Konference o úloze textu ve společenském dorozumívání

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ve dnech 27.—29. ledna 1987 se v učebním středisku ministerstva školství na zámku Štiřín u Prahy konala konference na téma Fungování textu ve společenské komunikaci. Svolavatelem a pečlivým organizátorem této akce byla katedra českého a slovenského jazyka filozofické fakulty UK. Jednání, na kterém bylo předneseno na čtyřicet referátů a řada diskusních příspěvků, i závěrečné besedy u kulatého stolu se účastnili spolu s pracovníky pořádající katedry představitelé ostatních univerzitních a pedagogických pracovišť i akademických ústavů z celé republiky.

Úvodní, pro atmosféru celého zasedání velice inspirativní referát přednesl K. Hausenblas na téma Interpretace textu a její druhy v současné komunikaci. Zdůraznil zejména společenskou závažnost péče o náležitou interpretaci uměleckých i mimouměleckých (tj. odborných, publicistických, administrativních) textů. Vyzdvihl, že jde o činnost, která se vřazuje do procesů poznávacích, řídících i rozhodovacích a která je nezbytným předpokladem tvorby takových textů, jako jsou překlady, referáty (abstrakty) a nejrůznější shrnutí, kritiky, polemiky atd. Interpretace textu je bytostně vázána na pochopení smyslu sdělení, spočívá tedy v aktivním odhalování tvůrčího autorského záměru, i když s ním mnohdy nemusí být ve shodě (nadto ve velkém množství případů, zvl. při komunikaci písemné, při níž autor textu a jeho vnímatel mohou být časově i prostorově odděleni, není možné tuto shodu ani prokázat, ani odmítnout). Pozornost si zaslouží i Hausenblasovo rozlišení různých druhů interpretace. Řadí se k nim zejména /1/ studium textů jako jedna z hlavních cest získávání odborných vědomostí, /2/ interpretace jako východisko komentujícího textu (např. novinářův výklad nějakého oficiálního prohlášení, literárněvědná interpretace smyslu básně) a /3/ interpretace interpretujících textů (např. jednotlivé repliky polemik, odpověd na kritiku apod.). V závěru svého vystoupení vyzdvihl referent potřebu prohloubeného zřetele k náležité a dostatečně hluboké interpretaci textů při jazykové výchově, zvl. vysokoškolské.

Rovněž druhé úvodní vystoupení, které přednesla vedoucí pořádající katedry M. Čechová (K procesu přijímání textu), vhodně předznamenalo zvláště tu početnou skupinu referátů, které se zaměřily na předpoklady porozumění v komunikaci mezi učitelem, popř. učebnicovým textem na straně jedné a žákem na straně druhé. Referentka upozornila na nebezpečí vyplývající z přeceňování nebo častěji z podceňování zkušenostního komplexu žáků, který ovlivňuje jejich přístup k probírané látce i k celému předmětu výuky, protože porozumění nové informaci je jejím zasazením do souboru znalostí, které si žák již osvojil.

V první části konference byly předneseny referáty, které směřovaly k obecné charakteristice procesu porozumění. J. Janoušek (Metodologické problémy psy[38]chologického výzkumu významové struktury textu) vymezil verbální text jako jeden ze základních prostředků a výsledků společenského styku. Písemný nebo mluvený text lze charakterizovat uceleností a vnitřní souvislostí, která je vytvářena prostředky lexikálními a mluvnickými. Vedle toho však existuje i text v hlavách příjemců sdělení jako soubor neustále doplňovaných představ, smyslů a osvojovaných významů. Z hlediska sociální psychologie není ovšem text cílem dorozumívací činnosti, ale hlavně prostředkem k dosažení žádaného efektu (např. ovlivňování, kooperace, vytváření solidarity apod.). Analýze procesu porozumění slouží řada metod, jejichž dosah přesahuje hranice jednotlivých vědních oborů (obsahová analýza, hermeneutika apod.). J. Pešková v referátu Komunikační potenciál a problém kultivace se zamyslela nad některými případy neporozumění textu. Připomněla, že komunikovat s někým znamená setkat se s někým u věci, o niž oběma partnerům dorozumívání společně jde. Zvláštní úlohu tu má umělecké sdělení, např. v divadelní hře by se divák prostřednictvím díla měl setkat sám se sebou, odkrýt své vlastní možnosti, porozumět sobě samému. Základem porozumění je již antickou filozofií zdůrazňovaná vzájemná blízkost slova a pojmenované věci. Toto sepětí je zvl. nutné zdůrazňovat v průběhu školní výuky, protože často se setkáváme s neporozuměním nejen náročnějším výrazům cizího původu, ale i abstraktnějším pojmům zdánlivě běžným.

