Časopis Naše řeč
en cz

Explicitní projevy autorova zřetele ke čtenáři v próze J. K. Tyla

Jana Bartůňková

[Články]

(pdf)

-

0. V posledních letech je vedle sledování první složky verbální komunikace, tj. produkce textů, podrobována zkoumání i její složka druhá, která stála dlouho mimo centrum pozornosti, a to recepce (příjem textů). Souvisí to s rostoucím vědomím, že společenská praxe stále naléhavěji vyžaduje ne jakýkoliv, ale pouze správný (co nejpřesnější) příjem textu.[1] Problematiku svého druhu představuje v tomto směru recepce uměleckých verbálních komunikátů, v níž lze rozeznat dvě fáze — fázi čtení, tj. přiřazování významu k tvaru, a fázi interpretační, tj. utváření, resp. uvědomování si smyslu textu jako celku.[2]

Kvalita recepce závisí na mnoha činitelích subjektivních i objektivních. Může být proto zkoumána ve směru od příjemce (literární psychologie a sociologie literatury, speciální didaktika literární výchovy) nebo ve směru od textu. V tom případě se zjišťuje recepční (resp. interpretační) potenciál textu (interpretačně zaměřená literární věda, tj. teorie literatury v širokém slova smyslu, textová stylistika, teorie překladu).

Mezi textem a jeho adresátem může stát subjekt zprostředkovatele (editor, interpret, překladatel, učitel apod.), který má k dispozici řadu prostředků, jimiž čtenáři recepci usnadňuje — od komplexních interpretací přes doslovy a vysvětlivky až po grafické zpracování textu.[3] [226]Využití těchto prostředků je určováno zřetelem k předpokládanému příjemci.[4] Pokud se hovoří o recepci a možnostech jejího ovlivnění, je většinou zprostředkovatel uvažován jako netotožný se subjektem autora. Zřídka se setkáváme s tím, že by byly zkoumány snahy autora usnadnit čtenáři recepci svého díla, třebaže zřetel ke čtenáři je ve větší či menší míře implicitně v díle obsažen vždy. Explicitní vyjádření tohoto zřetele je méně časté. Pokud se s ním setkáme, je užitečné věnovat mu pozornost nejen jako prostředku autorova zřetele ke čtenáři, ale i jako prostředku textové koherence (souvislosti, spojitosti textu). Tak je tomu např. v prózách J. K. Tyla (viz zejména 4. část tohoto článku).

1. J. K. Tyl představuje dovršení jedné etapy vývoje novodobé české literatury a začátek etapy nové, či spíše spojovací článek mezi etapami, z nichž jedna vrcholí romantickým dílem Máchovým a druhá začíná úsilím o sociální román a novelu v díle B. Němcové. Hlavní období Tylovy tvůrčí činnosti (zejm. prozaické) spadá do let 1830—1848, tedy do etapy, která je v literární historii nazývána etapou sbližování obrozenské literatury se životem. Tyl byl totiž jeho pilným pozorovatelem.

Toto sbližování lze u Tyla vidět v několika rovinách. Jednak rozšiřuje postupně tematický záběr (od nejstarší historie až po současnost), jednak důsledně podřizuje svou tvorbu (její ideové zaměření) aktuálním společenským potřebám, tj. jazykovému a národnímu uvědomování, ale i vytváření jakéhosi občanského kodexu.

Sbližování se životem nachází výraz i v řadě metaliterárních glos i celých (meta)literárně polemizujících próz, ale i ve zřejmé adresnosti celého díla. Tyl znal svého čtenáře (průměrného, lidového), odchovaného knížkami lidového čtení, pro něhož byla preromantická a romantická próza z větší části obsahově vzdálená a formálně ne dost přístupná. Proto se Tyl pokusil o spojení obou těchto linií, tj. prosté tvorby vycházející z knížek lidového čtení a vysoce stylizované tvorby navazující na preromantickou a romantickou prózu. Vycházel z principů jazykového projevu svých čtenářů, zaměřil se na srozumitelnost, přirozenost (zejména dialogu) a snažil [227]se těžit z formální kultivovanosti svých předchůdců (ne vždy se mu to dařilo).[5] Ve svém díle jednak shrnuje vyzkoušené výrazové prostředky a znovu prakticky ověřuje jejich nosnost, jednak je modifikuje a rozmnožuje jejich repertoár, a to vše s ohledem na svého čtenáře.

