnosti. Gebauer napsal tři varianty mluvnic: pro školy střední, pro učitele a také příruční mluvnici „vědeckou“. O úspěšnosti jeho mluvnic svědčí to, že i po jeho smrti byly často vydávány a upravovány. Svými mluvnicemi ve spojení se svou činností pedagogickou ovlivnil metodologicky i metodicky následující generace lingvistů.

P. Novák ve svém vystoupení dokládal, že bylo v tehdejší době potřebí stanovit cíle pro vyučování mateřskému jazyku na školách. S tím se musel vyrovnat i Gebauer. Z německých gramatiků to byl K. F. Becker, který vystihl potřeby školské, ovlivnil tak i vyučování českému jazyku.

K. Šebesta si ve svém sdělení Gebauerovo pojetí obecné češtiny všiml skutečnosti, že Gebauer ve svých mluvnicích celkem přesně vymezuje spisovný jazyk a nářečí. Ostatní hodnocení jako „obecný jazyk“, „obecný“ i „obecně“, „obecná mluva“, „obeaná výslovnost“ ap. nejsou vždy jednoznačné.

J. Kolár uvedl, že Gebauer konal přednášky k dějinám staršího českého písemnictví a dával podněty k literárnímu studiu. Práci editorskou postavil na vědecky zdůvodněný základ, své zásady formuloval teoreticky; kromě toho dával příklad i svou editorskou praxí.

M. Komárek hovořil na téma K některým aktuálním otázkám transkripce RKZ.[1] Připomněl, že se Gebauer problémem transkripce zabýval ve studii O přepisování textů staročeských se zvláštním ohledem na RK (Listy filologické 2, 1875, s. 167—180). Pres své omezení na RK si jeho studie zachovala svou hodnotu dodnes.

Z. Niedziela v příspěvku Polscy obróncy Rękopisu królodworskiego ukázal, že polští odborníci živě sledovali spor o RKZ. Rukopisy byly v Polsku známé už od r. 1820, byly vícekrát vydávané a komentované.

T. Z. Orłośová uváděla, že Gebauer napsal do Riegrova Naučného slovníku hesla týkající se polské tematiky: o dějinách, o polském jazyku, o nářečích. Dopisoval si s mnohými polskými jazykovědci. R. 1888 se stal členem Polské akademie věd v Krakově, r. 1900 mu byl udělen čestný doktorát Krakovské univerzity.

M. Kvapil se soustředil na Gebauerův zájem o slovanské literatury. Napsal o nich hesla do Riegrova Naučného slovníku. Nejlépe byly zpracovány stati o ruském jazyce a ruské literatuře. Gebauer aplikoval komparatistickou metodu, v níž však neubíral z národní svébytnosti literárních jevů.

[251]Z. Urban vyzdvihl, že Gebauerův přínos pro folkloristiku bývá podceňován. Gebauer se zaměřoval na lidové písně nejen slovanských, ale i jiných národů. Zabýval se jejich překlady s komentáři; jeho přístup byl však filologický. Folkloristika do té doby na fakultě neexistovala; Gebauer péčí o nové talenty vychoval vědeckou generaci 80. a 90. let.

T. Syllaba se zabýval vzájemným vztahem mezi Gebauerem a V. Jagićem. Svědčí o něm bohatá korespondence, která bohužel nebyla vydána. Přes mnohé shodné názory se lišili v pojetí slavistiky. Na rozdíl od Jagiće chápal Gebauer bohemistiku nikoli jen jako součást vědy o kulturních dějinách Slovanů, ale především jako speciální lingvistiku s metodologickou vazbou na lingvistiku obecnou. Toto pojetí zůstalo aktuální dodnes.

J. Bačvarov zdůraznil, že Gebauer měl přímý i nepřímý vliv na bulharistiku. Jeho žákem byl A. Teodorov-Balán, první rektor nové bulharské univerzity. Měl rovněž vliv na L. Miletiče, bulharského jazykovědce-dialektologa. H. Gulová a K. Vačkovová ukazovaly, že A. Teodorov-Balán shodně s Gebauerem zakládal své studie na rozsáhlém vlastním výzkumu materiálovém. Velkou pozornost věnoval starším fázím vývoje bulharského jazyka (zhruba do 14. stol.).

K. Gutschmidt připomněl, že Gebauer se podílel na vydávání Archívu pro slovanskou filologii, jehož redaktorem byl V. Jagić. Z nejvýznamnějších příspěvků Gebauerových v něm je studie o RKZ, o staročeském imperfektu, o negaci aj.

L. Řeháček hovořil o Gebauerových zásluhách o založení Slovanského semináře v r. 1880. Znamenalo to institucionální zabezpečení vědeckého života. Velkou zásluhu si získal Gebauer rovněž v budování seminární knihovny.

V závěru zhodnotil K. Hausenblas krátce průběh konference. Uvedl, že byla věnována pozornost všem podstatným složkám Gebauerova díla. Byla v ní vyslovena řada cenných podnětů. V pracích Gebauerových jsou dosud nosné, ne zcela využité poznatky. Konferencí byly dány podněty k dalšímu zkoumání.

---

[1] Pokud jde o Gebauerovu účast na rukopisných bojích, odkázal na svoji zevrubnou studii RKZ — Dnešní stav poznání, Sborník Národního muzea, řada C—lit. hist., Praha 1969, s. 197—274.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 5, s. 248-251

Předchozí Věra Petráčková: Jubilejní kolokvium v Uherském Brodě

Následující Oldřich Leška: Profesorovi Vladimíru Skaličkovi k narozeninám