Radoslav Večerka šedesátníkem

Adolf Erhart

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 18. dubna 1988 dovršil šedesát let života jeden z našich předních současných jazykovědců, docent brněnské filozofické fakulty Radoslav Večerka, doktor filologických věd. Třebas je svým badatelským zaměřením především slavista (paleoslovenista), přece značná část jeho dosavadní vědecké produkce znamená přínos i k bádání bohemistickému a některé jeho práce mají vysloveně bohemistický charakter.

Brněnský rodák Večerka vystudoval v letech 1947—1952 obory čeština a ruština na brněnské filozofické fakultě. Jeho učiteli byli paleoslovenista J. Kurz, bohemisté F. Trávníček a A. Kellner, indoevropeista V. Machek a literární komparatista F. Wollman. Všichni tito vynikající vědci přispěli — každý svým dílem — k utváření Večerkovy vědecké osobnosti. Oba naposled jmenovaní mají hlavní podíl na tom, že se jubilant nikdy neuzavíral do úzkého okruhu filologické problematiky, ale vždy viděl při řešení slavistických (a bohemistických) problémů za hranice slavistiky (indoevropeistika, obecná jazykověda), a dokonce i za hranice jazykovědy (kulturní historie).

Slavistické dílo R. Večerky bylo jako celek již zhodnoceno na jiných místech; naším úkolem je krátce připomenout tu jeho část, která má bezprostřední vztah k bohemistice. Zde je třeba uvést na prvním místě řešení otázky, jak byla staroslověnština zapojena do kulturního vývoje českého jako spisovný jazyk: monografie Slovanské počátky české knižní vzdělanosti (1963), řada dílčích studií (ve Slavii i jinde) a posléze syntetický náčrt fungující jako vstupní kapitola v učebním textu D. Šlosara Spisovný jazyk v dějinách české společnosti (1982). Večerka tu pokračuje v cestě, po níž se už dříve vydal M. Weingart a po něm B. Havránek, J. Kurz a K. Horálek — vykládá staroslověnštinu v komplexní jazykové realitě staré Moravy a raně středověkých Čech jako spisovnou vrstvu domácí. Geneticky diferenční jevy v staroslověnštině vykládá jako znaky její „spisovnosti“, dávaje tak přednost pojmu pražské školy „funkční styl“ před chápáním této situace jako „diglosie“. — Ve srovnávacích pracích uplatnil Večerka výrazně bohemistické hledisko v knize Úvod do etymologie (spolu s A. Erhartem; 1981), v níž je přednostně objasňován právě lexikální materiál český. — Pracuje [99]dlouhodobě jako historik oboru: sleduje zevrubně vývoj jazykovědné slavistiky na našem území, což je převážně zase jazykovědná bohemistika. Je autorem asi dvou set biograficko-bibliografických medailónků našich slavistů, které otiskl jednak v kolektivních dílech Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 (1972), Československá slavistika v letech 1918—1939 (1977) a Slavica na Univerzitě J. E. Purkyně v Brně (1973), jednak v odborném tisku jako jubilejní stati nebo nekrology. Podílel se též významně na kolektivním díle o vývoji naší slavistiky vůbec, jež je připraveno k vydání v nakladatelství Academia, a dále mj. na učebním textu Vývoj odborných zájmů o češtinu (1988).

S bohemistikou je ovšem trvale spjata i Večerkova pedagogická činnost. Jeho přednáškami a cvičeními ze staroslověnštiny a srovnávací slovanské jazykovědy prošly za více než třicetiletého učitelského působení již snad tisíce posluchačů češtiny a ruštiny. Většina z nich jistě ráda vzpomíná na svého učitele — sice přísného examinátora, ale také dovedného pedagoga, který dokáže vhodným způsobem oživit výklady o mluvnici dávného jazyka a zpřístupnit je posluchačům, dnes bohužel zcela nedostatečně připraveným střední školou ke studiu filologických oborů. Pro tyto své posluchače připravil Večerka celostátní učebnici Staroslověnstina (1984).

Večerkovo vědecké dílo je založeno na důkladné znalosti jazykového materiálu — staroslověnského, staročeského i dalších slovanských jazyků; vyznačuje se na jedné straně filologickou důkladností, na druhé straně však i schopností zobecnění a systémového nazírání, jakož i zasazením jazykových jevů do mimojazykových (literárních, kulturně historických a vůbec společenských) souvislostí. Vzhledem k neutuchajícímu pracovnímu elánu našeho jubilanta se můžeme nadít ještě mnoha dalších plodů jeho filologické píle a lingvistické invence.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 2, s. 98-99

Předchozí Otakar Mališ: Konference o slangu a argotu

Následující Dagmar Kremzerová: Životní jubileum Jaroslava Hubáčka