2. Zřetel ke čtenáři je skutečně patrný v celém Tylově díle. Kromě výběru témat ideově vhodných se to projevuje v řadě dalších prostředků. Jedním z nich je oslovování čtenáře, které je buď neadresné (laskavý čtenáři), adresné v obecné rovině (laskavý český čtenáři), nebo specifikované a diferencované (Pražané vlasti milovní, matínky outrpné), tj. autor se obrací k různým sociálně, psychologicky i jinak určeným subjektům.

Oslovení bývá nejčastěji situováno na začátek nebo na konec prózy, někdy ho však najdeme i uvnitř textu, a to zejména u próz „reportážního“ charakteru. Objevuje se i pomyslný dialog se čtenářem, dokonce předjímání jeho otázek: „Tedy reka dalekopověstného již zase Vratislav milostí svou obdařil?“ ptáte se, „milí krajané?“ (Statný Beneda).

Jiným prostředkem vyjadřujícím zřetel ke čtenáři je explicitní vyjádření poslání prózy, např. v povídce Dalimil je to výzva, aby Dalimil nebyl zapomenut, případně shrnutí, zdůraznění základní myšlenky, zařazení mravního naučení (ve Statném Benedovi výzva k boji se zhoubnými vášněmi). Jindy je to poučení věcné. V Tatarech u Holomouce je v závěru vysvětlen vznik německých jmen českých šlechtických rodů, v Braniborech v Čechách je předeslán dlouhý historický úvod, v Donu Juanovi se v závěru připomíná, že historii slavné premiéry i další osud slavné opery zná celý svět, v Dekretu kutnohorském je citována kronika a vyložen jeho důsledek.

Stejným účelům slouží i — u Tyla nemnohá — mota, dále tituly a podtituly próz, vysvětlivky (blíže viz část 3) a kurzívou tištěná slova a věty (viz část 4).

3. Vysvětlivky najdeme zejména ve starších Tylových prózách a jsou výrazem ohledu na čtenáře. Tyl předpokládá — a správně — že jeho čtenáři neovládají příliš historické reálie a že jsou jazykově i literárně málo vyzbrojeni (česky psaná literatura byla v té [228]době ještě v počátcích). K zařazení vysvětlivek ho tedy vedly jednak důvody věcné, jednak jazykové.

A. Vysvětlivky motivované důvody jazykovými

Autor vysvětluje slova, která byla převzata ze starších období, a nejsou tedy obecně známá, případně novočeské náhrady za starší výrazy (ať jde o náhrady přejaté z jiných jazyků nebo zcela nově utvořené), např. veliké sedání — turnaj, spása — osvoboditel, dav — tlačenice, knížete stol — trůn, zachvěla se — zatřásla se, doušek — jedno polknutí atd.[6]

U některých metajazykových vysvětlivek připojuje autor i subjektivní postoj k určitému jevu, např. dva houfy — lépe zástupy. Ke slovu pablesk v Poslední pohance uvádí tento komentář: Nemá-li staré slovácké pablesk (der Strahl) většího libozvuku i vyznačnosti do sebe nežli papršlek čili paprsek (paprsku jakoby prskati, prsk — místo blýskati, blesk)?

B. Vysvětlivky motivované důvody věcnými

Zaměřují se na vysvětlování historických událostí (bitva flandenheimská), historických reálií (hledí — článkovitý díl lebky), historických profesionalismů (kavna — domek havírský), sociálních jevů (viz postavení kata v povídce Katův syn), historických souvislostí (Braniboři v Čechách) a jevů mytologických (objetí Spánkovo — u pohanů bůh spánku).

Z hlediska formy můžeme u Tyla vydělit tři skupiny vysvětlivek:

a) vysvětlování pomocí synonyma (škorně — obuv, háv — oděv, roucho);

b) vysvětlování opisem (doušek — jedno polknutí, tábor — položení vojenské);

c) vysvětlování pomocí německého ekvivalentu (Ochranov — Herrnhut), případně ve spojení s českým synonymem nebo opisem (po dobrodrůžectví — po chlebě i po rytířských skutcích, Abenteuern; máchal mečem — švíhal, schwingen; po dlouhé kobce — síň dlouhá, Halle; šílená — pomatená, wahnsinnig).