Vystoupení J. Čapka z právnické fakulty (Interpretace právních textů) vyšlo z vymezení práva a textu normativních aktů jako regulátoru společenských vztahů. Důležité postavení při výkladu smyslu zákona a při jeho aplikaci na jednotlivé případy zaujímá zákonodárný orgán (tlumočník, „strážce“ práva), který vykládá sporný případ s přihlédnutím k záměru tvůrců právního textu. J. Jiránek ve svém stručně, ale výstižně formulovaném referátu se soustředil na vztah mezi notovým záznamem hudebního díla a jeho provedením (tj. interpretací — tohoto výrazu je zde ovšem užito v jiném smyslu, než jaký na konferenci převládl). Zdůraznil, že vlastním znakem hudebního výtvoru je živý hudební projev, kdežto notový zápis je jen znakem tohoto znaku (metaznakem), poskytujícím interpretovi zvláště v síle a barvě zvuku a v tempu skladby jistou interpretační volnost. T. Vlček (Textové prvky vyjádřené v řeči výtvarného umění) si povšiml zvláště těch výtvarných děl, která do své soustavy vyjadřovacích prostředků zapojila grafické prvky (písmena abecedy i souvislejší texty) běžného jazyka. Tato díla vznikala už v období manýrismu (emblémata), později hlavně v dílech kubistických malířů (koláže).

V metodologicky zajímavém příspěvku se F. Daneš zabýval předpoklady a mezemi interpretace textu. Interpretaci vymezuje jako přiřazení významu a smyslu určitému textu. Předpoklady náležité interpretace jsou jednak kognitivní, znalostní (znalost jazyka, světa, logických zákonů), jednak citové a hodnotící (postoje, představy, normy). Protože zvládnutím těchto předpokladů se lidé mezi sebou odlišují, naráží proces porozumění, interpretování, na jisté meze, jejichž vliv je v různých typech dorozumívání různý.

J. Mistrík ve svém podnětném vystoupení zkoumal podíl mimojazykových prostředků na komunikaci. Text vymezil jako jazykovou a tematickou strukturu vy[39]značující se záměrným uspořádáním výpovědi a tvořící uzavřený myšlenkový celek. Na utváření textu se vedle vlastních prostředků jazykových (verbálních) podílí i účast prvků jiných znakových soustav. Tyto prvky mají povahu optickou (četné významy jsou např. přenášeny prostřednictvím gestikulace a mimiky, vzájemného postavení komunikujících partnerů apod.), taktilní (potřásání rukou při navazování nebo ukončení kontaktu), řidčeji olfaktorickou (čichovou) atd.

Referát J. Kořenského (Sémiotická reakce a interpretace) charakterizoval aktuální sémiotickou reakci jako soubor vzájemných vztahů mezi různými typy interpretačních činností, které vyplývají z procesuálního chápání dorozumívacího styku. Interpretační činnost mluvčího je nedílně zaměřena na určitou součást objektivní skutečnosti a na adresáta; na druhé straně adresát vykládá interpretační aktivitu mluvčího a zaujímá současně postoj k sdělované skutečnosti i k mluvčímu samému. J. Kraus (K typologii situací porozumění) vyšel z protikladu mezi čtenářskou konstrukcí (vlastní interpretací) a rekonstrukcí (úsilím o co největší uchopení autorského záměru) smyslu textu a připomněl některé snahy o jeho překlenutí (antická rétorika, hermeneutika, psycholingvistické teorie rámců a scénářů). Příspěvek J. Hoffmannové (Komunikační aspekty textu a interpretace smyslu) se zaměřil na poměr produkce a recepce textu; při těchto procesech autor vede dialog se skutečností, se sebou samým, s textem i s komunikačním partnerem. Interpretace je vždy výsledkem pochopení celostních hodnot textu i jeho dílčích segmentů.

