Časopis Naše řeč
en cz

O jménech klobouků dříve a dnes

Ludmila Hanzíková

[Články]

(pdf)

-

1. Klobouk je neodmyslitelnou součástí oblečení současného člověka. Nedávná módní vlna znovu upozornila na eleganci a účelnost této pokrývky hlavy.

Klobouk je znám již řadu století. Se slovem koblúk se setkáváme např. v Dalimilově kronice z počátku 13. stol. Klaretův slovník ze 14. st. tímto výrazem překládá středolatinské pilleus ‚pokrývka hlavy svobodných Římanů, těsně přiléhající k lebce‘. Přestože doba husitská si libovala spíše v kuklách a čepicích s ohrnutým kožešinovým okrajem, kloboučnické řemeslo u nás kvetlo. Vždyť jen v Praze žilo ve 14. stol. na pětadvacet kloboučníků; v 15 stol. byl u nás již kloboučnický cech.

Staročeské slovo klobúk[1] (ale i staropolské kłobuk, lužické kłobyk, kłobych) mohlo označovat také vojenskou přílbu. Jakého původu je název klobouk? Již před více než sto lety byla vyslovena domněnka, že jde o slovo praslovanské, s předpokládanou výchozí podobou *ko-oblúk s významem ‚oblá pokrývka hlavy‘[2]. Je to však hypotéza málo přesvědčivá, podobně jako snaha vyložit český výraz klobouk z italské zdrobněliny capellucio ‚klobouček‘.3 S největší pravděpodobností půjde o přejetí z Orientu. Srovnejme turecké nářeční slovo kalabak ‚čepice z vlčí kožešiny‘ nebo přejaté osmansko-turecké jméno kalpak ‚kožešinová pokrývka hlavy‘, rozšířené po celé Evropě.[4] Na přejetí z Orientu ukazuje i východní tradice výroby plsti, u nás jsou doloženy v lidové výrobě jen tzv. látky zaplstěné, ale ne stloukané z chlupů zvířat.

2. Naši předkové užívali vedle názvu klobouk řadu dalších, často zajímavých pojmenování tohoto typu pokrývky hlavy. Začněme několika historickými termíny:

Leb, lebka představuje jednu z nejstarších vojenských pokrývek hlavy. Jde o staročeský ekvivalent za středolatinské slovo galea ‚(kožená) přílba‘.

Třebaže reálie zanikla, jméno se udrželo dodnes v nářečích, avšak se změněným významem: Na Gottwaldovsku je lep(k)a místy název přiléhavé čepice, jinde na Moravě termín pro horní, kulatou část klobouku, případně škrobený krojový [234]čepec.[5] Zdá se, že by mohlo jít o přenesení významu na základě tvarové podoby lebky — části těla — s čepicí.

Z lebky se vyvinula tvarově i funkčně dokonalejší přílba. Staročeské slovo přielbicě, jímž se překládalo již vzpomenuté jméno galea nebo cassis ‚kovová přílba‘, se někdy chápe jako *přědlbicě, tj. to, co je před lbí, lebkou.[6] Novočeskou podobu použil poprvé obrozenský dramatik V. K. Klicpera r. 1820. Patrně tuto formu sám utvořil podle úměry hlavice: hlava. V Jungmannově Slovníku česko-německém najdeme jen tvar přílbice se zdrobnělinou přílbička. O dnešní spisovné slovo přílba se zasloužili obrozenští spisovatelé 30. let 19. stol.

Nádhernější pokrývce hlavy, jakou nosili středověcí rytíři, se říkalo helm (jako maskulinum má polština), případně helmelín (asi podle německé zdrobnělé formy). Jde o přejetí významově totožného středohornoněmeckého výrazu helm.[7] Stejně znějící německé slovo, podobně jako české přechýlené feminium helma, označuje přílbu hasičskou, vojenskou ap. Prostí vojáci nosili železný klobouk s klopenou střechou, jemuž se říkalo kapalín čí kapalec. Nejspíše jde o přejetí ze středolatinského jména capellina (od capellus ‚klobouk‘), doloženého v českém dialektickém názvu kapeluš (srov. i polské kapelusz) ‚klobouk se širokou střechou‘.