U slov, u nichž předpokládal, že by si čtenář nemusel umět zrekonstruovat tvar 1. pádu, ve vysvětlivkách před komentářem tuto základní formu uvádí (uprostřed zbořených kaven — kavna, domek havírský; památného couku — couk, pramen jakékoli rudy neboli vůbec oddělení na horách).

Používání vysvětlivek i jejich zaměření a forma jsou zřejmě odrazem jazykové, ale i vzdělanostní situace v české společnosti té doby. Tyl nepokládá za nutné překládat slova polská, italská a německá (němčinu dokonce používá ve vysvětlivkách), ale vykládá stará, příp. nově vzniklá česká slova. Obrací se sice k lidovému čtenáři, ale chce ho jazykově i věcně vzdělat.

4. Zřetel ke čtenáři dokazuje i využití grafiky, např. jiného typu písma, ke zdůraznění některých sémanticky zatížených [229]slov, částí vět i větných celků. Důkazem záměrného užití je rozdílná frekvence tohoto prostředku v jednotlivých prózách — od nulového výskytu (Don Juan, Růže z keře nízkého) přes výskyt sporadický, ojedinělý (Statný Beneda, Slečna Lichnická, Dceřina kletba, Dalimil, Beznoska, Ženich na licho atd.) až k hojnému zastoupení (Poslední doby v bílé věži, Dekret kutnohorský). V textech s menším výskytem snad na sebe odlišně tištěné části upoutají čtenářovu pozornost více, ale nelze říci, že by existoval vztah přímé či nepřímé úměrnosti mezi frekvencí tohoto prostředku a stylistickou účinností. Motivace užití je různá, ale funkce zdůrazňovací je přítomna vždy.[7]

4.1. Vyslovení obecně platné pravdy, moudrosti, mravního naučení, shrnutí:

… Slovo jesti hroznější, pravice má strašlivější, hana jesti pomsta nejčernější. (Statný Beneda)

V mládí není žádný ze dřeva a z kamene! (Mladý hareník)

Láska není žádný špás! (Pepíček a Pepička)

4.2. Snaha projevit svůj postoj, případně ovlivnit čtenáře, vnutit mu svůj názor:

Roznášela se totiž stará i hlučná pověst, že se přiznávají majitelové Černé kovárny k tajnému řádu černokněžníků. …to jediné ji (tj. rodinu) těšiti mohlo, že ji vůbec počítali k dobrým černokněžníkům. (Slečna Lichnická)

Čtenář je tak od první stránky upozorněn na „morální“ profil rodiny, který je důležitý pro osud hlavního hrdiny, a v podstatě očekává, že se protagonistovi nemůže nic zlého stát, třebaže v ději vše nasvědčuje opaku.

Ve Zlatníkově milence naznačuje autor hned v úvodu odlišně tištěnými výrazy (většinou pojmenováními paní Zuzany) svůj vztah k lazebnici Zuzaně a k její profesi (vede vlastně pomocí těchto slov polemický „dialog“ se soudobou morálkou, s veřejným míněním).

Slavné pověsti paní Zuzana — a proč bychom neřekli slavné pověsti … nebyla sice nikdy provdána; leč od oněch let, co byla ze služebních závazků vyklouzla a vlastní lázně držela, říkala jí veselá děvčata matičko a veselí mládenci nazývali ji paničko, takže posléz krásná Zuzanka jako cestou přirozenou v hodnost a důstojenství paní Zuzany vstoupila.

Autor dává možnost i postavám, aby tímto způsobem „projevily“ svůj postoj, např. v povídkách Beseda a Rozervanec, které jsou komponovány z dopisů.

4.3. Vyjádření hlavního tématu, případně témat dílčích:

[230]V takových případech jde vlastně o tzv. topikální věty, někdy jen výrazy, „v nichž je do značné míry explicitně formulováno téma textu“.[8] Např. slova Anežčiny přísahy v povídce Dceřina kletba „Nenáviděti budu veškeré pohlaví, jež tebe zkazilo“, v Dekretu kutnohorském věta „Přiřkni trojí hlas národu českému!“. V povídce Poslední doby v Bílé věži jsou takto vyjadřována témata jednotlivých výjevů ze Závišova života, v Divadelním řediteli pak zúžení tématu (Já chtěl jen konec patnáctiletých snů nakresliti. Historii nás dvou — bude-li ji kdo chtít čísti — podám snad někdy jindy.).