A. Macurová (Kód a kontext interpretace) vyšla z vymezení interpretace jako operace, k níž text v komunikačním procesu vyzývá. Slovesné umělecké dílo je odrazem (svébytným modelem) zobrazované reality a samo je v procesu interpretace modelováno. P. Mareš (Intersémiotický překlad a interpretace) chápe interpretaci jako významotvornou operaci, jejímž cílem je postihnout existující významové kvality, především smysl textu. Své myšlenky ilustroval rozborem rozdílů mezi verbálním a filmovým vyjádřením téže látky.

J. Chloupek v příspěvku Publicistické komunikáty zdůraznil zejm. komplexnost publicistického působení, které je zaměřeno nejen na racionální uvažování, ale i na city; připomněl, že prostředky hromadného sdělování zaujímají důležité místo při formování čtenáře nebo posluchače i po stránce estetické a jazykové. Možnosti tvůrčí stylizace jsou v této oblasti oslabovány tím, že prostředky výrazově nové, aktualizační, rychle zastarávají a ztrácejí svou neobvyklost.

Aplikací výsledků jazykovědného výzkumu na analýzu působivosti rozhlasové publicistiky se zabýval příspěvek J. Košťála Působivost stylotvorných a gramatických složek rozhlasové publicistiky. Autorovy výsledky opírající se o kvalitativní i kvantitativní rozbor jazykového materiálu i o hodnocení jednotlivých rozhlasových pořadů ze strany posluchačů svědčí o tom, že bezprostředně spojovat výsledky tohoto hodnocení s dílčími jazykovými charakteristikami (např. s průměrnou délkou věty, s četností výskytu přejatých slov atp.) je velice obtížné.

Pozornost účastníků konference upoutaly zvláště ty referáty, které obsahovaly konkrétní analýzy textů. M. Krčmová předložila rozbor poloveřejného mluveného [40]textu zaznamenaného ve východomoravské obci Prušánky (ukázala přesvědčivě, jak se tu prolínají prvky výrazně spisovné a publicistické formulace s prvky zřetelně nářečními). O. Müllerová uvedla některé případy nedorozumění v dialozích (na materiálu kratších náhodně zaslechnutých rozhovorů a na příkladu z filmového scénáře), J. Nekvapil a O. Šoltys se pokusili o charakteristiku osobnosti pisatele na základě komplexního rozboru jednoho jeho dopisu.

Konfrontační a překladová problematika byla zastoupena v příspěvku bulharského bohemisty J. Băčvarova,[1] který porovnal výskyt českých navazujících výrazů typu vždyť, ostatně, vlastně, ovšem, stejně, přece s jejich bulharskými ekvivalenty, a v příspěvku M. Sládkové, která vymezila podmínky konfrontační textové analýzy respektující odlišnosti jazykové i obecně kulturní. Zajímavý pokus o vnitřní diferenciaci odborného stylu, založenou na historických podmínkách utváření ustálených způsobů vědeckého vyjadřování, podala E. Hošnová. Ukázkou analýzy určité žánrové oblasti byl referát J. Zemana O funkci písňového sloganu.

Potřebu pečlivého filologického rozboru textu a jeho propojení s historickými, ideologickými a filozofickými podmínkami vzniku díla zdůraznil na příkladu interpretace textu K. Marxe a B. Engelse Německá ideologie P. Novák. Zmínku zaslouží zvláště autorova skepse týkající se možností překladu takto mnohovrstevnatého díla. Jiným pozoruhodným příkladem stylistického rozboru, tentokrát uměleckého díla, byla interpretace Hrabalových Postřižin, jejímž autorem byl K. Šebesta.