Častěji se ovšem nosily tzv. šišáky: Z portrétu Jana Žižky z Trocnova ze 16. stol. soudíme, že šlo o pokrývku hlavy tvarem velmi podobnou šišce stromu. Reálie je nepochybně velmi stará, třebaže v literatuře je uvedený výraz doložen až v 80. letech 17. stol., a to na Slovensku. Podle Jungmanna je české slovo šišák přejaté ze slovenštiny. Tam by mohlo jít o další přejetí z maďarského výrazu sisak, doloženého již z r. 1405.[8] Pravděpodobnější bude zřejmě motivace tvarem. Termín šišák je nejspíše domácí odvozenina od slova šiška ‚plod stromu‘, který zaznamenala také stará ruština a polština, dále ukrajinština i slovinština. Slovo šišák by pak patřilo do skupiny metaforických pojmenování klobouků, kam patří i nářeční výraz korčák ‚klobouk tvarově podobný duté míře na obilí — korci‘, dále kolomaznice, cylindr z 19. stol., nápadně připomínající nádobu na kolomaz — kolomaznici.[9] Patří sem i expresívní jméno kastrol, užívané pro nevzhledný klobouk, připomínající svou formou stejnojmennou nádobu na vaření.

3. Rozmanité názvy měly také klobouky vysoké.

3.1 Jedním z nich byl hennin, známý ve středověkých Čechách spíše jako roh. Tento podivný klobouk tvořil v podstatě kus lepenky ve tvaru kužele, potažený drahou látkou a na špici zdobený lehkým závojíčkem — šlojířem. Do módy jej zavedla r. 1385 choť francouzského krále Karla IV. Isabela. Sklidila prý posměšky, ale již koncem století zdobila tato zvláštní pokrývka hlavy žen nejen [235]v románských zemích, ale také v Uhrách a na severu. Svůj „zlatý věk“ prodělaly henniny (z francouzštiny) v první polovině 15. stol., i když se staly terčem útoků soudobých mravokárců. Zatímco r. 1428 spálily pařížské dámy na náměstí hromadu henninů, pohnuty kázáním v kostele, nezapůsobila příliš v Čechách slova kazatele Jana Rokycany: „k čemu jsou i ty ohyzdné kokrhele a rohy na hlavách!“

3.2 Literární záznamy z první poloviny 16. stol. hovoří o vysokých kloboucích dost sporadicky. Ví se jistě, že se s oblibou nosily tzv. „české klobouky“, vedle toho „birety“ a české čepce. Ve druhé polovině 16. stol. k nám pronikla vlna klobouků „vlaských“, řezaných „brunšvických“, podšívaných „nidrlantských“.

Vysoké klobouky homolovitého tvaru jsou odedávna známé na střední a jihovýchodní Moravě, která z tohoto hlediska představuje samostatnou vývojovou oblast. Starodávné gevěrce se na Moravu dostaly pravděpodobně z rumunského prostředí, asi zásluhou tamějších pastevců. Tvarově se podobají některým rumunským lidovým pokrývkám hlavy. Tyto klobouky mají zřejmě pokračování v papírových čepicích vánočních pastýřů. Upomínají na ně také vysoké mužské klobouky, které jsou součástí svátečního mužského lidového kroje v Novém Hrozenkově. Reálie sice zanikla, ale slovo se zachovalo v odlišném významu: slezské gebirek označuje čepici nebo klobouk. Na Tišnovsku se dámskému kloboučku občas říká keberec. Zastaralé slovo gevěrec z Uherskohradišťska je expresívní označení pro jakýkoli nevzhledný a ošumělý klobouk. V dalších slovanských jazycích máme doložena podobně znějící slova pro vysokou čepici: bulharsky kíver, staropolsky kiwior (též ‚turban‘), ukrajinsky kyver, rusky kíver. Názor, že slovanské výrazy byly přejaty z rumunského chivěra ‚vysoká čepice svatých nebo žoldáků na ikonách‘, zastávaný Miklošičem, Machkem aj., nelze přijmout zcela bez výhrad. Tiktin totiž pokládá rum. chivěra za přejaté ze slovanštiny.[10] Jak pojmenovávaná věc, tak sám název ukazují na přejetí z Orientu. Poláci, jejichž slovo kiwior přešlo do staré češtiny jako kyvíř, připisují tuto pokrývku hlavy Turkům nebo Peršanům. Vzhledem k tomu, že se s podobným typem helmy setkáváme také u severských národů (srov. litevské kivere, finské kipärä ‚helma‘), viděl Kiparsky, ne zcela přesvědčivě, zdroj přejetí do slovanštiny v balto-finském výrazu *küvär ‚vysoká vojenská čepice‘.[11]