V povídce Vychovanec pomsty, která je vystavěna na motivu tajemství, je v prvním dialogu nejčastěji zdůrazňovaným slovem zájmenné příslovce proč (navozování tajemství). V dalších částech textu jsou pak zvýrazňována slova, která naznačují, z jakých motivů tajemství vyrůstá — a tak je postupně odhalováno.

4.4. Zdůraznění hlavní myšlenky, nebo myšlenek dílčích, ale významných, mnohdy s využitím kontrastu:

V povídce Katův syn je tak naznačena typizace (napětí mezi obecným a jedinečným).

lidé toho stavu, o němž tento příběh vypravuje, všude stejný osud mívali; … Co se nyní jemu přihodilo, stalo se každému katovi a dětem jeho …

V Tatarech u Holomouce je zdůrazněna myšlenka česko-moravské jednoty — „… všichni musíme také jedno srdce míti …“. A konečně ještě jeden příklad kontrastního postavení výrazů z povídky Mladý harfeník a starý flétnista:

On se neptal po mých důležitostech … nechal jsem mu tedy také jeho tajemství. … zlobím se ještě dosavád … také tenkrát jsem se zlobil.

Někdy tak stojí proti sobě jednotlivá slova nebo slovní spojení, jindy větší celky.

Mezi zvýrazněné texty nesoucí důležité sdělení, patří i citáty, např. v poslední jmenované povídce je to citát z poslední vůle, který se pak ještě opakuje v úvahách hlavní postavy, je segmentován, domýšlen, interpretován. Autor tímto způsobem vede i myšlení čtenáře v jednotlivých krocích.

4.5. Vytčení výrazu, který je předmětem metajazykové úvahy, slovní hříčky, nebo spadá do okruhu onomastické problematiky:

V povídce Tataři u Holoumouce je vysvětlován původ jména Šternberkové a význam slov župy a župan (jde vlastně o vysvětlivky, které jsou však součástí základní textové roviny). V Lazebníkově Novém roce se rozvíjí dialog kolem slova náhoda/Náhoda (abstraktní apelativum × vlastní jméno), v Mladém harfeníkovi je zařazena slovní hříčka — „Nicméně však za ten čas si byli tolik schopností získali, že se slavná pověst o nich rozcházeti a díla jejich vycházeti počala.“

V povídce Beznoska je kurzívou několikrát vytištěno jméno Lidunky a Střížka i jeho přezdívka Beznoska, jejíž významné postavení v sémantické struktuře prózy je podtrženo i tím, že se stává titulem a současně i posledním slovem povídky, graficky odděleným od předchozího textu.

[231]Sám se nyní usmívá pošetilosti své a manželky, která ho nade všecko miluje, nejednou se žertem ptá, jak si mohla vzíti — beznosku!

V tomto slově se tedy vrství prostředky zdůraznění z několika rovin — grafické, tematicko-kompoziční, gramatické (kurzíva, pomlčka, vykřičník, vztah k titulu povídky, koncová pozice i to, že se změnila psaná podoba — malé písmeno, což je výrazem faktu, že pojmenování ztratilo depreciativní obsah, přestalo být přezdívkou a stalo se méně nápadným a citově ne tak výrazným apelativem).

4.6. Zvýraznění částí textu, které jsou výroky metaliterárními:

K podtitulu povídky Pepíček a Pepička (Noveletka) se vztahuje první věta (i celý úvod) a poslední odstavec:

Chtěl jsem vlastně napsati „Noveletka dle nejnovějšího způsobu“, — maje ale tuze měkké, pravé beránčí srdce, abych někoho nerozhněval, přídavku toho jsem vynechal. Bál jsem se totiž, aby se někdo nedomýšlel, že tím na některou z posledních, a tudíž nejnovějších noveletek v literatuře naší narážím, a běda mně, kdyby ten někdo sám spisovatel podobných drobotin byl. Nežli bych se nadál, měl bych ho jako pijavici na krku, a nebyl-li by jinak „muž bledé bázně“, uvedl by mě třeba jakožto hlavní osobu do svého nejnovějšího fabrikátu. Bože zachovej! …

Dále Tyl vysvětluje stylem, který připomíná pozdějšího Nerudu, co je noveletka, pak pokračuje:

To jest noveletka! Má-li z toho býti noveletka dle nejnovějšího způsobu, postříká se nejdříve troškou nevinné krve, vypere potom v potoce horkých slzí, usuší na ranní záři aneb za jasného měsíčku, zaobalí do melancholického šátku, sváže lněným provazem a dá k ní na stráž několik „Ach, ach, ach!“ — To jest noveletka dle nejnovějšího způsobu. Má-li z toho býti česká noveletka dle nejnovějšího způsobu, netřeba nic jiného nežli po francouzsku nebo po němečku mysliti, psáti, jako naši bláhoví staří nepsávali — nejapně a nelahodně, slovem, psáti čili semotam schytanými slovíčkami flikovati, aby z toho česká gramatika bolení hlavy dostala a národní náš jazyk zděšením za kamna zalezl. To je česká noveletka! — I já se o ni pokusím a přičiním se, abych za nejlepšími vzory tuze pozadu nezůstal.

V povídce Ženich na licho se odlišně tištěná slova některých kapitol vztahují k jejich titulům, v závěru se objeví úvaha, v níž je zdůrazněn titul celé povídky.

Zvláštní postavení zaujímá povídka Rozervanec, jejíž titul se v graficky zvýrazněné podobě objevuje v úvodu prózy, je předmětem metajazykového dialogu, současně však vstupuje do procesu metaliterární komunikace, která se uskutečňuje pomocí prózy jako celku, i jejími jednotlivými částmi (např. postavami Karla a Hynka, ale zejména tím, že Tyl svou předmluvou vytvořil tematický i formální polemický pandán k Máchovu Dosloví v Křivokladu).

VENKOVAN: … Rozervanec? — Ouha! Tomu nerozumím. Co je to za zvíře?
KNĚHKUPEC: To je vlastně, jak Němec říká, ein Zerrissener!
[232]VENKOVAN: Ahá — tedy vlastně roztrhanec? To bude dozajista něco romantického — anebo jak tomu říkáte.
.
.
.
PANÁČEK: Tak zle to nebude. Jedná se tu jen o módní nemoci — čili tak nazvané rozervanosti.
VENKOVAN: Propánaboha, copak to máte za módy? Nemoce? — a rozervanost? O té jsem jakživ nic neslyšel.

Z výše uvedených vybraných příkladů vyplývá, že se s tímto prostředkem setkáme v povídkách historických i v novelách a arabeskách, v řeči autora i v řeči postav, v rovině komunikace primární i sekundární. Je to prostředek, jehož pomocí vlastně Tyl učil své čtenáře číst. Vedle zájmen, příslovcí a kombinovaných odkazovacích výrazů využívá i jednotlivých plnovýznamových slov, slovních spojení, případně delších částí výpovědí.

Hlavním tektonickým principem je zde opakování (kontaktní i distantní),[9] doslovné i modifikované (jde o vnitřnětextové navazování tematické, synonymické, antonymické, homonymické, příp. hyperonymické, s různou šíří výrazu, s elipsou apod.), uplatňuje se však i kontrast a gradace. Zvláště patrné jsou tyto vztahy mezi dialogickými replikami.[10]

(Jeroným) „… Avšak má-liž přitom mistra českého tak pevně v kouzelné síti své držeti, aby se musel cti své pustiti?“

„Kdo mi to smí předhoditi?“ zvolal Boček, rychle se vzchopiv. „Kdo smí říci, že se hodlám cti své spustiti?“

„Řekni mi přímo a bez okolků,“ jal se přitom rázným hlasem choulostivého mistra tázati, „chceš-li s námi přátelsky držeti? …“

„Ale což musím k předsevzetí vašemu ruky své podati? …“

„A jak to myslíš, doktůrče?“ ptal se Václav, chystaje se k odchodu. „Mám já snad viny tvé vzíti na sebe?“ „Na se vzíti — nikoliv; ale ze mne svaliti, pane můj!“

5. Celkově lze shrnout, že Tyl využíval všech uvedených prostředků jednak ke zdůraznění vlastních stanovisek a názorů, jednak k ovlivňování a vedení svých čtenářů. Oba postoje jsou však výrazem skutečnosti, že mu na recepci jeho textů záleželo.


[1] Této problematice byla věnována např. stylistická konference ve Štiříně, r. 1987. Srov. NŘ 71, 1988, s. 37—41.