Literárněvědná problematika byla zastoupena referátem J. Bartůňkové Využití mota v prózách K. H. Máchy. Autorka tu ukázala, jak se máchovská mota podílejí na dotváření celkového smyslu díla. B. Hoffmann se zabýval významovými souvislostmi mezi textem a výtvarným doprovodem na příkladu Hrubínových a Skácelových básní inspirovaných obrázky J. Čapka. J. Hošna formuloval požadavek poznávat texty české středověké literatury ve vztahu k ekonomickým, právním, filozofickým a náboženským kategoriím příslušného období. P. Holý podal výstižný nástin vývoje literárně zaměřené interpretace a naznačil některé důsledky proměnlivosti textu v čase. Na pomezí literární vědy a jazykovědy stál referát V. Budovičové o obrozeneckých překladech slovenských literárních textů do češtiny (autorka porovnala výsledky J. Jungmanna a K. A. Vinařického při překladatelské interpretaci básní J. Hollého).

Tematicky nejucelenější a také empirickými výzkumy nejvíce podložené byly referáty závěrečného dne, věnované jazykové komunikaci ve výuce. Pozornost referentů se soustředila na schopnosti žáků plně pochopit umělecký text, jeho metaforiku a způsob vyjádření epického příběhu (K. Rysová, L. Pokorný, J. Toman), na zákonitosti stylu učebnic (A. Debická), na využití žákovy zkušenosti při vnímání odborné literatury (K. Zelinková), na metodiku vyučování slohu (H. Hrdličková), na potřebu soustavně zvyšovat kulturu mluveného slova (o potřebě rétoriky při výchově vysokoškolských studentů hovořila D. Slančo[41]vá). S výsledky empirického výzkumu komunikačního chování žáků seznámili účastníky zasedání J. Diblík (referoval o využití rozboru uměleckého textu při přípravě kandidátů učitelství na Pedagogické fakultě v Hradci Králové) a M. Holčík (ve 4. ročnících bratislavských základních škol se zjišťovala terminologická a pojmoslovná náročnost jednotlivých předmětů). Referát sociálního psychologa J. Mareše shrnul výsledky výzkumu dotazů, které zadává učitel v průběhu vyučování. Ukázal, že převládají otázky na znalosti faktů, které vedou žáky spíše k reprodukčnímu než k tvůrčímu myšlení, co do výskytu teprve následují otázky zaměřené na porovnání jevů, na aplikace teoretických pouček; nejméně je dotazů, které směřují k tomu, aby žák provedl syntézu dílčích poznatků a konečně aby vyslovil hodnotící stanovisko.

Závěrečná beseda u kulatého stolu shrnula výsledky konference a znovu se soustředila zvláště na okolnosti utváření a porozumění textu a na objasnění pojmu smysl sdělení (komunikátu). Jednání konference prokázalo, že analýza procesu porozumění textu je nejenom důležitou součástí lingvistické teorie (nauky o textu, stylistiky, jazykové kultury, nauky o významu slov atd.), ale i naléhavým úkolem společenským, zasahujícím výchovu a vzdělávání i komunikaci v nejrůznějších sférách společenského styku. Všestranné pochopení smyslu sdělované informace je důležité v oblasti umělecké tvorby a v nemenší míře i v oblasti odborné (vědecké, administrativní atp.). Pracovní činnost stále většího počtu lidí prakticky denně zahrnuje potřebu zpracovávat (tj. promýšlet, kritizovat, aplikovat, resumovat, studovat) velké množství informací. Pro vznik mnoha textů (publicistických, kritických, polemických, referativních, direktivních) je nezkreslující porozumění komunikačnímu partnerovi nebo jakémukoli primárnímu dokumentu nezbytným předpokladem. Je dobře, že konference — právě v úvodním vystoupení M. Čechové a v referátech, které na její myšlenky navazovaly — naznačila možnosti školské výuky při této výchově. Praxe totiž mnohdy ukazuje, že kultuře vnímavého čtení, na níž se podílí učitelův výklad, jeho dialog se žákem, ale i např. recitace, žákovská řečnická cvičení apod., je třeba věnovat pozornost daleko víc, než tomu bylo doposud.

---

[1] Přepracovaná verze příspěvku srov. NŘ 70, 1987, s. 170—177.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 1, s. 37-41

Předchozí Alena Polívková: Autorský seznam časopisu Slovenská reč

Následující Petr Holman: Frekvenční slovník básnického díla Otokara Březiny