3.3 Další jména moravských klobouků jsou většinou etymologicky průhlednější:

Homolec je zastaralý typ klobouku, tvarem připomínající homoli.[12] Podobnou pokrývku hlavy, homolku, pamatují ještě dnes někteří příslušníci starší generace z okolí Lopašova na Slovensku.[13] Na Kyjovsku a Strážnicku se nosil tzv. hrotek, vyšší klobouk se širokou portou.[14] Jde o žertovné metaforické pojmenování na základě tvarové podoby mezi pokrývkou hlavy, jakou na přelomu století nosili ženatí mužové, a stejnojmennou nádobou na dojení. Jinému vysokému klobouku [236]se širokou střechou, ohrnutou vzhůru, se říkalo hromovník, hromovják. Tvarem připomínal cylindr nebo hmoždíř.[15] Motivace pojmenování není v tomto případě zcela jasná; patrně jde o žertovný název, odvozený od adjektiva hromový (v mor. dial. ‚velký‘). Neprůhledné je také jméno horyl’, jehož se užívalo pro další typ vysokého valašského klobouku.[16] Nářeční archaický krkonošský název horyják ‚velký klobouk‘[17] napovídá, že také výše vzpomenutý horyl’ by mohl být derivát od hora ‚vysoký kopec‘.

O rozmanitosti pojmenování vysokých klobouků svědčí také valašský termín hucáň, hanácky hucán.[18] Je tu dost pravděpodobná souvislost se jménem ukrajinských karpatských Huculů, podobně jako v případě plstěných papučí — huculek.[19]

3.4 Obecně známým a historicky mladším typem vysokého klobouku je cylindr. Tvarem připomíná válec a sám název — cylindr — tuto skutečnost zdůrazňuje. Výchozí řecký tvar kylindros ‚válec‘ přejala v témže významu němčina. Tam také vznikl název klobouku Zylinderhut, jehož zkrácením bylo utvořeno české slovo cylindr. Ve 20. až 40. letech 19. stol. se nosily cylindry sklápěcí. Říkalo se jim klaky, což je přejetí francouzského názvu claque ‚sklápěcí klobouk‘ (od claquer ‚sklapnout‘).[20]

3.5 Také pánské „tvďáčky“, klobouky s vyztuženým dýnkem, mají svá specifická pojmenování. Vedle právě vzpomenutého názvu tvďák, tvrďas (od adjektiva tvrdý) je to například buřinka. Byl vysloven názor, že slovo buřinka souvisí se jménem jedné výrobny klobouků v Turině — borsalino (též název klobouku).[21] Nejspíše je to však kalk z německého opozita Gewittertulpe ‚přílba proti bouři a nepohodě, mající tvar obráceného květu tulipánu‘. Utvrzuje nás v tom další jméno bouřka, jehož předlohou je německé argotické slovo Wetterhelm.[22]

Od obou zmíněných názvů není daleko ke vzniku souznačných názvů mračno a lapač (snad metaforické pojmenování podle vnější podoby s lapačem, zařízením na zachycování nečistot), zaznamenaných v Kottově slovníku.

Zastaralé, navíc regionálně omezené, je dnes jméno dalšího tvrdého klobouku, kastor. Výrobcům klobouků je uvedené slovo známé. Je to současně název materiálu, vlněného sukna s vlasem, z něhož se tyto klobouky vyráběly. Původně se do směsi přimíchávaly bobří chlupy. Bobr je latinsky castor, což dostatečně vysvětluje motivaci pojmenování. Předpokládáme tedy následující sémantický vývoj: bobr > materiál na klobouky > klobouk. Je možné, že jak reálie, tak pojmenování se do češtiny dostaly německým prostřednictvím a české slovo kastor je zkrácená forma německého kompozita Kastorhut ‚kastorový klobouk‘.

[237]4. Klobouk jako pokrývka hlavy na sebe přirozeně poutá větší pozornost než ostatní součásti oděvu. Má tedy důležitou funkci estetickou a znakovou. Stává se buď předmětem obdivu, nebo naopak terčem posměchu a kritiky. Spočine-li náš zrak na určitém klobouku s nelibostí, dáváme mu v duchu jména nelichotivá, emocionálně zabarvená.