[2] Viz A. Macurová, K druhům a funkci vysvětlivek při čtení a interpretaci textu, Český jazyk a literatura 35, 1984—5, s. 145—151.

[3] Interpretace uměleckých textů má u nás dlouhou tradici, třebaže přístupy k textům, hloubka interpretace apod. se měnily. Viz např.: J. Mistrík — J. Ružička a kol., Štylistické rozbory umeleckých textov, Bratislava 1964. — J. Findra, Rozbor štýlu prózy, Bratislava 1971. — J. Machytka — J. Hubáček, Literárněvýchovné interpretace, Praha 1979. — F. Miko — A. Popovič, Tvorba a recepcia, Bratislava 1978. — Zborníky Kabinetu literárnej komunikácie a experimentálnej metodiky Pedagogickej fakulty v Nitre 1—5, 7, 8, 10, 11, Bratislava 1968, 1970, 1972, 1973, 1976, 1982, 1986, 1987, 1989. — A. Popovič — P. Liba — P. Zajac — T. Zsilka, Intarpretácia umeleckého textu, Bratislava 1981. — B. Hoffmann a kol., Interpretace literárních textů ve škole, Praha 1985. — M. Zeman a kol., Rozumět literatuře 1, Interpretace děl české literatury, Praha 1986. — J. Hrabák, Umíte číst poezii a prózu?, Praha 1971; Řeč písemnictví (Umění vnímat umění), Praha 1986. — K. Hausenblas, Výstavba jazykových projevů a styl, Praha 1971; Reč o řeči v Nerudově povídce „U tří lilií“, SaS 38, 1977, s. 336—339. — K. Hausenblas — A. Macurová, Stylizace komunikačních jevů v umělecké próze, Čsl. slavistika 1983, s. 151—160. — A. Macurová, Výstavba a smysl Vančurova Rozmarného léta, Praha 1981. (Srov. rec. v NŘ 67, 1984, s. 89—92); Interpretace textu v textu, sb. Štylistické otázku textu, Prešov 1984, s. 160—172; Na okraj interpretace textu, SaS 45, 1984, 18—21.

[4] Proto se liší např. vydání téhož díla určená čtenáři dospělému, dětskému, široké veřejnosti nebo literárním odborníkům.

[5] O Tylovi a jeho tvorbě především prozaické viz např.: J. Kolár, Doslov, Spisy J. K. Tyla 7, Historické povídky I, Praha 1955. — H. Hrzalová, Doslov, Spisy J. K. Tyla 10, Historické povídky IV, Praha 1964. — M. Otruba, Doslov, Spisy J. K. Tyla 3, 4, Novely a arabesky I, II, Praha 1958, 1961. — A. Jedlička, K jazykové a stylové stránce Tylových her, NŘ 37, 1954, s. 73n. — A. Stich, Příspěvek ke studiu jazyka české žurnalistiky v polovině 19. století, SaS 20, 1959, s. 19—32. — M. Grepl, Vývoj slovosledu v Tylově próze, SaS 20, 1959, s. 247—261.

[6] V našem zápise je první slovo z textu prózy, druhé z Tylových vysvětlivek pod čarou.

[7] V našem textu jsou výrazy, které Tyl zdůraznil kurzívou, tištěny stejně. Proloženě jsou tištěny výrazy, které s nimi jsou v určitém vztahu a podílejí se na koherenci textu. Každý čtenář si tyto vztahy jistě uvědomuje různě, Tylovo grafické zpracování textu je však významným vodítkem pro recepci co nejvíce odpovídající autorovu záměru.

[8] Viz J. Hoffmannová, Textová výstavba Herrmannovy povídky „Sudička!“, SaS 44, 1983, s. 98.

[9] Při distanci tiskne Tyl opakované výrazy vždy kurzívou, při opakování kontaktním je tak zvýrazněn třeba jen jeden výraz a čtenář už si anaforické, příp. kataforické vztahy nachází sám. U nás jsou korespondující výrazy opět tištěny proloženě. Je tedy patrné, že textovou koherenci musíme chápat široce — jako spojitost textu v rovině syntaktické, sémantické i pragmatické.

[10] Následující příklady jsou z povídky Dekret kutnohorský.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 5, s. 225-232

Předchozí Redakce: Úprava příspěvků

Následující Ludmila Hanzíková: O jménech klobouků dříve a dnes

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdm transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1