Snad nejčastěji sáhneme po expresívním výraze hučka, zejména v případě nehezkého klobouku dámského. Slovo hučka je známé nejméně od doby národního obrození. Pravděpodobně jde o počeštění německého názvu Hut ‚klobouk‘.

Germánského původu je asi výraz kokrhel, užívaný pro nevkusný, zejména dámský klobouk. Snad je to přejetí se středohornoněmeckého jména gügerël ‚jakási ozdoba hlavy‘.[23] Ve středověku šlo o vysoké dámské klobouky, bohatě zdobené, jež ostře kritizovali soudobí kněží. Například Jan Rokycana v Postille píše: „Aby ony na hlavách těch drdolův nenosily, neboť sou to ďáblova hnízda, ani kokrhelů a rohů velikejch!“

Nepříjemně nám zní také dnes již neznámé slovo švábka, jehož se před čtyřmi stoletími užívalo pro malý klobouček se stříškou, zhotovený z nápadně chlupatého materiálu.[24] Nesl silné stopy německého vkusu, a proto se pro něj ujalo jméno odvozené od Šváb, tj. Němec.

Nejen kokrhele, ale také chomúty dráždily estetický vkus středověkých mravokárců. Těžko by se asi dnes našla odvážná dáma, která by za bílého dne vyšla na ulici v klobouku se dvěma růžky, trčícími vzhůru. Tento klobouk skutečně připomínal část koňského postroje, chomoutu. Petr Chelčický napsal: „Ženy s chomouty a podbradky vešky z rukú vybierajíce, kají sě své pýchy a svých frejóv.“[25]

I mužské klobouky měly svá osobitá jména, např. velký, neforemný klobouk, jaký nosili jezuité, býval označován měchura! Tvarem totiž nápadně připomínal velký konopný měch — měchuru.[26]

Naši předkové dávali zvláštní názvy také kloboukům starým, omšelým, opotřebovaným. Některá pojmenování se zachovala dodnes:

Slovácký výraz šašír ‚starý klobouk‘[27] má svůj pravděpodobný zdroj přejetí v srbocharvátském názvu šéšir ‚klobouk‘ doloženém v 18. stol. Toto pojmenování mohlo být přejato z arabského slova šašija ‚čepice‘.[28] Další slovácký název klobouku šlafoň[29] má svou předlohu v německém adjektivu schlaf ‚nenapnutý, ochab[238]lý‘. Tato vlastnost je pro starý, uválený klobouk dost příznačná. Na Valašsku se takové pokrývce hlavy, ale také starému hřibu, říká plzák, plzačisko,[30] jehož východiskem je adjektivum plzký ‚slizký, kluzký‘. Kromě toho jsou tu i názvy čapúch, klapák. Čapúch, čamúch ‚starý klobouk‘[31] jistě souvisí s nářečním adjektivem čapatý, čamatý ‚nízký a baňatý‘ (například hrnec čapák). Valašské slovo klapák spolu s lašským klapoč ‚starší klobouk, jehož střecha visí, klapí dolů‘[32] jistě souvisí se slovesem klapěť ‚bezvládně viset‘. Nezaměňujme tento výraz se slangovým slovem klopňáček pro elegantní dámský klobouk s klopenou střechou. Název je odvozen od adjektiva klopený ‚zkosený‘ (o střeše klobouku).

5. Někdy se setkáváme se jménem klobouku, jehož původ či motivace zůstávají nejasné.

Tak je tomu například u moravského slova gorič, gorýč ‚nehezký klobouk‘.[33] Na Kyjovsku a Ždánsku se tak říká i jedovaté houbě; srov. i slangové prašivka ‚starý klobouk‘. Nabízí se hypotetický výklad od adjektiva hořký (o houbě) a název klobouku by mohl být metaforické povahy podobně jako plzák.

Také v případě málo lichotivého názvu minét z Břeclavska zůstáváme nejistí.[34] Snad by mohlo jít o pojmenování metaforické, jehož předlohou je francouzské slovo minet ‚košík na sýr; koryto na písek‘.

Závěr. O české oděvní terminologii se obecně soudí, že ji tvoří převážně slova přejatá z cizího prostředí, a to spolu s přejímanou reálií. Platí to zejména pro okruh pokrývek hlavy. Vezmeme-li však v úvahu domácí, nářeční, materiál, pak počet pojmenování původem českých není zanedbatelný (u klobouků jde o názvy homolec, šišák, plzák, hromovník, ženáček, stréček, střebečák aj.).[35]

Z hlediska obecných principů sémantické motivace tvoří nejpočetnější skupinu názvy povahy metaforické, založené na vnější, tvarové podobnosti klobouku s jiným předmětem téhož jména: šišák, korčák, hrotek, chomút, plzák aj. Početně jim konkurují pojmenování klobouků, která zdůrazňují nějakou typickou vlastnost určité pokrývky hlavy: tvrďák, klapák, čapúch ap. Na vzniku názvu klobouku se poměrně často podílí také vliv prostředí, kde se klobouk vyrábí nebo nosí, případně je tu patrný i vliv uživatele: hucáň, kastor, husárek, stréček, ženáček, florenťák, panamáček aj.[36]


[1] Malý staročeský slovník, Praha 1978, s. 173.

[2] A. Matzenauer, Listy filologické 7, 1880, s. 172—173.

[4] J. N. Šipova, Slovar tjur’kizmov v russkom jazyke, Alma-Ata 1976, s. 186.

[5] F. Bartoš, Dialektický slovník moravský, Praha 1908; F. Kopečný, Nářečí Určic a okolí, Praha 1957.

[6] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 493.

[7] D. cit. v pozn. 6, s. 164.

[8] I. Kniezsa, A magyar nyelv szláv juvevényszavai, Budapest 1955, s. v.; srov. též d. cit. v pozn. 2.

[9] Slovník spisovného jazyka českého 1—4, Praha 1960—1971; srov. též d. cit. v pozn. 6, s. 277.

[10] H. Tiktin, Dictionar roman-german 1—3, Bucureşti 1903—1925.

[11] V. Kiparsky, Fremdes in Baltendeutsch, Helsingfors 1936, s. 160.

[12] F. Koula, Český lid 1, 1892, s. 381n.

[13] P. Socháň, Slovenské pohľady 17, 1901, s. 41.

[14] Archív lidového jazyka jazykovědného odd. Ústavu slavistiky ČSAV v Brně.

[15] F. Pastrnek, Český lid 3, 1894, 399n.; F. Št. Kott, Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický 6, Praha 1890, s. 375.

[16] F. Bartoš, Dialektologie moravská 1, Praha 1886, s. 438.

[17] V. Hochová, Český lid 29, 1929, s. 8.

[18] F. Svěrák, Karlovické nářečí, Praha 1957, s. 116.

[19] Jak mi laskavě sdělila dr. J. Hlavsová, CSc.

[20] J. Holub — S. Lyer, Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem ke slovům kulturním a cizím, Praha 1967.

[21] K. Treimer, Das tschechische Rotwelsch, Heidelberg 1937, s. 84.

[22] Srov. d. cit. v pozn. 6, s. 62.

[23] D. cit. v pozn. 3 a v pozn. 6.

[24] Z. Winter, Dějiny kroje v zemích českých od počátku 15. století až po dobu pobělohorské bitvy 2, Praha 1893, s. 423.

[25] J. Gebauer, Slovník staročeský 1, Praha 1903.

[26] Srov. Kott, d. cit. v pozn. 15.

[27] J. Folprecht, Slovník k pojednání o mluvě lidu slováckého na moravském Podluží (Výroční zpráva české reálky v Praze za rok 1907—1908).

[28] P. Skok, Etimologijski rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezyka 3, Zagreb 1973.

[29] M. Kolaja, Nářečí na Kyjovsku a Žďánsku, Kyjov 1934.

[30] Srov. d. cit. v pozn. 18.

[31] Srov. d. cit. v pozn. 18.

[32] A. Kellner, Východolašská nářečí 1—2, Brno 1946—1949.

[33] E. Kolkop, Doplňky k Bartošovu Dialektickému slovníku moravskému, Výroční zpráva Vyšší reálky v Jevíčku 1, 1906.

[34] F. Svěrák, Boskovické nářečí, Brno 1941.

[35] Podrobně viz L. Hanzíková, Slovanský podíl na vývoji české oděvní terminologie, rkp. kandidátské práce, Brno 1986.

[36] K motivačním principům podrobně viz L. Hanzíková, d. cit. v pozn. 35; srov. též I. Němec, J. Horálek a kol., Dědictví řeči, Praha 1986, s. 119—122.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 5, s. 233-238

Předchozí Jana Bartůňková: Explicitní projevy autorova zřetele ke čtenáři v próze J. K. Tyla

Následující Edvard Lotko: Druhý kongres kultury polského jazyka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1